ECLI:CZ:US:2013:1.US.1515.13.1
sp. zn. I. ÚS 1515/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Tomáše Krčmáře, zastoupeného Mgr. Lukášem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Ostravě, Solná 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2013, č.j. 8 Co 1135/2012-406, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 7. 2012, č.j. 16 C 93/2009-355, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, č.j. 16 C 93/2009-355, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované zaplacení ve výroku specifikované částky, včetně úroku z prodlení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované není dána věcná pasivní legitimace ve sporu, to znamená, že žalovaná není nositelem hmotněprávní povinnosti, která je předmětem řízení. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že smlouva o půjčce byla uzavřena s Ing. Böhmem nikoliv jako předsedou představenstva jednajícím za žalovanou, ale s Ing. Böhmem jako fyzickou osobou, která jednala za sebe a pro sebe.
K odvolání žalobce (stěžovatele) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 2. 2013, č.j. 8 Co 1135/2012-406, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací argumentace žalobce spočívala především v posouzení účastnické výpovědi Ing. Böhma, kterou žalobce považuje za účelovou. V této souvislosti poukázal, že se soud prvního stupně nevypořádal s listinným důkazem - prohlášením Ing. Böhma ze dne 17. 1. 2005, které podle žalobce svědčí o opaku proti jiným účastnickým výpovědím Ing. Böhma a je v rozporu se závěry soudu prvního stupně. Ostatní důkazy svědčí o oprávněnosti žalobního nároku. Poukázal na ochranu dobré víry, když vždy jednal s Ing. Böhmem jako předsedou představenstva žalované, a tedy členem statuárního orgánu žalované a jmenovaný tak i vystupoval. Uzavřením dohody o uznání závazku ze dne 17. 5. 2001 nastala vyvratitelná právní domněnka existence závazku, přičemž v řízení žalovaná tuto nevyvrátila. Žalobci není ani zřejmé, z čeho dovodil soud účelovost svědeckých výpovědí Ing. Kufy a Ing. Seidlerové, a též z čeho dovozuje, že žalovaná neměla ekonomické problémy. Považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, když není zřejmé, jakou právní normu soud prvního stupně na daný případ použil. Jde rovněž o rozhodnutí překvapivé, když prováděl na návrh žalované nákladné důkazy (znalecké posudky), ačkoliv k tomu nebyly důvody.
Krajský soud v Ostravě se s argumentací žalobce (stěžovatele) neztotožnil a naopak dospěl k závěru, že soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle §132 občanského soudního řádu, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a logicky z nich vyvodil správná skutková zjištění. Odvolací soud je přesvědčen, že žalobce neunesl důkazní břemeno v řízení, neboť bylo na žalobci, aby prokázal, že uzavřel se žalovanou smlouvu o půjčce a že žalované také předal předmět půjčky. To prokazoval pouze smlouvou o půjčce, uznávacím prohlášením žalované, účastnickou výpovědí Ing. Böhma a svědeckými výpověďmi Ing. Seidlerové a Ing. Kufy. K prohlášení Ing. Böhma ze dne 17. 1. 2005 odvolací soud uvedl, že z notářského zápisu sepsaného JUDr. Jelínkovou dne 6. 6. 2005 jednoznačně vyplývá, proč uvedené prohlášení Ing. Böhm učinil. S ohledem na blízký vztah žalobce ke svědkům Ing. Seidlerové a Ing. Kufovi i odvolací soud považuje jejich svědecké výpovědi za nevěrohodné. Proti tvrzení žalobce ohledně uzavření smlouvy o půjčce s žalovanou naopak svědčí výpověď Ing. Böhma, doklad o vrácení částky 60 000,- Kč, výpověď žalobce ve spise Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 Cm 163/2006, kdy žalobce potvrdil, že částka 200 000,- Kč na tvrzenou půjčku byla osobně zaplacena Ing. Böhmem. Vrácené finanční prostředky, ani samotná půjčka neprocházely účetnictvím žalované. Odvolací soud dále uzavírá, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Přitom na vůli lze usuzovat i s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. Všechny tyto důkazy do sebe navzájem zapadají a tvoří ucelený řetězec, potvrzující, že smlouva o půjčce byla uzavřena mezi žalobcem a Ing. Böhmem jako fyzickou osobou. Žalobce a Ing. Böhm uzavírali smlouvu o půjčce s vědomím a vůlí, že je poskytována žalobcem Ing. Böhmovi jako fyzické osobě, nikoli žalované. Nic na tom nemění ani uznání dluhu ze dne 17. 1. 2005, které neprokazuje uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem a žalovanou z důvodu chybějícího razítka žalované u jména Ing. Böhma. Krajský soud v Ostravě se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedostatku věcné pasivní legitimace žalované.
Proti shora uvedeným rozsudkům podal stěžovatel ústavní stížnost.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, podle které tato zásada neznamená možnost volného výběru důkazů, na základě kterých mohou být zjištěny rozhodné skutkové okolnosti, ale naopak obsahuje předpoklad, že soud provede z hlediska posouzení merita věci všechny (rozhodné) důkazy směřující proti skutečnostem podávajícím se do té doby z již provedených důkazů. Kritizuje, že obecné soudy ke svým závěrům dospěly jen na základě některých vybraných důkazů, přičemž opomenuly nebo se zcela nevypořádaly se zásadními důkazy, které naopak tyto závěry soudů rozporují. Soud se podle stěžovatele nevypořádal s prohlášením Ing. Romana Böhma ze dne 17. 1. 2005 a opomenul existenci zajišťovací směnky k předmětné půjčce, která byla rovněž podepsána panem Ing. Romanem Böhmem, jednajícím jako představitel statutárního orgánu žalované. Dále poukazuje na jednotlivé účastnické a svědecké výpovědi a polemizuje s věrohodností či nevěrohodností těchto výpovědí, jak ji posoudily obecné soudy. Opomenuta byla dobrá víra stěžovatele, který vždy jednal s Ing. Romanem Böhmem jako předsedou představenstva žalované a tudíž nemůže nést důsledky případného protiprávního jednání člena statutárního orgánu. Stěžovatel se domnívá, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, byly opomenuty důkazní návrhy, obecné soudy se dostatečně nezabývaly námitkami stěžovatele a nevypořádaly se s jeho tvrzeními náležitým způsobem, což zapříčinilo porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem uvádí, že jde o zcela překvapivé rozhodnutí, neboť soud prvního stupně prováděl na návrh žalované nákladné důkazy vztahující se k pravosti podpisu Ing. Romana Böhma, ačkoliv k tomu nebyly žádné důvody.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát ve své rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní stížnost spočívá především v nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy a z toho plynoucími skutkovými závěry. Stěžovatel na základě provedených důkazů dovozuje jiné, pro něj pochopitelně příznivější závěry, než jaké učinily obecné soudy. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Je povolán k přezkumu ústavněprávních principů, tj. zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. V předmětné věci se jedná o aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nedospěl k závěru, že došlo k porušení ústavních principů spravedlivého procesu, jež by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Obecné soudy tak rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Ústavní soud proto dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
Pokud stěžovatel namítá neúplné zjištění skutkového stavu věci na základě opomenutých důkazů, Ústavní soud po přezkoumání neshledal pochybení, způsobilé porušením tvrzených práv stěžovatele. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení jednotlivých důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v §132 občanského soudního řádu, když důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud nadto opakovaně judikuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy v rámci tohoto procesu nevybočí z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popř. libovůli obecných soudů. Jen takto naznačený postup je způsobilý přivodit porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Námitka stěžovatele ohledně překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně je rovněž neopodstatněná. Tzv. překvapivé rozhodnutí se v judikatuře Ústavního soudu váže zpravidla k rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a neumožnil jim se k němu vyjádřit. Jedná se o takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Stěžovatel za překvapivé považuje rozhodnutí soudu prvního stupně. V posuzované věci nebylo stěžovateli odňato právo na přezkum právního názoru soudu prvního stupně, své námitky mohl (a také tak učinil) uplatnit v odvolání a odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí řádně zabýval a vypořádal.
Námitku stěžovatele, týkající se jeho dobré víry, že jedná s Ing. Romanem Böhmem jako předsedou představenstva žalované, považuje Ústavní soud rovněž za nedůvodnou. Odvolací soud se ve svém rozsudku s touto námitkou řádně vypořádal, když dovodil, že stěžovatel a Ing. Böhm uzavřeli smlouvu o půjčce "s vědomím a vůlí", čímž nepochybně zvažoval i existenci dobré víry stěžovatele.
Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu