ECLI:CZ:US:2002:1.US.375.2000
sp. zn. I. ÚS 375/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 11 Cmo 593/99, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví uvedeným usnesením změnil Vrchní soud v Praze
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým byl zamítnut návrh
vedlejšího účastníka obchodní firmy M., s.r.o. (dále jen "vedlejší
účastník"), na vydání předběžného opatření, jímž se stěžovateli
zakazuje prodat, pronajmout, vložit jako vklad do obchodní
společnosti, zastavit či jiným způsobem zatížit dům čp. 490
postavený na stavební parcele č. 13005, vše zapsáno v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Plzeň-město na listu
vlastnictví č. 8824, vystaveném pro katastrální území P., obec P.,
okres Plzeň-město (dále jen "předmětnou nemovitost").
V odůvodnění tohoto usnesení Vrchní soud v Praze nejdříve
konstatoval, že Krajský soud v Plzni vycházel při svém rozhodnutí
z toho, že vedlejší účastník neosvědčil skutečnosti z nichž je
zřejmé, že se stěžovatel (odpůrce) zbavuje majetku, z něhož by
mohl být uspokojen nárok na zaplacení částky 29.600.000,- Kč
uplatněný v řízení vedlejším účastníkem; za takovou skutečnost
nelze pokládat toliko jednání stěžovatele směřující k výmazu
poznámky o probíhajícím řízení o návrhu na předběžné opatření
zapsané v katastru nemovitostí. Vrchní soud dále uvedl, že ve věci
samé se domáhal vedlejší účastník proti stěžovateli nároku na
zaplacení částky 19.600.000,- Kč (+10.000.000,- Kč, kde prý soud
o návrhu na rozšíření žaloby dosud nerozhodl) z titulu
odpovědnosti za vady prodané věci; jde o předmět kupní smlouvy ze
dne 27. 5. 1996, konkrétně o dům čp. 1265 na parcele č. 149/63,
jejž stěžovatel vedlejšímu účastníku touto kupní smlouvou prodal,
aniž by bylo v kupní ceně vzato v úvahu nájemné ve výši
19.000.000,- Kč, které již stěžovatel za jeho pronájem od nájemců
"vyinkasoval předem". Nárok uplatňovaný ve věci samé tak byl
osvědčen, a proto je prvotní předpoklad předběžného opatření
splněn. Na rozdíl od závěru soudu I. stupně pak prý lze považovat
za osvědčenu i obavu vedlejšího účastníka z ohrožení úhrady
žalované částky v případě jeho úspěchu ve věci samé. Nelze totiž
přehlédnout, že stěžovatel již v odvolání proti (z procesních
důvodů) zrušenému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12.
3. 1999, č.j. 19 C 236/96-91, jímž bylo návrhu na nařízení
předběžného opatření vyhověno, namítal především nedůvodnost
nároku uplatněného vedlejším stěžovatelem ve věci samé, a že se
snažil o výmaz poznámky o podání návrhu na předběžné opatření, byť
mu muselo být známo, že bude - v závislosti na rozhodnutí soudu
o tomto návrhu - buď v souladu s §9 zákona č. 265/1992 Sb. řádně
zapsána nebo naopak vymazána. Jestliže přitom tvrdil, že nemá
v úmyslu s předmětnou nemovitostí disponovat, lze podle názoru
vrchního soudu o věrohodnosti tohoto tvrzení pochybovat.
Vrchní soud proto uzavřel, že existuje obava, že v případě
úspěchu vedlejšího účastníka by mohl být výkon rozhodnutí
v důsledku chování stěžovatele ohrožen, takže jsou dány důvody pro
nařízení předběžného opatření podle §102 o.s.ř. ve spojení
s ust. §76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., přičemž omezení dispozičních
práv s nemovitým majetkem lze pokládat za přiměřené.
K námitce stěžovatele, že napadené usnesení Krajského soudu
v Plzni vydal věcně nepříslušný soud, odkázal vrchní soud na
správný závěr soudu prvního stupně, že totiž o věcné příslušnosti
již pravomocně rozhodl odvolací soud, čímž byla tato otázka
závazně vyřešena a nelze se k ní proto vracet. (Pozn.: Šlo
o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 1999, č.j. 14
Co 489/99-109.)
II.
V záhlaví uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní
stížností. V ní zejména uvedl, že jím bylo porušeno jeho základní
právo zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listiny"), podle kterého je vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu, a jeho základní právo zaručené čl.
38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví
zákon. K tomu dodal, že vydání předběžného opatření je nuceným
omezením jeho vlastnického práva, neboť nebyly splněny zákonné
podmínky podle ustanovení §74 odst. 1 a 102 o.s.ř., a že Vrchní
soud v Praze není soudem věcně příslušným k rozhodnutí
o předběžném opatření, neboť se jedná o spor ze smlouvy o koupi
nemovitosti, který není obchodem.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dodal, že pokud
Vrchní soud v Praze považuje nárok uplatňovaný ve věci samé za
osvědčený, je zjevné, že se neseznámil se spisem Okresního soudu
Plzeň-město, sp. zn. 24 C 228/96, týkajícím se řízení o určení
vlastnického práva k nemovitosti č.p. 1265 v k.ú. B., obec P.
V tomto řízení byli vyslechnuti jednatelé vedlejšího účastníka p.
Č. a p. T., kteří v podstatě vypověděli, že o subjektech, které
"měly uzavřenu nájemní smlouvu", věděli již před uzavřením kupní
smlouvy. Mezi nimi je však rozpor, co se týče seznámení se
s nájemní smlouvou s firmou D., neboť p. T. sdělil, že se se
smlouvou seznámil teprve po té, co mu byla předložena zástupcem
firmy D., zatímco p. Červený potvrdil, že fotokopii smlouvy
s firmou D. jim předložil stěžovatel ještě před podpisem kupní
smlouvy. Z ní potom vyplývá, že u tohoto nájemce byla poskytnuta
stěžovateli "předplatba" nájemného na určitou dobu dopředu. Právě
s ohledem na nájemní smlouvu s firmou D. byla do kupní smlouvy
zapracována klauzule, že se nemovitost kupuje tak jak stojí
a leží, která znemožňuje vedlejšímu účastníku uplatnit práva
z odpovědnosti za vady. V kupní smlouvě byla použita i další
klauzule, podle níž vedlejší účastník kupuje nemovitost se všemi
právy a povinnostmi. Do nich tedy kupující vstoupil v tom stavu,
v jakém se tato práva a povinnosti nacházely v okamžiku převodu
vlastnického práva, a proto nezískal právo na nájemné od firmy D.
na určitou "časovou dobu. Tento stav je však zcela legitimní,
odpovídá smlouvě a je v souladu se zásadou smluvní volnosti.
Vedlejší účastník tedy nemůže vytýkat jako vadu skutečnost, že po
určitou dobu nemá jako vlastník právo na nájemné, jestliže mu tato
skutečnost před uzavřením kupní smlouvy byla známa.
Pokud dále Vrchní soud v Praze považoval za osvědčenu obavu,
že by mohla být ohrožena úhrada žalované částky v případě úspěchu
vedlejšího účastníka ve věci samé tím, že odpůrce usiloval o výmaz
poznámky o podání návrhu na předběžné opatření na listu
vlastnictví (na kterém je zapsán dům č.p. 490), stěžovatel namítl,
že o výmaz poznámky usiloval zcela oprávněně, neboť ta byla
zapsána v rozporu se zákonem. Tato skutečnost byla uznána
i Katastrálním úřadem P. - město a následně i nadřízeným správním
orgánem. Ačkoliv byla poznámka vymazána již před dvěma lety,
stěžovatel se ani nepokusil s nemovitostí nějakým způsobem
nakládat, což samo o sobě svědčí o tom, že domněnka vrchního soudu
o ohrožení výkonu rozhodnutí je vykonstruována a že neodpovídá
skutečnosti.
Stěžovatel též zopakoval, že jde-li v daném případě o spor ze
smlouvy o koupi nemovitosti, je soudem příslušným ve věci
rozhodnout Okresní soud Plzeň - město (a odvolacím soudem Krajský
soud v Plzni). Není prý podstatné, zda jsou účastníci v obchodním
rejstříku zapsáni.
Stěžovatel k vyjádření účastníka řízení a vedlejšího
účastníka řízení konečně uvedl, že na podané ústavní stížnosti
v plném rozsahu trvá a že nárok uplatněný v žalobě vedlejšího
účastníka proti stěžovateli, o kterém se vede řízení u Krajského
soudu v Plzni pod č.j. 23 Cm 109/99, není po právu. Z výsledku
dokazování v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti
vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod č.j. 24 C 228/96 pak
jednoznačně vyplynulo, že se vedlejší účastník před uzavřením
kupní smlouvy seznámil s obsahem všech nájemních smluv týkajících
se nemovitosti, která byla navíc prodána jak stojí a leží. Žaloba
vedlejšího účastníka z odpovědnosti za vady a náhrady škody je
tudíž nedůvodná.
Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání o ústavní
stížnosti před Ústavním soudem.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud
v Praze a vedlejší účastník obchodní firma M., s.r.o.
Vrchní soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatel poukazuje
v ústavní stížnosti (s odkazem na obsah spisu Okresního soudu
Plzeň - město, sp. zn. 24 C 228/96) na řadu nových skutkových
tvrzení, které nebyly do doby vydání napadeného usnesení ve spise
Krajského soudu v Plzni coby soudu I. stupně, sp. zn. 23 Cm
109/99, uvedeny. Proto prý neobstojí jeho argument, že Vrchní soud
v Praze porušil ústavně zaručené právo stěžovatele, jestliže
nepřihlížel ke skutečnostem, které mu v době rozhodování nebyly
a ani nemohly být známy. Stěžovateli navíc nic nebrání v tom, aby
dané skutečnosti uplatnil v řízení před soudem prvního stupně,
a na jejich základě se domáhal zrušení nařízeného předběžného
opatření ve smyslu ust. §77 odst. 2 o.s.ř. Nedůvodná je prý
i námitka stěžovatele, že Vrchní soud v Praze není soudem věcně
příslušným, neboť určení věcné příslušnosti má ve smyslu §9
o.s.ř. své místo pouze u soudu prvního stupně. Který soud
rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, je dáno
ustanovením §10 o.s.ř., podle jehož odst. 2 o odvoláních proti
rozhodnutím krajských soudů rozhoduje vrchní soud. V souzené věci
byla věcná příslušnost Krajského soudu v Plzni určena již
pravomocným rozhodnutím téhož soudu, a to usnesením z 24. 6.
1999, č.j. 14 Co 489/99-109, jímž byl Vrchní soud v Praze v dané
věci vázán. Námitka stěžovatele tedy mohla být uplatněna pouze
proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni jako soudu
odvolacího, nikoliv však proti napadenému usnesení Vrchního soudu
v Praze.
Vrchní soud v Praze dále odkázal - ohledně námitek
stěžovatele týkajících se posouzení důvodnosti obavy z ohrožení
případného výkonu soudního rozhodnutí - na odůvodnění napadeného
usnesení a prohlásil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
K dotazu Ústavního soudu pak vrchní soud sdělil, že s upuštěním od
ústního jednání souhlasí.
Vedlejší účastník (M., s.r.o.)zejména uvedl, že stěžovatel
směšuje rozhodnutí o předběžném opatření s rozhodnutím
o příslušnosti, které bylo učiněno jiným soudem a jiným
rozhodnutím než napadené usnesení, a že jeho stížnost nesplňuje
příslušné formální předpoklady, především proto, že byla podána po
uplynutí lhůty 60 dnů. Vydáním předběžného opatření pak nedošlo
k porušení zásady dle čl. 11 odst. 4 Listiny, protože předběžné
opatření je zákonným prostředkem upraveným v příslušných
ustanoveních o.s.ř. v §74 a násl. o.s.ř. a §102 o.s.ř., který
omezuje stěžovatele, a k tomu je i určen. Tvrzení o výpovědích
svědků v (jiném) řízení o určení vlastnického práva vedeném pod
sp. zn. 24 C 228/96, je v dané věci bez významu, neboť na základě
příslušné žaloby je proti stěžovateli vedeno řízení o zaplacení
částky 29.600.000,- Kč z titulu jeho odpovědnosti za vady
a náhrady škody spočívající v tom, že při prodeji nemovitosti
zatajil, že vyinkasoval od nájemců nemovitosti nájemné na 25 let
dopředu, čímž vedlejšího účastníka poškodil.
Vedlejší účastník dále uvedl, že se stěžovatel návrhy ze dne
6. 3., 1. 4. a 17. 4. 1998 domáhal u Katastrálního úřadu pod sp.
zn. Z 1110/98 zrušení poznámky tak, aby zápis v katastru
nemovitostí byl bez jakýchkoliv omezujících údajů. Je ovšem
zřejmé, že stěžovatel je žalován o úhradu částky 29.600.000,- Kč
a přitom vlastní nemovitost, která může být předmětem výkonu
rozhodnutí a to vzhledem k její hodnotě a k výši dlužné částky.
Pro stěžovatele je prý důležité, aby poznámka byla z katastru
nemovitostí vymazána, neboť každému nabyvateli - pro případ
převodu nemovitosti - signalizuje, že nemovitost je ohrožena a ten
pak ztrácí "právo dobré víry". Stěžovatel se výmazu nepochybně
domáhá pouze proto, aby se pokusil o její převod či zatížení tak,
aby zmařil, resp. ohrozil výkon rozhodnutí. Nelze pak přehlédnout,
že právní stav založený předběžným opatřením jej nikterak ve
výkonu jeho práv neohrozí, pouze mu zabrání ve zmaření žalobcova
nároku.
V doplnění svého vyjádření vedlejší účastník uvedl, že
stěžovatel ignoruje zákaz uložený mu napadeným usnesením, neboť
z jeho internetové adresy bylo zjištěno, že nabízí k pronájmu
prostory v předmětné nemovitosti čp. 490 na LV č. 8824 - Obchodní
centrum N. L., který je právě předmětem uvedeného opatření. Svým
podáním ze dne 22. 5. 2002 dále předložil vedlejší účastník jako
důkaz rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město o žalobě na určení
vlastnického práva ze dne 31. 8. 1996, sp. zn. 24 C 228/96, kterým
byl návrh stěžovatele na určení vlastnického práva ke stavbě čp.
1265 na p.č. 149/63 pravomocně zamítnut; to proto, že stěžovatel
mj. touto žalobou ve své ústavní stížnosti argumentuje. I z toho
vedlejší účastník dovozuje, že předběžné opatření je na místě.
Vedlejší účastník konečně uvedl, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání u Ústavního soudu.
IV.
Stěžovatel ústavní stížností brojí pro citovanému rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze. Porušení svých základních práv spatřuje
jednak v tom, že obecný soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho
ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, jednak v tom, že
jej pro svou věcnou nepříslušnost k vydání takového rozhodnutí
odňal jeho zákonnému soudci.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal, zda jsou splněny formální
a obsahové náležitosti ústavní stížnosti. Dospěl k názoru - i se
zřetelem na námitku vedlejšího účastníka - že ústavní stížnost
byla podána včas. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo
doručeno advokátu stěžovatele JUDr. M. A. dne 19. 4. 2000.
Stěžovatel předal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 19. 6.
2000, tj. v den, který byl posledním dnem 60 denní lhůty
k jejímu podání, neboť šlo o první následující pracovní den po dni
17. 6. 2000, poslednímu kalendářnímu dnu zákonné lhůty, jež byl
však dnem pracovního volna (klidu).
Po věcné stránce dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní
stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného
opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody,
např. právo vlastnické, se již zabýval ve svých dřívějších
rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS
221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok
1999 - IV. díl, C.H.BECK, pod č. 158, str. 171 a násl. a nález
Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů
a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C.H.BECK, pod č. 69,
str. 183 a násl.), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu
a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro
vydání předběžného opatření nebyl dány podmínky (jejichž posouzení
je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná
ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně jeho ustanovení §74 (případně ve spojení s ustanovením §102), dočasné omezení
dispozic s majetkem, tedy je-li třeba zatímně upravit poměry
účastníka nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen.
Tento právní názor je i v souzené věci pro Ústavní soud závazný.
Ústavní soud se proto dále zaměřil na otázku, zda jsou
splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí, jehož výkon by mohl být
ohrožen, a zda v řízení, které předcházelo vydání napadeného
usnesení, byly náležitě posuzovány okolnosti osvědčující důvodnou
obavu z takového ohrožení. K tomu Ústavní soud ze spisu Krajského
soudu v Plzni, sp. zn. 23 Cm 109/99, zjistil, že se vedlejší
účastník současně domáhá žalobou podanou proti stěžovateli,
(včetně jejího rozšíření), zaplacení částky 29.600.000,- Kč, takže
existuje reálný předpoklad vydání konečného vykonatelného
rozhodnutí. Součástí tvrzení vedlejšího účastníka - odůvodňujícího
obavu z ohrožení výkonu - byl v době vydání napadeného usnesení
Vrchního soudu v Praze i údaj, že se stěžovatel snaží dosáhnout
výmazu poznámky o podaném návrhu na vydání předběžného opatření
z katastru nemovitostí. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného
usnesení, je zřejmé, že vrchní soud tyto skutečnosti reflektoval
a okolnosti svědčící o obavě z ohrožení výkonu budoucího
rozhodnutí náležitě zvažoval. Poněvadž se v případě rozhodnutí
o předběžném opatření jedná toliko o zatímní úpravu poměrů
účastníků, kterým není prejudikován výsledek řízení ve věcí samé
(tj. rozhodnutí o žalobě na zaplacení částky 29.600.000,- Kč
z titulu vad prodané věci a náhrady škody), nelze v této fázi
řízení považovat za stěžejní posouzení námitek a tvrzení uváděných
stěžovatelem i vedlejším účastníkem k věci samé; proto Ústavní
soud pomíjí jejich polemiku v tomto směru a nepřihlíží k ní ani ve
vztahu k napadenému usnesení o nařízení předběžného opatření.
Z toho důvodu nepovažoval Ústavní soud za potřebné provádět např.
stěžovatelem navrhovaný důkaz spisem Okresního soudu Plzeň
- město, sp. zn. 24 C 228/96, který měl potvrdit, že statutární
orgán vedlejšího účastníka věděl o předem zaplaceném nájemném od
nájemců nemovitosti čp. 1265 na p.č. 149/63 již v době její koupě
a podobně.
Ústavní soud pro úplnost poukazuje i na správný argument
vrchního soudu, že stěžovatel není zbaven možnosti užívat
nemovitost k dosavadnímu účelu, ale je pouze dočasně omezen
v právu s ní nakládat.
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že hodnocení okolností
svědčících o obavě z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí, náleží
do kognice soudů obecných, nikoli soudu Ústavního. V této
souvislosti lze odkázat i na vyjádření vrchního soudu, že
stěžovatel má možnost navrhnout zrušení předběžného opatření,
jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno (§77 odst. 2
o.s.ř.).
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ustanovení čl. 11
odst. 4 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, v souzené věci
porušeno nebylo.
K námitce stěžovatele, týkající se porušení práva na
zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, pak Ústavnímu soudu
nezbývá, než se přiklonit k názoru Vrchního soudu v Praze, neboť
ten rozhodoval podle ust. §10 odst. 2 o.s.ř. toliko o odvolání
proti rozhodnutí krajského soudu - soudu I. stupně a byl v tomto
směru funkčně příslušný. Věcná příslušnost Krajského soudu
v Praze byla určena již předchozím usnesením téhož soudu ze dne
24. 6. 1999, sp. zn. 14 Co 489/99, kterým byla mezi soudem nižšího
stupně a vyššího stupně vyřešena otázka věcné příslušnosti, neboť
se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu vydané zákonným postupem.
Nic tudíž nenasvědčuje tomu, že byl stěžovatel odňat svému
zákonnému soudci, takže jeho ústavně zaručené právo dle čl. 38
odst. 1 Listiny porušeno nebylo. Pokud měl stěžovatel pochybnost
o věcné příslušnosti soudu, mohl ji vznést již v uvedené fázi
řízení před obecným soudem. To však neučinil a námitku věcné
nepříslušnosti uplatnil teprve v ústavní stížnosti; zde je třeba
poukázat i na zásadu dispoziční ovládající občanské soudní řízení,
podle které je věcí účastníka řízení, aby mimo jiné střežil svá
práva, což platí zejména tehdy, je-li zastoupen profesionálním
zástupcem (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn.
IV. ÚS 326/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 9,
r. 1997 - III. díl, C.H. Beck, pod č. 18, str. 455-458). V této
souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje - jak učinil již vícekrát - že
ústavní stížnost má toliko subsidiární povahu a proto jí nelze
nahrazovat procesní prostředky, jež jsou použitelné v řízení
u soudů obecných.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §82 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. července 2002