infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-228-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.09.1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 114/9 SbNU 71 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.114.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K povinnosti státního orgánu dokončit zahájené řízení

Právní věta Právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

ECLI:CZ:US:1997:4.US.114.96
sp. zn. IV. ÚS 114/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R.C. proti postupu Ministerstva vnitra ČR, za účasti Ministerstva vnitra ČR jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se v y h o v u j e . Ministerstvu vnitra se zakazuje, aby svou nečinností ve věci stěžovatele, vedené pod sp. zn. II/s-OSOM/51/5403/94, pokračovalo v porušování práva zaručeného čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění: Stěžovatel se svou ústavní stížností směřující proti Ministerstvu vnitra České republiky domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozhodl, že bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zakázal Ministerstvu vnitra, aby svojí nečinností pokračovalo v porušování tohoto práva. V odůvodnění stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 13. 11. 1945 požádal jeho otec E. C. ve smyslu ustanovení §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o zachování československého státního občanství. Jak plyne z rejstříku žádostí o státní občanství, bylo dne 17. 11. 1945 zřejmě žadateli podle §2 odst. 2 citovaného dekretu vydáno osvědčení, a tudíž měl být až do konečného vyřízení žádosti považován za československého státního občana. V prosinci roku 1945 odešel E. C. mimo území republiky, neboť se obával ve stávajících poměrech o svoji osobní svobodu i život - byl vězněn na Pankráci orgány NKVD a GPU - nadále měl však zájem na tom, aby československé státní občanství mu bylo zachováno, o čemž svědčí fakt, že ještě 16. 3. 1947 vyřízení své žádosti urgoval. V roce 1955 pak ve Vídni zemřel, přitom do té doby nebylo o jeho žádosti rozhodnuto žádnou z právně relevantních forem, jaké měl na mysli tehdy platný správní řád - vládní nařízení č. 8/1928 Sb. Pouze poznámkou ve spise ze dne 22. 10. 1947 bylo konstatováno, že žádost nutno považovat za bezpředmětnou tím, že "žadatel byl dobrovolně odsunut do Rakouska", a spis byl založen. Řízení tedy nebylo ani zastaveno ani přerušeno. Dne 19. 1. 1995 požádal stěžovatel, jako jediný syn a dědic E. C., Okresní úřad v Jindřichově Hradci o pokračování v řízení ve věci státního občanství E. C. Učinil tak, jak v ústavní stížnosti uvádí, proto, že rozhodnutím o státním občanství E. C. mohou být přímo dotčena jeho práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti. Dne 27. 1. 1995 mu Okresní úřad v Jindřichově Hradci sdělil, že v současné době již řízení nemůže pokračovat a že žádost o zachování či vrácení státního občanství byla s konečnou platností vyřešena zákonem č. 34/1953 Sb. a že věc se odkládá. Dne 22. 2. 1995 pak Okresní úřad v Jindřichově Hradci dále stěžovateli sdělil, že nelze vést řízení o státním občanství osoby zemřelé a že pro sebe považuje řízení za uzavřené. Stěžovatel se pak s odvoláním na §50 správního řádu obrátil na odvolací instanci - Ministerstvo vnitra - se žádostí, aby ve věci rozhodlo. Ani Ministerstvo vnitra tak však neučinilo, pouze sdělením, čj. II/s-OSOM/51/5403/95, ze dne 22. 2. 1996, podepsaném ministrem, konstatovalo, že "rozhodnutí o žádosti je pro stěžovatele nepříznivé". V tomto postupu, jak dále stěžovatel v ústavní stížnosti i v jejích doplňcích uvádí, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zaručovaný čl. 36 odst. l Listiny o čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádí dále, že žádný orgán od roku 1945 do podání ústavní stížnosti nevydal rozhodnutí ve věci, přitom správní řád z roku 1928 nepočítal s tím, že by řízení mohlo být ukončeno pouhou poznámkou ve spise. Ani vládní nařízení č. 91/1960 Sb. tuto možnost neobsahovalo. Pokud jde o platnou právní úpravu ustanovení §29 správního řádu, možnost přerušení řízení připouští, avšak jen za podmínek, bylo-li řízení zahájeno o předběžné otázce nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby ve stanovené lhůtě odstranil nedostatky podání, případně také na návrh účastníka řízení. Tento předpis pak počítá v §30 s možností zastavení řízení, to však jen tehdy, vzal-li účastník návrh zpět, anebo odpadl-li důvod řízení zahájeného z podnětu správního orgánu. Žádný z těchto důvodů v daném případě v úvahu nepřichází. Správní řád také nikde výslovně neuvádí, jak postupovat v případě úmrtí účastníka řízení. Stanovisko, které zastává část teorie, že by mělo dojít k zastavení řízení, lze podle názoru stěžovatele sotva akceptovat, zejména v případě, kdy právní nástupce účastníka řízení, z jehož podnětu bylo řízení zahájeno, může být rozhodnutím přímo dotčen. Jen výjimečně lze v důsledku smrti navrhovatele řízení ukončit, to však jen v případě, že se jedná o čistě osobní zájem, osobní právo, které nemá dopad na jiné právní vztahy. Avšak i kdyby tomu tak nebylo, musí se správní orgán vypořádat s návrhem tak, aby o něm bylo rozhodnuto. Dále stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti v podstatě z rozdílné dikce ustanovení §2 a §3 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. dovozuje, že rozhodnutí v řízení podle §2 uvedeného dekretu má deklaratorní právní účinky. V závěru pak uvádí, že práva E. C. byla již za jeho života poškozována, v současné době jsou poškozována základní práva stěžovatele, jemuž je postupem orgánů státní správy upíráno právo na spravedlivý proces, neboť stav, v němž se ocitá, je možno označit jako odmítání spravedlnosti. Zdůrazňuje, že tím, že žádný z orgánů státní správy nevydává rozhodnutí a odkazuje na procesní překážky, je současně stěžovateli odnímána možnost, aby se domáhal svých případných hmotněprávních nároků. Podle něj je nepochybné, že rozhodnutí musí být učiněno podle platného procesního předpisu, vzhledem k všeobecně uznávané a platné zásadě, podle níž je nutno postupovat podle předpisu platného v době, kdy je o věci jednáno, stejně tak jako hmotněprávní nároky se posuzují podle předpisu platného v době jeho vzniku. Jak okresní úřad, tak Ministerstvo vnitra vydávají akty nejasné povahy, z nichž není patrno, zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Zřejmě se tedy jedná o jiný zásah orgánů veřejné moci §87 odst. l písm. d) Ústavy, a proto stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno. Ministerstvo vnitra ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zastává stanovisko, že rozhodující pro danou věc je skutečnost, že řízení o státním občanství je řízením o osobním stavu fyzické osoby, které je vázáno na právní subjektivitu této osoby, která jejím úmrtím zaniká. Zemřelá osoba nemůže být subjektem práv a nemůže proto být zastoupena jinou osobou, nestanoví-li zákon jinak. V případě smrti fyzické osoby přiznává §15 o.z. pozůstalému manželovi a jeho dětem pouze právo na ochranu osobnosti. Pokračování v řízení o zachování československého státního občanství E.C. odmítlo i Ministerstvo vnitra, které rovněž zpochybnilo možnost pokračování v řízení i proto, že dle jeho názoru bylo možno příslušný hmotněprávní předpis, tj. dekret č. 33/1945 Sb., použít pouze ve lhůtách stanovených příslušnými prováděcími předpisy s tím, že zákonem č. 34/1953 Sb. byly otázky státního občanství, pokud jde o osoby národnosti německé, definitivně uzavřeny. Dále pak zdůrazňuje, že okresní úřad je oprávněn rozhodovat pouze v rozsahu zmocnění, jež mu dává zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon jej však k projednání žádosti o vydání osvědčení o zachování občanství podle uvedeného dekretu prezidenta republiky nezmocňuje. Podle názoru zde uvedeného také stěžovatel nevyužil možnosti, kterou mu současná platná právní úprava státního občanství České republiky přiznává. Mohl totiž požádat o zjištění státního občanství svého otce a vydání potvrzení o existenci českého občanství podle §20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb. Příslušný okresní úřad by v souladu s ustanovením §1 odst. 2 citovaného zákona byl povinen provést důkladné šetření ve věci, když při posuzování, zda před svým úmrtím byl E.C. československým občanem, byl nucen postupovat podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství. Tak v případě, že by na základě výsledků provedeného šetření dospěl k závěru, že E.C. pozbyl čsl. občanství podle výše citovaného dekretu a opětně je před svým úmrtím nenabyl, vydal by rozhodnutí o zamítnutí žádosti v souladu s ustanovením §46 správního řádu. Poté mohl stěžovatel využít řádných i mimořádných opravných prostředků k přezkoumání takového rozhodnutí. Toto však stěžovatel neučinil, této možnosti nevyužil, a proto je také podle ministerstva vnitra sporné, zda se vůbec může obracet na Ústavní soud, když nevyčerpal všechny právní prostředky k uplatnění svých nároků. Z obou podání stěžovatele je patrno, že hodlá docílit toho, aby Okresní úřad v Jindřichově Hradci, resp. Ministerstvo vnitra, pokračovalo ve správním řízení o žádosti o zachování čsl. státního občanství osoby zemřelé, které bylo zahájeno před více než 50 lety, přitom se odvolává mimo jiné na to, že Česká republika je signatářem mezinárodních smluv o lidských právech, a proto musí zásady plynoucí z těchto smluv dodržovat. S tímto názorem stěžovatele se účastník řízení ztotožňuje, přesto se domnívá, že okamžikem přistoupení České republiky k příslušným mezinárodním smlouvám nelze s retroaktivními důsledky řešit nebo novelizovat právní předpisy, které byly přijaty ještě před tímto přistoupením a jsou nyní neplatné. Zastává proto názor, že zpětně nelze s právními důsledky z toho plynoucími zpochybňovat právní postupy a rozhodnutí učiněná v minulosti, tj. před přijetím mezinárodních závazků, jen proto, že s nimi nemusejí být plně v souladu, ale byly v souladu s vnitrostátními předpisy. Ministerstvo vnitra proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu Ministerstva vnitra, čj. II/s-OSOM/51/5403/94, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že údaje uváděné stěžovatelem v důvodech jeho ústavní stížnosti, týkající se žádosti E. C. o zachování čsl. občanství, o jeho urgenci i způsobu jejího "vyřízení", jakož i údaje týkající se žádosti samotného stěžovatele a navazujícího postupu orgánů státní správy, odpovídají skutečnosti. Na podkladě zjištění učiněných z připojeného spisu pak dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Především je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom toho, že žádost podaná otcem stěžovatele správnímu orgánu se týká práva ryze osobního, avšak s ohledem na to, že rozhodnutí vydávaná k žádostem podaným podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. zněla na zachování čsl. státního občanství (případně na její zamítnutí), výrokem takového rozhodnutí se tedy zjišťoval určitý právní stav již existující a měla tedy, jak ostatně judikoval i bývalý Nejvyšší správní soud nález č. 1680, ročník XXVIII (1947, sešit 6 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních), účinky pouze deklaratorní, upravující právní sféru žadatele s účinky ex tunc, pak nelze vyloučit legitimaci stěžovatele - jako syna a dědice žadatele o zachování státního občanství - k podání návrhu na pokračování v řízení včas a řádně zahájeném a neskončeném, a to s ohledem na možné dopady takového rozhodnutí na majetková práva žadatele. Že se jedná o řízení neskončené pak Ústavní soud dovozuje ze zjištění učiněných ze správního spisu, z nichž plyne, že žádost otce stěžovatele podaná podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., byla pouhou poznámkou ve spise založena ad acta. Samotné uplynutí času od doby podání žádosti nemohlo mít za následek ukončení řízení, když všechny správní řády (vládní nařízení č. 20/1955 Sb., vládní nařízení č. 91/1960 Sb. a zákon č. 71/1967 Sb.) vydávané postupně po správním řádu č. 8/1928 Sb., za jehož platnosti bylo řízení zahájeno, vycházely ve svých přechodných ustanoveních z kontinuity dříve zahájeného řízení. Ani písemná sdělení současných správních orgánů, na které se stěžovatel se žádostí o pokračování v řízení obrátil, za rozhodnutí ve smyslu dnes platného správního řádu považovat nelze. K obsahu těchto sdělení odvolávajících se na zákon č. 34/1953 Sb. je třeba uvést, že ani tento zákon nemohl způsobit ukončení řízení o žádosti otce stěžovatele o zachování státního občanství, když tento zákon řešil otázku znovunabytí čsl. státního občanství navíc pouze v poměru k osobám, na které se vztahoval, tedy v poměru k osobám, které měly v den jeho účinnosti bydliště na území Československé republiky, tak tomu však v případě otce stěžovatele, který v té době již žil v Rakousku, nebylo. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že dosavadním postupem správních orgánů bylo porušeno jeho právo, plynoucí z čl. 36 odst. l Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnující v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. V daném případě totiž měly orgány veřejné správy, na které se stěžovatel obrátil a v jejichž pravomoci je o otázkách státního občanství rozhodovat, o jeho žádosti vydat rozhodnutí ve smyslu ustanovení §47 správního řádu a dát tak stěžovateli možnost využít všech procesních prostředků k ochraně jeho práv, nehledě již k tomu, že pokud se ministerstvo vnitra domnívalo, že v daném případě měl stěžovatel volit postup podle zákona č. 40/1993 Sb., pak při dodržení zásad základních pravidel správního řízení obsažených v ustanovení §3 správního řádu a při respektování pravidla stanoveného v ustanovení §19 odst. 3 správního řádu (jehož smyslem je především to, aby účastník neutrpěl újmu v důsledku nesprávného nebo nepřesného označení podání) mohlo podání stěžovatele, posuzováno podle obsahu, považovat za žádost o zjištění státního občanství otce stěžovatele ve smyslu ustanovení §20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., na která ve svém vyjádření odkazuje. Pokud tedy správní orgány o stěžovatelově návrhu doposud žádné rozhodnutí nevydaly, je možno tuto jejich nečinnost kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jehož důsledkem je porušení čl. 36 odst. l Listiny, a z toho důvodu bylo proto ústavní stížnosti stěžovatele Ústavním soudem vyhověno a Ministerstvu vnitra podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. zakázáno svou nečinností v porušování práv stěžovatele pokračovat. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. září 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:4.US.114.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 114/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 114/9 SbNU 71
Populární název K povinnosti státního orgánu dokončit zahájené řízení
Datum rozhodnutí 25. 9. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 4. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Zarembová Eva
Napadený akt jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 33/1945 Sb., §2 odst.2, §3
  • 34/1953 Sb.
  • 40/1993 Sb., §20, §24
  • 71/1967 Sb., §47, §3, §19 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík občanství
legitimace/aktivní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-114-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28930
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30