Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.04.2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2168.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2168.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2168/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců 1) Mgr. O. J. a 2) Mgr. E. J., zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované H. F., zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, PSČ 120 00, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 79/2007, o dovoláních žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2014, č. j. 19 Co 411/2013-453, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Dovolání žalované se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A. Předchozí průběh řízení Žalobci se žalobou podanou dne 31. 7. 2006 domáhali po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 357.000,- Kč s příslušenstvím, které mělo spočívat v užívání pozemků parcelní číslo 980/55 a 980/102, katastrální území P., obec P., zapsaných na listu vlastnictví 545 u Katastrálního úřadu pro Hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a které jsou ve vlastnictví žalobců (dále též jen „pozemky“ ). Na těchto pozemcích je umístěna nemovitost ve vlastnictví žalované. O vlastnickém právu k pozemkům bylo rozhodnuto v přecházejícím řízení tak, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 23 C 364/2002-131, zamítl žalobu žalované H. F., která se v tomto řízení domáhala určení, že je vlastníkem pozemků. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, č. j. 17 Co 548/2005-161 (a následně dovolacím soudem usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2007, č. j. 30 Cdo 2441/2006-187, respektive odmítnutím ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesením Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 1452/07). Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“ ) rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 79/2007-71, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu důvodný. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná pozemky užívá a že žádná smlouva mezi stranami nebyla ohledně těchto pozemků uzavřena. Současně soud prvního stupně neshledal důvodné námitky žalované, kterými zpochybňovala vlastnické právo žalobců k pozemkům a dospěl k závěru, že žalobci mají ve smyslu ustanovení §456 obč. zák. právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 19 Co 263/2008-102, potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, které vedlo k závěru, že žalobci platně nabyli předmětné pozemky na základě smlouvy uzavřené se správcem konkurzní podstaty úpadce J. S., Mgr. Henyšem, dne 22. dubna 2002. Poté, co bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, č. j. 29 Cdo 317/2009-147, zamítnuto dovolání žalované, se soud prvního stupně zabýval v dalším řízení pouze výší bezdůvodného obohacení za užívání pozemku. V průběhu tohoto řízení připustil soud prvního stupně usnesením ze dne 2. října 2010, č. l. 10 C 79/2007-227, rozšíření žaloby co do žalovaného období, tj. do září 2010. Následně další návrhy na rozšíření žaloby za období od října 2010 do září 2012 a na zaplacení částky 463.080,- Kč za období do září 2010 soud prvního stupně z důvodu procesní ekonomie usnesením ze dne 11. března 2013, č. l. 10 C 79/2007-391 a 392, zamítl. Žalovaná celková výše bezdůvodného obohacení tak byla po celou dobu řízení stejná. Konkrétně předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení za období od května 2002 do září 2010 (to je 101 měsíců) ve výši 357.000,- Kč. O takto ustaveném nároku rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. 10 C 79/2007-401 tak, že uložil žalované zaplatit žalobcům částku 357.000,- Kč s blíže určeným příslušenstvím (výrok I.), v části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Z důkazu znaleckým posudkem Ing. Milana Babického, soudního znalce z oboru ekonomiky a stavebnictví, vzal soud prvního stupně za prokázané, že obvyklá nájemní hodnota pozemků za žalované období (tedy od 1. května 2002 do 30. září 2010) odpovídá částce 1.064,873,- Kč. Soud neshledal důvodným argument žalované, že na nájem pozemků dopadala cenová regulace a proto není možné ve věci uplatnit tržní nájemné, neboť ta se dle právního posouzení soudu prvního stupně vztahovala pouze na nájem bytu. Nájmu jiných nemovitostí – například pozemků – se netýkala. Soud prvního stupně také nepřisvědčil kompenzační námitce žalované ve výši 412,425,- Kč, jež odpovídá částce, kterou – dle svých tvrzení – vynaložila na zhodnocení pozemků. Soud dovodil, že tento nárok doposud vzniknout nemohl, neboť nedošlo k vrácení předmětu držby vlastníkovi (§130 odst. 3 obč. zák.). Odmítl také přiznat žalované náhradu nutných nákladů, které na pozemek vynaložila dle §458 odst. 3 obč. zák., neboť žalovaná nevydává předmět bezdůvodného obohacení, nýbrž částku odpovídající výši obvyklého nájemného. Soud prvního stupně však shledal částečně důvodnou námitku promlčení, nicméně pouze ve vztahu k následným rozšířením žaloby. Dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno za období od 1. května 2002 do 31. července 2004 a za období od 1. srpna 2006 do 15. ledna 2007. Promlčení části nároku soud promítl do výroku, kterým zamítl část požadovaného úrokového příslušenství. Co se jistiny týče, bylo soudem prvního stupně přiznáno bezdůvodné obohacení pouze za období od 1. srpna 2004 do 31. července 2006 a za období 16. ledna 2007 do 30. září 2010 (rozhodnutí uvádí jen do 31. 12. 2008). Celkem přiznaná částka činila žalovaných 357,000,- Kč, a to na základě výše obvyklého nájemného uvedeného ve znaleckém posudku, která však za tato období zřejmě přesahovala žalovanou částku. K odvolání žalobců i žalované změnil prvostupňové rozhodnutí Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 9. ledna 2014, č. j. 19 Co 411/2013-453, tak, že žalované uložil zaplatit částku 200.072,- Kč s blíže určeným příslušenstvím a žalobu co do částky 156.928,- Kč s určeným příslušenstvím zamítl. Dále odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně části příslušenství (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud posoudil rozsah uplatňovaného nároku odlišně od soudu prvního stupně, neboť dovodil, že žalobci požadovali za celé žalované období měsíčně vždy stejnou částku. Po výše uvedených změnách žaloby to konkrétně znamená, že při nezměněné celkové výši požadovaného plnění 357.000,- Kč za období od 1. května 2002 do 30. září 2010 (celkem tedy 101 měsíců), se žalobci domáhali reálně po žalované pouze částky 3.534,65,- Kč měsíčně, a z takto vymezeného rozsahu nároku ve svých dalších úvahách odvolací soud vycházel. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud dále k závěru, že v důsledku promlčení nemůže být přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. května 2002 do 31. července 2004 a období od 1. srpna 2006 do 15. ledna 2007. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzením prvostupňového soudu v otázce určení výše obvyklého nájemného pozemků, neboť dospěl k závěru, že předmětné pozemky neslouží k podnikání a svým charakterem spadaly pod režim regulace cen ve smyslu §3 a 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a stanovení maximální výše nájemného se proto odvíjí od příslušného Výměru Ministerstva financí za rok 2004 a až 2010. Odvolací soud odkázal také na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2578/98, 30 Cdo 5484/2007, 28 Cdo 2777/2009 či dále 28 Cdo 1332/2012 a 28 Cdo 319/2012), z níž dovodil, že: „ bylo-li nájemné v posuzovaném období regulováno cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. “ V projednávané věci to konkrétně znamená, že pokud až do roku 2006 byla cena nájemného v Praze regulována na 30,- Kč/m2 ročně, pak při výměře pozemků 713m2 odpovídá maximální výše obvyklého nájemného částce 1.782,50,- Kč měsíčně, tedy méně, než žalobci nárokovali. Následně od roku 2007 bylo regulované nájemné z týchž pozemků zvýšeno na 85,- Kč/m2, což při stejné výměře odpovídá částce 5.050,- Kč měsíčně. Jinými slovy, odvolací soud žalobcům přiznal za období do prosince 2006 právě částku odpovídající výši regulované ceny nájemného pozemků ve výši 1.782,- Kč měsíčně a za období od ledna 2007 dále, kdy výše regulovaného nájemného pozemků odpovídala částce 5.050,- Kč, přiznal odvolací soud žalobcům pouze jimi nárokovanou částku 3.534,64,- Kč za každý měsíc. V návaznosti na závěr o promlčení části nároku odvolací soud dovodil, že za žalované období 1. května 2002 do 30. září 2010 náleží žalobcům plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 200.072,- Kč spolu s příslušenstvím. Odvolací soud s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2029/2009, 28 Cdo 2056/2009 a další) neshledal důvodnou námitku žalované, že pozemky vůbec nevyužívá. „Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenou a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém časovém rozsahu, časovém období apod.), to vše v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru.“ Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud rovněž obranu žalované spočívající v námitce započtení. Odlišně od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že nelze aplikovat ustanovení §130 obč. zák, neboť pokud žalovaná měla od počátku vědomost o skutečném vlastnictví pozemků, pak na ni nelze pohlížet jako na oprávněného držitele ve smyslu §130 obč. zák. Odvolací soud však navíc uvedl, že práce, které žalovaná na pozemku provedla, nejsou zhodnocením pozemku, protože byly provedeny především pro ochranu majetku žalované, tedy rodinného domu na pozemku stojícím. B. Dovolání Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. ledna 2014, č. j. 19 Co 411/2013-453, podali žalobci i žalovaná dovolání. B. 1. Dovolání žalobců Žalobci považují dovolání za přípustné dle §237 o. s. ř. neboť „v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Uvádí také, že odvolací soud posoudil řešenou právní otázku – aplikace předpisů cenové regulace na pozemky nesloužícího k podnikání – v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje dovolatel tak, že odvolací soud nesprávně zařadil předmětné pozemky pod režim §3 odst. 1 a §5 zák. 526/1990 Sb., o cenách. Maximální výše nájemného (respektive z ní odvozená výše bezdůvodného obohacení) u pozemků určená cenovými výměry Ministerstva financí nerespektuje tržní nájemné v daném místě a čase, tak jak je stanovil znalec ve svém posudku. Žalobci dále argumentují nálezem Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, ve kterém byly stanoveny meze zasahování do vlastnického práva prostřednictvím cenové regulace. Žalobci akcentují absenci veřejného zájmu na regulaci nájemného v posuzovaném případě, který je dle zmíněného nálezu Ústavního soudu nutnou podmínkou pro možnost ústavně konformní regulace maximální výše nájemného u pozemků pronajímaných k nepodnikatelským účelům. Uvádí, že „Ústavní soud jednoznačně uzavřel, že při užívání pozemků určených k bydlení není žádný veřejný zájem na regulaci nájemného dán.“ Nezbytnost podmínky veřejného zájmu pro možnost regulace cen nájemného dovozují žalobci též ze skutečnosti, že odpovídající cenové výměry Ministerstva financí č. 1/2012, 1/2013 a 1/2014 požadavek veřejného zájmu výslovně požadují. Žalobci také argumentují skutečností, že ve skutkově totožné věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 28 Co 192/2013-493, tak, že zmiňovaný nález Ústavního soudu se použije i na projednávanou věc, a proto mají žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které se rovná výši tržního nájemného, jež byla určena znaleckým posudkem. Ve svém vyjádření, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno 18. 11. 2014, pak dále argumentují žalobci tím, že zvláštní ochrana práva na bydlení v projednávané věci není dána, neboť žalovaná jednak sama předmětnou nemovitost neužívá ke svému bydlení, jednak se tato ochrana vztahuje na nájem bytů, tedy nájem v nájemních domech, pokud v bytech bydlí nájemníci, nikoliv však v domech patřících vlastníkovi, pokud v domě bydlí vlastník sám. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila v tom smyslu, že těžiště problematiky nespočívá v aplikaci cenových předpisů, nýbrž v tom, jak by se okolnosti, za kterých žalobci nabyli předmětné pozemky, měly projevit ve výši bezdůvodného obohacení. B. 2. Dovolání žalované Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání také žalovaná, neboť má za to, že „k problematice, která byla řešena soudy obou stupňů, chybí potřebná judikatura.“ Konkrétně uvádí, že „nebyl řešen případ, kdy by někdo si vědomě koupil pozemek pod cizí stavbou za zlomek tržní ceny a pak požadoval vydání bezdůvodného obohacení v podobě tržního nájemného.“ V dovolání žalovaná zejména zdůrazňuje specifické okolnosti souzené věci, neboť na pozemku ve vlastnictví žalobců je umístěna budova žalované a žalobci pozemky koupili, přestože si byli vědomi, že vlastníkem na nich umístěné budovy je žalovaná, která současně za pozemky již dříve zaplatila kupní cenu. Dále namítala žalovaná, že kupní cena, za kterou pozemky získali žalobci, odpovídá pouze zlomku reálné tržní ceny za srovnatelné pozemky v daném místě, a to i vzhledem ke snížení hodnoty pozemku tím, že je na nich umístěn dům žalované. Žalovaná současně napadá také skutečnost, že žalobci požadují bezdůvodné obohacení odpovídající výši tržního nájemného, a to za situace, kdy se sami žalobci aktivně zasloužili o to, aby se dostali do pozice oprávněných z titulu bezdůvodného obohacení. Dovozuje, že právní úprava bezdůvodného obohacení dle §451 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), předpokládá, že bezdůvodné obohacení bude vydávat ten, kdo se na úkor jiného obohatil a nikoliv, že ho bude získávat ten, kdo se snaží dostat do pozice oprávněné osoby na úkor povinné. Do této pozice se dostali žalobci tím, že zakoupili zastavěnou nemovitost, kterou proto nelze samostatně užívat, a proto také kupní cena odpovídala přibližně třetině ceny odhadní. Z uvedeného žalovaná dovozuje, že újma, která žalobcům vznikla, může odpovídat maximálně výši úroků, kterou by získali, pokud by peněžní prostředky – za které pozemky koupili – uložili v peněžním ústavu. Dále žalovaná namítá „nízké úmysly údajně poškozeného, ve skutečnosti však subjektu, který spekulativně zneužil situace,“ z čehož dovozuje, že v posuzovaném případě nejde o bezdůvodné obohacení, neboť „právní doktrína v případě institutu bezdůvodného obohacení hovoří o tom, že jde o objektivně vzniklý stav, kde nemá význam případná deliktní způsobilost či nezpůsobilost obohaceného nebo i nezpůsobilého“ (zřejmě myšleno ochuzeného). Žalovaná také navrhuje, že na daný případ je třeba aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., kdy soudy se měly zabývat tím, která ze stran postupuje šikanózně. Konečně žalovaná namítá nesrozumitelnost znaleckého posudku, na základě kterého soud prvního stupně určil výši bezdůvodného obohacení. Z uvedeného důvodu je i rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Žalovaná dále dovozuje, že kritéria způsobu výpočtu výše bezdůvodného obohacení by měla rovněž reflektovat okolnosti, za jakých žalobci získali pozemky. Výslovně uvádí, že „na trhu nejsou nabízeny k pronájmu pozemky pod domem, protože by to nedávalo žádný smysl. Proto hodnota takového pozemku je velice nízká.“ Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili tak, že odkázali na přiloženou repliku, jíž se vyjádřili k dovolání ve věci, ve které bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn 28 Cdo 18/2014, neboť jde o skutkově totožné věci. Rozporují žalovanou tvrzené důvody a okolnosti koupě pozemků či pochybení správce konkurzní podstaty. Dále opětovně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn I. ÚS 2229/08, týkající se regulace nájemného v případě užívání pozemků a připojují argumenty již obsažené v jimi podaném dovolání. K argumentu žalované, kterým zpochybňuje závěr soudu zda se jedná o bezdůvodné obohacení uvádí, že o této otázce již bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem a že otázka, jakým způsobem či z jaké pohnutky a na základě jakých okolností došlo k vzniku bezdůvodného obohacení není – v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího sodu – rozhodující při řešení, zda bezdůvodné obohacení vzniklo. C. Přípustnost a důvodnost dovolání Dovolací soud zjistil, že dovolání žalobců i žalované jsou včasně podaná oprávněnými osobami, které jsou zastoupeny advokátem a že dovolání splňují formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřují proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda jsou dovolání přípustná dle §237 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak . Dovolací soud předesílá, že vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, rozhodl ve skutkově obdobné věci, která byla vedena týmiž žalobci proti žalovanému, který byl zastoupen stejným advokátem jako žalovaná v této projednávané věci, s tím, že i obsah obou dovolání se z velké části překrývá, lze v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí o dovolání z podstatné části odkázat právě na rozhodnutí č. j. 28 Cdo 18/2014-523. C. 1. Dovolání žalované Dovolání žalované shledal dovolací soud přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to konkrétně otázky, zda okolnosti, za kterých došlo k nabytí vlastnického práva, mohou mít vliv na rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení u osoby, která věc bez právního důvodu užívá, a to s ohledem na možnou aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání žalované. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudí-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle §458 odst. 1 obč. zák. „ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Důvodnost dovolání žalované nemůže být založena námitkami, které se vztahují k okolnostem, za kterých došlo k nabytí vlastnického práva k pozemkům žalobci, respektive specifičností vzájemných poměrů mezi žalobci a žalovanou, neboť v projednávané věci bylo o základu nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení již rozhodnuto mezitímním rozsudkem Okresního soudu Praha – Západ ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 79/2007-71, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 19 Co 263/2008-102. Z uvedeného důvodu nejsou a nemohu být okolnosti, za kterých žalobci nabyli předmětné pozemky a které žalovaná ve svém dovolání popisuje, předmětem tohoto dovolacího řízení. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že o řádnosti nabytí vlastnického práva k pozemkům žalobci bylo již (jak shora popsáno) rozhodnuto i v řízení o určení vlastnického práva k pozemkům pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2004, č. j. 23 C 364/2002, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 17 Co 548/2005-161. Za této situace je pojmově vyloučeno, aby dovolací soud v probíhajícím řízení přezkoumával opětovně otázky, které se týkají základu nároku, a proto také předmětem dovolacího řízení zůstala pouze výše nároku. V návaznosti na předeslané, dospěl dovolací soud k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení lze sice poměřovat §3 odst. 1 obč. zák, avšak pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy; zákonný rozsah (výše bezdůvodného obohacení), tak jak vyplývá z §458 odst. 1 obč., zák. nemůže soud snížit poukazem na dobré mravy. Jinými slovy, namítá-li žalovaná, že výše bezdůvodného obohacení, tak jak byla určena soudy nižších stupňů, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na skutečnost, že tímto ustanovením soud posuzuje základ nároku, nikoliv jeho výši. Jestliže tedy bylo v projednávané věci o základu nároku rozhodnuto již mezitímním rozsudkem, není možné v navazujícím řízení uplatnit korektiv dobrých mravů ve vtahu k výši bezdůvodného obohacení. Je tomu tak proto, že opačný závěr by de facto připouštěl soudcovské moderační právo rozsahu bezdůvodného obohacení, které však nemá zákonný podklad a jehož absenci nelze nahrazovat aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Moderace rozsahu vydávací povinnosti u bezdůvodného obohacení nepřichází v úvahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 33 Odo 921/2006). V tomto smyslu lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která se vztahuje k otázce moderace (omezení) sankce z důvodu rozporu s dobrými mravy v případě smluvní pokuty (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004), nebo moderace sazby zákonných úroků z prodlení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013). Tato rozhodovací praxe stojí na závěru, dle kterého lze-li ujednání (o smluvní pokutě) podle ustanovení §39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu (dohodnuté výše smluvní pokuty) s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva (na smluvní pokutu) podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy. Je-li na základě této rozhodovací praxe vyloučeno, aby soud – vzhledem k absenci zákonné úpravy – pro rozpor s dobrými mravy moderoval (snížil) smluvní pokutu sjednanou v občanskoprávních vztazích, respektive výši zákonného úroku z prodlení, bude totéž platit v případě bezdůvodného obohacení, jako samostatného právního důvodu vzniku závazku. Ke stejnému závěru dospěla též právní nauka, která komentované ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. vykládá tak, že „(t)en, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, nemusí své právo na jeho vydání uplatnit v plném rozsahu,; soud sám však výši plnění nemůže snížit, jako je tomu např. při rozhodování o náhradě škody (§450 obč. zák.). Okolnosti zvláštního zřetele hodné i dobrá víra na straně obohaceného je z hladiska §458 odst. 1 bez významu. Avšak aplikace §3 odst. 1 ve výjimečných případech není vyloučena.“ Viz Škárová, M. In: Občanský zákoník I. §1-459 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1198. K samotné možnosti odepřít vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy lze odkázat na shora uváděné rozhodnutí, č. j. 28 Cdo 18/2014-523, které podmínky tohoto postupu zevrubně rozebírá, popřípadě na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 či rozhodnutí v něm uvedená. Obdobně důvodnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, pokud tvrdí, že výše bezdůvodného obohacení, které užíváním získala, by měla reflektovat hospodářskou situaci v tom smyslu, že žalobci předmětné pozemky získali za zlomek tržní ceny, respektive, že pozemky jsou znehodnoceny tím, že jsou zastavěny, v důsledku čehož je nelze samostatně užívat. Pro určení výše bezdůvodného obohacení je však částka, za kterou žalobci předmětné pozemky získali, nerozhodná. Plně lze proto souhlasit s odvolacím soudem pokud uvádí, že argumentace žalované by vedla k absurdním závěrům, kdy by vydání bezdůvodného obohacení bylo vyloučeno například u všech věcí užívaných bez právního důvodu, které vlastník nabyl bezúplatně, například dědictvím či darem. Správně také odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti určuje peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006). Jinými slovy, z hlediska rozsahu práva na vydání bezdůvodného obohacení není rozhodující, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený, a to v okamžiku kdy prospěch získal (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011). V tomto směru jsou úvahy žalované o rozsahu újmy, která mohla vzniknout žalobcům tím, že zakoupili pozemky, na nichž je umístěna cizí stavba, bezpředmětné. Konečně důvodnou není ani námitka žalované, že výpočet obvyklé tržní výše bezdůvodného obohacení, určené na základě znaleckého posudku nelze přezkoumat pro nesrozumitelnost. Shodně s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, i na tomto místě má dovolací soud za to, že hodnocení závěru vyslovených ve znaleckém posudku náleží především do sféry skutkových zjištění, k jejichž přezkumu není Nejvyšší soud jako instituce pouze přezkumná (a nikoliv nalézací) oprávněn (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). (k tomu srov. více např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010. sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 837/2012). Jinými slovy, dikce zákona dovolacímu soudu neumožňuje přezkoumávat a korigovat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, pročež výtky v tomto směru nelze pokládat za způsobilé přivodit důvodnost podaného dovolání. Současně je třeba zdůraznit, že ze spisu vyplývá, že znalecký posudek vypracovaný Dipl. Ing. Milanem Babickým, ze kterého soud prvního stupně při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel, dostatečně reflektoval skutečnost, že pozemky zastavěné rodinnými domy se v daném místě a čase běžně samostatně nepronajímají, proto pro stanovení obvyklého nájemného bylo použito metodiky procentního podílu z obvyklé ceny stavebního pozemku. Soud prvního stupně také dostatečně zřejmě osvětlil důvody, kterými se pří posuzování a hodnocení znaleckého posudku v dané věci řídil a na základě kterých zjistil výši obvyklé nájemní hodnoty předmětných pozemků, když v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že „ soud v tomto směru nemá žádné výhrady ani ke zpracování znaleckého posudku ani ke způsobu jakým znalec své výsledky presentoval a není zde ani žádný jiný důvod, proč nevycházet z tohoto znaleckého posudku. “ Skutkový charakter těchto zjištění je patrný i z toho, že ačkoliv odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal (tedy i zjištění týkající se obvyklé výše nájemného předmětných pozemků), výši přiznaného bezdůvodného obohacení – vzhledem k jinému právnímu posouzení věci – změnil. Z důvodů shora uvedených shledal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované za správné, a proto dovolání žalované dle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl. C. 2. Dovolání žalobců Žalobci spatřují přípustnost svého dovolání s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud dospěl k právnímu posouzení odlišnému od ustálené praxe Ústavního soudu. Konkrétně, odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), když na projednávaný případ aplikoval cenovou regulaci podle §3 odst. 1 a §5 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách. V uvedeném směru dovolací soud opětovně odkazuje na obsahově shodný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, jímž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, který (na rozdíl od odvolacího soudu v projednávané věci) dospěl k závěru, že – s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2012, sp. zn. I. ÚS 2229/08 – se při posuzování výše obvyklého nájemného pozemků určených k bydlení cenová regulace nepoužije. Ke kasačnímu rozhodnutí ve věci projednávané pod č. j. 28 Cdo 18/2014-523, přistoupil Nejvyšší soud z toho důvodu, že v předchozím řízení odvolací soud přijal kategoricky formulovaný závěr, dle nějž při užívání pozemků určených k bydlení není žádný veřejný zájem na regulaci nájemného dán, aniž by z odůvodnění vyplývalo, že náležitě zvážil, zda je bez dalšího právní závěr Ústavního soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, aplikovatelný i v situaci, v níž jsou pozemky užívány k zajištění potřeb bydlení, jež v rámci právního řádu požívá zvláštního statusu. Jinými slovy, dovolací soud ve výše uvedeném kasačním rozhodnutí dospěl k závěru, že aplikace cenových předpisů stanovících maximální nájemné za pozemky užívané k jiným než podnikatelským účelům je rozhodovací praxí akceptována (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 2772/08) a může být vyloučena jen za konkrétních skutkových okolností. Nález ze dne 29. prosince 2009, sp. zn I. ÚS 2229/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru o neaplikovatelnosti cenové regulace, je založen na úvaze, že pokud je pozemek využíván za účelem parkování – tedy je využíván ve prospěch družstva a jeho členů – a tím vzniká družstvu (podnikateli) majetkový prospěch, absentuje i veřejný zájem, a regulace výše takovéhoto nájemného postrádá nejen smysluplnost, ale také nesplňuje podmínky ústavnosti. Ústavní soud však rovněž uvedl, že „ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky .“. Dále dospěl Ústavní soud k závěru, že k samotnému zrušení příslušné cenové regulace nájmu pozemků nesloužících k podnikání není důvod, neboť tato ustanovení nejsou sama o sobě v rozporu s normami ústavního pořádku. Z uvedeného tedy zjevně vyplývá, že závěry Ústavního soudu učiněné v tomto rozhodnutí vztahující se k otázce vyloučení cenové regulace výše nájemného lze v jiných řízeních zohlednit jen za specifických skutkových okolností. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že z právě uvedeného nálezu Ústavního soudu se nepodává závěr dovozený z něj žalobci v dovolání, podle něhož „při užívání pozemků určených k bydlení není žádný veřejný zájem na regulaci nájemného“. Za této situace není dovolání žalobců přípustné, neboť ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu je cenová regulace nájemného za pozemky užívané k jiným než podnikatelským účelům akceptována a její vyloučení je možné jen s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Konkrétní skutečnosti, na nichž zakládají závěr o vyloučení cenové regulace v souzené věci, uvádí žalobci teprve v dovolání, a jedná se proto o skutkovou novotu ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř., jíž však nelze založit přípustnost dovolání. Neústavnost cenové regulace v obecné rovině žalobci namítali již v řízení před soudem prvního stupně, což však s ohledem na výše uvedenou judikaturu týkající se akceptovatelnosti cenové regulace není dostačující pro závěr o vyloučení cenové regulace nájemného v souzené věci. Z důvodů shora popsaných Nejvyšší soud dovolání žalobců dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b o. s. ř. a §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, neboť s ohledem na výsledek odvolacího řízení neměl žádný z účastníků ve věci plný úspěch. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. dubna 2015 JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/22/2015
Spisová značka:28 Cdo 2168/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2168.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§458 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2441/15; sp. zn. I. ÚS 2482/15
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19