ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1681.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1681/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. D., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 107/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. září 2003 č.j. 15 Co 466/2003-120, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. dubna 2003 č.j. 5 C 107/98-109 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.11.1996 do 30.6.2000 celkem 414.288,14 Kč s 26% úrokem z částky 200.027,- Kč od \"podání návrhu\" do zaplacení, s 12% úrokem z částky 80.089,- Kč od 31.12.1998 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 107.343,- Kč od 31.12.1999 do zaplacení a s 10% úrokem z částky 26.829,14 Kč od 30.6.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 16.1.1995 utrpěl \"při výkonu pracovních povinností\" pracovní úraz, že z důvodu tohoto pracovního úrazu byl ode dne 17.1.1995 do dne 16.7.1995 v pracovní neschopnosti a že \"v důsledku pracovního úrazu\" s ním žalovaný výpovědí ze dne 22.2.1996 rozvázal pracovní poměr ke dni 30.4.1996, neboť podle lékařského posudku byl nezpůsobilý konat \"veškeré nabídnuté práce žalovaným\". V době od 6.5.1996 do 31.10.1996 byl žalobce veden na úřadě práce \"jako nezaměstnaný\"; protože z důvodu \"omezení vyplývajících z pracovního úrazu\" nebyl přijat do zaměstnání, rozhodl se od 1.11.1996 podnikat jako truhlář a s úřadem práce uzavřel dohodu o zřízení chráněného pracoviště ke dni 1.12.1996. Vedlejší účastník mu vyplácel do 31.10.1996 náhradu za ztrátu na výdělku \"do výše původního výdělku\" u žalovaného ve výši 9.899,- Kč; od 1.11.1996 mu však náhradu odmítá vyplácet s odůvodněním, že se \"nejedná o zaměstnání, ale o podnikatelskou činnost\". Žalobce má za to, že mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží i v době od 1.11.1996, neboť \"právní formy pracovní aktivity jsou diverzifikovány do dvou v zásadě rovnocenných aktivit - do zaměstnání vykonávaného formou pracovněprávního anebo do podnikání\" a žalobce měl při svém podnikání z hlediska hospodářského výsledku ztrátu.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 15.8.2000 č.j. 5 C 107/98-33 rozhodl ve věci mezitímně tak, že \"základ žalobního nároku je opodstatněný\". Z provedených důkazů zjistil, že žalobce utrpěl u žalovaného za trvání pracovního poměru v lednu 1995 pracovní úraz, že do poloviny července 1995 trvala jeho pracovní neschopnost a že výpovědí žalovaného skončil pracovní poměr účastníků ke dni 30.4.1996, neboť pro následky pracovního úrazu žalobce nemohl vykonávat původní práci a nebyl schopen konat ani jinou práci, kterou mu žalovaný nabídl. Po skončení pracovního poměru byl žalobce \"veden na Úřadu práce v P.\"; protože se mu nepodařilo najít vhodné zaměstnání, začal \"soukromě podnikat\". Na zřízení chráněného pracoviště mu poskytl úřad práce částku 80.000,- Kč a nyní dostává \"dotaci\" ve výši 20.000,- Kč pololetně. Na počátku svého podnikání žalobce \"neměl žádné příjmy\", za dobu od ledna do 30.6.2000 měl \"čistý příjem\" 53.330,86 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice z ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce \"nevyplývá, že by bylo možné poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku i osobě, která soukromě podniká\", ale že je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce \"přistoupil k soukromému podnikání v podstatě jako ke krajní možnosti, když se mu nepodařilo najít žádné jiné vhodné zaměstnání, a to ani za pomoci Úřadu práce v P.\", a že \"k soukromému podnikání přistoupil v podstatě po dohodě s Úřadem práce v P., který poskytl žalobci dotaci na zřízení chráněného pracoviště\". Vzhledem k tomu, že žalobce \"zpočátku žádné příjmy nevykazoval\", že nemohl ukončit své podnikání, neboť \"by musel dotaci úřadu práce vracet\", ocitl se žalobce v \"nepříznivé situaci\", a to také následkem pracovního úrazu. Podle názoru soudu prvního stupně \"by nebylo spravedlivé, aby byl žalobce poškozen jenom proto, že není nikde zaměstnán, protože žádné zaměstnání se mu nepodařilo sehnat a vlastně začal podnikat na pokyn úřadu práce\"; žalobce má proto právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22.2.2001 č.j. 15 Co 944/2000-47 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že proti tomuto rozsudku se připouští dovolání. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. I když z ustanovení §195 zákoníku práce \"výslovně neplyne, že lze poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i zaměstnanci, který začal místo zaměstnání v pracovněprávním vztahu podnikat\", a i když \"na příjmy (či zisky) z podnikatelské činnosti má vliv řada faktorů, které vůbec nemusí souviset se zdravotním stavem zaměstnance a jeho dřívějším pracovním úrazem\", neznamená to, že \"takovýto postup nepřipadá vůbec v úvahu\". Zahájení podnikatelské činnosti znamenalo pro žalobce \"krajní řešení, když ani prostřednictvím Úřadu práce v P. se mu nepodařilo nalézt zaměstnání ve svém oboru přiměřené zdravotnímu stavu\", a podnikat \"začal vlastně za pomoci úřadu práce, který mu poskytl dotaci na zřízení chráněného pracoviště\". Tyto okolnosti případu odůvodňují, aby mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru byla poskytována. Rozhodnutí o vyslovení přípustnosti dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že otázka, zda \"může být poskytována náhrada za ztrátu na výdělku zaměstnanci postiženému pracovním úrazem, kterému byla vyplácena ztráta na výdělku podle §195 zákoníku práce a který začal namísto zaměstnání v pracovněprávním vztahu podnikat\", má po právní stránce zásadní význam.
K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Poté, co vysvětlil předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §190 odst.1 zákoníku práce a způsob určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce (náhrada se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím), dovolací soud dovodil, že poškozený zaměstnanec nemusí svůj \"výdělek po pracovním úrazu\" vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po pracovním úrazu jako podnikatel (§2 odst.2 obchodního zákoníku) - místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru - soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce; v tomto případě se \"výdělek po pracovním úrazu\" určuje podle průměrného výdělku, stanoveného ke dni, v němž zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) a průměrný výdělek nelze zjišťovat podle pracovněprávních předpisů (srov. §1 a §17 zákona č. 1/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů), neboť se netýká příjmů z pracovněprávních vztahů, ale podle jiných předpisů, například \"podle okolností jednotlivého případu\" na základě ustanovení §17 odst.2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, či \"z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání\" na základě ustanovení §2 odst.2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., které nabylo účinnosti dnem 13.11.1995. Vzhledem k tomu, že žalobce tvrdil, že po pracovním úrazu ze dne 16.1.1995 byl v pracovní neschopnosti do 16.7.1995, že pro následky pracovního úrazu nebyl schopen vykonávat dosavadní práci a že žalovaný mu dal výpověď z pracovního poměru, neboť neměl pro žalobce jinou práci, odpovídající jeho zdravotnímu stavu, pak - za předpokladu, že tvrzení žalobce odpovídají skutečnosti - žalobci vznikl (mohl vzniknout) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce dnem 17.7.1995. Jestliže nebyl schopen pro následky pracovního úrazu konat dosavadní práci (práci, kterou vykonával u žalovaného podle pracovní smlouvy před pracovním úrazem), jestliže jeho pracovní schopnost následkem pracovního úrazu zcela nezanikla (o čemž svědčí to, že posléze začal vykonávat živnost truhláře) a jestliže až do 1.11.1996 nenašel žádné vhodné zaměstnání, bylo pro rozhodnutí této věci významné nejen to, že začal od 1.11.1996 podnikat, ale především zjištění, zda a jaká majetková újma mu vznikala počínaje dnem 17.7.1995. Za této situace bylo pro závěr, zda žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, důležité zjistit, jaké zaměstnání žalobce mohl s ohledem na svůj zdravotní stav (včetně následků pracovního úrazu) ke dni 17.7.1995 v daném místě vykonávat (bez ohledu na to, zda takové pracovní místo bylo volné) a jakého by při výkonu tohoto zaměstnání dosáhl výdělku; jen v případě, kdyby takto zjištěný výdělek byl nižší než průměrný výdělek žalobce před vznikem škody, by žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce. Okolnost, že žalobce začal od 1.11.1996 podnikat, v projednávané věci mohla mít význam pouze z hlediska ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, tedy kdyby představovala změnu v poměrech žalobce, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, pro níž byl významný stav ke dni 17.7.1995. Dovolací soud dále soudům obou stupňů vytknul, že ve věci rozhodly mezitímním rozsudkem, ačkoliv se zabývaly jen jednou z otázek, které vyplývaly z uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (tím, jaký měla význam skutečnost, že žalobce začal po pracovním úrazu namísto zaměstnání v pracovněprávním vztahu podnikat), a neopatřily si skutková zjištění k posouzení všech otázek, které se týkaly základu projednávané věci.
Okresní soud v Táboře poté rozsudkem ze dne 9.4.2003 č.j. 5 C 107/98-109 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu o tom, že žalobci - za předpokladu, že jeho tvrzení odpovídají skutečnosti - vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce dnem 17.7.1995, z provedených důkazů zjistil, že \"ke dni 17.7.1995 žalobci nárok nevznikl, neboť žalobce nastoupil do téhož zaměstnání jako před vznikem pracovního úrazu a v té době nedošlo ani k poklesu výdělku\". Žalobci vznikla \"majetková újma teprve v souvislosti s přeřazením na jiné pracoviště, tzn. od 1.2.1996, což však nemohlo být posuzováno již jako změna v poměrech žalobce, jak má na mysli ust. §202 odst.1 zákoníku práce\". Protože je však \"rozhodující stav ke dni 17.7.1995\" a protože \"k tomuto datu žalobci žádná majetková újma nevznikla\", není žaloba důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16.9.2003 č.j. 15 Co 466/2003-120 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně vycházel podle názoru odvolacího soudu správně ze závazného právního názoru dovolacího soudu, podle kterého \"se měl zabývat zejména tím, zda žalobci vznikla majetková újma v souvislosti s jím utrpěným pracovním úrazem bezprostředně po skončení jeho pracovní neschopnosti, což nastalo dne 16.7.1995\". Protože bylo zjištěno, že žalobce nastoupil dne 17.7.1995 na své původní pracovní místo a že dosahoval ještě vyšších výdělků než před pracovním úrazem, je nepochybné, že žalobci po skončení pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu \"žádná majetková újma v podobě sníženého výdělku nevznikla\". Odvolací soud dále dovodil, že ustanovení §195 zákoníku práce \"lze aplikovat i v případě, kdy ke ztrátě na výdělku v důsledku pracovního úrazu dojde i v době, kdy tato skutečnost nenastane ihned po skončení pracovní neschopnosti\", ovšem musí být \"prokázáno (zejména lékařsky), že došlo ke změně jeho zdravotního stavu a že tato změna je důsledkem dřívějšího úrazu\". Žalobce byl v pracovní neschopnosti \"pro bolesti v zádech\" znovu od 1.12.1995 do 22.1.1996 a \"jeho praktický lékař a neurolog\" doporučili, aby \"páteř nepřetěžoval, nezvedal břemena z předklonu, neprováděl rotační pohyby trupu v zátěži a dlouhodobé vynucené držení trupu a doskoky\", avšak \"pouze na základě toho není možné mít za prokázané, že v prosinci 1995 se zdravotní stav žalobce změnil negativně a že tato změna byla vyvolána či způsobena dřívějším pracovním úrazem\". Jednal-li následně žalovaný se žalobce o změně pracovní smlouvy \"v tom směru, že byl přeřazen ze zdravotních důvodů na správu areálu jako dělník s omezením těžkých prací\", nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit \"ani v souvislosti s touto změnou kvalifikovanou příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce v důsledku pracovního úrazu a vznikem škody\". Skutečnost, že se žalobcem byl \"v důsledku pracovního úrazu\" rozvázán pracovní poměr, rovněž nemá ve věci \"žádný podstatný význam, když ani pro tuto dobu nejsou doloženy takové změny zdravotního stavu žalobce, jež by měly původ v pracovním úrazu\". Žalobcem tvrzené skutečnosti nemohou představovat ani podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, neboť \"žalobci nevznikl nárok dle §195 zákoníku práce na náhradu škody po skončení pracovní neschopnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce \"upravuje vznik škody nikoliv jen bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti\", ale i v případě, že k poklesu na výdělku dojde později\". Žalobce byl na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 31.1.1996 převeden od 1.2.1996 na jinou práci a \"v příčinné souvislosti s pracovním úrazem\" mu rovněž byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.d) zákoníku práce. Zjišťovaly-li soudy \"v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72, zda majetková újma vznikla žalobci ke dni 17.7.1995\", pak zjištění soudů, že žalobci \"po tomto období nevznikla škoda, neboť pobíral stejný a někdy i vyšší průměrný výdělek než předtím, než mu vznikl pracovní úraz, nemůže mít důvod pro nepřiznání náhrady na ztrátě na výdělku jen proto, že byl přeřazen v důsledku pracovního úrazu od 1.2.1996 na práci, kde dosahoval nižšího výdělku\". Z lékařských zpráv je podle názoru žalobce \"nepochybné, že žalobce následky pracovního úrazu nesl od počátku a výsledky v práci dosahoval žalobce se zvýšeným úsilím a za pomoci svých kolegů\". Žalobce dovozuje, že všechny předpoklady k odpovědnosti žalovaného za škodu při pracovním úrazu uvedené v ustanovení §190 zákoníku práce byly splněny a \"to, že škoda tak, jak judikoval Nejvyšší soud ČR, nevznikla ke dni 17.7.1995, ale že vznikla později\" nebrání tomu, aby ji zaměstnavatel byl povinen žalobci nahradit. Žalobce považuje \"rozhodnutí Nejvyššího soudu\" a následné rozsudky soudů obou stupňů \"pro rozpor s ustanovením §195 odst.1 zákoníku práce za nezákonné\" a zdůrazňuje, že žalobě sice \"může být vytknuto nepřesně označené rozhodné období\", avšak soudy měly k dispozici veškeré důkazy o jeho výdělku, mohly z nich zjistit \"příslušné rozhodné období pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku\" a neodůvodňuje to \"rozsudek Nejvyššího soudu tak, jak byl rozhodnut\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně dovolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.6.1998, které bylo uveřejněno pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázky, v jakém směru je pro soud závazný právní názor dovolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil a který proto dále o věci jedná, a za jakých podmínek má zaměstnanec z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě, kdy ke ztrátě na výdělku nedojde bezprostředně po skončení jeho pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud první z uvedených otázek vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, že druhá právní otázka není v rozhodování soudů posuzována jednotně a že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení, a právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (srov. §243d odst.1 větu první a druhou občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 a nyní platné ustanovení §243d odst.1 větu první o.s.ř.).
V projednávané věci Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací k dovolání vedlejšího účastníka, které projednal a rozhodl o něm ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, rozsudkem ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72 rozsudky soudů obou stupňů (rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 15.8.2000 č.j. 5 C 107/98-33 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22.2.2001 č.j. 15 Co 944/2000-47) zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Za této situace soudy obou stupňů správně dovodily, že právní názor dovolacího soudu, vyslovený v rozsudku ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72, je pro ně v dalším řízení ve smyslu ustanovení §243d odst.1 věty druhé občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 závazný.
Při úvaze, v jakém směru je právní názor dovolacího soudu obsažený v jeho zrušovacím rozhodnutí pro soudy v dalším řízení závazný, je třeba vzít mimo jiné v úvahu to, že vždy nutně vychází z určitého skutkového základu, jehož východiskem byla zejména tvrzení účastníků a výsledky dokazování v dosavadním průběhu řízení. Uvedený skutkový základ věci se však může v řízení, které následuje po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, změnit, neboť účastníci mohou uvést další skutková tvrzení a označit důkazy a soud může dospět na základě provedených důkazů ke skutkovým zjištěním, která jsou odlišná od původních tvrzení účastníků nebo od původních výsledků dokazování. Dojde-li k tomu, že se v dalším řízení změní skutkový základ věci, ze kterého vycházel právní názor dovolacího soudu, je nepochybné, že za změněného skutkového základu věci se závaznost právního názoru dovolacího soudu nemůže uplatnit, neboť na odlišně zjištěný skutkový základ věci již nedopadá; za této situace jsou soudy povinny samostatně posuzovat i po právní stránce výsledky dokazování (srov. též právní názor vyjádřený v Rozboru a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne 23.11.1967 sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT Praha 1974, s. 96-97). Závaznost právního názoru dovolacího soudu se proto v dalším řízení před soudy uplatní jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též soudu prvního stupně, nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci.
V posuzovaném případě se soudy v původním řízení soustředily na vyřešení otázky, zda \"může být poskytována náhrada za ztrátu na výdělku zaměstnanci postiženému pracovním úrazem, kterému byla vyplácena ztráta na výdělku podle §195 zákoníku práce a který začal namísto zaměstnání v pracovněprávním vztahu podnikat\", a tím, zda a kdy vůbec žalobci vznikl (mohl vzniknout) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce, se nezabývaly. Dovolací soud, který jim kromě jiného uvedený postup vytknul jako nesprávný, ohledně toho, zda a kdy žalobci vznikl (mohl vzniknout) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nevycházel a ani nemohl vyjít (protože nebyla soudy učiněna a protože dovolací soud není oprávněn provádět dokazování a činit skutkové závěry) ze skutkových zjištění soudů, ale z tvrzení žalobce; dovodil-li tedy, že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce dnem následujícím po skončení pracovní neschopnosti (tj. dnem 17.7.1995), učinil to - jak je také v rozsudku dovolacího soudu výslovně uvedeno - za předpokladu, že tvrzení žalobce odpovídají skutečnosti, tedy že byl v pracovní neschopnosti opravdu do 16.7.1995 a že skutečně po jejím skončení nebyl pro následky pracovního úrazu schopen konat dosavadní práci (práci, kterou konal pro žalovaného podle pracovní smlouvy před pracovním úrazem).
V dalším řízení (následujícím po rozsudku dovolacího soudu ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72) soud prvního stupně učinil skutkové zjištění (a odvolací soud je nezpochybnil), že žalobce po skončení pracovní neschopnosti vykonával stejnou práci jako před pracovním úrazem a že ke ztrátě na výdělku u něj došlo až poté, co byl ode dne 1.2.1996 přeřazen na jinou práci. Předpoklad, na němž byl založen výše uvedený právní názor dovolacího soudu, se tedy v dalším řízení nenaplnil, a proto jím soudy nebyly vázány, neboť na odlišně zjištěný skutkový základ věci (vybudovaný navíc jen na tvrzení žalobce) se nemohl uplatnit. Soudy proto postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže i za odlišného skutkového základu věci vycházely z právního názoru dovolacího soudu o tom, že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce dnem 17.7.1995, a jestliže věc za této situace neposoudily i po právní stránce samostatně.
Vzhledem k tomu, že podle zjištění soudů (a za předpokladu, že tato zjištění nebudou v dalším řízení změněna) došlo ke ztrátě na výdělku u žalobce dnem 1.2.1996, je třeba nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i v současné době posuzovat podle v té době platných právních předpisů, a to zejména zákona č. 65/1965 Sb. ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 287/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23.5.1996 (dále jen \"zák. práce\").
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též - jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72 - ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku může vzniknout již dnem, kdy zaměstnanec po skončení pracovní neschopnosti nastoupí do práce, jestliže nastal pokles (ztráta) výdělku, neboť pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem nemohl konat dosavadní práci a byl převeden nebo jinak začal konat práci méně placenou. Uvedený nárok však vzniká také tehdy, nedojde-li sice ke ztrátě na výdělku bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti, ale ukáže-li se až později, že zaměstnanec pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem nemůže nadále vykonávat svou práci a začal konat jinou, méně placenou práci, a to například proto, že se zdravotní stav zaměstnance v průběhu doby zhoršil natolik, že není schopen nadále konat dosavadní práci, nebo proto, že až dodatečně vyjde najevo, že není nadále schopen pro následky pracovního úrazu tuto práci vykonávat a že musel začít konat jinou práci, za níž pobírá nižší výdělek.
Nemůže proto obstát právní názor odvolacího soudu, který na jednu stranu sice správně dovodil, že ustanovení §195 zák. práce \"lze aplikovat i v případě, kdy ke ztrátě na výdělku v důsledku pracovního úrazu dojde i v době, kdy tato skutečnost nenastane ihned po skončení pracovní neschopnosti\", avšak jen tehdy, jestliže během této doby dojde \"ke změně zdravotního stavu zaměstnance a tato změna je důsledkem dřívějšího úrazu\". Významné totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - není, zda se zdravotní stav zaměstnance v době po skončení pracovní neschopnosti zhoršil natolik, že již nemůže konat dosavadní práci a že musí být převeden na méně placenou jinou práci, ale zda zaměstnanec přestal konat dosavadní práci (a začal konat méně placenou práci) a zda příčinou tohoto stavu bylo zdravotní postižení zaměstnance způsobené pracovním úrazem. Rovněž v tomto případě zaměstnanec není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, a škoda vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Tvrdí-li žalobce, že \"následky pracovního úrazu nesl od počátku\" (již od ukončení pracovní neschopnosti) a že v době po skončení pracovní neschopnosti \"výsledky v práci dosahoval žalobce se zvýšeným úsilím a za pomoci svých kolegů\", nelze mu odmítat odškodnění ztráty na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce jen proto, že se v době od 17.7.1995 do 1.2.1996, kdy začal vykonávat méně placenou práci, jeho zdravotní stav následkem pracovního úrazu nezhoršil.
Za správný (učiněný v souladu se zákonem) nepovažuje dovolací soud ani názor odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by přeřazení žalobce na jinou práci ode dne 1.2.1996 nebo rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1996 nebylo vyvoláno následky pracovního úrazu.
Soud prvního stupně z hlediska skutkového stavu věci dospěl k závěru, že u žalobce ke dni 17.7.1995 nedošlo k poklesu na výdělku, a veden svým (chybným) právním názorem dovodil, že ztrátu na výdělku, která se u žalobce projevila ode dne 1.2.1996, nelze odškodnit, neboť ke dni 17.7.1995 žalobci žádná újma nevznikla; otázkou, zda k poklesu výdělku u žalobce došlo následkem pracovního úrazu, se nezabýval.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (srov. §213 odst.1 o.s.ř.). Současně však musí být přihlédnuto k tomu, že odvolací řízení ve věcech odškodnění pracovního úrazu je ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace; znamená to mimo jiné, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení §205a odst.1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst.1 o.s.ř. (§211a o.s.ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o.s.ř. (§213 odst.3 o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst.3 o.s.ř.).
Za řízení před soudem prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - žádný z účastníků netvrdil, že by převedení žalobce na jinou práci ode dne 1.2.1996 nebo rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1996 bylo vyvoláno jinými skutečnostmi než následkem pracovního úrazu. Soud prvního stupně před skončením jednání sice neposkytl účastníkům přítomným při jednání poučení podle ustanovení §119a odst.1 o.s.ř. a odvolatel (tj. žalobce) nebyl vázán omezením odvolacích důvodů [§205a odst.1 písm.d) o.s.ř.], avšak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani za odvolacího řízení žádné nové skutečnosti ani důkazy neuvedl; nové skutečnosti nebo důkazy nebyli proto oprávněni uvádět ani ostatní účastníci (tj. žalovaný a vedlejší účastník), neboť výjimka ze zákazu uplatňování skutkových a důkazních novot podle ustanovení §205a odst.1 písm.d) o.s.ř. se ve smyslu ustanovení §211a o.s.ř. uplatní jen tehdy, jestliže tak učinil i odvolatel.
Vedlejší účastník - jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16.9.2003 - za odvolacího řízení uvedl, že \"po úrazu došlo u žalobce ke změně pracovního zařazení, později po nějakých vnitřních domluvách, ovšem bez lékařského osvědčení, kdy žalobce odmítl nosit těžké předměty\". Představoval-li uvedený přednes tvrzení, že převedení žalobce na jinou práci ode dne 1.2.1996 nebylo vyvoláno následky pracovního úrazu (jak by bylo možné z jeho smyslu usuzovat), je nepochybné, že tato nová skutečnost byla vedlejším účastníkem uplatněna v rozporu s ustanovením §211a o.s.ř. Odvolací soud proto k ní neměl ve smyslu ustanovení §213 odst.3 o.s.ř. přihlížet a při zjišťování skutkového stavu z ní vycházet.
Jiným způsobem v odvolacím řízení nové skutečnosti o tom, že přeřazení žalobce na jinou práci ode dne 1.2.1996 nebo rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1996 nebylo vyvoláno následky pracovního úrazu, nebyly před odvolacím soudem - jak vyplývá z obsahu spisu - uplatněny. Ustanovení §212a odst.3 o.s.ř. proto odvolacímu soudu bránilo, aby z nich vycházel, i kdyby za odvolacího řízení vyšly najevo.
Dovolací soud k uvedené vadě odvolacího řízení, jakož i k tomu, že za řízení před odvolacím soudem nebylo provedeno žádné dokazování a že odvolací soud zamítl žalobu též pro neunesení důkazního břemene, ačkoliv žalobce nebyl poučen podle ustanovení §118a odst.3 o.s.ř., ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyly uplatněny v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Lubomír Drápal, v.r.
předseda senátu