ECLI:CZ:US:2015:1.US.1037.15.1
sp. zn. I. ÚS 1037/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mediaservis, s.r.o., se sídlem Špitálská 805/23, Praha 9, zastoupeného Mgr. Davidem Vosolem, M.B.A., advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2015 č. j. 3 Cmo 297/2014-120 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2014 č. j. 32 Cm 16/2014-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 8. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se ve své stížnosti odvolává i na čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Městský soud v Praze vydal předběžné opatření, jímž stěžovateli nařídil, aby se zdržel jednání, kterým by, ať již sám nebo prostřednictvím třetích osob, podával u České pošty, s. p. jako žalobce (dále též jen "žalobce") bez předchozího souhlasu žalobce poštovní zásilky na základě smlouvy dle §5 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) v platném znění, jestliže se jedná o poštovní zásilky převzaté stěžovatelem přímo nebo prostřednictvím třetích osob od odesílatele (původce) těchto poštovních zásilek, pokud část takto převzatých zásilek dodává sám stěžovatel jako provozovatel poštovních služeb. Dále bylo napadeným předběžným opatřením nařízeno společnostem Direct Marketing a CANON CZ zdržet se jednání, kterým by ať již samy nebo prostřednictvím třetích osob, podávaly u žalobce bez přechozího souhlasu žalobce poštovní zásilky na základě smlouvy dle §5 odst. 1 zákona o poštovních službách, jestliže se jedná o poštovní zásilky převzaté stěžovatelem přímo nebo prostřednictvím třetích osob od odesílatele (původce) těchto poštovních zásilek, pokud část takto převzatých zásilek dodává sám stěžovatel jako provozovatel poštovních služeb.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením toto rozhodnutí městského soudu potvrdil a v odůvodnění usnesení uvedl, že soud prvního stupně vyšel z návrhu na vydání předběžného opatření, který byl podán zároveň se žalobou ve věci samé na ochranu proti nekalé soutěži a ve kterém žalobce tvrdil, že je provozovatelem poštovních služeb evidovaným u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") a výlučným držitelem poštovní licence ve smyslu zákona o poštovních službách. Stěžovatel je provozovatelem, evidovaným u ČTÚ, na rozdíl od žalobce však není držitelem poštovní licence ve smyslu zákona o poštovních službách. Žalobce i stěžovatel se pravidelně účastní výběrových řízení, vyhlašovaných soukromými subjekty, jejichž předmětem je výběr poskytovatele poštovních služeb, který bude odpovědný za doručování poštovních zásilek. Stěžovatel, který je díky zneužívání a obcházení zákona o poštovních službách schopen nabídnout nižší cenu než žalobce, v těchto výběrových řízeních vítězí a získává na úkor žalobce zakázky v řádech desítek milionů korun. Soud prvního stupně na základě osvědčených tvrzení žalobce dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření podle §75c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o.s.ř.") jsou v daném případě splněny, a proto návrhu v celém rozsahu vyhověl.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že důsledkem liberalizovaného poštovního trhu by mělo být, aby každý odesílatel měl svobodné právo si vybrat jednoho nebo několik subjektů, kteří budou jeho poštovní zásilky doručovat. Je zároveň svobodné právo odesílatele si nechat kýmkoliv zprostředkovat podej svých poštovních zásilek u České pošty nebo jiného provozovatele poštovních služeb. Zákon nepřikazuje, aby odesílatel svou poštovní zásilku danému provozovateli poštovních služeb (tedy i České poště) dopravil a podal u něj sám a nezakazuje mu k tomu využít třetí osoby (např. svého souseda nebo kolegy v práci). Stěžovatel je provozovatelem poštovních služeb a zároveň tzv. poštovním konsolidátorem. Před vydáním předběžného opatření stěžovatel nabízel svým klientům službu "Poštovní Dodání" jako poštovní službu a zároveň službu "Přeprava" jako nepoštovní službu poštovní konsolidace. Poštovní konsolidátorství je specializovaná činnost v rámci trhu poštovních služeb; poštovní konsolidátoři sdružují poštovní zásilky od většího počtu odesílatelů, popř. je na základě elektronicky zaslaných dat přímo vytváří a předpřipravují je k podání provozovateli poštovních služeb (např. České poště), přičemž provozovatel poštovních služeb pak za to takovému poštovnímu konsolidátorovi poskytuje různé druhy slev (např. za použití výplatního stroje, množstevní slevy atd.). Odesílatel tak může využívat skrze poštovního konsolidátora služeb provozovatele poštovních služeb za výhodnějších podmínek, než kdyby jednal s provozovatelem poštovních služeb přímo, resp. než kdyby podával poštovní zásilky u takového provozovatele poštovních služeb sám. Stěžovatel považuje vydané předběžné opatření jako rozporné s ústavním pořádkem a svým právem na spravedlivý proces, neboť nebylo odůvodněno. Dále poukazuje na hrubý nepoměr mezi údajnou výší újmy na straně České pošty ve vztahu k jejímu obratu (který se pohybuje řádově v miliardách korun českých) na straně jedné a intenzitou a rozsahem zásahu do práv stěžovatele, které představuje vydané předběžné opatření, a to zejména v souvislosti s neosvědčením tvrzených skutečností ze strany žalobce a nezákonností řízení o vydání předběžného opatření na straně druhé. Předběžné opatření v rozsahu, v jakém bylo vydáno a potvrzeno, je v rozporu se zásadou přiměřenosti zatímní úpravy poměrů účastníků. Stěžovatel uvádí, že při rozhodování soudu druhého stupně o odvolání proti předběžnému opatření není soud druhého stupně vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, což dle stěžovatele znamená, že soud druhého stupně se musí obsahem odvolání proti předběžnému opatření zabývat nejen po stránce právní, ale i skutkové, přičemž může dospět i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Stěžovatel uvádí, že usnesení Vrchního soudu v Praze je i v tomto směru v rozporu s konstantní judikaturou vztahující se k zásadě rovnosti zbraní, rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces obecně. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě, že se mu nedostane včasné a účinné ochrany jeho základních práv ze strany soudů, je jednání České pošty ve spojení s napadenými soudními rozhodnutími způsobilé v konečném důsledku vytlačit stěžovatele z trhu poštovních služeb, což by fakticky znamenalo ekonomickou likvidaci stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že v rozporu se zásadou přiměřenosti zatímní úpravy bylo nařízeno nezákonné, nepřezkoumatelné a neodůvodněné předběžné opatření, v jehož důsledku vzniká značná újma na jeho dobrém jménu a každý den narůstající škoda spočívající ve ztrátě obchodů s klienty nerealizovaných z důvodu tohoto předběžného opatření.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. K námitkám stěžovatele o porušení jeho práv Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jeho postavení mu není dána možnost do rozhodovacího procesu obecných soudů zasahovat a přehodnocovat jejich závěry. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Úprava postupu při vydání předběžného opatření vyžaduje osvědčení samotného nároku navrhovatele a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. K otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), v němž uvádí "je však nepochybné, že kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam". Obecný soud při svém rozhodování vycházel z osvědčených skutečností a vrchní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud shledává, že do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustily žádného excesivního či svévolného postupu. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že předběžné opatření je opatřením dočasným a může být na návrh zrušeno. Nad to je třeba zdůraznit, že za případné škody vzniklé z nedůvodného předběžného opatření odpovídá dle příslušných ustanovení podústavního práva navrhovatel tohoto předběžného opatření.
8. K argumentu stěžovatele, že rozhodnutí o vydání předběžného opatření nebylo odůvodněno, Ústavní soud poukazuje na to, že s touto možností občanský soudní řád výslovně u předběžných opatření počítá. Důvody k vydání předběžného opatření jsou pak seznatelné z odůvodnění návrhu na jeho vydání, s nímž se stěžovatel mohl seznámit. Námitky stěžovatele jsou pak vypořádány v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu. Nelze tedy o soudním řízení o vydání předběžného opatření jako celku konstatovat, že je v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť stěžovateli je seznatelné, z jakých důvodů bylo předběžné opatření vydáno, a jeho argumenty se zabýval odvolací soud ve svém odůvodnění. Ústavní soud ve dvou svých nálezech (ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09) shledal, že absence odůvodnění u předběžného opatření je neústavní, avšak tento závěr se týkal dřívější právní úpravy, která výslovně v §169 odst. 2 občanského soudního řádu neuváděla možnost neodůvodňovat předběžná opatření, a oba citované nálezy se týkaly předběžného opatření, u nějž nebude rozhodováno ve věci samé a které bylo vydáno jako ochrana před domácím násilím. Tato nálezová judikatura se tedy na nyní posuzovaný případ nevztahuje.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu