ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3825.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3825/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. b. d. v. F. – M., zastoupeného advokátkou proti žalovanému Z. N., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 55.032,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 27 C 57/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2006, č.j. 15 Co 520/2006-62, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) Okresní soud v Ostravě ze dne 15. prosince 2003,
č.j. 27 C 57/2003-31, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. dubna 2006, č.j. 27 C 57/2003-53, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 55.032,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. září 2006, č.j. 15 Co 520/2006-62, podle ustanovení §219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S ohledem na námitky uplatněné v odvolání se zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady, za nichž lze vydat rozsudek pro zmeškání. Mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně žalobci doručil žalobu do vlastních rukou v souladu s ustanovením §46 o.s.ř. dne 30. června 2003, přičemž žalovaný si tuto zásilku fakticky vyzvedl dne 4. července 2003. K prvému jednání nařízenému na 15. prosince 2003, při kterém bylo ve věci jednáno, předvolal okresní soud oba účastníky, přičemž žalovanému bylo předvolání doručeno do vlastních rukou dne 26. listopadu 2003. Žalovaný byl upozorněn na následky nedostavení se k prvnímu jednání bez důvodné a včasné omluvy s ohledem na ustanovení §153b o.s.ř. Žalovaný se k nařízenému jednání dne 15. prosince 2003 nedostavil, avšak před tím se dne 7. prosince 2003 z účasti na něm omluvil obecným odkazem na pracovní povinnosti, které mu brání účastnit se jednání. Zástupce žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání a soud prvního stupně pak rozhodl výše uvedeným rozsudkem podle ustanovení §153b o.s.ř., kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy omluva žalovaného byla okresnímu soudu doručena před jednáním ve věci, které bylo nařízeno na 15. prosince 2003, jednalo se o omluvu včasnou. Nelze ji však hodnotit jako důvodnou, když obsahuje pouze obecný odkaz na pracovní povinnosti, které žalovanému brání účastnit se jednání. Žalovaný by byl musel tvrdit takové okolnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho neúčast u jednání omluvit (t.j., že jde o takové skutečnosti, které mu objektivně znemožňují účast u jednání, tedy, že jde o překážky, které je možno hodnotit jako nepředvídatelné a neodvratitelné, které současně jsou svojí povahou omluvitelné). Omluva v podobě, jak byla vyjádřena žalovaným v podání založeném na č.l. 28a spisu, těmto požadavkům nevyhovuje, takže ji nelze hodnotit jako omluvu důvodnou. Nadto předvolání k uvedenému jednání žalovaný přijal minimálně čtrnáct dní předtím, než se z účasti omluvil. Odvolací soud pak po zvážení a rozboru i ostatních zákonných předpokladů konstatoval, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b o.s.ř. byly v dané věci splněny. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 18. října 2006 a právní moci nabyl dne 14. listopadu 2006.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě žalovaný napadl dne 13. prosince 2006 včasným dovoláním. Vytýká, že rozsudkem odvolacího soudu byl poškozen na svých právech. Má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), když nebyla uznána jím včas zaslaná řádná omluva neúčasti u jednání. Soud (prvního stupně) rozhodl rozsudkem pro zmeškání, ač pro tento postup nebyly splněny podmínky. Proto v řízení nemohl vznést námitku promlčení uplatněného nároku. Rozhodnutí podle dovolatele též spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání pak doplnil podáními ze dne 15. února 2007 a ze dne 21. srpna 2007. S ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. však k těmto podáním nebylo možno přihlížet, neboť lhůta k dovolání žalovanému uplynula již dne 18. prosince 2006.
K dovolání se žalobce nevyjádřil.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen
pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázky v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky (zejména
např. posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je tak argumentace podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jejímž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující
pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o.s.ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b o.s.ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu
na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné.
Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování
o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, soudy musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil
k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména
v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně soudní řízení protahuje.
V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1, §3 o.s.ř.). Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě (srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. srpna 2005, sp.zn.IV. ÚS 63/05).
Omluva účastníka ve smyslu §153b odst. 1. o.s.ř. je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné konkrétní okolnosti mu brání v účasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou kolizi nebylo možné vyřešit jinak (analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 25. května 1999, sp.zn. 31 Cdo 2432/98).
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledává. V projednávané věci se odvolací soud v souladu s §153b odst. 1 o.s.ř. podrobně zabýval tím, zda v souzeném případě byly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž se nedostal do rozporu ani s ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. Odvolací soud svým rozhodnutím neřešil žádnou otázku zásadního právního významu, kterou dovolatel fakticky přehledněji ani nevymezuje, přičemž z argumentace v dovolání v žádném případě nevyplývá, že by byla zdůrazněna taková právní otázka zásadního významu, která by měla judikatorní přesah. Není proto dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.).
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu