Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.02.2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:3.US.578.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:3.US.578.04
sp. zn. III. ÚS 578/04 Usnesení III.ÚS 578/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci stěžovatele J. Č., právně zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003 sp. zn. 10 To 148/03, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 2, ve znění protokolu č. 7, čl. 6 a čl. 13, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2001 sp. zn. 2 T 118/2000 odsouzen spolu s obžalovanými J. J., S. S. a J. T. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Dále byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák. (spolu s obžalovanými J. J. aj. T.) a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali všichni obžalovaní odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 10 To 139/01 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) , d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák. a v důsledku toho rovněž ve výrocích o uložených trestech a náhradě škody. Vrchní soud dále uznal stěžovatele a obžalované J. J. aj. T. vinnými ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn, uložil stěžovateli úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Ve vztahu k trestnému činu loupeže byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2002 sp. zn. 2 T 118/2000 byl stěžovatel spolu s obžalovanými J. J., S. S. a J. T. opětovně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za což byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 10 To 139/01. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obžalovaní a dále manželka obžalovaného T. M. T.rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002 sp. zn. 10 To 123/02. Z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle 258 odst. 1 písm. b), d), e) odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele a dále obžalované J. J. a S. S. uznal vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za což stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 10 To 139/01. Obžalovaný J. T. byl podle §226 písm. c) tr. ř. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zproštěn obžaloby. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a dále obžalovaní J. J. a S. S. dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. září 2003 sp. zn. 5 Tdo 943/2003 tak, že dovolání obžalovaného J. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, ohledně stěžovatele a obžalovaného S. S. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích o vině i trestech, podle §265k odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. dále zrušil předmětný rozsudek ve výroku o vině i trestu rovněž ohledně obžalovaného J. J. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze poté o odvoláních, která obžalovaní podali proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2002 rozhodl rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003 sp. zn. 10 To 148/03, ve kterém napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně stěžovatele a obžalovaných J. J. a S. S. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného S. S. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., a stěžovatele a obžalovaného Jiřího J. organizátorstvím trestného činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., čehož se měli dopustit tím, že všichni tři obžalovaní, po předchozí vzájemné dohodě, se podíleli na naplánování a přípravě přepadení R. H. tak, že rozšířili nepravdivou informaci o prodeji nadlimitní nafty, k sjednání fiktivního obchodu s touto nadlimitní naftou si najali utajené svědky P. Š. a P. V. s tím, že jejich jednání směřovalo k násilnému zmocnění se částky 1.000.000,- Kč ke škodě R. H. Dne 7. 12. 1999 kolem 18.30 hodin v Mostě obžalovaný S. S. skutečně společně s dalšími dvěma nezjištěnými osobami fyzicky napadli zájemce o zmíněnou nadlimitní naftu R. H. tak, že mu vstříkli do obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili ho k zemi, čímž mu způsobili lehké poranění a při tom mu odcizili částku 1.000.000,- Kč. Stěžovatel byl za tento trestný čin odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 10 To 139/01. Proti posledně uvedenému rozsudku vrchního soudu podali stěžovatel a obžalovaný Stanislav Starec dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004 sp. zn. 3 Tdo 579/2004 podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu však stěžovatel svoji ústavní stížnost nesměřuje. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: 1. Policie České republiky díky odposlechům telefonů obžalovaných již od samého počátku trestního řízení přesně znala průběh předmětných událostí i roli stěžovatele v nich. Krátce po přepadení kontaktovala utajené svědky vystupující pod jmény P. Š. a P. V. a dohodla se s nimi na spolupráci. Stěžovatele pak policie zařadila mezi pachatele loupeže zřejmě proto, aby svědčil v neprospěch zbylých obžalovaných. 2. Došlo ke zneužití institutu utajeného svědka v případě svědků P. Š. a P. V., obecné soudy uvěřily výpovědi těchto svědků, že nic netušili o přípravě přepadení, zatímco výpověď stěžovatele hodnotily jako účelovou a nezabývaly se tím, že jeho jednání bylo možno vysvětlit i jinak, než že se chtěl podílet na loupeži. Stěžovatel svědka vystupujícího pod jménem P. V. zná a ví, kde bydlí, jeho utajení postrádalo jakéhokoliv smyslu, tento svědek při hlavním líčení téměř shodně "předříkal" svoji výpověď z přípravného řízení, navzdory její obsáhlosti, z čehož lze dovodit, že zřejmě měl k dispozici protokol o své výpovědi z přípravného řízení. 3. Pravomocný výrok o vině je neurčitý a nevyplývá z něho, čeho se měl stěžovatel konkrétně dopustit. 4. Dále bylo porušeno stěžovatelovo právo na účinný opravný prostředek, protože se soud prvního stupně v rozsudku ze dne 13. května 2002 nevyrovnal se všemi pokyny Vrchního soudu v Praze vyslovenými v rozsudku ze dne 31. ledna 2002, konkrétně s výjimkou pokusu vyslechnout JUDr. R. nedoplnil provedené dokazování a pouze přeformuloval popis jednání obžalovaných, aniž by bylo zřejmé, čeho se stěžovatel dopustil. Odvolací soud však ve svém následujícím rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2002 netrval na svých předchozích výtkách, ve výrokové části vymezil a popsal jednání obžalovaných naprosto stejně, jak to učinil soud prvního stupně v rozsudku ze dne 30. března 2001, jakkoliv byl tento výrok pro nejasné vymezení skutku zrušen. Stěžovatel vyslovuje podezření, že změna postoje odvolacího soudu mohla být vyvolána skutečností, že se obával opakování hlavního líčení, neboť jeden z přísedících senátu krajského soudu mezitím zemřel. 5. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 20. listopadu 2003 rozhodl v rozporu se svým předchozím právním názorem, v němž vytknul Krajskému soudu v Ústí nad Labem, že do popisu skutku zahrnul delší časový úsek jednání obžalovaných, ve kterém byla trestná činnost připravována, čímž došlo k vymezení skutku v neprospěch obžalovaných v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Předseda senátu Nejvyššího soudu odkázal na obsah usnesení tohoto soudu ze dne 27. května 2004, poukázal na skutečnost, že ústavní stížnost obžalovaného J. J., odsouzeného pro týž skutek jako stěžovatel, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 120/04 a uvedl, že dle jeho názoru nedošlo v posuzovaném řízení k porušení ustanovení trestního řádu ani jiných platných právních norem, zejména Ústavy a Úmluvy; navrhnul proto odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze odkázal na obsah předchozích rozhodnutí vrchního soudu. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem pak konstatovala, že Policie ČR použila odposlechy v souladu s policejním zákonem, důvody pro použití institutu utajeného svědka byly v odsuzujícím rozsudku uvedeny a z provedených důkazů nevyplývá jiné vysvětlení účasti stěžovatele na odsouzeném skutku než to, jaké je popsáno ve výroku o vině. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 118/2000 a průběhem dokazování v trestním řízení. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl. Soudy prvního a druhého stupně založily svůj závěr o vině stěžovatele zejména na výpovědích utajených svědků vystupujících pod jmény P. Š. a P. V., přičemž věrohodnost jejich výpovědí je mj. potvrzována svědeckými výpověďmi poškozeného R. H. a I. J., který poškozeného H. na cestě do M. doprovázel; výpovědi shora uvedených utajených svědků jsou dále částečně potvrzovány i výpovědí samotného stěžovatele, jakkoliv ten popírá své zapojení do trestné činnosti (srov. str. 22-23 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2002 a str. 8-9 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003). Stěžovatel sice naznačuje, že byl trestně stíhán, aby svědčil v neprospěch ostatních obžalovaných a z téhož důvodu nebyli stíháni svědkové Š. a V., ovšem toto tvrzení je nejen důkazně zcela nepodložené, ale i vnitřně rozporné. Pro úplnost nutno připomenout, že při zjišťování skutkového stavu nebylo přihlédnuto k záznamům telekomunikačního provozu získaných Policií ČR, neboť provedené odposlechy byly Vrchním soudem v Praze označeny za procesně nepoužitelné důkazy (str. 15 rozsudku ze dne 31. ledna 2002). Popis skutku uvedený ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003 a shora rekapitulovaný v tomto usnesení Ústavního soudu obsahuje všechny znaky trestného činu, pro nějž byl stěžovatel uznán vinným, tj. organizátorství trestného činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. S námitkou stěžovatele týkající se neurčitosti odsouzeného skutku se dostatečným způsobem vyrovnal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. května 2004 (str. 8-10 tohoto usnesení) a Ústavní soud na toto odůvodnění ve stručnosti odkazuje. Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud neshledal jakékoliv pochybení ve skutečnosti, že svědkové vystupující pod jmény P. Š. a P. V. byli vyslechnuti podle §55 odst. 2 tr. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 13. 5. 2002 v této souvislosti uvedl, že se nepodařilo zadržet všechny osoby, které se podílely na spáchaném trestném činu, část pachatelů se tedy pohybuje na svobodě a z tohoto důvodu jsou dány obavy dotyčných svědků o jejich zdraví a životy (str. 13 citovaného rozsudku). Stěžovateli je známa podoba utajených svědků, ví tedy, jaké osoby v jeho věci vypovídaly a na jejich výpověď mohl proto adekvátním způsobem reagovat. Jak navíc uvedl v ústavní stížnosti, totožnost Pavla Válka zná. Samotná skutečnost, že tito svědkové byli vyslechnuti podle §55 odst. 2 tr. ř., tedy nemůže být na újmu jeho práva na obhajobu ani vést k porušení jeho dalších základních práv. Z obsahu rekapitulovaných rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2002 a Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002 a 7. listopadu 2002 je zřejmé, že nalézací soud splnil pokyny odvolacího soudu, pokusil se doplnit zjištěný skutkový stav výslechem JUDr. D. R., který však před nalézacím soudem vyslechnut nebyl, neboť obžalovaní J. a T. jej coby svého právního zástupce nezbavili mlčenlivosti (své stanovisko tito obžalovaní později v trestním řízení změnili a JUDr. R. byl vyslechnut). Nalézací soud z procesu dokazování vyloučil shora konstatované záznamy o telekomunikačním provozu. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že tzv. skutková věta v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2002 je do značné míry totožná se skutkovou větou uvedenou v prvotním rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2001, byť jí odvolací soud v rozsudku ze dne 31. ledna 2002 vytknul nekonkrétnost (str. 15-16 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002). V tomto ohledu však rozhodující skutečností zůstává, že tento výrok o vině byl v dalším průběhu trestního řízení zrušen a stěžovatel byl pravomocně uznán vinným ze spáchání předmětného trestného činu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003, ve kterém je zapojení stěžovatele do trestné činnosti dostatečně specifikováno. Při porovnání všech shora rekapitulovaných rozhodnutí obecných soudů a jejich výrokových částí je zřejmé, že Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 20. listopadu 2003 neporušil zákaz reformationis in peius, neboť pravomocné výroky o vině a trestu nejsou pro stěžovatele méně příznivé, než výroky učiněné v předchozích rozhodnutích, přičemž za změnu k horšímu nelze považovat pouhou bližší konkretizaci jednání stěžovatele. Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2005 JUDr. Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:3.US.578.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 578/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 3. 2. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 9. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §125, §55 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
svědek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-578-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 47886
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16