ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.518.2001.1
sp. zn. 33 Odo 518/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce R. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Městu J., o 69 640,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 732/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. října 2000 č.j. 8 Co 2078/2000-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Uváděl, že je vlastníkem parcely č. 39/2 o výměře 265 m2 v obci a katastrálním území J. Tento pozemek mu byl vydán v restituci a je zastavěn budovou školní jídelny, která je ve vlastnictví žalovaného města. Žalované město žalobcovo vlastnictví k pozemku neúspěšně zpochybnilo a odmítá řádně hradit nájemné za jeho užívání. Dluží tak žalobci částku, která představuje nájemné v místě a čase obvyklé.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 30. 5. 2000 č.j. 4 C 732/97-89 (poté, kdy jeho předchozí rozsudky z 2. 3. 1999 č.j. 4 C 732/97-36 a z 21. 9. 1999 č.j. 4 C 732/97-36 byly vždy v zamítavém výroku a ve výroku akcesorickém usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. 6. 1999 č.j. 7 Co 1296/99-52 a z 29. 2. 2000 č.j. 8 Co 3118/99-49 pro neodstraněné vady žaloby zrušeny a věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení) žalovanému městu uložil zaplatit žalobci 901,70 Kč s 17 % úrokem z prodlení z částky 235 Kč od 27. 10. 1999 do zaplacení a 10 % úrokem z prodlení z částky 666,70 Kč od 6. 2. 2000 do zaplacení, žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 5 % úroku z prodlení z částky 235 Kč od 27. 10. 1998 do zaplacení a 6 % úroku z prodlení z částky 666,70 Kč do 6. 2. 2000 do zaplacení, jakož i v části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 68 738,90 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 10. 2000 č.j. 8 Co 2078/2000-107 rozsudek soudu prvního stupně změnil v části týkající se počátku běhu 17 % úroku z prodlení z částky 235 Kč tak, že úrok z prodlení v uvedeném rozsahu běží od 22. 9. 1999, a v části týkající se zamítnutí žaloby na přiznání 5 % úroku z prodlení z částky 235 Kč od 27. 10. 1999 tak, že se zamítá žaloba na přiznání úroku z prodlení v uvedeném rozsahu a v uvedené výši od 22. 9. 1999; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku.
Shodně jako soud prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce je vlastníkem parcely č. 39/2 o výměře 265 m2 v obci a katastrálním území J.; uvedený pozemek byl žalobci žalovaným vydán dohodou ze dne 11. 3. 1992 uzavřenou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Na pozemku stojí budova školní jídelny, která byla vystavěna v době, kdy vlastníkem pozemku byl stát. Vlastníkem budovy je žalované město. Nájemní smlouva o nájmu pozemku za účelem užívání na něm stojící budovy mezi účastníky uzavřena nebyla, neboť sporná zůstává výše nájemného. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že vydáním předmětné parcely žalobci nastal právní stav, kdy na sobě právně nezávislé, avšak „fakticky provázané“ nemovitosti jsou ve vlastnictví odlišných subjektů. Žalovaný si nepočíná protiprávně užívá-li budovu, která je jeho vlastnictvím, žalobce je sice výkonem tohoto jeho práva v plnohodnotném výkonu svého vlastnického práva k pozemku omezován, jde však pouze o důsledek faktické provázanosti dvou právně zcela nezávislých nemovitostí, kterou právní řád nezakazuje; nárok na náhradu škody proto žalobce nemá. Protože žalovaný při výkonu svého vlastnického práva k budově užívá žalobcův pozemek a neplatí nájem, získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, a to ve výši, která odpovídá dlužnému nájemnému určenému na základě regulačních opatření.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, dospěl-li k závěru, že ani poté, kdy byl pozemek žalobci podle zákona č. 87/1991 Sb. vydán, neporušuje žalovaný právní povinnost chová-li se ke své stavbě nacházející se na tomto pozemku jako vlastník. Žalobce je přesvědčen, že ze skutečnosti, že pozemek a na něm zřízená stavba mají rozdílný právní osud, ještě nevyplývá, že by vlastník stavby mohl bez dalšího omezovat vlastníka pozemku, aniž by k tomu měl oprávnění, ať již závazkové nebo věcně právní povahy. V posuzovaném případě nelze podle jeho názoru hovořit o „faktické provázanosti“ nemovitostí, neboť školní jídelna nemá specifickou vazbu na stavební pozemek; o faktické provázanosti lze hovořit např. u „stavby“ rybníka a pozemku, na němž se nachází. Umožnil-li zákonodárce zákonem č. 87/1991 Sb. vydání zastavěného pozemku oprávněné osobě, nemínil ji tím vystavit do nevýhodnějšího postavení, než jaké jí pro tyto případy přiznal možností žádat o poskytnutí finanční náhrady namísto vydání pozemku. Úmysl zákonodárce omezit vlastníka vydaného pozemku by musel korespondovat s vymezením bližších podmínek pro další existenci stavby na vydaném pozemku, např. zřízením věcného břemene, což se nestalo. Protože v obdobné situaci předvídané ustanovením §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zákonodárce takovou úpravu poměrů vzniklých v důsledku vydání nemovitosti zakotvil, je namístě vykládat zákonná ustanovení ve prospěch oprávněné osoby tak, že vydáním pozemku žalovaný akceptoval právní následky s tím spojené, tedy i svou povinnost nezasahovat do vlastnického práva žalobce a nahradit mu případnou škodu z takových zásahů vyplývající.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu včas, subjektem k tomu legitimovaným (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
125
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li řízení a rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadami způsobujícími zmatečnost (§237 odst. 1 o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti – a ty v daném případě nebyly dovolatelem v dovolání tvrzeny (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), ani nevyplývají z obsahu spisu (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.) – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo v dovoláním napadené části i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soud přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z případů uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil (v dovoláním napadené části) v pořadí sice třetí rozsudek soudu prvního stupně, jímž však tento soud rozhodl stejně (shodně posoudil oprávněnost nároku) jako v předchozích rozsudcích. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jehož se žalobce výslovně dovolává.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; nastává až tehdy, jestliže takové rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí nebylo určující); rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil otázku, zda je protiprávním stavem ve smyslu splnění jedné z podmínek vzniku nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku, užívá-li žalovaný stavbu, která je jeho majetkem, bez dalšího i poté, kdy byl pozemek, na kterém se stavba nachází, vydán žalobci jako oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Právě pro řešení této otázky žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhl vyslovení připuštění dovolání a v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. řešení této otázky zpochybnil. Protože nejde o ustálenou judikaturu, a posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud použil na správně zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, ale také tehdy, když ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. O situaci uvedenou na posledním místě jde i v daném případě, neboť dovolatel namítá, že odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování, stavba školní jídelny byla zřízena na pozemku č. 39/2 až po jeho odnětí státem; vlastníkem obou nemovitostí tak byl jediný subjekt – stát. Poté, kdy budova školní jídelny přešla podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce (žalovaného města) a pozemek byl podle zákona č. 87/1991 Sb. vydán žalobci jako osobě oprávněné (čímž došlo k „obnově“ vlastnického práva žalobce k tomuto pozemku s právními účinky ex nunc) nastal stav, kdy vlastníkem pozemku a na něm stojící stavby jsou osoby rozdílné.
Nelze souhlasit s dovolatelem, že stavba školní jídelny a parcela č. 39/2 v J. nejsou „fakticky provázanými“ nemovitostmi. Zmiňoval-li odvolací soud ve svém rozhodnutí „faktickou provázanost“ těchto nemovitostí, měl tím na mysli samu skutečnost, že budova školní jídelny je coby nemovitá stavba (jíž nesporně je) spojena se zemí pevným základem. Zabírá tudíž část zemského povrchu (pozemky – tedy i sporný pozemek - jsou části zemského povrchu oddělené od zbytku zemského povrchu určitou hranicí, které se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, mají geometrické a polohové určení, a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly) a nelze ji bez nežádoucích obtíží spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození či znehodnocení přemístit na jiné místo. Byť platí zásada, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 ObčZ), nelze reálný vztah mezi nemovitou stavbou a pozemkem, na němž se nachází, ignorovat.
126
Nesprávný je názor dovolatele, že od doby, kdy mu byl pozemek č. 39/2 v J. v restituci vydán, se chová žalované město protiprávně užívá-li svou budovu, aniž má právně vyřešen vztah k tomuto pozemku, na němž se budova nachází, a proto žalobci přísluší právo na náhradu škody. Protiprávnost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu nastává tehdy, dochází-li k porušení právní povinnosti, tedy k porušení obecně závazných předpisů, případně jiných norem, které mají být zachovávány, k porušení povinností, které vyplývají ze smluv nebo jiných právních úkonů, či k zanedbání povinnosti předcházet škodám, která byla uložena buď konkrétně nebo vyplývá z prováděné činnosti a postavení škůdce. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že užíváním budovy, která je v jeho vlastnictví žalované město neporušuje žádnou svou právní povinnost (má totiž právo stavbu jako svůj majetek užívat), a zasahuje-li tímto výkonem svého vlastnického práva do výkonu vlastnického práva žalobce k pozemku, jde pouze o důsledek střetu výkonů vlastnických práv vlastníka stavby a vlastníka pozemku, na němž je stavba umístěna, který nenese znak protiprávnosti.
Vlastnické právo je základním věcným právem; je právem absolutním, působí vůči všem a odpovídá mu povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (srov. §123 ObčZ), přičemž všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana (srov. §124 ObčZ).
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, si kladl za cíl napravit či alespoň zmírnit ty majetkové křivdy, které vznikly občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v tzv. rozhodném období, tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech, přičemž zmírnění následků majetkových křivd spočívalo především ve „vydání“ věcí, které však není možné ztotožnit s vindikací podle §126 (dříve §132) ObčZ, neboť jde o úpravu sui generis znamenající obnovu předešlého stavu, povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla státem v minulosti určitým, zákonem stanoveným způsobem odňata, resp. oprávněné osobě. Ustanovení §8 odst. 3 zmíněného restitučního zákona umožňuje tzv. povinné osobě (§4 odst. 2) nevydat oprávněné osobě pozemek, jestliže na něm byla po jeho převzetí státem zřízena stavba, jeho smyslem bylo zabránit vzniku složitých právních vztahů vyplývajících z toho, že někdo jiný je vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící stavby. Došlo-li však – jak tomu bylo i v daném případě - z vůle oprávněné i povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci, na jejímž podkladě byl oprávněné osobě – žalobci - vydán zastavěný pozemek a žalobce byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník takového pozemku, zatímco vlastníkem na něm stojící stavby zůstal jiný subjekt (žalované město), je namístě tento stav respektovat, neboť - jak připomněl již ve své Nálezu ze dne 7. září 1995 sp. zn. I. ÚS 142/94 i Ústavní soud České republiky - tyto vlastnické vztahy mohou existovat vedle sebe a je možno je právní cestou řešit.
Požadavek žalobce, aby jeho vlastnické právo k pozemku bylo – pro způsob jeho nabytí – preferováno před vlastnickým právem žalovaného ke stavbě, která se na tomto pozemku nachází, nelze akceptovat, neboť jak již bylo shora zmíněno, zákon, konkrétně ustanovení §124 ObčZ, stanoví, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana. Navíc nelze nepřipomenout, že žalobce si musel být vědom právních důsledků svého rozhodnutí uzavřít dohodu o vydání pozemku, na kterém je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, namísto aby požádal o finanční náhradu za takový pozemek.
Užívá-li vlastník stavby předmět svého vlastnictví, je fakticky vyloučeno, aby tím nezasahoval do vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž se stavba nachází. Aby mohlo žalované město vůbec realizovat své vlastnické právo ke stavbě tak, jak mu zákon (ustanovení §123 ObčZ) umožňuje, musí – aniž by jeho úkony byly protiprávními - zasahovat do výkonu vlastnického práva žalobce k pozemku, na němž stavba stojí. Žalované město nelze z výkonu vlastnického práva ke stavbě vyloučit, lze však po něm požadovat, aby žalobci jako vlastníku pozemku – za situace, kdy mezi účastníky nebyly vztahy vzniklé odlišením vlastníka pozemku a na něm stojící stavby právně vyřešeny, vydalo bezdůvodné obohacení, které na jeho úkor získalo.
Lze uzavřít, že v mezích, ve kterých byl dovolací soud povolán k dovolacímu přezkumu, je rozsudek odvolacího soudu správný. Dovolání žalobce proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšný žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu
127