ECLI:CZ:NS:1999:SKNO.4.99.1
sp. zn. Skno 4/99
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v ústním jednání konaném dne 9. prosince 1999 odvolání JUDr. M. B. proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1999, č. j. Ds 9/99-57, a rozhodl takto:
Podle §18 odst. 4 zák. č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, se napadené rozhodnutí zrušuje a znovu se rozhoduje, že
JUDr. Miloš B e n e t k a ,
soudce Krajského soudu v Plzni
j e v i n e n,
že dne 27. 1. 1999 kolem 11,000 hod. v P. při řízení vlastního osobního automobilu zn. Škoda Favorit v okamžiku výjezdu od čerpací stanice pohonných hmot, tj. od místa ležícího mimo silnici, na silnici v Č. ul., nesledoval plně situaci v silničním provozu a nedal přednost zleva po silnici přejíždějícímu osobnímu automobilu Policie ČR zn. Škoda Favorit řízenému pprap. J. P., takže došlo ke střetu obou osobních automobilů a k výraznějšímu poškození každého z nich,
t e d y porušením ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, tj. obecně závazného právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, způsobil dopravní nehodu,
t í m s p á c h a l
přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a
u k l á d á se m u
za to podle §3 odst. 2 písm. b) zák. č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, a §22 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pokuta ve výši 3.000,- (tři tisíce) Kč.
2
Česká republika - Ministerstvo vnitra se podle §16 odst. 2 zák. č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1999, č. j. Ds 9/99 - 63, byl JUDr. M. B., soudce Krajského soudu v Plzni, uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. b) z. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (dále jen PřZ), jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve výrokové části tohoto rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu, ovšem s tím rozdílem, že kárný soud prvního stupně vzal za prokázané, že „...na vozidle kárně obviněného soudce vznikla škoda ve výši přibližně 20 000 Kč a na vozidle Policie ČR ve výši nejméně 34 532 Kč“.
Při takto formulovaném výroku o vině uložil kárný senát Vrchního soudu v Praze JUDr. M. B. podle §3 odst. 2 písm. b) zák. č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců (dále jen KárZ), a §22 odst. 1 písm. b) PřZ pokutu ve výši 3 000 Kč. Podle §16 odst. 2 KárZ byla ... JUDr. M. B. uložena povinnost nahradit „Policii České republiky, Správě Západočeského kraje Plzeň, škodu ve výši 34 532 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“.
Proti tomuto rozhodnutí podal JUDr. M. B. v zákonné lhůtě (§18 odst. 1 KárZ) odvolání.
Odvolatel namítl, že v řízení před kárným soudem prvního stupně byly sice provedeny všechny relevantní důkazy, a to procesně nezávadným způsobem, ovšem tyto důkazy nebyly správně zhodnoceny. Je proto, podle odvolatelova mínění, vadné jak skutkové zjištění obsažené v napadeném rozhodnutí, tak též výroky o vině, kárném opatření a náhradě škody. Výrok o vině považuje navíc za zmatečný, když v něm není konkrétně uvedeno který obecně závazný právní předpis měl v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou porušit. Pokud jde o věcnou stránku této dopravní nehody, v řízení před kárným soudem prvního stupně nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že se před vjetím na silnici z místa od čerpací stanice řádně rozhlédl do obou směrů, že se tedy plně věnoval řízení svého osobního automobilu a sledoval situaci v silničním provozu. Naproti tomu řidičskými povinnostmi druhého účastníka této dopravní nehody, policisty pprap. J. P., se kárný soud prvního stupně nezabýval buď vůbec, anebo jen okrajově. Závěr tohoto kárného soudu, že pprap. J. P. musel jet při středu vozovky, neboť při jejím pravém okraji byla zaparkována motorová vozidla, nemá oporu v provedených důkazech. Kárný soud prvního stupně sice, s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku z odvětví silniční a městské dopravy, dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by pprap. J. P. jel rychlostí v obci nedovolenou (vyšší než 50 km/hod.), ovšem nezkoumal již, zda v těchto mezích nešlo o rychlost nepřiměřenou
3
tomu, že jel po mokrých dlažebních kostkách, tedy nepřiměřenou okolnostem uvedeným v §16 odst. 1 vyhl. č. 89/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, (dále jen VyhlPSilP). Konečně, kárný soud prvního stupně vzal při svém rozhodování v úvahu závěry znalce o tom, že pprap. J. P. „z technického hlediska neměl možnost nehodě zabránit“ a že jeho „jízda při pravém okraji vozovky byl odporovala logice jízdy“. Takový závěr však znalec učinit nemohl, neboť nejde o otázku znaleckou, tj. odbornou.
V petitu podaného odvolání bylo proto navrženo, aby napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soud v Praze bylo podle §18 odst. 4 KárZ zrušeno a nově bylo rozhodnuto tak, že JUDr. M. B. se podle §16 odst. 4 KárZ návrhu na zahájení kárného řízení zprošťuje.
Když kárný senát Nejvyššího soudu přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozhodnutí i řízení, jež mu předcházelo a když doplnil dokazování sdělením předsedy Krajského soudu v Plzni a vyjádřením zmocněnce poškozeného o zaměstnání a pracovním zařazení znalce Ing. J. S., dospěl z dále uvedených důvodů k závěru, že napadené rozhodnutí je vadné jen v otázce výše způsobené škody a výroku o její náhradě. V ostatních částech však toto rozhodnutí plně odpovídá skutkovému stavu věci i zákonu, takže odvolatelovy námitky proti výroku o vině a kárném opatření nemohly být kárným senátem Nejvyššího soudu akceptovány.
Jak odvolatel správně připomíná, kárný senát Vrchního soudu v Praze provedl v ústním jednání úplné a formálně nezávadné dokazování. Takto provedené důkazy však také logicky správně zhodnotil, takže jeho zjištění , že JUDr. M. B. se dne 27. 1. 1999 kolem 11.00 hod. při řízení vlastního osobního automobilu Škoda Favorit dopustil jednání, jímž byl uznán vinným, odpovídá objektivní realitě. Vzhledem k odvolatelovým námitkám proto považuje kárný senát Nejvyššího soud za nutné k přesvědčivému odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze dodat:
Je pravda, že tzv. právní věta výroku o vině napadeného rozhodnutí je zatížena vadou, když v ní není citováno k o n k r é t n í u s t a n o v e n í „obecně závazného právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu“ ve smyslu §22 odst. 1 písm. b) PřZ, který měl JUDr. M. B. předmětným jednáním porušit. Nelze však tvrdit, jak to činí odvolatel, že výrok o vině je z tohoto důvodu „zmatečný“, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí (části III., IV.) je zřejmé, že kárný soud prvního stupně za toto ustanovení považoval ustanovení §21 odst. 1 věta 1. VyhlPSilP, o vjíždění na silnici, podle nějž „při vjíždění z místa ležícího mimo silnici na silnici musí řidič dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po silnici“. V posuzovaném případě, jak na to správně poukázal předseda Krajského soudu v Plzni v návrhu na zahájení kárného řízení, porušení tohoto ustanovení bezprostředně navazovalo na předchozí porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky, o základních povinnostech řidiče, podle nějž je řidič povinen „věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu“. Je zřejmé, že právě druhou část této povinnosti JUDr. M. B. nesplnil, když při vjíždění od čerpací stanice pohonných hmot přehlédl po silnici zleva přijíždějící osobní automobil Škoda Favorit, řízený pprap. J. P., a nedal mu přednost v jízdě, takže došlo ke střetu obou osobních automobilů a k jejich výraznějšímu poškození.
Tuto, nikoli zásadní, vadu napadeného rozhodnutí napravil odvolací kárný soud novou formulací výroku o vině, zvláště když i z dále zmíněného dalšího, podstatně závažnějšího, důvodu (stanovení výše škody a rozhodnutí o její náhradě) musel napadené rozhodnutí podle §18 odst. 4 KárZ zcela zrušit a sám ve věci rozhodnout.
Co se týče další odvolatelových námitek, již v předchozím textu bylo vyloženo, že JUDr. M. B. nemohl plně sledovat situaci v silničním provozu, když při vjíždění z místa ležícího mimo silnici (tímto místem je podle legálního výkladu obsaženého v §2 bodu 11. VyhlSilP i čerpací stanice) nedal přednost v jízdě zleva po silnici přijíždějícímu osobnímu automobilu řízenému pprap. J. P. a střetl se s ním. Přitom nebylo prokázáno, že by pprap. J. P. jel rychlostí v obci nedovolenou, tj. vyšší než 50 km/hod. Pokud jde o přiměřenost jeho rychlosti, je třeba připomenout, že jel po 14 m široké, přehledné vozovce se střední hustotou provozu, takže i s přihlédnutím k jejímu povrchu v době střetu (mokrá dlažba), nelze považovat rychlost 50 km/hod. za jednoznačně nepřiměřenou ve smyslu již cit. ustanovení §16 odst. 1 VyhlSilP.
Mylné je rovněž odvolatelovo tvrzení, že nebylo prokázáno, že by za výjezdem od čerpací stanice byla při pravém okraji vozovky zaparkována motorová vozidla. Z protokolu o nehodě v silničním provozu, zpracovaném bezprostředně po dopravní nehodě, i z přiloženého plánku této dopravní nehody je zřejmé, že v těchto místech motorová vozidla zaparkována byla (č. l. 2 - 4 přestupkového spisu). Pro správnost tohoto závěru svědčí i fakt, že na tomto místě, tj. těsně za výjezdem od čerpací stanice vpravo ve směru k S. ulici, byla motorová vozidla zaparkována i 25. 3. 1999 při provádění vyšetřovacího pokusu - jak je patrné nejen z policejní fotodokumentace o tomto úkonu, nýbrž i z fotodokumentace pořízené JUDr. M. B., resp. jeho obhájcem. Je proto logické, že vzhledem k této okolnosti nemohl jet pprap. J. P. zcela při pravém okraji této široké vozovky, nýbrž blíže ke středu, ovšem stále ještě v její pravé polovině. O tom svědčí i shluk střepů nacházející se přibližně 3,4 m od pravého okraje vozovky, tedy v podstatě na místě střetu obou osobních automobilů.
V této souvislosti neobstojí ani odvolatelova námitka, že znalec Ing. S. K. nebyl oprávněn se vyjadřovat o tom, že jízda osobního automobilu řízeném pprap. J. P. při pravém okraji vozovky by odporovala logice jízdy, resp., že tento řidič neměl z technického hlediska možnost dopravní nehodě zabránit. Obě tato znalcova vyjádření se týkají techniky jízdy, resp. s přihlédnutím k zajištěným stopám na místě střetu obsahují matematický výpočet dráhy potřebné k zastavení, takže jde evidentně o otázky odborné a tedy znalecké, nikoli právní. Bylo by proto v rozporu s účelem znaleckého důkazu i se zásadou, že soud zná právo (iura novit curia), ale jen právo, kdyby tyto nikoli právní, nýbrž odborné, otázky měl řešit soud a ne znalec. Protože však uvedené znalcovy závěry logicky vyplývaly ze skutkových podkladů obsažených ve spise a vyzněly přesvědčivě a věrohodně, kárný soud prvního stupně, vedle dalších důkazů, i z nich při svém rozhodování naprosto správně vycházel.
5
Jediným relevantním nedostatkem skutkového zjištění napadeného rozhodnutí, jenž se ovšem promítl do výroku o vině i o náhradě škody, však je, že kárný soud prvního stupně vycházel v otázce výše škody způsobené na osobním automobilu poškozeného ze znaleckého posudku ing. Jiřího Souhrady, předloženého zmocněncem poškozeného. Podle ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, totiž „znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti“. Jak si kárný senát Nejvyššího soudu z vyjádření předsedy Krajského soudu v Plzni i zmocněnce poškozeného ověřil, ing. J. S. je zaměstnancem Policie ČR, Městského ředitelství Plzeň, kde je zařazen ve funkci zástupce vedoucího dopravního inspektorátu. Je tedy zaměstnancem jednoho z účastníků řízení (poškozeného) a navíc služebně zařazen u policejního orgánu, jenž prováděl ve věci šetření (Policie ČR, Městské ředitelství-dopravní inspektorát Plzeň). Se zřetelem k posledně cit. ustanovení zákona o znalcích a tlumočnících by tedy mohly vzniknou pochybnosti o jeho nepodjatosti v této věci. Pokud proto chtěl poškozený doložit přesnou výši jemu způsobené škody znaleckým posudkem a podle §16 odst. 2 KárZ navrhnout v tomto kárném řízení její přisouzení, měl ji doložit posudkem jiného znalce, než svého zaměstnance, tj. takového znalce, u něhož by pochybnosti o jeho nepodjatosti vzniknout nemohly.
Zejména z tohoto důvodu musel proto odvolací kárný soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu podle §18 odst. 4 KárZ zrušit a nově ve věci rozhodnout. Do nového výroku o vině však odvolací kárný soud nepojal přesnou výši škody způsobené na obou osobních automobilech, neboť znalecký posudek ing. J. S. trpí zmíněnou možnou pochybností o znalcově nepodjatosti, škoda na osobním automobilu JUDr. M. B. (cca 20.000 Kč) je pouhým důkazně nepodloženým odhadem, a pro účely řízení a rozhodnutí o tomto dopravním přestupku není přesné stanovení poškození obou osobních automobilů (které je nepochybně výrazné, řádově v tisících až desetitisících Kč) ani nutné.
Z výše uvedených důvodů tedy odvolací kárný soud uznal JUDr. M. B. vinným v takto pozměněné podobě přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti bezpečného provozu podle §22 odst. 1 písm.. b) PřZ.
Co se týče kárného opatření (sankce), za tento přestupek lze podle §22 odst. 2 PřZ uložit pokutu až do výše 7.000 Kč a zákaz činnosti do jednoho roku. Uložení zákazu činnosti nepřicházelo v úvahu, protože jej neuložil soud prvního stupně, do jehož rozhodnutí se odvolal pouze soudce, proti němuž se kárné řízení vede (srov. §24 KárZ a §259 odst. 3 TrŘ o tzv. zákazu reformationis in peius). Při stanovení výše pokuty přihlédl odvolací kárný soud, stejně jako kárný soud prvního stupně, nejen k velmi dobrému profesnímu a občanskému hodnocení JUDr. M. B., ale i k tomu, že jako řidič se dosud nedostal do rozporu s dopravními předpisy. Odvolací kárný soud vzal při svém rozhodování v úvahu i tu skutečnost, že šlo v podstatě o běžný dopravní přestupek, při němž však došlo k výraznějšímu poškození obou střetnuvších se motorových vozidel. Za této situace považoval pokutu ve výši 3.000 Kč (tedy ještě v dolní polovině sazby), jak ji podle §3 odst. 2 písm. b) KárZ a §22 odst. 2 PřZ uložil kárný soud
6
prvního stupně, i při novém, avšak nepříliš změněném výroku o vině, za zcela přiměřenou. Proto ve svém rozhodnutí uložil pokutu ve stejné výši.
Pokud jde o náhradu škody, její přiznání podle §16 odst. 2 KárZ nepřicházelo v úvahu již z důvodu výše uvedených pochybností o její výši stanovené, pro toto kárné řízení, nepoužitelným posudkem znalce ing. J. S. Ještě závažnější procesní vadou tohoto, ve své podstatě adhezního řízení, však je, že kárný soud prvního stupně podle cit. zákonného ustanovení zavázal JUDr. M. B. nahradit škodu Policii České republiky, Správě Západočeského kraje Plzeň, přesto, že není právnickou osobou a zákon ji nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Tuto procesní způsobilost, jakož i základní hmotněprávní způsobilost mít práva a povinnosti, má ve věcech týkajících se Policie ČR stát, tj. Česká republika, za níž jedná - s výjimkou věcí souvisejících se služebním poměrem policistů, o kterou však v daném případě nešlo - Ministerstvo vnitra České republiky (srov. §49 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR z 22. 1. 1997, Plsn 2/99, uveřejněné pod č. 11/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto také ministr vnitra ČR v posuzovaném případě správně pověřil právníka Policie ČR V. B. k zastupování České republiky - Ministerstva vnitra, ten však nepřesně uplatnil nárok na náhradu škody jménem Policie ČR, Zprávy západočeského kraje Plzeň, a kárný soud prvního stupně v této chybě pokračoval, když takto uplatněný nárok na náhradu škody poškozenému vadně přisoudil.
Nejvyšší soud proto posledním výrokem svého rozhodnutí uvedenou chybu napravil, když z již uvedeného důvodu pochybností o výši škody stanovené posudkem znalce ing. J. S., podle §16 odst. 2 věty 2. KárZ poškozenou Českou republiku - Ministerstvo vnitra s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 1999
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda kárného senátu