ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1104.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1104/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci" , se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25351036, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. M. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Mlčochem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, PSČ 702 00, o zaplacení 243.287,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 140/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2013, č. j. 5 Cmo 149/2013-420, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 42 Cm 140/2006-347, zamítl žalobu o zaplacení 243.287,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil výrok I. ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 128.717,50 Kč (druhý výrok), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 25.454,- Kč (třetí výrok).
Jde přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 10. září 2010, č. j. 5 Cmo 110/2010-178, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 42 Cm 140/2006-132, zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 745/2011.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelka – oproti svému mínění – Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady vymezené §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný jednal v zájmu společnosti a neporušil péči řádného hospodáře, přemístil-li provozovnu společnosti do nových prostor, neboť stávající prostory byly nevyhovující (výskyt hlodavců, vlhkost, výpadky elektrické energie, hluk, nevyhovující nábytek, nedostatek parkovacích míst atd.), přičemž tak mohl jako jednatel společnosti učinit, neboť jde o rozhodnutí spadající do obchodního vedení, je v souladu s §194 odst. 5 a §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; k výkladu pojmu péče řádného hospodáře srov. např. rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3565/2011, či rozsudek ze dne 26. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012, jakož i judikaturu v nich citovanou, a k výkladu pojmu obchodní vedení srov. např. rozsudek ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (označená rozhodnutí, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách tohoto soudu).
Poukazuje-li dovolatelka (v souladu s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu) na to, že žalovaný jako jednatel společnosti nebyl oprávněn přemístit sídlo společnosti (návrh žalovaného na přemístění sídla společnosti valná hromada vahou hlasů většinového společníka L. K., který v projednávané věci zastupuje dovolatelku na základě §131a obch. zák., zamítla), přehlíží, že náklady na nové prostory (by) byly vynaloženy bez ohledu na to, zda v těchto prostorách bylo (mělo být) i nové sídlo společnosti. Jinými slovy mezi případným porušením právní povinnosti žalovaným (přemístěním sídla společnosti bez souhlasu valné hromady a bez odpovídající změny společenské smlouvy) a náklady vynaloženými na novou provozovnu společnosti není vztah příčinné souvislosti (k pojmu příčinné souvislosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, a rozhodnutí v něm citovaná).
Námitkami proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (zejména jde-li o stav dosavadních prostor, v nichž se nacházela provozovna společnosti) dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); k jejich přezkoumání tudíž není dovolání přípustné.
Otázka nesení důkazního břemene podle §194 odst. 5 obch. zák. pak nečiní dovolání přípustným již proto, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí nezaložily na neunesení důkazního břemene některým z účastníků; rozhodné skutečnosti pro posouzení projednávané věci měly naopak za prokázané. Nehledě k uvedenému dovolatelka zjevně přehlíží, že jednatel společnosti v případě sporu nenese důkazní břemeno ve vztahu ke všem předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu společnosti způsobenou (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011).
Vytýkané vady řízení (zejména nepřezkoumatelnost a překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, nesplnění poučovací povinnosti soudy obou stupňů, opomenutí důkazů, vyloučení dalších žalobou uplatněných nároků k samostatnému projednání) nezahrnují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí; a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenými vadami netrpí (ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž dovolatelka napadá druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, pak žádnou otázku hmotného či procesního práva splňující předpoklady přípustnosti stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Závěr, podle něhož účastník řízení, který neměl ve věci úspěch, hradí účelně vynaložené náklady řízení účastníku, který měl ve věci plný úspěch, zjevně plyne z dikce §142 odst. 1 o. s. ř. a nic na něm nemění ani skutečnost, že soudy nižších stupňů rozhodovaly ve věci samé opakovaně z důvodu zrušení jejich původních rozhodnutí dovolacím soudem. Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř.
Vyčísluje-li následně dovolatelka výši nákladů řízení, jež je podle svého názoru povinna žalovanému uhradit, přehlíží, že předmětem řízení v projednávané věci je toliko zaplacení 243.287,20 Kč s příslušenstvím, a dále že vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, byla s účinností od 7. května 2013 zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. (k důsledkům pro určování výše odměny advokáta srov. důvody rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu