infUsVec2, infUsBrne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.03.2002, sp. zn. III. ÚS 394/01 [ usnesení / HOLEČEK / výz-3 ], paralelní citace: U 10/25 SbNU 379 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.394.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Předběžné opatření dle o.s.ř. z hlediska ochrany základních práv a svobod

Právní věta Základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje ( čl. 90 Ústavy České republiky ), avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad [ čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] , musí být vydáno příslušným orgánem ( čl. 38 odst. 1 Listiny )] a nemůže být projevem svévole ( čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ). Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje čl. 11 odst. 4 Listiny , není ani zásahem do ústavně chráněného práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny. Omezení vlastnického práva je předběžnou "sankcí" za pravděpodobné porušení jiné právní povinnosti.

ECLI:CZ:US:2002:3.US.394.01
sp. zn. III. ÚS 394/01 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti I., zastoupené JUDr. I.Ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2001, č.j. 20 Co 84/2001-28, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.1.2001, č.j. 22 C 257/2000-16, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka, obchodní společnost I., se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2001, č.j. 20 Co 84/2001-28, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.1.2001, č.j. 22 C 257/2000-16, jimiž jí bylo uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu převést, zřídit pro třetí osobu věcné břemeno nebo jinak zatížit soubor nemovitostí v kat. úz. V., v kat. úz. L. a v kat. úz. B. Stěžovatelka namítá, že napadenými usneseními obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvené v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto tvrzení blíže dodává, že je přesvědčena o tom, že omezení jejích práv k nemovitostem v rozsahu uvedeném v napadených rozhodnutích je nezákonné a bylo uloženo v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 a 4 Listiny, aniž by blíže konkretizovala ústavně právní kvalifikaci tvrzeného zásahu. V další části stížnosti namítá především nepřiměřenost újmy vzniklé jí nařízením předběžného opatření a polemizuje se splněním podmínky nařízení předběžného opatření založené na obavě z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí, když k těmto námitkám nebylo údajně přihlédnuto již v rámci odvolacího řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že omezení dispozice s nemovitostmi ve vlastnictví stěžovatelky bylo uložena na základě zákona a v jeho mezích, v účelném rozsahu za situace, kdy žalobce osvědčil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků požadovaným způsobem. Do vlastnického práva stěžovatelky tak nebylo zasaženo nezákonným způsobem, její právo na podnikání nebylo rozhodnutími vůbec dotčeno a povinnost, uloženou na podkladě zákona, je stěžovatelka povinna strpět. Z obsahu stížnosti dedukuje stěžovatelčinu snahu dosáhnout přezkoumání okolností vedoucích k nařízení předběžného opatření Ústavním soudem, jako soudem další instance, přičemž obecně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vylučující takovou přezkumnou činnost. Na závěr vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, příp. ji zcela zamítl. Obvodní soudu pro Prahu 1, jako další účastník řízení, na výzvu Ústavního soudu pouze lakonicky poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí. F.ú. se vzdal postavení vedlejšího účastníka. Z předložených podkladů, jakož i z vyjádření účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 257/2000 učinil Ústavní soud následující zjištění: Dne 22.12.2000 obdržel Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu podanou F.ú. proti obchodní společnosti I. Žalobce využil možnosti domáhat se neúčinnosti právního úkonu, kterým obchodní společnost K., převedla na společnost I., soubor nemovitostí v katastrálních územích V. a B., a tím zkrátila možnost uspokojení žalobcovy pohledávky, která vznikla v důsledku ručení za daň z převodu nemovitostí. Finanční úřad v žalobě konstatoval, že obchodní společnost K., je jako ručitel povinna zaplatit daň z převodu nemovitostí ve výši přibližně 9 mil. Kč. Přitom tato společnost vložila soubor nabytých nemovitostí do základního změní obchodní společnosti I., s níž je zjevně personálně propojená. Žalobce současně podal návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal, aby stěžovatelce byl uložen zákaz učinit jakýkoliv právní úkon, který by měl za následek změnu vlastníka dotčených nemovitostí. Návrh na vydání předběžného opatření zdůvodnil uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, kterou se stěžovatelka zavázala uzavřít kupní smlouvu týkající se některých z dotčených nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25.1.2001, č.j. 22C 257/2000-16, návrhu vyhověl, odvolací soud napadeným rozhodnutím toto usnesení po odvolání stěžovatelky potvrdil. Řízení o určení neúčinnosti smlouvy dále pokračuje, dosud není pravomocně skončeno. Ústavní stížnost není důvodná. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti předběžnému opatření, jež údajně zasáhlo do jejích základních práv a svobod. Ústavní soud se povahou předběžného opatření opakovaně zabýval a hodnotil jeho případný vliv na ústavně zaručená práva nebo svobody. V nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 31/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 69) soud poukázal na to, že vlastnické právo požívá ochrany, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje. V nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svaze 16, Praha 2000, nález č. 158) Ústavní soud konstatuje, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem, a proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když z hlediska soudní praxe, dochází k "zatímní" úpravě. K tomu dále Ústavní soud dodává, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány. V souladu s §74 a §102 obč. soudního řádu lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být zrušena (§77 obč. soudního řádu). I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení obč. soudního řádu obecně umožňují vydání předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatelky zákonný poklad a - jak vyplývá z vyžádaného spisu - byl vydán k tomu příslušným orgánem. Opačný výklad by vedl k závěru, že během řízení by nemohla být účastníku poskytnuta zaručená právní ochrana, když by se ukázala obava z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu lze považovat interpretaci uvedených procesních pravidel obecnými soudy za ústavně konformní. Zákonná úprava postupu při vydávání zmíněného druhu předběžného opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Tato formulace nedokládá, že by navrhovatel musel prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude, nutno však osvědčit okolnosti, které svědčí o obavě. Z připojeného spisu konkrétně vyplynulo, že správce daně tvrdí existenci pohledávky vůči daňovému dlužníku, a to pohledávky vykonatelné (byť tato vykonatelnost nebyla dána v okamžiku uskutečnění naříkatelného úkonu, což není rozhodné - s ohledem na dikci §42a obč. zákoníku vyžadující existenci vymahatelné pohledávky, nikoliv pohledávky vykonatelné), dlužník pohledávku neuhradil, o čemž informoval ručitele. Sám ručitel nabyté nemovitosti vložil do další společnosti (tj. do základního jmění stěžovatelky). Správce daně se proto mohl domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy (resp. ručitelovy) právní úkony činěné in fraudem creditoris jsou vůči němu právně neúčinné (jde o tzv. relativní bezúčinnost) a v případě úspěchu by mohl požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova (ručitelova) majetku, příp. má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, tj. v daném případě vůči stěžovatelce. Podle dosavadní soudní praxe (srov. R 26/2000) aplikující legislativně nepříliš povedenou konstrukci odporovatelnosti je zřejmé, že smysl odpůrčí žaloby spočívá - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - ve vydání takového rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem uskutečněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým se odpůrčí žalobě vyhovuje, představuje podklad k tomu, že se věřitel - na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí vydaného proti dlužníkovi - může domáhat nařízení exekuce postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to proti osobě, v jejíž prospěch byl takový úkon učiněn. Není-li uspokojení věřitele z tohoto majetku dobře možné (typicky v případě dalšího převodu na třetí osobu), může se věřitel domáhat (nikoliv místo určení neúčinnosti právního úkonu, ale místo uspokojení pohledávky z dlužníkem neúčinně převedeného majetku - viz citované R 26/2000), aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Je pravdou, že na základě podaného návrhu na určení neúčinnosti právního úkon nemůže být bez dalšího provedeno exekuční řízení, avšak specifikum řízení o bezúčinnosti právního úkonu spočívá ve vytvoření podmínek pro exekuci povinnosti založené jiným exekučním titulem, když by výkon takového titulu z majetku ušlého neúčinným úkonem nebyl bez vyslovení relativní bezúčinnosti přípustný. Ústavní soud navíc dodává, že zcela výjimečně, v závislosti na mimořádných okolnostech případu, je možné vydání předběžného opatření pro obavu, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí, které dosud nebylo vydáno a ani neprobíhá řízení, v němž by mohlo být vydáno. Je proto patrné, že obecné soudy zvážily podmínky pro vydání předběžného opatření, přičemž k přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud oprávněn (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR). Se stěžovatelčinými námitkami, že omezení vlastnického práva bylo uloženo v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 a 4 Listiny, se Ústavní soud neztotožňuje. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, a už vůbec není zásahem do ústavně chráněného práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny. Je třeba vzít v úvahu, že omezení vlastnického práva je předběžnou "sankcí" za pravděpodobné porušení jiné právní povinnosti (v daném případě povinnosti uhradit jako ručitel daň z převodu nemovitostí). Tvrzení, že jde o rozpor s čl. 26 odst. 4 Listiny, je - pravděpodobně - stiženo chybou v psaní; lze soudit, že na tomto místě měl být opakován odkaz na čl. 4 Listiny. Avšak ani porušení tohoto ustanovení Ústavní soud neshledal, když výše uvedl argumenty využívající jeho předchozí rozhodnutí. Pokud stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud nezohlednil, či pominul námitku nepřiměřenosti, zjevně se mýlí, protože soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že hodnota pohledávky (správně "výše") není rozhodná. Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 7.března 2002 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:3.US.394.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 394/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 10/25 SbNU 379
Populární název Předběžné opatření dle o.s.ř. z hlediska ochrany základních práv a svobod
Datum rozhodnutí 12. 3. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 6. 2001
Datum zpřístupnění 2. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holeček Miloš
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 26 odst.1, čl. 26 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §102, §74
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstřík předběžné opatření
vlastnické právo/omezení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-394-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 39683
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-23