ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.626.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 626/2010-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Crocodille ČR, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9, Poděbradská 88/55, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 43001343, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalované UNiBON spol. s r.o. , se sídlem ve Slaném, Netovická 875, PSČ 274 01, identifikační číslo osoby 25055381 , zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, o zaplacení 1 020 513,60 Kč s příslušenstvím se vzájemným návrhem na zaplacení 276 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 23/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2009, č. j. 1 Cmo 56/2009-116, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 108 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Roberta Vladyky.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou vrácení ceny díla ve výši 859 500 Kč, kterou uhradila žalované před odstoupením od smlouvy, jakož i smluvní pokuty ve výši 161 013,60 Kč za prodlení s dodáním sjednaného díla. Žalovaná učinila předmětem vzájemného návrhu částku 276 950 Kč představující nedoplatek ceny díla, který žalobkyni vyúčtovala fakturou číslo 24010840.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 2 Cm 23/2006-84, zamítl žalobu (bod I. výroku), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 276 950 Kč s 18,25% úrokem z prodlení od 30. listopadu 2004 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.) a změnil ho v bodu II. výroku tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované 87 125 Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 3. ledna 2005 do zaplacení (výrok II. bod 1.) a zamítl vzájemný návrh ohledně zbývající částky 189 825 Kč s příslušenstvím, úroků z prodlení za období od 30. listopadu 2004 do 2. ledna 2005 a požadované sazby úroků z prodlení v rozsahu 15,25 % p. a. (výrok II. bod 2.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 28. června 2004 uzavřena smlouva na dodávku 500 kusů exteriérových nesvětelných výstrčí včetně balení a dopravy, kterou právně kvalifikoval jako kupní smlouvu podle obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“ (na rozdíl od soudu prvního stupně, který ji posoudil jako smlouvu o dílo). Žalovaná žalobkyni postupně objednané zboží dodala, za což jí žalobkyně uhradila částku 859 500 Kč. Dodané zboží v počtu 331 kusů žalobkyně reklamovala, žalované ho vrátila a následně jí písemně sdělila, že od smlouvy odstupuje. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni nelze práva z odpovědnosti za vady přiznat, neboť žalované nepodala zprávu o vadách zboží včas. To má ten důsledek, že následné úkony žalobkyně spočívající například v odstoupení od smlouvy žádný právní význam a účinky nemají.
Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nehodnotil všechny provedené důkazy (týkající se nároku na požadovanou smluvní pokutu a vzájemného návrhu) ve všech vzájemných souvislostech, což vyústilo v neúplné (nesprávné) posouzení části předmětu řízení. Konstatoval, že v příloze předmětné smlouvy byla sjednána fixní cena díla ve výši 955 000 Kč (při ceně jednoho kusu výstrče 1 910 Kč), přičemž žalovaná navýšila o daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) poslední fakturu, jejíž úhradu učinila předmětem vzájemného návrhu. Ohledně DPH není ve smluvních dokumentech nic poznamenáno, pouze v nabídce žalované, kterou však nelze považovat za součást smlouvy, je uvedeno, že cena jednoho kusu výstrče (při dodávce 500 kusů) činí 1 865 Kč bez DPH. Odvolací soud dospěl k závěru, že se účastnice na navýšení smluvní ceny o DPH nedohodly, přičemž oprávněnost nároku žalované na zvýšení smluvní ceny o DPH nezakládá ani její daňová povinnost. Dospěl-li proto soud prvního stupně k opačnému posouzení, právně pochybil. Zaplatila-li tedy žalobkyně žalované za dodané zboží částku 859 500 Kč, má žalovaná nárok na doplatek ceny díla ve výši 95 500 Kč.
Pokud jde o smluvní pokutu za prodlení s dodáním zboží, vznikl podle posouzení odvolacího soudu žalobkyni nárok na 8 375 Kč. Pakliže by nebylo adekvátní zakládat rozhodnutím soudu povinnosti účastnic k protisměrným platbám, odvolací soud dotčené platby zúčtoval a přiznal žalované rozdíl částek 95 500 Kč a 8 375 Kč.
Odvolací soud rovněž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části přiznaného příslušenství, které žalované přiznal od 2. ledna 2005 pouze v zákonné výši. V této souvislosti vysvětlil, že smluvenou sazbu úroků z prodlení nelze uplatnit, neboť došlo k naplnění podmínky (k písemné reklamaci), která podle dohody účastnic obsažené v příloze smlouvy možnost její aplikace vylučuje.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu bodu 2. výroku II. napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka akcentuje, že mezi účastnicemi nebylo jak před zahájením řízení, tak ani v průběhu celého soudního řízení sporu o tom, že částka 955 000 Kč sjednaná ve smlouvě o dílo ze dne 28. června 2004 je cenou bez daně z přidané hodnoty. Tuto skutečnost přitom potvrzuje i sama žalobkyně jak v úkonech předcházejících podání žaloby, v nichž uvádí, že celková cena díla činí 1 136 450 Kč, tedy ve shodě s tím, jak ji vyúčtovala žalovaná, t. j. 955 000 Kč a DPH ve výši 181 450 Kč, tak i v samotné žalobě, kde výslovně vyčísluje, že cena díla činí 955 000 Kč a 19 % DPH. Tyto skutečnosti potvrdily obě účastnice i při jednání odvolacího soudu. S ohledem na nespornost skutečnosti, že cena 955 000 Kč dle smlouvy o dílo nezahrnuje daň z přidané hodnoty, dovolatelka považuje odkaz odvolacího soudu na uváděné judikáty Nejvyššího soudu za nepřípadný, jelikož – na rozdíl od souzené věci je v nich sporná právě otázka nároku na navýšení smluvní ceny díla o DPH.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu dispoziční a projednací, pokud v rozporu s ustanovením §120 odst. 4 o. s. ř. učinil předmětem dokazování pravdivost shodného tvrzení účastnic o tom, že cena díla ve výši 955 000 Kč, kterou sjednaly ve smlouvě o dílo ze dne 28. června 2004, neobsahuje daň z přidané hodnoty a že žalovaná je oprávněna o tuto daň cenu díla navýšit. Tvrdí, že dohoda účastnic o oprávněnosti žalované navýšit cenu díla o DPH byla uzavřena přinejmenším konkludentně. Proto oponuje závěrům odvolacího soudu o tom, že cena díla ve výši 955 000 Kč zahrnuje DPH a že dohoda o navýšení smluvní ceny o DPH mezi účastnicemi nebyla uzavřena, které podle jejího názoru nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem, dovodil-li, že z důvodu písemné reklamace ze strany žalobkyně nelze předmětné smluvní ujednání o dohodnuté výši úroků z prodlení uplatnit. Posoudil-li soud prvního stupně, že reklamace žalobkyně byla nedůvodná a odvolací soud tento jeho závěr jako věcně správný potvrdil, je podle dovolatelky výklad předmětného ujednání ze strany odvolacího soudu, že žalované nárok na úroky z prodlení ve sjednané výši nevznikl, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, že žalované nárok na zaplacení daně z přidané hodnoty a úroků z prodlení ve smluvené výši nevznikl. Žalobkyně rovněž oponuje tvrzení žalované, že se odvolací soud dopustil vady řízení, nevzal-li v úvahu shodné tvrzení účastnic týkající se daně z přidané hodnoty, reaguje i na další dovolací námitky žalované, nesouhlasí s její argumentací, která jde podle jejího názoru nad rámec dohody a projevené vůle účastnic, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro nedůvodnost zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitka dovolatelky, že si účastnice v kupní smlouvě ze dne 28. června 2004 sjednaly kupní cenu ve výši 955 000 Kč bez DPH, a proto byla žalovaná oprávněna o DPH kupní cenu navýšit, o čemž byla uzavřena konkludentní dohoda účastnic, není důvodná.
Podle ustanovení §409 odst. 1 obch. zák., podle něhož byla předmětná kupní smlouva mezi účastnicemi uzavřena, platí, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.
Podle ustanovení §448 obch. zák. kupující je povinen zaplatit dohodnutou kupní cenu (odstavec 1). Není-li cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení a je-li smlouva platná s přihlédnutím k §409 odst. 2, může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy (odstavec 2). Je-li kupní cena stanovena podle hmotnosti zboží, je v pochybnosti rozhodující jeho čistá hmotnost (odstavec 3).
Dobu vzniku povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu upravuje ustanovení §450 obch. zák.
Pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě není – jak se podává z výše citovaných ustanovení – vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje DPH. Přitom žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o DPH, a to ani v případě, že by dohodnutá kupní cena DPH nezahrnovala. Podle shora cit. ustanovení §448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje DPH. Tato skutečnost je v tomto směru zcela irelevantní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, a ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007; v nich se ustálil právní názor, že z hlediska veřejného práva ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem a poplatníkem. Z hlediska soukromého práva je však podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nemůže být přenášena odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty státu na kupujícího).
Tvrdí-li dovolatelka, že mezi účastnicemi došlo ke konkludentní dohodě o navýšení kupní ceny o daň z přidané hodnoty, je třeba uvést, že odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – její existenci neshledal; kromě toho však možnosti takové dohody brání ve vazbě na ustanovení §272 odst. 2 obch. zák. ujednání v čl. 6 odst. 6.2 smlouvy o tom, že smlouva může být měněna pouze písemnými dodatky.
Neopodstatněnou shledal dovolací soud i námitku dovolatelky proti závěru odvolacího soudu o nepřiznání úroku z prodlení žalované ve výši dohodnuté sazby.
Podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. platí, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
Uvedenými předpisy práva občanského je míněno nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.
Podle zjištění odvolacího soudu si smluvní strany dohodly v příloze předmětné smlouvy sazbu úroků z prodlení (shodnou se sazbou smluvní pokuty), ale současně si sjednaly, že „tento úrok se nevztahuje na platby v případě, že dílo bylo písemně reklamováno“.
Dovodil-li odvolací soud v situaci, kdy k písemné reklamaci ze strany žalobkyně došlo (což potvrzuje i sama dovolatelka), že ve smyslu předmětného smluvního ujednání nelze smluvenou sazbu úroků z prodlení uplatnit, nelze mu žádné právní pochybení vytýkat, neboť odvolací soud postupoval při výkladu projevu vůle v souladu s §266 obch. zák. a §35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Přistoupit na argumentaci dovolatelky by znamenalo vyložit vůli účastnic v rozporu s jejich jazykovým projevem a nad rámec toho, co ve smlouvě vyjádřily, neboť smluvní strany daly zcela nepochybně najevo, že v případě písemné reklamace díla nemá být předmětné smluvní ujednání aplikováno. Skutečnost, zda tato reklamace byla oprávněná či nikoliv, je v tomto směru zcela bez významu. Aby tomu bylo jinak, jak tvrdí dovolatelka, vyžadovalo by to takovou textaci předmětného smluvního ujednání, z níž by vyplývala podmíněnost vyloučení jeho použití jen v případě oprávněnosti reklamace. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, a proto odvolací soud postupoval správně, přiznal-li žalované jen úrok z prodlení v zákonné výši.
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). I když dovolatelka tvrdila, že odvolací soud řízení vadou zatížil, nevzal-li v úvahu shodné tvrzení účastnic o tom, že kupní cena neobsahuje daň z přidané hodnoty a že o tuto daň je žalovaná oprávněna kupní cenu navýšit, dovolací soud žádnou vadu z obsahu spisu neshledal.
Podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Smyslem cit. ustanovení je v zájmu hospodárnosti řízení možnost soudu omezit dokazování jen na sporné skutečnosti mezi účastníky. Zákon tak počítá s tím, že skutková zjištění soudu mohou mít původ též v nesporných tvrzeních účastníků. To ovšem neznamená, že by byla shodná tvrzení účastníků pro soud závazná potud, že by skutečnosti, kterých se tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem dokazování.
V posuzované věci se odvolací soud tvrzené vady řízení nedopustil již proto, že dle cit. ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř., jak vyplývá z jeho znění, se mohou shodná tvrzení účastníků týkat jen skutkových okolností, a nikoli řešení právní otázky, zda-li je účastník oprávněn navýšit kupní cenu o daň z přidané hodnoty. Navíc s ohledem na právní posouzení věci odvolacím soudem je řešení této otázky bezpředmětné.
Lze proto uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání žalované bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 19 790 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 4 018 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. června 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu