Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2014, sp. zn. 28 Cdo 3391/2014 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3391.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3391.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3391/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně: Správa Pražského hradu , IČ: 493 66 076, se sídlem v Praze 1, Pražský hrad, zastoupena prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, za účasti P. V., P., zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 34/2008, o dovolání účastníka P. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 24 Co 79/2013-296, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Účastník P. V. je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 2.904,- Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. srpna 2012, č. j. 60 C 34/2008-222, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. října 2012, č. j. 60 C 34/2008-229, tak, že určil, že M. H. – právní předchůdkyně P. V. – není vlastníkem parc. č. 381/4 v kat. území H., a v tomto směru nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. srpna 2008, č. PÚ 6666/92/2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník P. V. (dovolatel) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné. Předmětem řízení (v procesním režimu dle části páté o. s. ř.§244 a násl.) je určení vlastnictví oprávněné osoby k označenému pozemku (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutí odvolacího soudu (oproti rozsudku soudu prvního stupně) vychází ze zjištění, že za odňatý (znárodněný) pozemek byla předchůdkyni dovolatele vyplacena adekvátní náhrada a restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě tudíž naplněn není. V dovolání (jehož přípustnost opírá o ust. §237 o. s. ř.) dovolatel – co do důvodů – polemizuje právě se závěrem odvolacího soudu o tom, že jeho předchůdkyni byla peněžitá náhrada za nemovitosti reálně vyplacena. Tím však napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (§132 o. s. ř.), které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění a jejímž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (v situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních právním posouzením věci není, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. již např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994). Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani dovolatel uplatněné námitky o (tvrzených) vadách řízení, jichž se měl dopustit odvolací soud (namítá-li dovolatel, že odvolací soud nepřípustně doplnil dokazování nad rámec dokazování v řízení před soudem prvního stupně). Nejenom ke zmatečnostem, ale i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soudu totiž přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou. K daným námitkám sluší se snad uvést, že odvolací soud doplnil dokazování toliko o důkazy označené žalobcem v souladu s pravidly koncentrace řízení (srov. §250d o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž dovoláním napadené rozhodnutí nepatří ani k rozhodnutím vyjmenovaným v ustanovení §238a o. s. ř. Dovolatel je pak povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta v částce 2.100,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokáta určená paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 504,- Kč, tj. celkem 2.904,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. listopadu 2014 Mgr. Petr Kraus předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/18/2014
Spisová značka:28 Cdo 3391/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3391.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:12/04/2014
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 385/15
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13