ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2924.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2924/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně S. L., zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15, proti žalovanému Mgr. P. G., zastoupenému JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova č. 757/17, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 272/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2012, č. j. 15 Co 374/2010-219, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 10. 2008 (doručeným žalobkyni dne 3. 10. 2008) žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že „opět závažným způsobem několikrát porušila pracovní kázeň, a to tím, že se dne 8. 9. 2008 dostavila do zaměstnání ve 12.30 hod., to je více než s 4 hodinovým zpožděním a dne 16. 9. 2008 se dostavila do zaměstnání po 10.00 hod., tj. s 2 hodinovým zpožděním“, a že „dlouhodobě zanedbává své pracovní povinnosti, zejména v těchto oblastech: od 7. 7. 2008, to je více než 2 měsíce, nezaslala týdenní plán práce“ a že „při kontrole vyúčtování za telefonní hovory z pracovního mobilního telefonu za měsíc červenec a srpen 2008 zjistil, že používala tento mobilní telefon, který jí byl svěřen výlučně pro plnění pracovních povinností, k soukromým hovorům, a to i do zahraničí“. S ohledem na předchozí vytýkací dopis z 8. 9. 2008, v němž byla upozorněna na možnost výpovědi, ale rovněž s ohledem na výše popsané skutečnosti, představuje její jednání závažné porušení jejích pracovních povinností.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1. 10. 2008 je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 12. 2007 jako „office manager pobočky jazykové školy v Praze“. Tvrzené důvody okamžitého zrušení pracovního poměru považuje za „smyšlené a účelové, rozhodně však neopravňující žalovaného k ukončení pracovního poměru žalobkyně tímto způsobem“. Absence v práci se týkala v obou případech návštěv lékaře, o kterých byl žalovaný předem informován a s nimiž souhlasil. Telefonní hovory na neznámá čísla se týkaly hovorů „se žáky jazykové školy nebo jiné hovory přímo související s výkonem práce (zkouška pevné linky atd.)“. Výkaz nemohl být předáván, protože se jednalo o období letních prázdnin a v té době jazyková výuka neprobíhala.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 13 C 272/2008-173, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení 9.600,- Kč k rukám „jeho právního zástupce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „důvody pro použití ust. §55 odst. 1 písm. b) ZPr jsou dány“, neboť bylo prokázáno, že od července 2008 až do září neposílala žalobkyně týdenní výkazy, jak jí bylo uloženo, a v této nečinnosti pokračovala i přes upozornění žalovaným. Bez vědomí zaměstnavatele se v srpnu a září opakovaně vzdalovala ze svého pracoviště a používala telefon ke svým soukromým hovorům. Při posuzování intenzity jednání žalobkyně přihlédl k tomu, že „dodržování pokynů žalovaného je pro provoz poboček žalovaného velmi významné“, že fungování poboček postavil žalovaný na vzájemné důvěře, že „stanovil pravidla, na jakých zásadách a principech mají vedoucí těchto poboček fungovat“ a že postoj žalobkyně k plnění pracovních úkolů a pokynů žalovaného „byl více jak laxní“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15 Co 374/2010-219, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1. 10. 2008 dané žalovaným žalobkyni je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 19.700,- Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Lošana. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „bylo na žalovaném, aby prokázal, že žalobkyně přišla do zaměstnání dne 8. 9. 2008 ve 12.30 hodin a 16. 9. 2008 až po 10. hodině“. Žalovaný však i přes poučení odvolacím soudem podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat toto své tvrzení a po poučení o následcích nevyhovění této výzvě, nenabídl soudu důkazy, které by jeho tvrzení prokázaly. Odkazoval pouze na tvrzení žalobkyně o tom, že v těchto dnech v zaměstnání nebyla. Ze zápisů ze setkání pracovníků žalovaného vyplývá, že žalovaný jim dal (mimo jiné) pokyn, aby mu zasílali týdenní plány práce. Protože žalobkyně pokyn zaměstnavatele nesplnila, porušila povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Toto porušení pracovních povinností však odvolací soud nepovažoval za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, a to již s ohledem na to, že tyto týdenní plány žalobkyně nezasílala žalovanému v červenci a srpnu, v prázdninových měsících, kdy byla činnost jazykové školy utlumena. V září 2008 pak žalovaný činil kroky k ukončení činnosti pobočky v Praze, dne 17. 9. 2008 převzal vybavení učeben, převzal počítač, klávesnici, myš, razítko a kalkulačku a v kanceláři ponechal pouze židli, stůl, telefon s faxem. Žalobkyni uložil, aby zrušila pevnou linku a internet. Je tedy zřejmé, že minimálně od poloviny září 2008 žalovaný plánoval činnost své pobočky v Praze ukončit. Nezasílání týdenních výkazů v tomto období proto nemůže dosahovat intenzity porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Naopak porušení pracovních povinností žalobkyní spatřil odvolací soud v tom, že žalobkyně ke svým soukromým účelům používala služební telefon, ale i u tohoto porušení dospěl k závěru, že nedosahuje intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud poukázal i na to, že při porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci lze se zaměstnancem zrušit okamžitě pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděl. Protože okamžité zrušení pracovního poměru je datováno dnem 1. 10. 2008, nepřihlédl odvolací soud k soukromým telefonátům žalobkyně uskutečněným do 31. 7. 2008. Protelefonovaná částka, ve které žalovaný spatřoval porušení pracovní povinnosti žalobkyní, se ani zdaleka nepřibližovala k žalovaným tvrzené částce 2.000,- Kč. S ohledem na tuto skutečnost nelze toto porušení povinností žalobkyně považovat za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že se o soukromých telefonních hovorech (a to i do zahraničí) dozvěděl až z vyúčtování, které mu bylo doručeno nejdříve po 4. 8. 2008, jak vyplývá z vyúčtování ze dne 4. 8. 2008, kde je jako variabilní symbol uvedeno č. 83793562, nikoli „hned následující den (z tohoto předpokladu musel soud vyjít, když odkazuje na §58 odst. 1 zákoníku práce)“. Tvrdila-li v řízení žalobkyně, že ve dnech 8. 9. 2008 a 16. 9. 2008 v době nepřítomnosti na pracovišti byla u lékaře a bylo-li prokázáno, že u lékaře nebyla, „je zřejmé, že nebyla na pracovišti, a v tomto smyslu vůbec nepolemizuje s žalovaným a důvod návštěvy u lékaře si dodatečně vymyslela“, aby nepřítomnost na pracovišti dodatečně ospravedlnila; žalobkyně tak „shodně s žalovaným tvrdí, že na pracovišti skutečně nebyla“. Závěr odvolacího soudu, že je irelevantní, že žalobkyně byla vyšetřena u lékaře až v 15.21 hodin, neboť tím stále není prokázáno vytýkané porušení povinnosti spočívající v tom, že se 16. 9. 2008 měla dostavit do zaměstnání po 10. hodině, pak „postrádá smyslu“. Odvolací soud nepřihlédl ani ke svědecké výpovědi svědkyně K. J., které koresponduje s tvrzeními žalovaného. Namítá dále, že žalobkyně byla jeho jedinou zaměstnankyní a proto je nutno její porušení pracovní kázně hodnotit jinak, než kdyby šlo o srovnatelné porušení pracovní kázně pracovníkem, který plní či neplní své povinnosti ve větším kolektivu a důsledky jeho chování třetí osoby přímo nepocítí. Neplnění pracovních povinností v tomto případě má vliv na existenci či neexistenci pracoviště. Touto relevantní obranou žalovaného se odvolací soud nezabýval, ačkoliv tato okolnost má význam pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalovaného.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. 10. 2008 (doručeného žalobkyni dne 3. 10. 2008) – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 305/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a zákon č. 382/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, jen poruší-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity požadované v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé).
Ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného zaměstnanci podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce mimo jiné v tom, že „žalobkyně se dne 8. 9. 2008 dostavila do zaměstnání ve 12.30 hod., to je více než s 4 hodinovým zpožděním a dne 16. 9. 2008 se dostavila do zaměstnání po 10.00 hod., tj. s 2 hodinovým zpožděním“. Odvolací soud ve vztahu k tomuto tvrzenému porušení pracovních povinností žalobkyní uzavřel, že žalovaný i přes poučení odvolacím soudem podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat toto své tvrzení a po poučení o následcích nevyhovění této výzvě, nenabídl soudu důkazy, které by jeho tvrzení prokázaly; žalovaný tak „neunesl důkazní břemeno týkající se tvrzeného porušení povinností žalobkyní neomluvenými absencemi“.
Podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Zákon v ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. soudu umožňuje, aby činil svá skutková zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení §125 o. s. ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků a aby tedy skutkový stav věci zjišťoval též na základě shodných tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak - kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli - musel objasňovat dokazováním.
Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Nespornými mohou učinit skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení. Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněné pod číslem 76 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Shodná tvrzení účastníků však nejsou pro soud závazná v tom smyslu, že by skutečnosti, kterých se tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem dokazování. Zejména tam, kde rozhodnutí soudu má být v souladu s hmotným právem kogentní povahy, musí být soudu umožněno, aby prostřednictvím dokazování ověřil pravdivost těchto tvrzení, která ostatně mohou být účastníky odvolána v průběhu dalšího řízení. Jinak řečeno, povinností soudu není převzít za svá skutková zjištění všechna shodná tvrzení účastníků. Má-li soud pochybnost o tom, zda shodná tvrzení účastníků jsou dostatečným podkladem pro spolehlivé objasnění skutkového stavu, uplatní se plně povinnost tvrzení a povinnost důkazní (břemeno tvrzení a břemeno důkazní), jak vyplývají z ustanovení §101, 120, případně z §133a o. s. ř. Správně proto odvolací soud za situace, že měl pochybnost o skutkovém stavu (o tom, zda se žalobkyně skutečně ve dnech 8. 9. a 16. 9. 2008 nedostavila včas na své pracoviště – měla absence), v souladu s ustanovením §118a odst. 3 o. s. ř. vyzval žalovaného – zaměstnavatele, aby pro toto tvrzení v okamžitém zrušení pracovního poměru označil důkazy (aby toto své tvrzení prokazoval); o následcích nesplnění této výzvy jej zároveň poučil. Odmítl-li žalovaný na výzvu soudu potřebné důkazy označit (protože vycházel z názoru, že shodná tvrzení účastníků netřeba ani na výzvu soudu prokazovat), nese nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, jako by jím tvrzené skutečnosti nebyly prokázány (neunesl důkazní břemeno), jak rovněž správně uzavřel odvolací soud.
Dovolateli však lze přisvědčit v tom, že se o soukromých telefonních hovorech (a to i do zahraničí) za měsíc červenec 2008 mohl dozvědět až z vyúčtování, které mu bylo doručeno nejdříve po 4. 8. 2008, a že tedy z pohledu ustanovení §58 odst. 1 zák. práce mohl v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1. 10. 2008 tento důvod použít. To však v projednávané věci nemá význam, neboť z podrobného vyúčtování telefonního čísla 777021213 ze dne 4. 8. 2008 (variabilní symbol 83793562) vyplývá, že žalovaný jako „soukromé“ označil celkem 8 telefonátů v celkové délce 11:08 min. za něž bylo vyúčtováno 0,00 Kč, a odvolací soud používání služebního telefonu k soukromým účelům jako porušení pracovních povinností shledal.
Souhlasit nelze s námitkou dovolatele, že odvolací soud se nezabýval jeho „relevantní obranou“, že, byla-li žalobkyně jeho jedinou zaměstnankyní (na konkrétním pracovišti), má tato okolnost význam pro posouzení míry intenzity porušení „pracovní kázně“ žalobkyní.
Ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
Ze shora uvedených zásad vycházel při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní, jak bylo vymezeno v okamžitém zrušení pracovního poměru, také odvolací soud, jestliže uzavřel, že, neprokázal-li žalovaný porušení povinností žalobkyní neomluvenou absencí, intenzita porušení povinností nezasíláním týdenních výkazů a soukromými telefonickými hovory žalobkyně nedosáhla zvlášť hrubého stupně. Přihlédl přitom mimo jiné k tomu, že žalobkyně nezasílala týdenní plán práce žalovanému v červenci a srpnu, tedy v prázdninových měsících, kdy činnost jazykové školy byla utlumená a smysl týdenních plánů práce nebyl zcela jasný, že již od září 2008 žalovaný činil kroky k ukončení činnosti své pobočky v Praze, že některé z telefonických hovorů označovaných jako soukromé, se týkaly činnosti jazykové školy a že protelefonovaná částka byla minimální. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nezabýval jeho „relevantní obranou“ (že žalobkyně byla jeho jedinou zaměstnankyní), pak přehlíží, že je to pouze soud, komu je svěřena možnost uvážení, ke kterým hlediskům při zkoumání intenzity porušení pracovních povinností přihlédne tak, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř., §224 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu