ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.900.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 900/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. S. , zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti žalovanému V. Č., zastoupenému Mgr. Jindřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, o zaplacení 202.946,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 109 C 95/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2014, č. j. 25 Co 282/2014-163, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 109 C 95/2012-119, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 202.946,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný byli podílovými spoluvlastníky domu č. p. 47 v katastrálním území V. Jejich spoluvlastnictví bylo v roce 2011 zrušeno s tím, že stavba se souvisejícími pozemky byla přikázána do vlastnictví žalobkyně a žalovanému byla přiznána přiměřená náhrada. Žalobkyně v nynějším řízení požadovala, aby jí žalovaný vydal bezdůvodné obohacení dle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kterého se mu dostalo v důsledku zhodnocení dané budovy žalobkyní v době trvání jejich spoluvlastnictví. Soud však neměl za prokázané, že by žalobkyně byla investorem provedených úprav, neboť stavební práce byly realizovány jakožto bezúplatná výpomoc osobami z okolí žalobkyně, jíž se nepodařilo dokázat ani to, že by z vlastních prostředků hradila alespoň použitý materiál. Jelikož žalobkyně nedoložila, že by do společné věci čehokoli investovala, neprováděl soud dokazování týkající se rozsahu samotného zhodnocení nemovitosti a žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2014, č. j. 25 Co 282/2014-163, rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž podala odvolání žalobkyně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve k námitce žalovaného zdůraznil, že projednávané odvolání sice v okamžiku podání postrádalo zákonné náležitosti, bylo však žalobkyní včas doplněno, a to ještě před tím, než byla soudem vyzvána k odstranění vad tohoto procesního úkonu. Krajský soud dále uvedl, že žalobkyně za trvání podílového spoluvlastnictví účastníků bez souhlasu žalovaného zajistila stavební úpravy, které nepředstavovaly nezbytnou údržbu nemovitosti, pročež má právo domáhat se vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení, jež mu vzniklo ke dni zrušení daného spoluvlastnictví a jež svou výší odpovídá zhodnocení jeho spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně měl žalobkyni poučit o tom, že musí prokázat, v jakém rozsahu nemovitost zhodnotila, a naopak neměl odmítnout provést důkaz, který navrhla ke zjištění výše nastalého zhodnocení. Odvolací soud podotkl, že není pravdou, že by žalobkyně do domu č. p. 47 neinvestovala vlastní finanční prostředky, poněvadž ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že přinejmenším použitý materiál byl hrazen z peněz ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela. Za nepodstatnou je pak třeba pokládat otázku, zda žalobkyně zvýšení hodnoty objektu přivodila vlastní prací či prací jiných osob vykonávaných pro ni, neboť rozhodné je pouze to, zdali byla zmiňovaná budova těmito stavebními úpravami zhodnocena. Jelikož soud prvního stupně učinil pod vlivem nesprávného právního posouzení nedostatečná skutková zjištění, musel odvolací soud prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost má být dána tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Předně dovolatel upozorňuje, že odvolání žalobkyně mělo být krajským soudem odmítnuto – její podání ze dne 30. 4. 2014, které neobsahuje odvolací důvod, odvolací návrh a určení rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden, nelze vůbec pokládat za odvolání, naopak podání ze dne 28. 5. 2014 sice příslušné náležitosti má, bylo však učiněno po uplynutí zákonné 15denní lhůty. Institut odstraňování vad procesních úkonů má chránit účastníky řízení před újmou, již by v řízení mohli utrpět pro nedostatek znalostí procesního práva, nikoli však k obcházení odvolací lhůty úmyslným podáváním blanketních odvolání profesionálně zastoupenými subjekty.
Pokud jde o věc samu, dospěl podle dovolatele krajský soud k nesprávnému závěru, že na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení. V první řadě nelze pominout, že žalobkyně nepožadovala náhradu za zhodnocení nemovitosti, jak se mylně domnívá odvolací soud, ale za jí vynaložené náklady, jež však nebyly v řízení dostatečně prokázány. Investice tvrzené žalobkyní jsou navíc neúměrné hodnotě předmětné stavby a k jejímu zhodnocení nemohly vůbec vést, což vyplývá mimo jiné ze znaleckého posudku, jímž byl proveden důkaz v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 47. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zakládají pouze investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními právo na vydání bezdůvodného obohacení, pročež odvolací soud pochybil, pakliže konstatoval, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil, přestože žádné výdaje žalobkyně nebyly prokázány. Bylo by nespravedlivé, aby žalobkyně od žalovaného získala náhradu z důvodu zhodnocení nemovitosti, které bylo provedeno třetími osobami a na kterém se ona sama nijak nepodílela.
Dovolatel má za to, že nelze aprobovat názor odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně nedostál své poučovací povinnosti a chybně odmítl provést žalobkyní navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Podle žalovaného si žalobkyně činila nárok na kompenzaci za prostředky, jež měla na nemovitost vynaložit, proto navrhovala vypracování posudku, který by ocenil právě provedené stavební práce, nikoli samotné zhodnocení domu č. p. 47, a soud tomuto irelevantnímu důkaznímu návrhu nemohl vyhovět. Oba soudy nižších stupňů pak nesprávně posoudily otázku, zda byly žalobkyní vylíčené stavební úpravy opravdu zbytné. Mezi realizovanými činnostmi byly zahrnuty práce, které se vztahovaly ke staré kolně, nefunkčnímu krbu, pergole a podkroví, jež byly podle obsahu svědeckých výpovědí v natolik špatném stavu, že stavební zásah nezbytně potřebovaly. Jelikož se tedy jednalo o nutné úpravy, muselo žalobkyni vzniknout právo na náhradu nákladů případně na ně vynaložených již za trvání spoluvlastnictví, pročež žalovaný rovněž vznáší námitku promlčení. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje napadené usnesení změnit tak, že bude rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, popřípadě zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež reagovala na argumentaci v něm předestřenou a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, eventuálně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však přípustným není.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl opakovaně potvrzen názor, podle něhož spoluvlastníku, který učiní na společnou věc náklad jdoucí nad rámec nezbytných oprav a údržby, aniž by dal druhému spoluvlastníkovi možnost vyjádřit se k dané investici, vznikne vůči opomenutému spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, ovšem až k okamžiku zániku jejich spoluvlastnictví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011), přičemž dovolatelem nadnesená otázka úměrnosti provedené investice dosavadní hodnotě věci v daném kontextu zásadně nefiguruje jako právně významná. Dovolatelovým úvahám nelze zcela upřít opodstatněnost v tom směru, že jedním z předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení je majetková újma ochuzeného (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008), pročež by bylo myslitelné pochybovat o utvoření závazku z bezdůvodného obohacení mezi účastníky řízení v případě, že by na společnou věc nebyla vynaložena žádná majetková hodnota ze strany žalobkyně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se ovšem jednoznačně podává, že alespoň materiál použitý na stavební úpravy vzpomínané nemovitosti byl podle odvolacího soudu hrazen z peněz náležejících do společného jmění žalobkyně a jejího manžela (tj. majetku patřícího oběma manželům bez určení podílů, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010), námitka, že provedením sporných investic nedošlo k žádnému úbytku v majetkové sféře žalobkyně, jenž by korespondoval obohacení žalovaného, tak představuje pouhý nepřípustný pokus zpochybnit v dovolacím řízení skutková zjištění soudu nižší instance.
Jsou-li za okolností obdobných projednávané věci splněny podmínky vzniku závazku z bezdůvodného obohacení ve shora nastíněném smyslu, je rozsah majetkového prospěchu opomenutého spoluvlastníka dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu předurčen rozdílem mezi cenou spoluvlastnického podílu před investicí a po jejím vynaložení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 863/2005). Z hlediska výše majetkového prospěchu nabytého žalovaným nelze proto přikládat rozhodující význam skutečnosti, že některé stavební práce mohly být prováděny ve prospěch žalobkyně třetími osobami bezúplatně, kupříkladu v rámci sousedské výpomoci. Pokládá-li dovolatel tento stav za nespravedlivý, připomíná Nejvyšší soud, že v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků ke sporné budově byla žalovanému přiznána peněžitá náhrada, při jejímž stanovení musel soud vycházet z ceny stavby v době vypořádání (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011), tedy po provedení investic řešených v současném řízení. Jestliže se tudíž žalovanému dostalo náhrady za pozbytí postavení spoluvlastníka odvíjející se od objektivní ceny zhodnocené nemovitosti, nelze mít za rozporné s požadavky spravedlnosti, pokud se i obohacení na straně žalovaného, jehož vydání se nyní domáhá žalobkyně, určuje jako peněžitý ekvivalent zvýšení hodnoty jeho někdejšího spoluvlastnického podílu.
Co se týče dovolatelova tvrzení, že žalobkyně v přezkoumávané věci žádala úhradu nákladů vynaložených na provedené úpravy společné věci, nikoli vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejím zhodnocením, připomíná Nejvyšší soud, že ve sporném řízení je soud vázán tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem). Soud je při rozhodování omezen nikoli tím, jak žalobce vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen v žalobě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1074/2011). Pakliže se žalobkyně zjevně dožaduje zaplacení peněžitého plnění s poukazem na specifikované stavební úpravy, jejichž zajištěním zlepšila stav domu č. p. 47, jeví se opodstatněným závěr, že svými tvrzeními v kontextu projednávané věci adekvátně postihla fakta dávající potenciálně vzejít právu na vydání bezdůvodného obohacení, byť lze z jejích podání a důkazní aktivity usuzovat na určitou nejasnost stran toho, zda se má majetkový prospěch žalovaného odvíjet od ceny uskutečněných prací, či od výsledného zhodnocení dané nemovitosti. Nelze se pak domnívat, že by odvolací soud nepřípustně vykročil z mezí takto vytyčeného předmětu řízení, pakliže dovodil, že žalobkyni bylo třeba udělit poučení ohledně nutnosti navrhnout důkazy právě k prokázání zvýšení hodnoty spoluvlastnického podílu žalovaného, jež je z hlediska důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení v tomto případě rozhodující. Ani úsudku odvolacího soudu, že bylo namístě připustit návrh žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posudkem, nelze ve světle všeho, co bylo dosud uvedeno, vytknout žádný nedostatek, měl-li řečený soud za to, že zmíněný důkazní návrh směřoval ke zjištění výše zhodnocení nemovitosti.
Závěr krajského soudu, podle něhož investice, o které se v řešené věci jedná, přesahovaly rámec nezbytné údržby budovy, rozporuje dovolatel argumentací v podstatě skutkovou, jelikož namítá, že měly soudy na základě výpovědí vyslechnutých svědků odlišně posoudit, v jakém stavu se jednotlivé objekty nacházely a jak naléhavě vyžadovaly stavebních úprav. S ohledem na vázanost dovolacího soudu skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 344/2015), je vyloučeno, aby byla obdobně koncipovanou námitkou založena přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Bezcenný je proto rovněž poukaz na údajné promlčení žalovaného práva, který by mohl být shledán přesvědčivým toliko za předpokladu, že by dovolatel účinně zpochybnil úsudek o zbytnosti realizovaných investic, což se mu však nepodařilo, nemluvě již o tom, že námitku promlčení nelze vznést teprve v dovolacím řízení zaměřeném na přezkum úvah vyslovených odvolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014). Tvrzení, že sporné stavební úpravy nemohly vést ke zhodnocení předmětné nemovitosti, je rovněž čistě skutkové povahy, a nadto je poněkud předčasné, neb se jedná o problém, jímž se soudy doposud nezabývaly a jejž bude s ohledem na právní názor odvolacího soudu vyslovený v napadeném usnesení teprve v dalším řízení řešit okresní soud.
Upozorňuje-li dovolatel na údajné pochybení odvolacího soudu spočívající v neodmítnutí odvolání žalobkyně jako opožděného, namítá tím pouhou vadu řízení, jež však sama o sobě přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nezakládá, není-li provázána s jasně pojmenovanou otázkou výkladu procesního práva. Krom toho je kritika počínání odvolacího soudu nepodloženou, neboť z podání žalobkyně ze dne 30. 4. 2014 mimo jakoukoli pochybnost vyplývá, že se jedná o odvolání proti výše zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2014, na čemž nemohla ničeho změnit ani absence některých náležitostí odvolání bránících projednání daného opravného prostředku, jelikož k jejich doplnění bylo nutno žalobkyni v souladu s §209 o. s. ř. vyzvat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2601/2004, viz též Drápal, L., Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1671), přičemž není zákonné opory pro dovolatelem prosazovaný názor, že by se tento postup měl uplatnit jen ve vztahu k účastníkům postrádajícím odborné právní zastoupení, respektive neznalým procesního práva. Pokud žalobkyně vady svého odvolání odstranila ještě dříve, než jí byla příslušná výzva doručena, počínal si odvolací soud korektně, když její odvolání věcně projednal.
Jelikož dovolatel nenastolil žádnou právní otázku mající atributy vymezené v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl coby nepřípustné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu