ECLI:CZ:US:2015:3.US.1318.15.1
sp. zn. III. ÚS 1318/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské služby, a. s. se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL. M., advokátem se sídlem Praha 1, Truhlářská 13-15, v substituci Mgr. Michalem Pálinkásem, advokátem, ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13-15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015 č. j. 14 Cmo 565/2014-84, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, společnost Pražské služby, a. s. se sídlem v Praze 9 (dále jen "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím, vydaným v řízení o předběžném opatření, bylo porušeno základní právo na rovnost účastníků a spravedlivý proces dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 10. 2014 usnesením č. j. 2 Nc 1092/2014-46 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl návrh společnosti AVE CZ odpadové hospodářství s. r. o. se sídlem v Praze 1 (dále jen "navrhovatelka") na nařízení předběžného opatření před zahájením řízení, jímž by soud stěžovatelce zakázal uzavření smlouvy o pachtu části závodu se společností Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., týkající se kterékoli z označených částí závodu stěžovatelky (výrok I); dále zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud stěžovatelce zakázal uzavření smlouvy o převodu části závodu či opční smlouvy o převodu části závodu stěžovatelky se společností Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., týkající se kterékoli z označených částí závodu stěžovatelky (výrok II), a rozhodl o vrácení složené jistoty ve výši 100 000 Kč navrhovatelce (výrok III). Nalézací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření podle §74 o. s. ř. splněny nebyly, jelikož navrhovatelka nijak neosvědčila potřebu zatímní úpravy poměrů, a navíc listiny tak, jak jí ukládá §75 odst. 3 o. s. ř., ani nedoložila.
Dne 18. 2. 2015 usnesením č. j. 14 Cmo 565/2014-84 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání navrhovatelky usnesení nalézacího soudu ze dne 20. 10. 2014 č. j. 2 Nc 1092/2014-46 v zamítavých výrocích I a II změnil tak, že nařídil předběžné opatření specifikované v bodech 1 a 2 (výrok I), a usnesení nalézacího soudu ve výroku III změnil tak, že navrhovatelce se složená jistota 100 000 Kč nevrací (výrok III). Odvolací soud měl tvrzení navrhovatelky předloženými listinami za dostatečně osvědčené a potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků s ohledem na možné důsledky uzavření smluv za prokázanou. Zhodnotil, jak by se nařízením předběžného opatření zasáhlo do práv povinné strany a konstatoval, že v daném případě zůstane zachován dosavadní stav. Dále uvedl, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.; dostupný též, jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) a tam vysloveného závěru o ochraně procesních práv povinného účastníka, nicméně konstatoval, že v daném případě jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření přímo odvolacím soudem a nikoli pro kasaci zamítavého rozhodnutí nalézacího soudu se závazným právním závěrem odvolacího soudu. Za situace, kdy se účastník vyjádřil k samotnému návrhu na předběžné opatření a uplatnil své argumenty, vytvořil si procesní prostor pro možnost ochrany svých práv ve vztahu k požadovanému předběžnému opatření. Jelikož navrhovatelka v mezidobí podala návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady stěžovatelky, konané dne 14. 10. 2014, přijatých k bodu č. 3 a č. 4 pořadu jednání, a věc je vedena u nalézacího soudu pod sp. zn. 75 Cm 241/2014, nebylo třeba navrhovatelce ve smyslu §76 odst. 3 o. s. ř. již ukládat povinnost podat návrh ve věci samé.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím o předběžném opatření bylo porušeno právo na rovnost účastníků a spravedlivý proces dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") tím, že odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu, patrně analogicky podle ustanovení §220 a §221a o. s. ř., za stavu, kdy možnost odvolacího soudu změnit rozhodnutí o předběžném opatření, jak byla do 31. 3. 2011 výslovně dána ustanovením §220 odst. 3 o. s. ř., byla shora citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 zrušena pro rozpor s ústavním pořádkem. Tímto postupem tak odvolací soud prý stěžovatelce odejmul možnost "bránit se proti rozhodnutí odvoláním nebo jiným opravným prostředkem ochrany práva, nepočítaje v to ústavní stížnost."
Stěžovatelka uvedla, že jí nebyla dána možnost se vyjádřit k návrhu na vydání předběžného opatření, resp. k odvolání a k jeho doplněním; vyjádřila se pouze v prvním stupni, ale nikoliv k obsahu návrhu samotného a jeho petitu. Odvolací soud tak neoprávněně zvýhodnil navrhovatelku, které umožnil před soudem uplatnit veškerá tvrzení i námitky v plném rozsahu, zatímco stěžovatelce tuto možnost odepřel bez zákonného důvodu. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3489/13 a polemizovala s argumentací odvolacího soudu odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/2001, i jeho závěrem, že účinky pachtu jsou nevratné, přičemž odvolací soud neodůvodnil, v čem spatřuje nezvratitelnost takových kroků. Nevratné účinky bude mít naopak vyhovující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť stěžovatelce vzniká škoda ve výši ušlého pachtovného a její výše neustále narůstá.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud připomíná, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti ze strany Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předchází, či po něm následuje, to ovšem za podmínky, že současně jím může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky; Ústavní soud však připouští, že k jí tvrzenému zásahu do základních práv a svobod, zejména však do (stěžovatelkou v ústavní stížnosti nenamítanému) základního práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), potenciálně mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatelky projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí).
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces z hlediska rovnosti účastníků řízení, zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny, a to tím, že zvýhodnil navrhovatelku předběžného opatření, které umožnil uplatnit veškerá svá tvrzení i námitky v plném rozsahu, zatímco stěžovatelce tuto možnost odepřel bez zákonného důvodu. Ústavní soud však v postupu obecných soudů žádný protiústavní deficit neshledal.
V případě stěžovatelky bylo v odvolacím řízení vyhověno návrhu navrhovatelky (budoucí žalobkyně) na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře sice vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření a zákazu nakládání s předmětnou nemovitostí, bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, o něž odvolací soud své rozhodnutí opřel, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Nalézací soud měl v době rozhodování k dispozici vyjádření stěžovatelky k návrhu na vydání předběžného opatření, obsahující rozsáhlé argumenty týkající se platnosti resp. neplatnosti usnesení valné hromady, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud neprováděl žádné nové dokazování, nepořizoval další podklady pro rozhodnutí o předběžném opatření, k nimž by stěžovatelka měla právo se vyjádřit, neboť jen posuzoval, zda na základě tvrzení navrhovatelky a předložených listin byly v době rozhodování nalézacího soudu důvody pro nařízení předběžného opatření dány, či nikoli. Ústavní soud tudíž neakceptoval opačné tvrzení stěžovatelky a z něho plynoucí tvrzení o nerovném postavení účastníků v řízení o vydání předběžného opatření.
Principy spravedlivého procesu postupem nalézacího soudu ani odvolacího soudu nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud též připomíná, že prověřování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle §102 odst. 1 o. s. ř. bylo především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v projednávané věci došlo. Není úkolem Ústavního soudu, aby sám prověřoval podmínky pro nařízení předběžného opatření, protože by tím nepřípustně zasahoval do kompetence obecných soudů.
K tvrzenému porušení rovnosti účastníků s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 tím, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo změněno rozhodnutím odvolacího soudu, ačkoliv podle stěžovatelky mělo být zrušeno a věc vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že ve smyslu odstavce 23 cit. nálezu "má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu." Z citovaného nálezu tudíž nelze dovodit absolutní zákaz změny rozhodnutí nalézacího soudu o předběžném opatření dovolacím soudem. Taková změna je možná, pokud jsou respektovány požadavky spravedlivého procesu, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu