ECLI:CZ:US:2003:1.US.483.01
sp. zn. I. ÚS 483/01
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 6. května 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K. proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 4. 2001 sp. zn. 20 Co 587/2000 a Okresního soudu v Semilech ze 7. 9. 2000 sp. zn. 5 C 581/97, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit pozemky ve vlastnictví žalobkyně (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice).
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 4. 2001 č. j. 20 Co 587/2000-118 a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze 7. 9. 2000 č. j. 5 C 581/97-89 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel (žalovaný v řízení před obecnými soudy) se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 4. 2001 č. j. 20 Co 587/2000-118 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze 7. 9. 2000 č. j. 5 C 581/97-89, jimiž mu byla uložena povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidit pozemky ve vlastnictví vedlejší účastnice (žalobkyně v řízení před obecnými soudy). V návrhu na zahájení řízení stěžovatel uvedl, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v důsledku toho i k porušení jeho ústavně zaručeného a chráněného vlastnického práva (čl. 11 Listiny). Podrobně analyzoval hmotněprávní aspekty věci koncentrované do problematiky stavby na cizím pozemku, jejíž řešení je podle jeho názoru závislé na povaze stavby jako věci movité nebo nemovité. Především poukázal na skutečnost, že obecné soudy mu uložily povinnost vyklidit pozemky a nezabývaly se podmínkami, zda při rozhodování o režimu stavby neexistují i další okolnosti, které by mohly vést k úvahám o odepření ochrany vlastnického práva vlastníka pozemku ve vztahu k vlastníkovi stavby podle §3 občanského zákoníku (dále jen "o. z.").
Stěžovatel konstatuje, že řízení neproběhlo podle zásad "fair" procesu, když v něm nebyla správně zodpovězena otázka povahy stavby, tj. nebylo zjištěno, zda je stavba spojena se zemí pevným základem, což se nemělo obejít bez znaleckého dokazování, případně zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu. Soudu vytýká, že odbornou otázku spojení stavby se zemí pevným základem zhodnotil soud sám, a to odchylně od názoru znalkyně. Stěžovatel také namítá, že bylo porušeno i jeho právo jednat před soudem, protože odvolací soud mu neumožnil vyjádřit se k důkazu, v čemž spatřuje porušení zásady ústnosti soudního řízení podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V návaznosti na tato tvrzení stěžovatel poukazuje na možnost zásahu Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů v případě extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, jakož i v případě tzv. opomenutých důkazů.
Stěžovatel též namítá další vady řízení, a to problematiku materiální vykonatelnosti rozsudku, závěr soudu o nevěrohodnosti potvrzení stavebního úřadu jen proto, že ho předložil sám, a opomenutí faktu, že stavba je součástí společného jmění manželů, z něhož vyplývá i pasivní legitimace jeho manželky.
Stěžovatel též využil svého práva předkládat nové důkazy a soudu poskytl znalecký posudek Ing. P. H., CSc., o tom, že stavba není přemístitelná bez narušení své podstaty. Informoval též Ústavní soud, že požádal o zápis stavby do katastru nemovitostí.
Usnesením Ústavního soudu z 20. 8. 2001 č. j. I. ÚS 483/01-13 bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno, protože stěžovatel souběžně s ústavní stížností podal dovolání k Nejvyššímu soudu .
Nejvyšší soud usnesením z 27. 11. 2001 č. j. 22 Cdo 1663/2001-155 dovolání odmítl, neboť shledal, že není v dané věci přípustné, protože nebyl dán žádný z důvodů upravených v tehdejších §237 až 239 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Především podrobně zdůvodnil, že stěžovateli nebyla odňata možnost jednat před soudem a že změna rozsudku odvolacím soudem spočívala pouze v prodloužení lhůty k plnění, což byla změna v jeho prospěch.
Usnesením z 30. 4. 2002 č. j. I. ÚS 483/01-23 rozhodl Ústavní soud o pokračování v řízení a usnesením ze 6. 9. 2002 č. j. I. ÚS 483/01-27 rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela vyloučil, že by stěžovateli byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem. Byla mu dána možnost přednést odvolání a případně ho doplnit a po projednání věci mu byla dána možnost přednést svůj závěrečný návrh. Nadbytečně stěžovatel uvádí, že nelze odmítnout jeho přednes, když je v řízení právně zastoupen, protože v řízení před odvolacím soudem právně zastoupen nebyl. Soud se nedomnívá, že by byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, o objektivnosti potvrzení stavebního úřadu soud pochyboval nejen proto, že bylo vydáno na žádost samotného žalovaného, ale též proto, že uvedené potvrzení nesplňovalo náležitosti odborného vyjádření podle §127 odst. 4 o. s. ř. (např. z něj nebylo zřejmé, zda příslušný stavební úřad ohledal stavbu na místě samém). Soud se také nedomnívá, že by rozsudek byl materiálně nevykonatelný, protože byl učiněn závěr, že stavba je stavbou movitou, a takovou věc lze z pozemku vyklidit. V závěru vyjádření soud zformuloval argumenty týkající se absence hodnocení dobrých mravů (především z toho důvodu, že aplikace §3 o. z. nebyla stěžovatelem namítána). Soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.
Vedlejší účastnice především poukázala na skutečnost, že rozbor meritorní stránky věci provedený v ústavní stížnosti napovídá, že stěžovatel usiluje o nové hodnocení důkazů, což je v rozporu s postavením Ústavního soudu, a připomenula jeho judikaturu týkající se nemožnosti přehodnocování hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. Případnou aplikaci §3 o. z. vyloučila, protože stěžovatel její pozemek obsadil v době, kdy byla nezletilá. Vedlejší účastnice se dovolává toho, že podanou ústavní stížností je zasahováno do jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ohledně ústavní stížnosti navrhla, aby ji Ústavní soud usnesením zcela odmítl nebo nálezem zcela zamítl.
Ze spisu Okresního soudu v Semilech sp. zn. 5 C 581/97 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice (jako žalobkyně) podala 19. 9. 1997 žalobu (posléze změněnou) na vyklizení pozemku parc. č. 1959/4 a pozemku parc. č. 2962/2 v kat. úz. D. R., které jsou v jejím výlučném vlastnictví. V žalobě namítla, že byla v době výstavby nezletilá, a pokud její otec svým souhlasem umožnil založení a zřízení stavby na jejím pozemku, jde o právní úkon neplatný, protože byl dán bez souhlasu soudu. Žalovaný (v řízení před Ústavním soudem v postavení stěžovatele) neměl právo zřídit stavbu na cizím pozemku, protože jde o stavbu movitou, a domáhala se vyklizení pozemků. Stěžovatel ve vyjádření navrhl, aby soud zřídil k pozemkům, na nichž stojí stavba, věcné břemeno zároveň s právem přístupu k této stavbě. Okresní soud rozsudkem z 26. 1. 1999 č. j. 5 C 581/97-39 žalobě vyhověl; vycházel z toho, že na pozemku žalobkyně stojí objekt ve vlastnictví žalovaného, jde o stavbu na cizím pozemku, o stavbu neoprávněnou. Protože zjistil, že jde o stavbu movitou, posuzoval věc podle §126 o. z. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž polemizoval s hodnocením stavby jako neoprávněné (namítal, že na ni bylo vydáno stavební povolení i kolaudační rozhodnutí) a s posouzením stavby jako movité (stavba je umístěna na základové desce ve smyslu pevného spojení se zemí). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně usnesením z 22. 7. 1999 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť shledal, že je třeba provést další důkazy (objasnění, na kterých pozemcích stavba stojí, posouzení, zda je stavba věcí movitou nebo nemovitou). Soud prvního stupně zadal ustanovené znalkyni úkol, aby zjistila, zda předmětná stavba je stavbou spojenou se zemí pevným základem. Ve zpracovaném posudku je obsažen popis stavby, a je zde konstatováno, že pevným základem se rozumí i založení na monolitickou či prefabrikovanou železobetonovou desku, a to i v tom případě, že základová deska je na úrovni terénu, a dovozuje se závěr, že založení v tomto případě je provedeno nekvalitně, spáry mezi prefabrikáty nejsou zality betonem, jsou zaplněny zhutněným kamenivem, ale je provedeno. Rozsudkem ze 7. 9. 2000 č. j. 5 C 581/97-89 soud žalobě opětovně vyhověl, a setrval na stanovisku, že jde o stavbu neoprávněnou a z popisu stavby ve znaleckém posudku dospěl k závěru, že jde o stavbu charakteru movitého, čili že není spojena se zemí pevným základem. Proti rozsudku podal žalovaný opětovně odvolání a jako odvolací důvod kromě jiného uvedl též ignorování znaleckého posudku. Odvolací soud shledal, že odvolání je nedůvodné a rozsudkem z 23. 4. 2001 č. j. 20 Co 587/2000-118 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, pouze změnil lhůtu k vyklizení pozemků. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že znalkyně ve svém posudku učinila právní závěry, které jí nepřísluší a zadaný znalecký úkol řádně nesplnila, neboť jednoznačnou odpověď, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoli, nedala. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl pro jeho nepřípustnost.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podstatu sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí tvoří střet dvou vlastnických práv k různým předmětům, ke stavbě a k pozemku, a to za situace, kdy český právní řád vychází de lege lata z principu superficies solo non cedit. Za této situace je umístění stavby na cizím pozemku nepochybně omezením vlastnického práva vlastníka pozemku, a proto je třeba důsledně dbát na existenci adekvátního práva vlastníka stavby umístit ji na cizím pozemku, to znamená na oprávněnosti stavby. V tomto směru stěžovatel pochybil, když opakovaně zaměňoval nepovolenou (resp. povolenou) stavbu a neoprávněnou (příp. oprávněnou) stavbu. Absence příslušného práva stavebníka k cizímu pozemku nutně musí vést k závěru, že jde o neoprávněnou stavbu. Při rozhodování o režimu neoprávněné stavby lze připustit rozdíly mezi stavbou nemovitou a movitou a v návaznosti na charakter stavby aplikovat buď ustanovení §135c nebo §126 o. z. Je notorietou, že stavba je nemovitostí pouze tehdy, je-li spojena se zemí pevným základem (§119 odst. 2 o. z.). Jde-li o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. Přitom "spojení se zemí pevným základem" je možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách. Je zřejmé, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle §132 o. s. ř., čili především podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, vydání 1., C. H. Beck Praha 1994, str. 41 a násl.). To znamená, že nelze-li z doposud provedeného dokazování zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu, je nutné z hlediska principu spravedlivého procesu vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování v naznačeném směru doplnit (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 307/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 23, vydání 1., C. H. Beck Praha 2002, str. 87 a násl.).
V posuzovaném případě obecné soudy formulované postuláty nerespektovaly, a tím porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Jestliže obecné soudy zjistily, že znalkyně ve svém posudku učinila právní závěry, které jí nepřísluší, zadaný znalecký úkol řádně nesplnila, neboť jednoznačnou odpověď na otázku, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoli, nedala, měla být vyzvána k doplnění posudku o jednoznačné vyjádření, příp. mělo být zadáno zpracování dalšího posudku. Absence jednoznačných zjištění nemohla vést k závěru, že daná stavba není spojena se zemí pevným základem, a že je tudíž věcí movitou. Takový závěr by byl odůvodněn pouze tehdy, jestliže by v jeho prospěch byla konstruována vyvratitelná domněnka.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky obecných soudů zrušil.