ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1535.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1535/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně T. j. S. P., proti žalované T. j. P., o 1.392.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 98/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.2.2001, č.j. 11 Co 638/2000-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.392.720,- Kč s příslušenstvím. Převzal jeho skutková zjištění a přisvědčil mu v závěru, že žalovaná užíváním pozemků žalobkyně (tím, že na nich stojí její stavby) byla - na úkor žalobkyně - bezdůvodně obohacena (§451 obč. zák.). Bezdůvodné obohacení odvolací soud vztáhl nejen k zastavěné ploše, nýbrž k celému pozemku, neboť ve zbývající části žalovaná pozemků využívá „v souvislosti“ s provozem svých staveb a sportovišť, jež s nimi tvoří jeden funkční celek. Výši tohoto nároku pak ztotožnil s cenou nájmu dotčených pozemků, obvyklou v daném místě a čase. Návrh žalované, aby připustil dovolání, odvolací soud zamítl, maje ta to, že otázky nabídnuté k přezkumu nejsou zásadního právního významu, jelikož je soudní praxe již vyřešila.
Žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tím, že byl „právní stav“ odpovídající ve skutečnosti věcnému břemenu posouzen - nepřípustně - coby právní stav bezdůvodného obohacení na základě nájmu; v důsledku toho byla nesprávně - na základě zjištění o výši takového nájmu - stanovena i výše nároku, jehož se žalobkyně dožadovala.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení §238 odst. 1 písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Žalovaná v dovolání vystihla otázky, jež odpovídají jejímu návrhu, učiněnému podle §239 odst. 2 o.s.ř. (aby dovolání bylo připuštěno); co do části, kdy tomu tak není (namítá-li nesprávnost jiných právních otázek nebo nesprávnost skutkových zjištění), platí, že se jimi v dovolacím řízení, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než prostřednictvím ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., zabývat nelze.
Otázkami, ve vztahu k nimž je nutné posoudit otázku, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, tedy učinila dovolatelka 1/ zda vlastník stavby je povinen platit nájemné jinému vlastníku pozemků, když v době pořízení staveb byl současně vlastníkem pozemků, jež teprve později byly na základě restitučních zákonů navráceny jinému (podle dovolatelky je legitimním řešením vztahu účastníků zřízení věcného břemene), a 2/ zda je možné kvalifikovat vztah mezi oprávněnými nositeli věcných práv (vlastníky pozemku a stavby), když nedojde k dohodě, jako bezdůvodné obohacení, a pokud ano, jakým způsobem se stanoví výše bezdůvodného obohacení (za bezdůvodné obohacení lze podle dovolatelky považovat pouze část podílu z finančních prostředků, které „z pronájmu získala, nikoli eventuální zisk z komerční činnosti“).
Jen jsou-li tyto otázky (dříve formulované a dovoláním posléze též napadené) zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl vyložen – může být dovolání (podle §239 odst. 2 o.s.ř.) přípustné.
Tato podmínka však v dané věci splněna není; odvolací soud totiž rozhodné právní otázky posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, o jejíž stabilitě není důvod pochybovat.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22.5.2002, sp. zn. 33 Odo 518/2001, ve věci která se týkala vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, který mu byl navrácen dle restitučního zákona č. 87/1991 Sb., dospěl k závěru, že v případě, že nebyly vztahy mezi těmito subjekty předem upraveny, může vlastník pozemku po vlastníku stavby (který výkonem svého vlastnického práva zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž se stavba nachází) požadovat vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získal.
Není důvodu, aby totéž neplatilo ve vztazích, založených restitučními zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.; i zde může dojít - jak ostatně dokládá situace posuzovaného vztahu účastníků - k tomu, že je navrácen pozemek a nikoli již stavby, na něm zbudované.
Co do otázky sub 2/ výše je namístě - k doložení téhož - poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; vyjadřuje se jím závěr, že „výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.“
Konkrétní právní důvod bezdůvodného obohacení - zde neplatnost smlouvy - je nerozhodná.
Odvolacímu soudu je tedy třeba přisvědčit, že pro otázky navržené dovolatelkou k dovolacímu přezkumu jeho rozhodnutí zásadního právního významu není.
Dovolání proto není přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Jelikož možnost založit přípustnost dovolání z jiných ustanovení občanského soudního řádu byla již dříve vyloučena, rezultuje odtud konečný závěr, že dovolání dovolatelky v dané věci není přípustné; v důsledku toho Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu