ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2131.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2131/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. J., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, 2/ S. l. l. K. S., s.p., a 3/ Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o určení právní skutečnosti resp. právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 17/94, o dovolání prvního a třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.1.1998, č.j. 20 Co 468/97 - 113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.1.1998, č.j. 20 Co 468/97 - 113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, již kvalifikovala jakožto "určovací podle §80 o.s.ř." resp. "podle obdoby §80 písm. a/ a c/ o.s.ř.", domáhala určení, že Ř. n. r., za jehož právního nástupce se pokládá (dále jen Ř.), nebyl subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ani pod ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobu odůvodnila jednak tvrzením, že k označení Ř. za "zrádce a nepřítele republiky" v rozhodnutí bývalého Moravskoslezského zemského národního výboru, expozitury v O., ve smyslu §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. (ze dne 9.3.1946), "došlo neprávem", neboť Ř. sám byl obětí nacistické perzekuce, v jejímž důsledku byl německými úřady zrušen a jeho majetek zabaven, jednak tím, že toto rozhodnutí je procesně "zmatečné a nicotné", Ř. nikdy nebylo doručeno a nenabylo právní moci (podobné podle žalobkyně platí i o navazujících vyhláškách /konfiskačních aktech/ Okresního národního výboru v O. ze dne 22.3.1946 a Okresní správní komise v B. ze dne 1.4.1946, o odvoláních proti kterým nebylo dosud rozhodnuto). Že neexistovalo "pravoplatné rozhodnutí o tom, že zemědělský majetek Ř. podléhá konfiskaci", plyne i z rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.1948, byť ani ono se pravomocným nestalo.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27.7.1994, č.j. 22 C 17/94 - 21, řízení zastavil, když dospěl k závěru, že k rozhodování podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. jsou povolány orgány správní, a proto "je nepochybné", že k projednání dané věci není dána pravomoc soudu. Nedostatek soudní pravomoci představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno.
Usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.11.1994, č.j. 13 Co 547/94 - 31; přisvědčil žalobkyni, že se nedomáhá určení pozitivních skutečností podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. (o nichž jsou vskutku oprávněny rozhodovat jiné orgány než soudy), ale že žádá o určení "skutečnosti", že o nich nebylo pravomocně rozhodnuto, a právo na takové rozhodnutí, jež je "občanskoprávním vztahem s majetkovým důsledkem", žalobkyni podle jeho názoru upřít nelze.
Soud prvního stupně, vycházeje ze zjištění a závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.1948 a odkazuje na to, že je vázán právním názorem, který vyjádřil odvolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí, usnesením ze dne 20.1.1997, č.j. 22 C 17/94 - 65, žalobě vyhověl.
V řízení o odvoláních prvního a třetího žalovaného odvolací soud připustil rozšíření žalobního návrhu o (další) určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto, že Ř. n. r., nyní Česká provincie Ř. b. d. P. M. J., je subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., a o žalobě rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a návrhu na toto (nově uplatněné) určení vyhověl, a výrok, o kterém rozhodl soud prvního stupně, zrušil, a řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu zemědělství ČR.
Co do určení, že Ř. nebyl subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 2 (podle odvolacího soudu "správně §3 odst. 1") dekretu č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., se odvolací soud distancoval od svého předchozího (zrušujícího) rozhodnutí a přisvědčil naopak rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně předtím. Toto určení totiž vyžaduje, uvedl odvolací soud, aby bylo posuzováno, zda Ř. splňoval či nikoli podmínky, pro něž by měl být podle příslušných dekretů majetkově postižen (jeho majetek konfiskován), a o tom nebyly povolány rozhodovat soudy, ale správní orgány podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. resp. podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - soudní pravomoci - je tudíž namístě postup podle §103, §104 odst. 1 o.s.ř.
Vada dosavadního řízení, jež spočívala v tom, že soud prvního stupně odůvodnil závěr, že o okolnostech rozhodných z hlediska konfiskace majetku Ř. nebylo pravomocně rozhodnuto, ale rozhodl o (jiném) určení, že tyto okolnosti dány nebyly, byla podle odvolacího soudu odstraněna rozšířením žaloby, jež připustil, nepokládaje je (za těchto okolností) za rozporné se zásadami dvouinstančnosti občanskoprávního řízení. Žalobě v této části, postihující její změnu, pak vyhověl z důvodů, o které se v původním rozsudku opíral již soud prvního stupně, vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.1948. Naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o.s.ř.) na určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., shledal odvolací soud v tom, že "po několik let trvajícím soudním sporu bude dána odpověď alespoň na dílčí otázku, která může mít význam pro další správní řízení, jímž bude dokončeno původní a neskončené řízení dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.".
O návrzích prvního a třetího žalovaného, aby připustil dovolání, odvolací soud ve výroku nerozhodl a v odůvodnění rozsudku se nezmínil, zřejmě maje za to, že nevydal rozhodnutí potvrzující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání první a třetí žalovaný, oba s výslovným sdělením, že rozsudek napadají "v plném rozsahu".
První žalovaný namítl, že odvolací soud rozhodl ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména co do existence naléhavého právního zájmu na určení, jehož se žalobkyně domáhá. V žádném právním předpisu totiž nemá oporu představa, že bylo-li by deklarováno, že Řád nebyl subjektem, na který se vztahovaly dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., mohl by "dostat zpět" majetek, který mu byl konfiskován; kdyby konfiskován nebyl, přešel by podle dovolatele na stát znárodněním nebo jako majetek zaniklého náboženského řádu, a nezrušenými správními akty, o nichž platí presumpce správnosti, byl převeden na jiné subjekty. Nadto, majetek byl Řádu odejmut tehdejšími německými orgány, a není známo, že by se později domáhal restituce podle zákona č. 128/1946 Sb.; je tudíž pochybné, vyplývá z dovolání, zda ve skutečnosti existoval majetek, který bylo možné konfiskovat. Podobně zde není ani oprávněného subjektu, neboť Řád zanikl, žalobkyně, jež vznikla až na základě §4 odst. 3 zákona č. 308/1991 Sb., k původnímu vlastníku nemá "žádný majetkový vztah", a zákon č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., s jejím "majetkovým zajištěním" nepočítá (majetek, o který žalobkyni jde, v tomto zákoně vyjmenován není). Konečně skutečnost, že o podaných odvoláních proti správním rozhodnutím (konfiskačním vyhláškám) nebylo rozhodnuto, byla nesporná, a proto, míní dovolatel, požadovat, aby tato skutečnost byla určena soudním výrokem, bylo nepřípadné a zbytečné.
Shodně třetí žalovaný zastává názor, že věc nepatří do pravomoci soudu, a odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, včetně posouzení otázky naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c/ o.s.ř. V důvodech se v podstatě shoduje s dovoláním žalovaného prvního.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zčásti tam uvedené argumenty kvalifikovala jako nesprávné, zčásti se podle jejího názoru netýkají posuzované věci, a proto navrhla, aby dovolání byla zamítnuta.
Dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - v ustanoveních §237, §238, §238a a §239 o.s.ř. - připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není pohyb, že dovolání je přípustné proti zrušujícímu výroku (jenž má ve shodně s ustanoveními §152 odst. 1 a §167 odst. 1 o.s.ř. povahu usnesení), jelikož tak stanoví §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání podat proti usnesení, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, a o takový výrok v dané věci jde.
Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (stejně jako podle §237, §238 a §239 o.s.ř.) však vystihuje pouze její objektivní stránku, která se zásadně (s určitou výjimkou ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního účastníka. Institut přípustnosti dovolání má ale i stránku subjektivní, kterou nelze přehlédnout; ne každý účastník (§240 odst. 1 o.s.ř.) je totiž k podání dovolání (subjektivně) legitimován, a nezáleží na tom, že žalobkyně nedostatek této legitimace (v osobě dovolatelů) výslovně nenamítla.
Tzv. subjektivní přípustnost dovolání vystihuje otázku určení toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma, která se vztahuje k očekáváním, jež žalobce pojí s žalobou, to jest s tím, že jí bude vyhověno, a žalovaný naopak s tím, že žalobou hrozící důsledky budou v řízení odvráceny. Podmínce procesní újmy je vlastní, že způsobilost založit subjektivní přípustnost dovolání představuje jen ta, jež je na základě dovolání potenciálně odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 28/1998).
Odstranění zrušujícího výroku by však ke stavu pro dovolatele příznivějšímu vést nemohlo, neboť tímto výrokem se do jejich právních poměrů nejen nikterak nezasahuje (řízení před soudem bylo zastaveno), ale tento výrok je i logickým důsledkem úspěchu jejich obrany, kterou v odvolacím řízení uplatnili (že není dána soudní pravomoc), a odvolací soud jim tímto výrokem věcně vyhověl. Nutná procesní újma na straně dovolatelů jím tedy založena nebyla.
Jestliže by neexistoval jiný (zvláštní) důvod pro to, aby i tento výrok byl v dovolacím řízení přesto dotčen (viz níže), muselo by být dovolání prvního a třetího dovolatele v této části odmítnuto jako podané osobami neoprávněnými (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Další výrok o určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto, že Řád je subjektem spadajícím pod §3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., uvedl odvolací soud jakožto výrok měnící, což obrací pozornost k ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Úvaha o změně se odvíjí již od toho, že rozsudek odvolacího soudu zahrnuje i výrok, který soud prvního stupně - podle jeho znění - nevydal.
Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Konečný závěr o tom, zda dovolání je podle citovaného ustanovení přípustné či nikoli, lze tedy založit pouze na - tomto - hledisku obsahovém, resp. věcném.
Jak bylo řečeno, žalobkyně se (původně, a v této části posléze změněné žaloby) domáhala určení, že Řád nebyl subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. ani §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí (nikoli v rozhodnutí předchozím) měl za to, že žalobkyně ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. uvedla omylem, a že "správně" měla na mysli ustanovení §3 odst. 1.
Mezi ustanovením §3 odst. 1 a §3 odst. 2 je však v daných souvislostech rozdíl, pro který žalobkyně dovolávat se druhého mohla mít důvod (jak se naznačuje z jejího vyjádření k odvolání), pročež o omyl pak zjevně nešlo.
Podle §3 odst. 1 platí, že za zrádce a nepřátele československé republiky jest považovat a/ osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty, b/ z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
Podle §3 odst. 2 o tom, zdali fysická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1, písm. a/, b/, rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Pochybné případy předloží zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
Deklarovat, že Řád "nespadal pod §3 odst. 1", tedy vskutku znamená určit, jak dovozoval odvolací soud, že v jeho osobě nebyly (věcně) naplněny znaky, jež charakterizují (podle právního předpisu) určitý subjekt jako "zrádce a nepřátele československé republiky". Oproti tomu interpretace požadavku "nebýt subjektem spadajícím pod §3 odst. 2" nemůže pominout možnost, že jde o určení, že není - ve vztahu k Ř. - právě toho rozhodnutí, o kterém je v tomto ustanovení řeč, resp. že ve vztahu k Ř. takové (pravomocné) rozhodnutí neexistuje. Ustanovení §3 odst. 2 totiž nic jiného než to, že se o určitých skutečnostech vydává rozhodnutí, a kdo jej vydává, neupravuje.
Poměření v odvolacím řízení změněné žaloby (v části, jež představuje formulaci "nového" požadavku o určení) tímto závěrem vede logicky k úsudku, že "změna" žaloby skutečnou změnou nebyla, neboť - v této části - jsou oba žalobní návrhy identické.
Odvolací soud pak rozhodl ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně konformně, a ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. k založení přípustnosti dovolání použít nelze.
To však neplatí o té části původní a změněné žaloby, jež se týká určení ve vztahu k §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.
Podle §1 odst. 1 tohoto dekretu se konfiskuje bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví: 1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organisací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo 2. osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo 3. osob fysických, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
Podle §1 odst. 4 dekretu o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady §33 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní rady) může, a to i během řízení, převzíti vedení řízení a rozhodnouti v první stolici o věci. Rozhoduje-li takto v první stolici zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní rady), lze se z jeho rozhodnutí odvolati k ministerstvu vnitra. Ministr vnitra může způsob rozhodování podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi.
Z citovaných ustanovení plyne, že nebýt subjektem "spadajícím pod §1 odst. 1" je obsahově jiným určením, než že o tom nebylo pravomocně rozhodnuto (srov. §1 odst. 4).
V této části tedy byl v odvolacím řízení skutečně formulován žalobní návrh jiný, než představoval návrh původní, a rozhodnutí odvolacího soudu je pak diformní; přípustnost dovolání tudíž z výše předznačeného ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. plyne.
Pro tu část posuzovaného výroku odvolacího soudu, jež se váže k dekretu č. 12/1945 Sb. (že nebylo podle něho pravomocně rozhodnuto), coby výroku potvrzujícímu, přichází v úvahu založení přípustnosti dovolání jen podle §239 odst. 2 o.s.ř. (oba dovolatelé návrh, aby dovolání bylo připuštěno, podali).
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě - a toliko - pro posouzení otázek právních. Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné; v případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž je v úplném výčtu konkretizoval (jako tomu bylo v daném případě), je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na posouzení kterých své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. Jimi jsou především otázky soudní pravomoci a podmínek žaloby podle §80 (písm. c/) o.s.ř.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Se způsobilou (objektivně otevřenou přezkumu a současně dovolateli fakticky namítanou) otázkou uplatnitelnosti podané žaloby z hlediska §80 (včetně písm. c/) o.s.ř. se závěr o zásadním významu po právní stránce vskutku pojí, a to proto, že ji odvolací soud - jak bude doloženo níže - posoudil nesprávně, resp. v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Je-li dovolání přípustné, posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti (kromě vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř.) i jiné vady, pokud mohly mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah či právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Kromě samozřejmého požadavku určitého a srozumitelného vyjádření žalobního návrhu (petitu) plyne z povahy určovací žaloby požadavek, aby v ní byly vylíčeny takové skutečnosti (§79 odst. 1 o.s.ř.), jež jsou způsobilé dokládat existenci či neexistenci právě toho práva resp. právního vztahu, který má být určen; mezi těmito údaji a formulovaným žalobním návrhem musí být logický soulad potud, že z vylíčených skutečností právo či právní vztah, jehož určení je požadováno, vyplývá (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 10/1994). Není-li tohoto požadavku dbáno, je žaloba podáním ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. nesprávným, čemuž odpovídá nezbytnost těch procesních postupů, jež toto ustanovení předjímá (případně s důsledky podle §43 odst. 2 o.s.ř.). V případě, že je soud pomine, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (§242 odst. 3 o.s.ř.), neboť k rozhodným otázkám - v dané věci především k pravomoci soudu, jakož i k podmínkám žaloby podle §80 písm. c/ o.s.ř. - se logicky lze relevantně vyslovit jen tehdy, je-li žaloba podáním správným a úplným.
Totéž platí o žalobě změněné, resp. o návrhu, aby původní žaloba byla změněna (§95 o.s.ř.); také tento procesní úkon se identifikuje spojitostí mezi tvrzeními o rozhodujících skutečnostech a žalobním návrhem, a i vůči němu se kladou požadavky, jejichž smyslem je zajistit, aby změněná žaloba byla správná a úplná (§43 o.s.ř.), a aby jí stanovený předmět řízení byl vymezen určitě a srozumitelně.
V dané věci žaloba původní, stejně jako změněná, tyto požadavky nesplňuje, a obě jsou podáními nesprávnými, jejichž vady nebyly odstraněny.
Žaloba byla odůvodněna - promiscue - jak údaji, jimiž mělo být doloženo, že je nesprávné považovat Ř. za "zrádce a nepřítele republiky", a že k rozhodnutí o tom "došlo neprávem", tak i údaji o tom, že toto rozhodnutí bylo "z procesních důvodů zmatečné a nicotné a především nikdy nenabylo právní moci"; přitom, jak plyne z výše uvedeného, jen s druhými lze spojovat (věcně a logicky) žalobní návrh o určení, že Ř. "nebyl subjektem spadajícím pod §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.", zatímco údaje první implikují vazbu na ustanovení §3 odst. 1 téhož předpisu, jež zase přímé vyjádření v žalobním návrhu nemá (což ale odvolací soud vedlo k úsudku, že se žalobce v jeho označení zmýlil). Naopak obdobný údaj o neexistenci rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. se nepromítá v žalobním návrhu do ustanovení §1 odst. 4 (jež představuje obdobu §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.), ale do požadavku určení, že Ř. "nespadá pod §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.", jež nezakotvuje podmínku existence rozhodnutí, ale formuluje (věcné) znaky subjektů, do poměrů kterých konfiskační dekret dopadá. Vnitřní rozpornost žaloby co do vztahu vylíčení rozhodných skutečností a žalobního návrhu jsou tak finalizovány rozporem v samotném žalobním návrhu; na jedné straně se jím žádá určení neexistence rozhodnutí o konfiskaci (§3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.), na straně druhé určení, že - toliko - nejsou splněny (subjektové) podmínky konfiskace (podle §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.).
Jelikož o téže žalobě, coby části žaloby změněné, aniž postupoval podle §43 o.s.ř., rozhodl i odvolací soud, přenesla se dovozená vada i do řízení odvolacího. Vadou, tkvící v rozporu ve formulaci žalobního návrhu "nová" část změněné žaloby sice již netrpí, výše však bylo dovozeno, že tato "nová" část - co do návrhu na určení, jež se týká dekretu č. 12/1945 Sb. - je (oproti očekáváním odvolacího soudu) identická s částí "původní", což z hlediska perfektnosti žaloby zakládá tu nepřípustnou okolnost, že o tomtéž návrhu se žádá rozhodnout dvakrát, včetně rizika, že bude rozhodnuto navzájem jinak (jež se nakonec naplnilo, jestliže odvolací soud rozhodl jak pozitivním určením na straně jedné, tak zastavením řízení o tomtéž určení na straně druhé).
Právě tato provázanost resp. obsahová závislost obou částí žaloby a potažmo rozhodnutí (odvolacího soudu) s sebou nese významný procesní důsledek potud, že v případě, že neobstojí (jakožto nesprávné) rozhodnutí o "nové" části změněné žaloby, musí být odklizeno i v části "původní", byť dovolacímu přezkumu, pro jeho subjektivní nepřípustnost (jak bylo shora uzavřeno), nepodléhá.
Výše předjímaný závěr, že řízení a rozhodnutí je postiženo - v důsledku neodstraněné vady žaloby - vadou podle §242 odst. 3 o.s.ř., pro kterou (již pro ni) je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, a musí být zrušeno (§243b odst. 1 o.s.ř.), se však uplatní - bez dalšího - jen ve vztahu k té části "nové" (změněné) žaloby, resp. rozhodnutí o ní, jež se váže k určení existence pravomocného rozhodnutí o podmínkách konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., neboť dovolání je zde podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné (viz §242 odst. 3 o.s.ř.). Rovněž přípustnost dovolání do té části rozhodnutí, jíž se určuje neexistence rozhodnutí o podmínkách konfiskace podle §3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., podmiňuje, aby shodný důsledek nastal i zde, neboť jen za toho předpokladu může dovolací soud k této vadě řízení přihlédnout, i když dovoláním nebyla namítána (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož přichází v úvahu založení přípustnosti dovolání toliko prostřednictvím ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., bude dovolání přípustné (ve smyslu dříve podaného výkladu) v případě, že odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky pravomoci soudu a uplatnitelnosti dané žaloby z hlediska §80 (včetně písm. c/) o.s.ř. (všeobecně řečeno) nesprávně, resp. nesprávně posoudil i jen jednu z nich.
Rozhodnutí odvolacího soudu o určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., vychází zjevně z toho, že a/ k tomuto určení je dána pravomoc soudu, b/ že jde o žalobu podle §80 písm. c/ o.s.ř., c/ že je splněna podmínka existence naléhavého právního zájmu na tomto určení, a d/ že kritická rozhodnutí nebyla příslušnými správními orgány vydána resp. že se nebyla dotčenému účastníku doručena. Posouzení (příp. i implicitní) prvních třech otázek odvolacím soudem bylo dovoláním také napadeno.
Co se týče podmínky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je soudní praxe jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
Uvedené funkce určovací žaloby tak korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude splněna ani tato podmínka. V takovém případě, aniž by se zabýval věcí samou (otázkami aktivní a pasivní legitimace), soud žalobu o určení zamítne; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a zpravidla prvořadým důvodem, pro který určovací žaloba neobstojí.
Naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, zatímco identifikace rozhodného hmotněprávního vztahu (k žalobci), o jehož (preventivní) určení z potřeby jeho ochrany jde, vystihuje ve sporu otázku aktivní a pasivní věcné legitimace.
Žalobkyně v odvolacím řízení odůvodnila existenci naléhavého právního zájmu na určení podle změněné žaloby tím, že bude rozhodnuto o otázce, která "může mít význam pro případný další majetkový spor, eventuálně pro žalobu o určení vlastnického práva", a odvolací soud měl v téže souvislosti za to, že "po několik let trvajícím soudním sporu bude dána odpověď alespoň na dílčí otázku, která může mít význam další správní řízení", a proto nepokládal za významnou námitku, že i při tomto určení se Řád vydání konfiskovaných nemovitostí nebude moci domáhat.
Ani žalobkyni ani odvolacímu soudu - z pohledu zásad podaného výkladu - přisvědčit nelze.
Není pochyb, že se právní zájem v osobě žalobkyně spojuje s jeho majetkovým, v daných souvislostech vlastnickým, postavením; ve sporu totiž tvrdí, že byla vlastníkem určitých nemovitostí, že s těmito nemovitostmi bylo naloženo jakožto konfiskovanými, že se tak stalo neprávem, a neprávem je jí vlastnictví dodnes i upíráno. Konečným zájmem žalobkyně proto logicky nemůže být nic jiného, než - jak ostatně dala najevo - určení, že je vlastníkem (příp. aby vlastnictví bylo jinak uznáno nebo obnoveno). Je zjevné, že pozitivní rozhodnutí o takovém určení je způsobilé poskytnout právě tu ochranu, jež použitelnost žaloby na určení zpětně podmiňuje; lze se důvodně odvolat na to, že by právě "bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, resp. bez tohoto určení by se jeho právní postavení stalo nejistým", a rozhodnutí o splnění povinnosti "by nemusela vystihnout celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva".
Určení ve vztahu k jiné právní otázce lze připustit tehdy, jestliže by určení vlastnictví bylo z hmotněprávních důvodů nemožné (kupř. jeden z dědiců nemůže žalovat na určení, že je vlastníkem věci, patřící zůstaviteli, ale může se domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti jejím vlastníkem) nebo jestliže by požadavek preventivní ochrany ohroženého práva jiné určení vystihlo přiléhavěji a výstižněji.
Takovým - přípustným - určením však není určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť uvedené podmínky zjevně splněny nejsou. Určení vlastnictví Ř. není ani ve výše uvedeném smyslu nemožné (to neznamená, že musí mít v konkrétním případě úspěch - srov. kupř. důsledky restituce podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb.) a ani neplatí, že požadované určení skutečný právní zájem žalobce reflektuje právně vhodněji.
Uplatní se zde již důsledky standardního judikatorního závěru, že má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního vztahu), není naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky dán, lze-li žalovat o určení samotného práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný pod č. 11/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze).
Byla-li by tedy žaloba o požadované určení žalobou na určení práva nebo právního vztahu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., podmínka naléhavého právního zájmu na tomto určení už z tohoto důvodu být splněna nemůže.
Právní názor odvolacího soudu, že není významné, zda se při tomto určení Řád bude moci domáhat vydání konfiskovaných nemovitostí, je tedy nesprávný (naopak nevýznamné je, jak dlouho trvá soudní řízení). Dopad toho určení, jež odvolací soud vyslovil, do správního řízení, jímž by mělo být dokončeno správní řízení původní, je nejen nulový, ale především platí, že z tohoto úsudku naléhavý právní zájem na "občanskoprávním" určení dovozovat objektivně nelze; ani o předběžnou otázku ve smyslu §40 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), ve znění pozdějších předpisů (viz §82 odst. 1), zde evidentně nejde.
Odvolací soud však pochybil již tím, že posuzovanou žalobu pokládal za žalobu podle §80 (písm. c/) o.s.ř. Žalobou podle §80 písm. a/ resp. písm. b/ o.s.ř. není zjevně, není ale ani žalobou podle §80 písm. c/ o.s.ř., jak se odvolací soud domníval. Je tomu tak proto, že určení, že bylo či nebylo (pravomocně) rozhodnuto ve správním řízení, není určením, zda tu je či není právní vztah nebo právo, nýbrž určením konkrétní skutečnosti, byť by případně byla právně významná. Odvolací soud je vyslovil jakožto přímý výraz zjištění, že příslušné rozhodnutí nebylo vydáno (dle dekretu č. 108/1945 Sb.), resp. sice vydáno bylo, ale nebylo doručeno účastníku (dle dekretu č. 12/1945 Sb.), a takové určení pod ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. podřadit nelze. Žalobkyni lze sice přisvědčit, že výčet občanskoprávních žalob v ustanovení §80 o.s.ř. není taxativní, a jsou možné i žaloby jiné, je však třeba dodat, že jen tehdy, jestliže coby speciální instrumenty občanskoprávní ochrany mají zvláštní zakotvení v hmotném nebo procesním právu (srov. kupř. §139 odst. 2, 141 odst. 3, §148 odst. 1, 4, §564 obč. zák., §64 zák. práce, §175k odst. 2 o.s.ř. a další). Jestliže tuto oporu požadované určení nemá, nelze se jej v občanskoprávním řízení úspěšně domáhat.
Poněvadž uvedené právní otázky (sub. b/ a c/ shora) posoudil odvolací soud nesprávně, je - jak bylo dovozeno - dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, a jelikož nesprávné právní posouzení věci znamená, že byl právem uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., je dovolání současně i důvodné. Spolu s dřívějším zjištěním tzv. jiné vady řízení (neodstraněné vady žaloby), které se za tohoto stavu (přípustného dovolání v celém rozsahu posuzovaného určovacího výroku) rovněž prosadí (viz §242 odst. 3 o.s.ř.), vede tento závěr logicky k tomu, že rozhodnutí, k němuž se vztahuje, je též nesprávné. Nesprávné rozhodnutí dovolací soud, maje na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř., zruší a věc vrátí k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z důvodů, jež byly výše sděleny, je nutné zrušit i (zrušující) výrok o "původní" části žaloby, ačkoli pro subjektivní nepřípustnost nemohl být vlastnímu dovolacímu přezkumu podroben.
Oproti tomu není důvodná argumentace dovolatelů, že k řízení a rozhodnutí o určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto v příslušném správním řízení, není dána pravomoc soudu.
Dle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Dle ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Pro posouzení, zda je k projednání a rozhodnutí věci dána pravomoc soudů, je určující charakter hmotněprávního vztahu mezi účastníky. Vztah mezi žalobcem a žalovanými je vylíčením rozhodujících skutečností vymezen zjevně jako vztah majetkový, založený tvrzením o skutečnostech, z nichž se dovozuje potřeba ochrany toho majetkového práva, jímž je právo vlastnické. V důsledku toho není důvod nepovažovat tento vztah za občanskoprávní ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř.; na tom nemění ničeho okolnost, že se do něho právně relevantně promítá (může promítnout, resp. je tak tvrzeno) okolnost, zda bylo o té či oné otázce rozhodnuto v jiném (správním) řízení. Vyslovit nedostatek soudní pravomoci lze, přihlédaje též k zásadě vyslovené v §4 obč. zák. (§1 odst. 1, 2 ), je-li možné identifikovat rozhodčí orgán, který naopak nadán pravomocí je (srov. §104 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.); že k rozhodnutí o určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., je povolán správní orgán, a který, však z těchto předpisů neplyne.
Hodnocení dalších otázek, dovoláním dotčených, je již pro výsledek sporu bezcenné.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková