ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1069.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1069/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. S., o zaplacení částky 125.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 95/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2005, č. j. 11 Co 399/2005-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 21. března 2005, č. j. 11 C 95/2003-40, jímž Okresní soud v Opavě zamítl žalobu o zaplacení částky 125.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 4. 4. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce předal na základě smlouvy o půjčce dne 4. 4. 1997 D. Č. částku 800.000,- Kč. Ve stejný den se žalovaný smlouvou o smlouvě budoucí zavázal žalobci zřídit k blíže označeným nemovitostem zástavní právo v případě, že dlužník půjčku včas nevrátí. Za podpis smlouvy převzal žalovaný částku 125.000,- Kč nikoliv od žalobce, nýbrž od D. Č. Uzavřel, že tyto skutečnosti vylučují získání bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. Peníze získané půjčkou mohl D. Č. použít libovolně; pro posouzení věci odvolací soud nepovažoval za rozhodující, že žalobci nebyla půjčka nikdy dlužníkem zcela vrácena ani to, že žalovaný porušil povinnost podle smlouvy o smlouvě budoucí zástavní.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobce (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není srozuměn s jeho závěrem o nedostatku své aktivní legitimace ve sporu. Na základě obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení dovozuje, že žalovaný se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť od dlužníka D. Č., z celkové půjčené částky 800.000,- Kč, přijal 125.000,- Kč. Stalo se tak na základě příslibu žalovaného, že zřídí zástavní právo ke svým nemovitostem pro případ, že dlužník v dohodnuté lhůtě nevrátí půjčenou částku žalobci; peníze, které předal D. Č. žalovanému byly evidentně finančními prostředky získanými půjčkou od žalobce. Žalovaný, ačkoliv jej k tomu zavazovala smlouva o budoucí zástavní smlouvě, odmítl poskytnout své nemovitosti jako zástavu. Půjčka přitom nebyla dlužníkem nikdy žalobci vrácena. Žalovaný tak získal bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť si ponechal žalovanou částku, i když právní důvod jejího získání odpadl v okamžiku, kdy odmítl uzavřít zástavní smlouvu. Žalobce je přesvědčen, že podle §456 obč. zák. je aktivně legitimován, neboť k získání bezdůvodného obohacení došlo na jeho úkor. Odvolacímu soudu vytýká, že jej měl poučit o nedostatku jeho aktivní legitimace a o následcích s tím spojených. Pokud by se mu takového poučení dostalo, mohl „přistoupit k dalšímu procesnímu postupu, který by zcela jistě mohl přinést příznivější výsledek.“ S tímto odůvodněním žalobce navrhl zrušení rozsudků obou stupňů.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel nevymezil v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu, kterou řešil odvolací soud v napadeném usnesení (k tomu srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, č. 23); zásadní právní význam rozhodnutí spojuje pouze s jeho rozporem s hmotným právem. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce otevřel dovolacímu přezkumu správnost právního posouzení aktivní legitimace.
Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000).
Odvolací soud správně rozlišil, že jsou zde dva právní vztahy - první mezi žalobcem a D. Č. založený smlouvou o půjčce a druhý mezi žalovaným a D. Č. založený vyplacením částky 125.000,- Kč. V každém samostatně je pak potřeba zkoumat otázku aktivní a pasivní legitimace k uplatňování nároků z těchto právních vztahů vyplývajících. Žalobce je oprávněn domáhat se vrácení půjčené částky vůči D. Č., ale již nemůže požadovat vydání bezdůvodného obohacení (není aktivně legitimován), které získal žalovaný výplatou žalované částky od D. Č.; v tomto v pořadí druhém vztahu jsou legitimováni jen žalovaný a D. Č. Bez významu je přitom skutečnost, že D. Č. použil k platbě, kterou poskytl žalovanému peníze, jež sám získal půjčkou od žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak hmotnému právu neodporuje (§451 a §456 obč. zák.), je zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí a přípustnost dovolání z tohoto důvodu nemůže být založena.
Výhradou, že se mu nedostalo poučení o nedostatku jeho aktivní legitimace, odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit. Otázka této vady řízení nemůže být navíc otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu (spor o procesní právo); poučení účastníka o tom, zda je žalobce aktivně věcně legitimován, není poučením o jeho procesních právech a povinnostech, nýbrž poučením o hmotném právu, jelikož věcná legitimace je stav vyplývající z hmotného práva.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu