infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-327-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.07.2002, sp. zn. I. ÚS 375/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 87/27 SbNU 33 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.375.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Nařízení předběžného opatření v občanském soudním řízení

Právní věta Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody, např. právo vlastnické, se již zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok 1999 - IV. díl, C.H.BECK, pod č. 158, str. 171 a násl. a nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C.H.BECK, pod č. 69, str. 183 a násl.), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyl dány podmínky (jejichž posouzení je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně jeho ustanovení §74 (případně ve spojení s ustanovením §102), dočasné omezení dispozic s majetkem, tedy je-li třeba zatímně upravit poměry účastníka nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Tento právní názor je i v souzené věci pro Ústavní soud závazný. Nic nenasvědčuje tomu, že byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, takže jeho ústavně zaručené právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny porušeno nebylo. Pokud měl stěžovatel pochybnost o věcné příslušnosti soudu, mohl ji vznést již v uvedené fázi řízení před obecným soudem. To však neučinil a námitku věcné nepříslušnosti uplatnil teprve v ústavní stížnosti; zde je třeba poukázat i na zásadu dispoziční ovládající občanské soudní řízení, podle které je věcí účastníka řízení, aby mimo jiné střežil svá práva, což platí zejména tehdy, je-li zastoupen profesionálním zástupcem (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 326/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 9, r. 1997 - III. díl, C.H. Beck, pod č. 18, str. 455-458). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje - jak učinil již vícekrát - že ústavní stížnost má toliko subsidiární povahu a proto jí nelze nahrazovat procesní prostředky, jež jsou použitelné v řízení u soudů obecných.

ECLI:CZ:US:2002:1.US.375.2000
sp. zn. I. ÚS 375/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 11 Cmo 593/99, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. V záhlaví uvedeným usnesením změnil Vrchní soud v Praze rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka obchodní firmy M., s.r.o. (dále jen "vedlejší účastník"), na vydání předběžného opatření, jímž se stěžovateli zakazuje prodat, pronajmout, vložit jako vklad do obchodní společnosti, zastavit či jiným způsobem zatížit dům čp. 490 postavený na stavební parcele č. 13005, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Plzeň-město na listu vlastnictví č. 8824, vystaveném pro katastrální území P., obec P., okres Plzeň-město (dále jen "předmětnou nemovitost"). V odůvodnění tohoto usnesení Vrchní soud v Praze nejdříve konstatoval, že Krajský soud v Plzni vycházel při svém rozhodnutí z toho, že vedlejší účastník neosvědčil skutečnosti z nichž je zřejmé, že se stěžovatel (odpůrce) zbavuje majetku, z něhož by mohl být uspokojen nárok na zaplacení částky 29.600.000,- Kč uplatněný v řízení vedlejším účastníkem; za takovou skutečnost nelze pokládat toliko jednání stěžovatele směřující k výmazu poznámky o probíhajícím řízení o návrhu na předběžné opatření zapsané v katastru nemovitostí. Vrchní soud dále uvedl, že ve věci samé se domáhal vedlejší účastník proti stěžovateli nároku na zaplacení částky 19.600.000,- Kč (+10.000.000,- Kč, kde prý soud o návrhu na rozšíření žaloby dosud nerozhodl) z titulu odpovědnosti za vady prodané věci; jde o předmět kupní smlouvy ze dne 27. 5. 1996, konkrétně o dům čp. 1265 na parcele č. 149/63, jejž stěžovatel vedlejšímu účastníku touto kupní smlouvou prodal, aniž by bylo v kupní ceně vzato v úvahu nájemné ve výši 19.000.000,- Kč, které již stěžovatel za jeho pronájem od nájemců "vyinkasoval předem". Nárok uplatňovaný ve věci samé tak byl osvědčen, a proto je prvotní předpoklad předběžného opatření splněn. Na rozdíl od závěru soudu I. stupně pak prý lze považovat za osvědčenu i obavu vedlejšího účastníka z ohrožení úhrady žalované částky v případě jeho úspěchu ve věci samé. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel již v odvolání proti (z procesních důvodů) zrušenému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 1999, č.j. 19 C 236/96-91, jímž bylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, namítal především nedůvodnost nároku uplatněného vedlejším stěžovatelem ve věci samé, a že se snažil o výmaz poznámky o podání návrhu na předběžné opatření, byť mu muselo být známo, že bude - v závislosti na rozhodnutí soudu o tomto návrhu - buď v souladu s §9 zákona č. 265/1992 Sb. řádně zapsána nebo naopak vymazána. Jestliže přitom tvrdil, že nemá v úmyslu s předmětnou nemovitostí disponovat, lze podle názoru vrchního soudu o věrohodnosti tohoto tvrzení pochybovat. Vrchní soud proto uzavřel, že existuje obava, že v případě úspěchu vedlejšího účastníka by mohl být výkon rozhodnutí v důsledku chování stěžovatele ohrožen, takže jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření podle §102 o.s.ř. ve spojení s ust. §76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., přičemž omezení dispozičních práv s nemovitým majetkem lze pokládat za přiměřené. K námitce stěžovatele, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni vydal věcně nepříslušný soud, odkázal vrchní soud na správný závěr soudu prvního stupně, že totiž o věcné příslušnosti již pravomocně rozhodl odvolací soud, čímž byla tato otázka závazně vyřešena a nelze se k ní proto vracet. (Pozn.: Šlo o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 1999, č.j. 14 Co 489/99-109.) II. V záhlaví uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle kterého je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, a jeho základní právo zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. K tomu dodal, že vydání předběžného opatření je nuceným omezením jeho vlastnického práva, neboť nebyly splněny zákonné podmínky podle ustanovení §74 odst. 1 a 102 o.s.ř., a že Vrchní soud v Praze není soudem věcně příslušným k rozhodnutí o předběžném opatření, neboť se jedná o spor ze smlouvy o koupi nemovitosti, který není obchodem. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dodal, že pokud Vrchní soud v Praze považuje nárok uplatňovaný ve věci samé za osvědčený, je zjevné, že se neseznámil se spisem Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 24 C 228/96, týkajícím se řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti č.p. 1265 v k.ú. B., obec P. V tomto řízení byli vyslechnuti jednatelé vedlejšího účastníka p. Č. a p. T., kteří v podstatě vypověděli, že o subjektech, které "měly uzavřenu nájemní smlouvu", věděli již před uzavřením kupní smlouvy. Mezi nimi je však rozpor, co se týče seznámení se s nájemní smlouvou s firmou D., neboť p. T. sdělil, že se se smlouvou seznámil teprve po té, co mu byla předložena zástupcem firmy D., zatímco p. Červený potvrdil, že fotokopii smlouvy s firmou D. jim předložil stěžovatel ještě před podpisem kupní smlouvy. Z ní potom vyplývá, že u tohoto nájemce byla poskytnuta stěžovateli "předplatba" nájemného na určitou dobu dopředu. Právě s ohledem na nájemní smlouvu s firmou D. byla do kupní smlouvy zapracována klauzule, že se nemovitost kupuje tak jak stojí a leží, která znemožňuje vedlejšímu účastníku uplatnit práva z odpovědnosti za vady. V kupní smlouvě byla použita i další klauzule, podle níž vedlejší účastník kupuje nemovitost se všemi právy a povinnostmi. Do nich tedy kupující vstoupil v tom stavu, v jakém se tato práva a povinnosti nacházely v okamžiku převodu vlastnického práva, a proto nezískal právo na nájemné od firmy D. na určitou "časovou dobu. Tento stav je však zcela legitimní, odpovídá smlouvě a je v souladu se zásadou smluvní volnosti. Vedlejší účastník tedy nemůže vytýkat jako vadu skutečnost, že po určitou dobu nemá jako vlastník právo na nájemné, jestliže mu tato skutečnost před uzavřením kupní smlouvy byla známa. Pokud dále Vrchní soud v Praze považoval za osvědčenu obavu, že by mohla být ohrožena úhrada žalované částky v případě úspěchu vedlejšího účastníka ve věci samé tím, že odpůrce usiloval o výmaz poznámky o podání návrhu na předběžné opatření na listu vlastnictví (na kterém je zapsán dům č.p. 490), stěžovatel namítl, že o výmaz poznámky usiloval zcela oprávněně, neboť ta byla zapsána v rozporu se zákonem. Tato skutečnost byla uznána i Katastrálním úřadem P. - město a následně i nadřízeným správním orgánem. Ačkoliv byla poznámka vymazána již před dvěma lety, stěžovatel se ani nepokusil s nemovitostí nějakým způsobem nakládat, což samo o sobě svědčí o tom, že domněnka vrchního soudu o ohrožení výkonu rozhodnutí je vykonstruována a že neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel též zopakoval, že jde-li v daném případě o spor ze smlouvy o koupi nemovitosti, je soudem příslušným ve věci rozhodnout Okresní soud Plzeň - město (a odvolacím soudem Krajský soud v Plzni). Není prý podstatné, zda jsou účastníci v obchodním rejstříku zapsáni. Stěžovatel k vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení konečně uvedl, že na podané ústavní stížnosti v plném rozsahu trvá a že nárok uplatněný v žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovateli, o kterém se vede řízení u Krajského soudu v Plzni pod č.j. 23 Cm 109/99, není po právu. Z výsledku dokazování v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod č.j. 24 C 228/96 pak jednoznačně vyplynulo, že se vedlejší účastník před uzavřením kupní smlouvy seznámil s obsahem všech nájemních smluv týkajících se nemovitosti, která byla navíc prodána jak stojí a leží. Žaloba vedlejšího účastníka z odpovědnosti za vady a náhrady škody je tudíž nedůvodná. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. III. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník obchodní firma M., s.r.o. Vrchní soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti (s odkazem na obsah spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 24 C 228/96) na řadu nových skutkových tvrzení, které nebyly do doby vydání napadeného usnesení ve spise Krajského soudu v Plzni coby soudu I. stupně, sp. zn. 23 Cm 109/99, uvedeny. Proto prý neobstojí jeho argument, že Vrchní soud v Praze porušil ústavně zaručené právo stěžovatele, jestliže nepřihlížel ke skutečnostem, které mu v době rozhodování nebyly a ani nemohly být známy. Stěžovateli navíc nic nebrání v tom, aby dané skutečnosti uplatnil v řízení před soudem prvního stupně, a na jejich základě se domáhal zrušení nařízeného předběžného opatření ve smyslu ust. §77 odst. 2 o.s.ř. Nedůvodná je prý i námitka stěžovatele, že Vrchní soud v Praze není soudem věcně příslušným, neboť určení věcné příslušnosti má ve smyslu §9 o.s.ř. své místo pouze u soudu prvního stupně. Který soud rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, je dáno ustanovením §10 o.s.ř., podle jehož odst. 2 o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů rozhoduje vrchní soud. V souzené věci byla věcná příslušnost Krajského soudu v Plzni určena již pravomocným rozhodnutím téhož soudu, a to usnesením z 24. 6. 1999, č.j. 14 Co 489/99-109, jímž byl Vrchní soud v Praze v dané věci vázán. Námitka stěžovatele tedy mohla být uplatněna pouze proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího, nikoliv však proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze dále odkázal - ohledně námitek stěžovatele týkajících se posouzení důvodnosti obavy z ohrožení případného výkonu soudního rozhodnutí - na odůvodnění napadeného usnesení a prohlásil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. K dotazu Ústavního soudu pak vrchní soud sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vedlejší účastník (M., s.r.o.)zejména uvedl, že stěžovatel směšuje rozhodnutí o předběžném opatření s rozhodnutím o příslušnosti, které bylo učiněno jiným soudem a jiným rozhodnutím než napadené usnesení, a že jeho stížnost nesplňuje příslušné formální předpoklady, především proto, že byla podána po uplynutí lhůty 60 dnů. Vydáním předběžného opatření pak nedošlo k porušení zásady dle čl. 11 odst. 4 Listiny, protože předběžné opatření je zákonným prostředkem upraveným v příslušných ustanoveních o.s.ř. v §74 a násl. o.s.ř. a §102 o.s.ř., který omezuje stěžovatele, a k tomu je i určen. Tvrzení o výpovědích svědků v (jiném) řízení o určení vlastnického práva vedeném pod sp. zn. 24 C 228/96, je v dané věci bez významu, neboť na základě příslušné žaloby je proti stěžovateli vedeno řízení o zaplacení částky 29.600.000,- Kč z titulu jeho odpovědnosti za vady a náhrady škody spočívající v tom, že při prodeji nemovitosti zatajil, že vyinkasoval od nájemců nemovitosti nájemné na 25 let dopředu, čímž vedlejšího účastníka poškodil. Vedlejší účastník dále uvedl, že se stěžovatel návrhy ze dne 6. 3., 1. 4. a 17. 4. 1998 domáhal u Katastrálního úřadu pod sp. zn. Z 1110/98 zrušení poznámky tak, aby zápis v katastru nemovitostí byl bez jakýchkoliv omezujících údajů. Je ovšem zřejmé, že stěžovatel je žalován o úhradu částky 29.600.000,- Kč a přitom vlastní nemovitost, která může být předmětem výkonu rozhodnutí a to vzhledem k její hodnotě a k výši dlužné částky. Pro stěžovatele je prý důležité, aby poznámka byla z katastru nemovitostí vymazána, neboť každému nabyvateli - pro případ převodu nemovitosti - signalizuje, že nemovitost je ohrožena a ten pak ztrácí "právo dobré víry". Stěžovatel se výmazu nepochybně domáhá pouze proto, aby se pokusil o její převod či zatížení tak, aby zmařil, resp. ohrozil výkon rozhodnutí. Nelze pak přehlédnout, že právní stav založený předběžným opatřením jej nikterak ve výkonu jeho práv neohrozí, pouze mu zabrání ve zmaření žalobcova nároku. V doplnění svého vyjádření vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel ignoruje zákaz uložený mu napadeným usnesením, neboť z jeho internetové adresy bylo zjištěno, že nabízí k pronájmu prostory v předmětné nemovitosti čp. 490 na LV č. 8824 - Obchodní centrum N. L., který je právě předmětem uvedeného opatření. Svým podáním ze dne 22. 5. 2002 dále předložil vedlejší účastník jako důkaz rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město o žalobě na určení vlastnického práva ze dne 31. 8. 1996, sp. zn. 24 C 228/96, kterým byl návrh stěžovatele na určení vlastnického práva ke stavbě čp. 1265 na p.č. 149/63 pravomocně zamítnut; to proto, že stěžovatel mj. touto žalobou ve své ústavní stížnosti argumentuje. I z toho vedlejší účastník dovozuje, že předběžné opatření je na místě. Vedlejší účastník konečně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání u Ústavního soudu. IV. Stěžovatel ústavní stížností brojí pro citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Porušení svých základních práv spatřuje jednak v tom, že obecný soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, jednak v tom, že jej pro svou věcnou nepříslušnost k vydání takového rozhodnutí odňal jeho zákonnému soudci. Ústavní soud nejdříve přezkoumal, zda jsou splněny formální a obsahové náležitosti ústavní stížnosti. Dospěl k názoru - i se zřetelem na námitku vedlejšího účastníka - že ústavní stížnost byla podána včas. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo doručeno advokátu stěžovatele JUDr. M. A. dne 19. 4. 2000. Stěžovatel předal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 19. 6. 2000, tj. v den, který byl posledním dnem 60 denní lhůty k jejímu podání, neboť šlo o první následující pracovní den po dni 17. 6. 2000, poslednímu kalendářnímu dnu zákonné lhůty, jež byl však dnem pracovního volna (klidu). Po věcné stránce dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je nedůvodná. Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody, např. právo vlastnické, se již zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok 1999 - IV. díl, C.H.BECK, pod č. 158, str. 171 a násl. a nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C.H.BECK, pod č. 69, str. 183 a násl.), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyl dány podmínky (jejichž posouzení je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně jeho ustanovení §74 (případně ve spojení s ustanovením §102), dočasné omezení dispozic s majetkem, tedy je-li třeba zatímně upravit poměry účastníka nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Tento právní názor je i v souzené věci pro Ústavní soud závazný. Ústavní soud se proto dále zaměřil na otázku, zda jsou splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí, jehož výkon by mohl být ohrožen, a zda v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, byly náležitě posuzovány okolnosti osvědčující důvodnou obavu z takového ohrožení. K tomu Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 23 Cm 109/99, zjistil, že se vedlejší účastník současně domáhá žalobou podanou proti stěžovateli, (včetně jejího rozšíření), zaplacení částky 29.600.000,- Kč, takže existuje reálný předpoklad vydání konečného vykonatelného rozhodnutí. Součástí tvrzení vedlejšího účastníka - odůvodňujícího obavu z ohrožení výkonu - byl v době vydání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze i údaj, že se stěžovatel snaží dosáhnout výmazu poznámky o podaném návrhu na vydání předběžného opatření z katastru nemovitostí. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, je zřejmé, že vrchní soud tyto skutečnosti reflektoval a okolnosti svědčící o obavě z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí náležitě zvažoval. Poněvadž se v případě rozhodnutí o předběžném opatření jedná toliko o zatímní úpravu poměrů účastníků, kterým není prejudikován výsledek řízení ve věcí samé (tj. rozhodnutí o žalobě na zaplacení částky 29.600.000,- Kč z titulu vad prodané věci a náhrady škody), nelze v této fázi řízení považovat za stěžejní posouzení námitek a tvrzení uváděných stěžovatelem i vedlejším účastníkem k věci samé; proto Ústavní soud pomíjí jejich polemiku v tomto směru a nepřihlíží k ní ani ve vztahu k napadenému usnesení o nařízení předběžného opatření. Z toho důvodu nepovažoval Ústavní soud za potřebné provádět např. stěžovatelem navrhovaný důkaz spisem Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 24 C 228/96, který měl potvrdit, že statutární orgán vedlejšího účastníka věděl o předem zaplaceném nájemném od nájemců nemovitosti čp. 1265 na p.č. 149/63 již v době její koupě a podobně. Ústavní soud pro úplnost poukazuje i na správný argument vrchního soudu, že stěžovatel není zbaven možnosti užívat nemovitost k dosavadnímu účelu, ale je pouze dočasně omezen v právu s ní nakládat. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že hodnocení okolností svědčících o obavě z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí, náleží do kognice soudů obecných, nikoli soudu Ústavního. V této souvislosti lze odkázat i na vyjádření vrchního soudu, že stěžovatel má možnost navrhnout zrušení předběžného opatření, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno (§77 odst. 2 o.s.ř.). Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, v souzené věci porušeno nebylo. K námitce stěžovatele, týkající se porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, pak Ústavnímu soudu nezbývá, než se přiklonit k názoru Vrchního soudu v Praze, neboť ten rozhodoval podle ust. §10 odst. 2 o.s.ř. toliko o odvolání proti rozhodnutí krajského soudu - soudu I. stupně a byl v tomto směru funkčně příslušný. Věcná příslušnost Krajského soudu v Praze byla určena již předchozím usnesením téhož soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 14 Co 489/99, kterým byla mezi soudem nižšího stupně a vyššího stupně vyřešena otázka věcné příslušnosti, neboť se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu vydané zákonným postupem. Nic tudíž nenasvědčuje tomu, že byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, takže jeho ústavně zaručené právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny porušeno nebylo. Pokud měl stěžovatel pochybnost o věcné příslušnosti soudu, mohl ji vznést již v uvedené fázi řízení před obecným soudem. To však neučinil a námitku věcné nepříslušnosti uplatnil teprve v ústavní stížnosti; zde je třeba poukázat i na zásadu dispoziční ovládající občanské soudní řízení, podle které je věcí účastníka řízení, aby mimo jiné střežil svá práva, což platí zejména tehdy, je-li zastoupen profesionálním zástupcem (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 326/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 9, r. 1997 - III. díl, C.H. Beck, pod č. 18, str. 455-458). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje - jak učinil již vícekrát - že ústavní stížnost má toliko subsidiární povahu a proto jí nelze nahrazovat procesní prostředky, jež jsou použitelné v řízení u soudů obecných. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. července 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.375.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 375/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 87/27 SbNU 33
Populární název Nařízení předběžného opatření v občanském soudním řízení
Datum rozhodnutí 16. 7. 2002
Datum vyhlášení 17. 9. 2002
Datum podání 21. 6. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 38 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §102, §76 odst.1 písm.e
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík předběžné opatření
vlastnické právo/omezení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-375-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 35369
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-26