infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.08.2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 163/38 SbNU 301 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:4.US.63.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Podmínky vydání rozsudku pro zmeškání

Právní věta Rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. Ústavní soud má za to, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje. V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a 3 občanského soudního řádu). Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musí být proto posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.

ECLI:CZ:US:2005:4.US.63.05
sp. zn. IV. ÚS 63/05 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského - ze dne 23. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 63/05 ve věci ústavní stížnosti C., s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2004 č. j. 8 Cmo 85/2004-224, jímž byl potvrzen rozsudek pro zmeškání vydaný Krajským soudem v Hradci Králové, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku peněžitou částku. I. Výroky I., IV., V. a VI. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2004 č. j. 8 Cmo 85/2004-224 se zrušují. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. února 2005 domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud"), jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud"), kterým jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 365 487,10 Kč s příslušenstvím. Má za to, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že v rámci řízení o žalobě právního předchůdce vedlejšího účastníka B., a. s., obdržela dne 17. dubna 2000 předvolání k jednání. Proti tomuto předvolání podala dopisem ze dne 2. května 2000 odvolání, v němž soud informovala, že v mezidobí došlo k postoupení pohledávky společností B., a. s., na vedlejšího účastníka, společnost A., s. r. o., požádala soud o přezkoumání těchto skutečností a následném vyrozumění o dalším postupu. K nařízenému jednání se nedostavila. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl při tomto jednání rozsudkem pro zmeškání. Stěžovatelka v podaném odvolání proti tomuto rozhodnutí namítala, že předvolánku nelze považovat za předvolánku řádnou za situace, kdy jako žalobce byl na předvolánce označen subjekt, který již nebyl na základě postoupení pohledávky věřitelem stěžovatelky. Stěžovatelka byla v řízení aktivní, se soudem komunikovala, nevyhýbala se řízení, upozorňovala soud na nové skutečnosti, podle jejího tehdejšího přesvědčení pro spor rozhodné, z nichž zároveň dovozovala, že žaloba projednávána nebude. V podání, jež stěžovatelka považuje zároveň za omluvu neúčasti na jednání dne 7. června 2000, žádala soud o poskytnutí informace o dalším postupu ve věci, soud jí však žádnou informaci nesdělil, dle jejího názoru tak postupoval v rozporu s §5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a v důsledku toho zkrátil její právo jednat před soudem. K tomu přihlédl odvolací soud, když jeho rozhodnutím došlo k částečnému zrušení rozsudku krajského soudu, ovšem rozhodnutí o odvolání bylo později zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003 č. j. 29 Odo 155/2002-204. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že občanský soudní řád ve znění účinném před 1. lednem 2001 spojoval účinky singulární sukcese teprve s uplatněním procesního nástupnictví u soudu, do té doby se okruh účastníků neměnil, tedy postoupení pohledávky nemělo na okruh účastníků vliv až do uplatnění procesního nástupnictví společnosti A., s. r. o., u soudu, k čemuž došlo až 7. června 2000. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že předvolání k jednání, jehož vady stěžovatelka namítala, bylo předvoláním řádným. Vrchní soud v Praze následně, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodl opačně a odvolání stěžovatelky odmítl. Podle názoru stěžovatelky usnesení Vrchního soudu v Praze porušuje její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud dle ní nepostupoval v souladu s §1 o. s. ř. a nezohlednil v tomto směru rozsah poučovací povinnosti soudu dle §5 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že bylo na soudu, aby jí vyrozuměl, že nařízené jednání se konat bude, a o procesním nástupnictví ji poučil. Nelze jí přičítat k tíži, že soud zůstal nečinný a na žádost stěžovatelky nijak nereagoval. Napadené rozhodnutí vrchního soudu je dle ní příliš formalistické, opírající se pouze o formální právní zdůvodnění okamžiku, kdy došlo k procesnímu nástupnictví. Z tohoto důvodu navrhuje jeho zrušení. K podané ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu 8 Cmo, JUDr. L. R. Dle něj napadené usnesení odvolacího soudu co do výroku I. bylo vydáno v souladu s právním názorem soudu dovolacího, obsaženého v jeho shora citovaném usnesení, a to podle §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. prosince 2000. Výroky II., IV. V. a VI. napadeného usnesení odpovídají úpravě podle §208 o. s. ř., §244 odst. 1 a §142 odst. 1 a 146 odst. 2 o. s. ř., výrok III. pak §164 o. s. ř. Podle názoru vrchního soudu nebyl jeho rozhodnutím porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, proto navrhuje stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Za vedlejšího účastníka se k ústavní stížnosti vyjádřil JUDr. M. Š., správce konkursní podstaty úpadce A., a. s. Rovněž on popřel, že by v řízení došlo k porušení základních práv stěžovatelky. Má za to, že stížností napadené usnesení, které vycházelo z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 21. srpna 2003 č. j. 29 Odo 155/2002-204 je věcně správné a s jeho závěry se ztotožňuje. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Stěžovatelka jakož i účastník řízení - Vrchní soud v Praze - a vedlejší účastník souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud si k posouzení stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 34 Cm 305/99, z něhož zjistil, že společnost B., a. s., podala dne 16. července 1999 tomuto soudu vůči stěžovatelce žalobu o zaplacení peněžité částky 365 487,10 Kč s příslušenstvím. Krajský soud zaslal dne 14. dubna 2000 stěžovatelce předvolání k jednání na den 7. června 2000 (č. l. 44 spisu) s poučením, že nedostaví-li se k jednání bez důvodné a včasné omluvy, může být za splnění předpokladů obsažených v §153b o. s. ř. vůči ní rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Předvolání bylo stěžovatelce doručeno 17. dubna 2000. Dne 10. května 2000 bylo doručeno krajskému soud podání stěžovatelky nadepsané jako "Odvolání proti předvolání ve věci 34 Cm 305/99", v němž stěžovatelka soudu zaslala kopii dopisu, kterým jí bylo oznámeno, že společnost B., a. s., (žalobkyně) postoupila pohledávky vůči stěžovatelce společnosti A., s. r. o., (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), se žádostí, aby byly výše uvedené skutečnosti přezkoumány a stěžovatelka byla vyrozuměna o dalším postupu (č. l. 45 spisu). Ve spisu je dále založeno sdělení právního zástupce společnosti A., s. r. o., ze dne 5. června 2000 (doručené do spisu 7. června 2000) učiněné k výzvě soudu ke sdělení procesního stanoviska, že na základě postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 1999 došlo k singulární sukcesi ohledně pohledávky, která je předmětem žaloby s tím, že postoupení pohledávky bylo stěžovatelce oznámeno dopisem ze dne 29. února 2000. Společnost A., s. r. o., proto navrhla, aby, s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96, soud nadále jako se žalobkyní jednal s uvedenou společností (č. l. 53). K jednání konanému dne 7. června 2000, jak vyplývá z protokolu o jednání (č. l. 65 spisu) se dostavil právní zástupce žalobkyně, stěžovatelka nikoliv. K návrhu žalobkyně pak soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání č. j. 34 Cm 305/99-67 tak, že výrokem I. řízení ohledně částky 115 192 Kč po částečném zpětvzetí žaloby zastavil, výrokem II. vrátil žalobkyni 50% přeplatku na soudním poplatku ve výši 2 304 Kč po právní moci rozsudku, výrokem III. uložil žalované (stěžovatelce) uhradit žalobkyni částku 250 295,10 Kč s výrokem specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV. uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35 583,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. listopadu 2000 č. j. 34 Cm 305/99-93 odmítl, neboť jej neshledal důvodným. K odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí, v zásadě obsahově shodného s podanou ústavní stížností, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2001 č. j. 8 Cmo 101/2001-114 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výrocích III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. V okamžiku, kdy byla k ústnímu jednání stěžovatelka předvolána, již původní žalobkyně (B., a. s.) nebyla účastnicí řízení. I když soud prvního stupně nemohl o této skutečnosti vědět, nelze takové předvolání k ústnímu jednání považovat za řádné. Odvolací soud dále dovodil, že za situace, kdy soud prvního stupně vyjasňoval se žalobkyní otázku účastenství v řízení, měl postupem dle §5 o. s. ř. žalovanou (stěžovatelku) poučit, že v řízení na straně žalující bude pokračovat se společností A., s. r. o., a že se nařízené jednání uskuteční. Tomuto názoru nepřisvědčil Nejvyšší soud, který o dovolání podaném žalobkyní (vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem) rozhodl tak, že usnesení vrchního soudu zrušil (usnesením ze dne 21. srpna 2003 č. j. 29 Odo 155/2002-204). Vysvětlil, že předpoklady, za kterých může soud vydat rozsudek pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.), musí být splněny v době prvního jednání, které bylo ve věci nařízeno. Správnost závěru soudu prvního stupně, že tyto předpoklady jsou splněny, se váže výlučně k tomuto okamžiku. Ani odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, jež nebyly známy v době, kdy soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání rozhodl. V případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Dle Nejvyššího soudu přitom institut singulární sukcese nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení. Z uvedeného je zřejmé, že občanský soudní řád ve znění účinném před 1. lednem 2001 spojoval účinky singulární sukcese teprve s uplatněním procesního nástupnictví u soudu. Do té doby se okruh účastníků řízení neměnil. Skutečnost, že původní žalobkyně B., a. s., svoji pohledávku vůči žalované postoupila společnosti A., s. r. o., smluvně již 27. prosince 1999, tedy nemohla mít vliv na to, od kterého data se stala společnost A., s. r. o., účastnicí řízení na straně žalující, jelikož procesní nástupnictví formou singulární sukcese bylo u soudu uplatněno teprve 7. června 2000. Do tohoto dne byla účastnicí řízení na straně žalobkyně společnost B., a. s. (byť jí od 27. prosince 1999 již nesvědčila aktivní věcná legitimace neboť přestala být věřitelkou žalované). Předvolání k jednání ze dne 14. dubna 2000 doručené žalované (stěžovatelce) dne 17. dubna 2000 bylo tedy předvoláním řádným, když v době jeho vyhotovení i doručení byla účastnicí řízení (žalobkyní) stále společnost B., a. s. Obsahem podání stěžovatelky však nebyla informace o tom, že se žalovaná nařízeného jednání nezúčastní, ani informace, z níž by vyplynul důvod, který by jí v účasti na jednání bránil. Fakt, že žalovaná žádala soud o "vyrozumění o dalším postupu", ji nezbavil povinnosti se k nařízenému jednání dostavit a v případě, že tak bez řádné a včasné omluvy neučiní, nést procesní důsledky s touto nečinností spojené (o nichž byla poučena). To, že soud žalovanou nevyrozuměl, že nařízené jednání se nekoná, mělo být pro žalovanou dostatečným potvrzením faktu, že je povinna se řídit podle obdrženého předvolání. Vrchní soud v Praze, vázán právním názorem dovolacího soudu, usnesením ze dne 25. října 2004 č. j. 8 Cmo 85/2004-224 výrokem I. odmítl odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2000 č. j. 34 Cm 305/1999-67 do výroku III., pokud jím bylo žalované (stěžovatelce) uloženo zaplatit žalobkyni (vedlejšímu účastníku) částku 19 408,10 Kč s výrokem specifikovaným příslušenstvím, výrokem II. připustil zpětvzetí žaloby co do částky 230 887 Kč a ohledně této částky výrok III. a výrok IV. rozhodnutí krajského soudu zrušil a řízení co do této částky zastavil, výrokem III. nařídil krajskému soudu opravu rozsudku ze dne 7. června 2000 č. j. 34 Cm 305/1999-67 ve výroku III. (ve vztahu ke specifikaci příslušenství) a výroky IV., V. a VI. uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejšímu účastníku) na nákladech řízení částku 35 583,40 Kč, na nákladech odvolacího řízení 35 120 Kč a na nákladech dovolacího řízení částku 22 560 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně. Usnesení nabylo právní moci dnem 11. ledna 2005. Stěžovatelka napadá petitem ústavní stížností všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se však z hlediska svých kompetencí mohl zabývat pouze těmi, které před podáním stížnosti nabyly právní moci, a u kterých byly splněny podmínky §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení posledního opravného prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z tohoto pohledu jeví se Ústavnímu soudu stížnost podaná proti označenému výroku III. jako nepřípustná. V důsledku tohoto výroku totiž krajský soud vydal opravné usnesení tak, jak bylo ve výroku uvedeno, proti němuž bylo odvolání přípustné, avšak stěžovatelkou podáno nebylo. Stěžovatelka tak nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud tedy v této části stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Výrok II., jímž bylo připuštěno k návrhu žalobkyně částečné zpětvzetí žaloby a v tomto ohledu i zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost k zaplacení částky 230 887 Kč a ohledně této částky zastaveno řízení, s ohledem na to, že jím byla stěžovatelka zbavena soudem uložené povinnosti, jejímuž uložení se v řízení bránila, sdílí stejný osud, neboť v tomto případě není možné dovodit možnost dotčení jejích základních práv. V této části je stížnost třeba odmítnout jako stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Pokud však jde o napadené výroky sub I., IV, V. a VI. usnesení Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) odst. 2, 4 zákona o Ústavním soudu] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části důvodná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Ústavní soud se sice ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu stran uplatnění procesního nástupnictví ve smyslu §107 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, nikoliv však již s postupem vrchního soudu z hlediska jeho rozhodování při zachování účelu institutu rozsudku pro zmeškání a respektování jeho právního rámce daného §153b o. s. ř. Ustanovení občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., sice o procesním nástupnictví tam, kde došlo k přechodu práv a povinností mezi účastníky řízení na základě singulární sukcese v průběhu řízení, mlčí, judikatura v těchto otázkách (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, publikované v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10/1997, č. 231), jakož i právní teorie se však v zásadě shodly na závěru, korespondujícím s dnešním zněním §107a o. s. ř., totiž že v případech singulární sukcese dochází ke změně účastníka, je však třeba ji před soudem uplatnit. Tomu odpovídá i závěr dovolacího soudu převzatý do napadeného rozhodnutí, dle něhož účinky singulární sukcese nastaly až při jejím uplatnění. V daném sporu se tak stalo až podáním společnosti A., s. r. o., doručeným soudu prvního stupně faxem dne 7. června 2000 (č. l. 54 spisu). V době, kdy soud nařídil jednání, vyhotovil předvolánku a ta byla řádně doručena stěžovatelce, dosud byla žalobkyní společnost B., a. s. Doručení předvolání stěžovatelce, na němž byla jako žalobkyně uvedena právě společnost B., a. s., přičemž jinou výtku stěžovatelka vůči doručení předvolání ani dříve ani nyní neuplatňuje, tak bylo zcela v souladu se zákonem. V občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Tato možnost byla upravena novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 171/1993 Sb. s cílem urychlit rozhodování obchodních a občanskoprávních sporů. Účelem tohoto institutu je umožnit ve sporném řízení rozhodnout věc při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Pokud je žalovaný v řízení zastoupen advokátem, je třeba vztahovat účinky zmeškání i na zástupce účastníka. Podle §153b odst. 1 o. s. ř., zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkající se sporu za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení, zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží (odstavec 5 citovaného ustanovení). Rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené. Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem. Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu umožňuje. Ústavně soudní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto případech vyloučeno, ale je omezeno, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí ústavnosti. Půjde tedy o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách nedovoluje. Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "nechť si každý střeží svá práva". Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle §3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 53)]. V případě, kdy jinak aktivní žalovaná se na první ve věci nařízené jednání nedostaví nikoliv proto, že by chtěla jednání zdržovat nebo ignorovat soud, nýbrž proto, že se ve svém, jak sama uvádí, laickém přesvědčení domnívala, že jednání se konat nebude, protože mezi jeho dosavadními účastníky není vzhledem k postoupení pohledávky na jiného věřitele o čem jednat, není namístě vydání rozsudku pro zmeškání. Z podání stěžovatelky označené jako "Odvolání proti předvolání", jímž soudu oznamovala existenci přechodu pohledávky, je zjevné, že stěžovatelka v řízení procesní aktivitu vyvíjela, vyčkávala však vyjádření soudu o jeho dalším postupu poté, co došlo ke změně v hmotněprávních vztazích mezi účastníky. Dle názoru Ústavního soudu není rozhodné, že se pouze domnívala, že jednání tam, kde již mezi účastníky není žalovaný hmotněprávní vztah, konáno nebude. Pokud však již soud prvního stupně zvolil takový postup (tj. vydal-li rozsudek pro zmeškání), bylo na soudu odvolacím, aby poskytl ochranu právům tohoto účastníka s přihlédnutím k jeho omylu, jak má na mysli §153b odst. 4 o. s. ř. V takovém případě je totiž třeba vzít zřetel především na účel soudního řízení, kterým je ochrana práv účastníků řízení (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům). Ústavní soud má za to, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje. V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1, §3 o. s. ř.). Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu §1 a §3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 127/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68, str. 519) nebo nález sp. zn. III. ÚS 61/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 154, str. 145)]. Po zohlednění všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že pokud Vrchní soud v Praze nevyhověl návrhu stěžovatelky (žalované) na zrušení rozsudku pro zmeškání ani v odvolacím řízení, zasáhl tímto svým postupem do práva žalované - stěžovatelky - na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podané ústavní stížnosti v části směřující proti výrokům I., IV., V. a VI usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2004 č. j. 8 Cmo 85/2004-224 podle §82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a tyto výroky napadeného usnesení zrušil. Ve zbývající části stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:4.US.63.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 63/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 163/38 SbNU 301
Populární název Podmínky vydání rozsudku pro zmeškání
Datum rozhodnutí 23. 8. 2005
Datum vyhlášení 29. 9. 2005
Datum podání 7. 2. 2005
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - §43/1/c)
odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §5, §3, §153b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík poučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-63-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 50895
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14