Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000, sp. zn. 20 Cdo 2401/98 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2401.98.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2401.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2401/98 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě K., zastoupené advokátem, a 2/ Č. s. t. v., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočka Krnov pod sp. zn. 7 C 284/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.1998, č.j. 10 Co 162/98 - 166, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 22.5.1998, č.j. 10 Co 162/98-185) potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proti druhému žalovanému, zatímco proti první žalované jej změnil tak, že žalobě vycházející ze zák. č. 173/1990 Sb. vyhověl, a uložil jí povinnost označené nemovitosti vydat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že žalobkyně je osobou ve vztahu k danému restitučnímu nároku oprávněnou, a že jej řádně a včas uplatnila, odlišně však posuzoval otázku, zda Tělocvičné jednotě S. v K. svědčilo ke sporným nemovitostem vlastnické právo k rozhodnému dni 31.3.1948; podle názoru odvolacího soudu sokolská jednota jejich vlastnictví nabyla již dnem 1.7.1947, ke kterému jí byly nemovitosti odevzdány rozhodnutím O. ú. a F. n. o. Pasivně legitimovanou je pak první žalovaná, neboť v souladu s usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 23.3.1990 s těmito nemovitostmi hospodařila. První žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že "zaujal právní názor, který je v rozporu se zákonem". Nesprávně podle jejího názoru posoudil "otázku pasivní legitimace", neboť pominul, že k tomu, aby mohla být považována za právního nástupce "organizace ve smyslu §2 zák. č. 68/1956 Sb.", bylo zapotřebí, aby byla jako samostatný subjekt registrována MV ČR do 30.6.1990, což se nestalo. Odvolací soud pochybil dále tím, že rozhodl o vydání majetku, jenž "není identický" se stavem pozemků, který zde byl ke dni 31.3.1948. Následně bylo zbudováno travnaté a betonové hřiště, ochozy a umělý povrch na sportovištích, a vznikl nový sportovní areál, který je jednak "souborem věcí tvořících jediný, hospodářsky nedílný i neoddělitelný celek", a nadto (podle §120 obč. zák.) není ani součástí pozemků. Nesprávné je podle dovolatelky též posouzení průkazu vlastnických práv ke dni 31.3.1948, jelikož až vydáním správního aktu mohlo dojít k nabytí vlastnictví přídělu "s účinky vydání již před datem vydání rozhodnutí". Rozsudek odvolacího soudu je posléze v rozporu se zákonem č. 173/1990 Sb., protože předpokládá navrácení majetkových práv pouze formou dohody uzavřené mezi povinnou a oprávněnou osobou, v důsledku čehož (odlišná) žaloba v dané věci "trpěla zásadní procesní chybou", která nebyla v průběhu řízení odstraněna. Žalobkyně konečně ani neprokázala, že restituční nárok byl uplatněn v zákonem stanovené lhůtě, poněvadž příslušné výzvy byly podány nikoli jí, ale S. ž. M., aniž by bylo zmocnění jednat za ni do 31.12.1991 doloženo. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti (výroku) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé -(§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila především dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož vady vyjmenované v §237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež podle §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti), se z obsahu spisu nepodávají, a jelikož jinak je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, 1/ zda je správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelka je osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou, 2/ zda byla splněna podmínka, že uplatněný nárok postihuje věci, jež byly sokolským majetkem ke dni 31.3.1948, 3/ zda lze vskutku majetková práva navrátit pouze formou dohody uzavřené mezi povinnou a oprávněnou osobou, 4/ zda restitučnímu nároku nepřekáží, že dotčené pozemky byly zastavěny "sportovním areálem", a konečně 5/ zda výzva k navrácení majetkových práv ve smyslu ustanovení §2 zák. č. 173/1990 Sb. byla uplatněna řádně a včas. Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. s. t. v. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor ve svém výsledku respektoval. Z rozhodného hlediska (pro určení nástupce zaniklého ČSTV) stanoveného v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch dovolatelky zapsán u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci, odvolací soud výslovně vycházel, a v dovolání tyto skutkové okolnosti ani zpochybněny nebyly. Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží dovolatelkou namítaná okolnost pozdější registrace proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Č. s. t. v. odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995). 198 To, že - na rozdíl od dovolatelky - se před 30.6.1990 registroval Č. s. t. v., samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Č. s. t. v. nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vycházela) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Č. s. t. v. (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl "zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo. I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle. Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97 (na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Správnost závěru, že je povinnou osobou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo. Rovněž námitka, jež směřuje proti úsudku, že sokolské tělocvičné jednotě svědčilo k předmětným nemovitostem vlastnické právo k 31.3.1948, neobstojí. Odvolací soud vycházel jednak (implicite) z názoru, že tzv. intabulační princip neplatil pro všechny nabývací tituly (zejména neplatil pro nabytí vlastnictví úředním výrokem), jednak ze zjištění, že rozhodnutím O. ú. a F. n. o. v P. ze dne 11.5.1949 o odevzdání konfiskovaného majetku byla majetková podstata, postihující dnes sporné nemovitosti, vyňata z přídělového řízení a odevzdána Tělocvičné jednotě S. v K. "podle stavu k rozhodnému dni, to jest k 1.1.1947". K témuž dni, uvádí se v rozhodnutí, není-li stanoveno něco jiného, přecházejí na (tohoto) nabyvatele všechna práva a povinnosti, jakož i nebezpečí spojené s vlastnictvím, držbou a správou. V rozhodnutí ze dne 29.3.1993, sp. zn. Odon 4/93, uveřejněném pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vycházejícím z obdobného skutkového základu, založeného dekretem presidenta republiky č. 108/1945 Sb., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v občanském soudním řízení o vydání nemovitostí oprávněné organizaci, jíž se majetková práva navracejí podle stavu k 31.3.1948 (ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 a §3 zákona č. 231/1991 Sb.), je nutno pokládat za rozhodující nabytí práv k nemovitostem podle rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (např. O. ú. a F. n. o.), i když o tomto nabytí, k němuž došlo v období 1945 - 1948, nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, popřípadě byl proveden později. Okolnost, že rozhodnutí O. ú. a F. n. o. zakládalo zpětný přechod vlastnictví tělocvičné jednotě S. k 1. 1. 1947, představuje praxi u majetku konfiskovaného po roce 1945 naprosto běžnou, uvedl Nejvyšší soud, neboť odevzdání do vlastnictví se zpětnými účinky, tehdejší předpisy nevylučovaly. Tyto úvahy, od kterých není důvod se odchýlit, dopadají přímo do právních poměrů bývalé Tělocvičné jednoty S. v K., která dotčené nemovitosti užívala od roku 1945, resp. 1946, a správní rozhodnutí O. ú. a F. n. o. stvrdilo - i v jejím případě - dříve založený faktický stav. Závěr odvolacího soudu, že této sokolské tělocvičné jednotě byly dotčené nemovitosti odevzdány do vlastnictví k 1.7.1947, tj. před 31.3.1948, vyloženému právnímu názoru Nejvyššího soudu zjevně koresponduje; ostatně s tím, že správní rozhodnutí může mít účinky k době, jež předchází jeho vydání, počítá i sama dovolatelka. Ani námitka, že ve smyslu zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. lze majetková práva navrátit pouze formou dohody uzavřené mezi povinnou a oprávněnou osobou (pročež žaloba o vydání věcí trpěla "procesní vadou"), není důvodná. Nejvyšší soud již dříve vyslovil názor, později mnohokrát aplikovaný, že obě žaloby, o uložení prohlášení vůle, jakož i o vydání věci, jsou ve smyslu zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. adekvátními způsoby uplatnění téhož nároku, na navrácení majetkových práv (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I žaloba o vydání nemovitostí, kterou zvolila žalobkyně, je tedy přípustným procesním prostředkem uplatnění restitučního nároku. Také názor, že skutečnost, že na pozemcích byl později vybudován sportovní areál (podle dovolatelky soubor věcí, jenž tvoří jediný hospodářsky nedílný celek, a není součástí pozemků), brání jejich vydání, již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi odmítl, jmenovitě v rozsudku ze dne 27.10.1999, sp. zn. 20 Cdo 1356/98. Ve smyslu §118 odst. 1 a §119 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanského zákoníku), je pozemek, coby předmět občanskoprávních vztahů, nemovitou věcí, jež se vyznačuje tím, že je částí zemského povrchu, oddělenou zpravidla viditelnými hranicemi, popřípadě podle geodetických zásad i bez vyznačení hranic v terénu, jemuž v katastrálních operátech přísluší v rámci katastrálního území určité parcelní číslo, výměra, druh a zobrazení v katastrální mapě. Takto je uveden v katastru nemovitostí, zahrnujícím soupis a popis pozemků a jejich geometrické a polohové určení, jakož i evidenci vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem podle zvláštního předpisu a dalších práv k nemovitostem (srov. zákon č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jelikož podle §5 odst. 1 tohoto zákona v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musí být označeny pozemky parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, zakládají již tyto údaje identitu pozemku (zapsaného v katastru nemovitostí) jakožto věci v občanskoprávním smyslu. Z hlediska těchto zásad není sporu o tom, že dotčené pozemky jsou totožné s těmi, které ke dni 31.3.1948 vlastnila tehdejší Tělocvičná jednota v K. Dovolatelka otevírá toliko otázku, zda na tom nemění něco okolnost, byly-li pozemky (spolu s pozemky sousedícími) zastavěny ("sportovním areálem", tedy tzv. stavbou pro tělesnou výchovu). O tom, že vlastník pozemku může být subjektem odlišným od vlastníka stavby na něm zřízené, není pochyb. Platí-li to ohledně staveb jakožto věcí nemovitých, platí totéž tím spíše o stavbách coby věcech movitých. I kdyby na odňatých pozemcích stála později (po 31.3.1948) zbudovaná stavba, nic tedy nebrání tomu, aby cestou uplatnění restitučního nároku bylo dosaženo navrácení (obnovy) jejich vlastnictví; podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. ani tato okolnost (na rozdíl od jiných restitučních předpisů) překážkou pro navrácení majetkových práv není. Stavba, jež oproti tomu není věcí samostatnou, resp. jež je součástí pozemku (srov. nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb.), restituci pozemku nepřekáží rovněž, neboť se uplatní zásada, že součást věci (dokud není oddělena) sdílí právní osud věci hlavní. Podobně jsou zcela bez významu úpravy povrchu pozemku (zatravnění, zpevnění a pod), jestliže na něm byly provedeny. Právní argument, vycházející z údajné zastavěnosti (sportovním areálem), jejž vznesla dovolatelka, je proto bezvýznamný. Totéž platí ohledně tvrzení, že sloučením s dalšími pozemky vznikl "hospodářsky nedílný celek" (sportovní areál). Ve své rozhodovací činnosti Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil názor (srov. kupř. rozsudek ze dne 23.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 55/97), že "je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků ze samotného jejich následného rozdělení, sloučení, přeparcelování, respektive přečíslování; skutečnost, že jako části zemského povrchu oddělené od zbytku zemského povrchu hranicemi byly postupem doby v operátech evidence nemovitostí, případně v operátech katastru nemovitostí evidovány pod různými parcelními čísly a s rozmanitým geometrickým určením, neznamená, že se na jejich hmotném substrátu (jímž je samotná půda coby produkt přírody vzniklý bez přičinění člověka, který je - z ekonomického hlediska - nenahraditelný, nerozmnožitelný a nezastupitelný) cokoli změnilo. Nelze tudíž vyloučit vydání stávajících pozemků jakožto věcí v právním smyslu, které co do své půdní podstaty byly předmětem rozdělování, přeparcelování nebo slučování" (obdobně se vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 19.3.1997, sp. zn. II. ÚS 82/96, uveřejněném ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 1997 - I.díl). Tím spíše pak platí, že restituční nárok (včetně nároku na navrácení majetkových práv) není omezen tím, byly-li pozemky (po 31.3.1948) "sloučeny" s dalšími pozemky toliko ve smyslu "hospodářsky nedílného" určení; tím méně by totiž mohla být dotčena identita "původních" pozemků jakožto věcí, tvořících jediný (nepřímý) předmět příslušného (nyní navraceného) práva. Co do výtky, že žalobkyně neprokázala řádné uplatnění restitučního nároku (protože výzvu k navrácení majetkových práv učinila S. ž. M., aniž doložila příslušné zmocnění), platí, že je výtkou především skutkovou. V dovolacím řízení - v obecné rovině - je relevantní (pouze) z hlediska dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ nebo c/ o.s.ř., coby námitka, že skutková zjištění jsou nesprávná nebo neúplná. Dovolatelka však přehlíží (co z obou uvedených ustanovení plyne), že správnost nebo úplnost skutkových zjištění je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ ani podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. na takové námitce nemůže být úspěšně založen. Tomu odpovídá, že se v dovolacím řízení neprovádí dokazování, resp. že se provádí jen k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.). Právě takovou je ale námitka, již užila dovolatelka. Byť uvádí, že tvrzení o nedostatku zmocnění pro sokolskou župu vyslovila "opětovně", obsah spisu to nepotvrzuje; dosud tvrdila, že chybí spolehlivý důkaz, že výzva jí byla (do 31.12.1991) doručena. Ostatně z písemné výzvy ze dne 29.10.1991, kterou byl v řízení učiněn důkaz (při jednání před soudem prvního stupně dne 5.1.1993), se podává - oproti tvrzení dovolatelky - že ji činí sama žalobkyně (a nikoli župa jakožto její zmocněnec), stejně jako to, že "ke všem jednáním, souvisejícím s uplatňováním nároku na navrácení majetkových práv" žalobkyně S. ž. M. skutečně zmocňuje. Že tato výzva byla včas doručena, odvolací soud náležitě odůvodnil, a dovolatelka tento závěr v dovolání nenapadla. Ani tento dovolací důvod tudíž nebyl uplatněn právem. Je tedy namístě uzavřít, že se prostřednictvím v dovolání uvedených důvodů správnost rozsudku odvolacího soudu dovolatelce zpochybnit nepodařilo, a Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) žádné (prokazatelné) náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 20. prosince 2000 JUDr. Vladimír K u r k a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2000
Spisová značka:20 Cdo 2401/98
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2401.98.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18