ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3348.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3348/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. Š. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 119.972 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 56/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 70 Co 27/2015-125, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. 17 C 56/2013-70, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2342/489, 2342/494 a 2342/495 v k. ú. S. o celkové výměře 599 m 2 , na nichž se nachází budovy ve vlastnictví žalovaného. Správa těchto staveb však byla svěřena městské části Praha 13, která zde zřídila areál školského a předškolních zařízení. Naznal tedy, že ačkoliv je třeba věc posuzovat jako bezdůvodné obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), žalovaný nikterak neměl a nemá prospěch z užívání těchto pozemků, pročež nemůže být ve sporu pasivně věcně legitimován. Přihlédl přitom k okolnosti, že v budovách sídlící zařízení slouží neurčitému počtu osob, a žalovaný reálně neodpovídá za omezení vlastnického práva žalobkyně. Činil tak s úmyslem zohlednit judikatorní posun v náhledu na obdobné spory, konkrétně pak nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Na základě předestřeného právního posouzení uzavřel, že tím, kdo by měl nést následky uvedeného stavu, není žalovaný, nýbrž zřizovatel zmiňovaných subjektů (městská část Praha 13), a žalobu tudíž zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 70 Co 27/2015-125, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud shledal odvolání důvodným, neboť není možné abstrahovat od dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, vydaného v obdobné věci týchž účastníků, v němž bylo dovozeno, že primární otázkou v analogických sporech o vydání bezdůvodného obohacení je, komu svědčí vlastnické právo ke stavbám stojícím na dotčeném pozemku, nikoli kdo stavby spravuje, pročež nelze přitakat názoru soudu prvního stupně, jenž za pasivně věcně legitimovanou označil městskou část Praha 13. Nerespektování názorů Nejvyššího soudu vyslovených ve výše zmíněném rozsudku by pak bylo postupem v rozporu s principem právní jistoty i legitimního očekávání žalobkyně. Úvahy obvodního soudu o obecné aplikaci výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu vůči všem restituentům označil za nepřiléhavé. Dále poznamenal, že vzhledem k závěru o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného se soud prvního stupně nevěnoval samotné podstatě bezdůvodného obohacení, natož pak jeho výši. Posouzení těchto otázek však výrazně přesahuje náplň přezkumného řízení před odvolacím soudem, kterému tedy nezbylo než přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost formálně opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu podání je zřejmá snaha dovolatele namítat judikatorní odklon obsažený v rozhodnutí odvolacího soudu, jenž dle něj věc nesprávně právně posoudil. Žalovaný rozporuje jeho závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, neboť má za to, že k němu s ohledem na způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní (označuje jej jako obdobný nabytí podle restitučních předpisů) nemohlo dojít, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Pro případ, že dovolací soud dospěje stran vzniku bezdůvodného obohacení k opačnému stanovisku, zastává názor, že je-li správa nemovitostí postavených na předmětných pozemcích svěřena městské části Praha 13, není on sám ve sporu věcně pasivně legitimovaným a osobou bezprostředně se obohacující. Napadeným závěrem se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu, což mají dokázat dovolatelem citovaná rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému má žalovaný podanou žalobu za neopodstatněnou, pročež navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí dovolacím soudem změněno tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné. Rozsáhle se vyjadřuje ke zrušujícímu usnesení odvolacího soudu, jež má za věcně správné a respektující dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu v analogických sporech. Zdůrazňuje, že je zejména zapotřebí dbát již dříve vydaného rozsudku dovolacího soudu v obdobné věci nynějších účastníků, s nímž je v souladu i napadené usnesení. Dovolání žalovaného proto navrhuje odmítnout pro jeho nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V předmětné věci však nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení.
Vymezení přípustnosti je jednou z obligatorních náležitostí dovolání, jež jsou vyžadovány zákonem (§241a odst. 2 o. s. ř.) a jejichž absence brání projednání zmíněného mimořádného opravného prostředku. Jako takové však neobstojí pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či prostý odkaz na ně, nýbrž je zapotřebí konkrétně vylíčit, které z hledisek v něm vyjmenovaných má dovolatel za naplněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či jeho usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1905/2015). Z obsahu podaného dovolání sice lze vypozorovat tendenci dovolatele vymezit jeho přípustnost námitkou odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce samotného vzniku bezdůvodného obohacení a v posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, nicméně ani přesto na ně nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu výše citované normy.
Namítá-li žalovaný, že mezi ním a žalobkyní nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, přičemž se, rovněž jako soud prvního stupně, opírá o nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, je třeba jeho úvahu pokládat za lichou. Otázce vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku se Nejvyšší soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí a dospěl k závěru, že povinnosti vlastníka pozemku strpět takové užívání předmětu jeho vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za to náhradu. Neplní-li však tento svou povinnost, obohacuje se ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. na úkor vlastníka pozemku, neboť se jeho majetek nezmenšuje, ač by se tak v opačném případě nepochybně dělo. K obohacení vlastníka stavby tak dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či jeho usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, a rozsudek ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013). Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014). Od citovaných judikatorních východisek pak není důvodu se v nyní souzené věci odklánět, a to ani s ohledem na úvahu Ústavního soudu, jenž v části nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, označené jako obiter dictum naznal, že by na řešenou problematiku mohlo být nahlíženo odchylně, poněvadž v ní, jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud, nejsou obsažena nosná právní pravidla, o něž se výrok uvedeného rozhodnutí opíral (k tomu srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Rovněž je vhodné zmínit, že byť vzpomínané obiter dictum hovoří obecně o překážce užívání působící ve prospěch veřejného statku, nebylo formulováno v návaznosti na skutkový stav ekvivalentní projednávanému sporu, neboť se nejednalo o stavbu na cizím pozemku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015). Ústavní soud zjevně také neměl v úmyslu jakkoli revidovat, či dokonce popírat svou předchozí judikaturu, k níž se ostatně znovu přihlásil i po vydání citovaného rozhodnutí (srovnej např. jeho nález ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Lze tedy přitakat závěrům odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení, jež se nikterak nepříčí dosavadní judikatuře soudu dovolacího.
K námitce dovolatele o absenci jeho pasivní věcné legitimace je zapotřebí podotknout, že i v tomto směru napadené usnesení sleduje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, když uvádí, že povinným k vydání bezdůvodného obohacení je právě žalovaný jakožto vlastník budov stojících na pozemcích žalobkyně. Posouzení odvolacího soudu vychází z právního názoru prezentovaného v mnohých rozhodnutích dovolacího soudu, a sice že v obdobných případech není rozhodné, komu přísluší správa konkrétních objektů, nýbrž je podstatným, kdo je jejich vlastníkem (viz například jeho usnesení ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, či ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). Ačkoliv se předestřená judikatura týká staveb pozemních komunikací, bylo by bezúčelným činit rozdíl mezi nimi na straně jedné a budovami na straně druhé, pročež lze i v projednávané věci aplikovat závěry tam zmíněné. Na uvedené byl dovolatel ostatně Nejvyšším soudem upozorněn již v rozsudku ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010 (srovnej v podrobnostech), v němž bylo v obdobném sporu nynější žalobkyně a městské části Praha 13 za vedlejšího účastenství současného žalovaného dovozeno, že pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení není tehdejší žalovaná městská část Praha 13, nýbrž právě vlastník staveb (hlavní město Praha). Od dříve vysloveného se, také s ohledem na nutnost dbát principu právní jistoty, není důvodu odchylovat ani v nyní souzené věci, a proto i závěry odvolacího soudu v otázce pasivní věcné legitimace obstojí jako správné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný ve svém dovolání nepředestřel otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu