ECLI:CZ:US:2015:4.US.360.15.1
sp. zn. IV. ÚS 360/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Denise Mitroviće, advokáta se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 9. 2014, č. j. 30 C 191/2013-76, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2014, č. j. 25 Co 408/2014-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na legitimní očekávání ochrany majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a z jí napadených rozhodnutí bylo zjištěno následující. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 7. 2013, č. j. 30 C 191/2013-43, byl stěžovatel ustanoven právním zástupcem žalobce ve smyslu §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"). Po skončení řízení, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, stěžovatel provedl vyúčtování právních úkonů, které ve věci učinil, přičemž požadoval, aby mu soud přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 82.074,80 Kč.
3. Okresní soud v Trutnově svým usnesením ze dne 16. 9. 2014, č. j. 30 C 191/2013-76, stěžovateli přiznal odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 34.158,78 Kč. K tomu uvedl, že neshledal důvod k přiznání odměny za některé právní úkony, které si stěžovatel vyúčtoval, neboť některé z nich nelze dle názoru soudu posuzovat jako úkony samostatné, když tyto jsou již zahrnuty v rámci úkonu přípravy zastoupení, jedná o úkony, které nebyly učiněny v rámci soudního řízení, či o úkony, které byly shledány nadbytečnými a neodůvodněnými.
4. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 25 Co 408/2014-84, však rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně vycházel při stanovení výše odměny a hotových výdajů stěžovatele ze správných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a nepochybil, jestliže stěžovateli nepřiznal odměnu za všechny jím vyúčtované úkony právní služby.
III.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že z napadených rozhodnutí nelze dovodit, o jaké právní předpisy soudy svá rozhodnutí opírají, a rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá. Soudu prvního stupně stěžovatel vytkl, že posuzoval oprávněnost jím poskytnutých konzultací a krátil jeho odměnu, ač tak dle názoru stěžovatele nebyl oprávněn učinit, v důsledku čehož bylo rozhodnutí soudu prvního stupně pro stěžovatele překvapivým. Odvolací soud pak dle názoru stěžovatele pochybil, když nenapravil pochybení soudu prvního stupně, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručených práv.
IV.
6. Po přezkoumání všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §30 občanského soudního řádu ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. V této souvislosti uvedl, že rozhodování o odměně za zastupování je integrální součástí soudního řízení jako celku a je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které na toto rozhodování mohou mít vliv. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání odměny za zastupování.
8. V nyní posuzovaném případě lze konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice stěžovatele se způsobem aplikace a interpretace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a advokátního tarifu, upravujících přiznání odměny za zastupování, resp. určení počtu úkonů právní služby, za něž stěžovateli náleží odměna a náhrada hotových výdajů. Takto pojatá ústavní stížnost však zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce posuzování výše nároku na zaplacení odměny za zastupování obecnými soudy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1103/10, a ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2078/10, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), která vychází z názoru, že "rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod toliko ve výjimečných případech; bývá to především tam, kde rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, resp. v těch případech, v nichž se jedná o výraz libovůle soudu, případně za situace, v níž náhradově nákladový výrok není v souladu s průběhem a výsledkem řízení, resp. skutkovými zjištěními". Pochybení právě naznačeného charakteru a intenzity však Ústavním soudem v nyní souzené věci zjištěno nebylo.
9. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrno, že tyto soudy se otázkou, za které úkony právní služby stěžovateli náleží odměna a za které nikoli, řádně zabývaly, když soudy řádně a srozumitelně vysvětlily též to, proč stěžovateli nepřiznaly odměnu za čtyři konzultace před převzetím zastoupení, za jednu konzultaci po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a za sepsání podání na katastrální úřad. Ústavní soud považuje za nadbytečné argumentaci odvolacího soudu či soudu prvního stupně v této souvislosti opakovat, a proto na odůvodnění těchto rozhodnutí v podrobnostech pouze odkazuje.
10. Důvodnou není ani námitka, že by soud prvního stupně pochybil, pokud posuzoval účelnost vyúčtovaných právních úkonů (v nyní souzené věci konzultací stěžovatele s žalobcem). To proto, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že soudy účelnost vynaložených nákladů vůbec nemohou přezkoumávat, když mohou toliko zkoumat, zda vyúčtované právní služby byly poskytnuty v předmětné věci, avšak nejsou oprávněny přezkoumávat jejich rozsah. Ústavní soud opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat účelnost vynaložených nákladů ustanovených zástupců (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010, II. ÚS 2336/09, nebo ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1766/13). Ostatně i §13 advokátního tarifu výslovně uvádí, že advokátovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby. Je tedy nepochybné, že obecné soudy mají právo zhodnotit, zda byly vyúčtované výdaje ustanoveného zástupce vynaloženy účelně. Obecné soudy navíc při tomto hodnocení disponují širokou možností uvážení (a to jak ve vztahu k otázce odměny, tak i náhrady hotových výdajů) a Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí nebyla v příkrém rozporu se zásadami spravedlnosti a zda byla řádně odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 223/13).
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení, že soudy vůbec neoznačily právní předpisy, o které opírají svá rozhodnutí, neboť tato námitka je v rozporu s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, z nichž zřejmě vyplývá, z jakých ustanovení kterého právního předpisu soudy při svém rozhodování vycházely.
12. Jde-li konečně o námitku, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro stěžovatele překvapivým, když tento dle svého tvrzení očekával, že za svou práci dostane zaplaceno, pak ani tato není důvodná. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, nebo nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz), o nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě zjevně hovořit nelze. Byť by i stěžovatel mohl být zaskočen právním názorem soudu prvního stupně, nebyla mu upřena možnost se k tomuto názoru vyjádřit v rámci odvolání a tím pro něj "překvapivý" názor soudu prvního stupně zvrátit, což stěžovatel také učinil. O překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se tedy nejedná.
IV.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu