Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 1553/2000 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1553.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1553.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1553/2000 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalované B. l. - o. d., R., a. s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 235/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 1999 č.j. 13 Co 371/98-117, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 13.10.1993 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 8.10.1993 v pozdních odpoledních hodinách v oddělení dámské módy před zákazníky a pracovníky tohoto oddělení verbálně a fyzicky napadla paní Ch. a že přikázala pokladní z centrální pokladny a jedné obsluhující prodavačce tohoto oddělení, aby s ní šly do skladu, aniž by zajistila zejména za pokladní náhradu. Zvlášť hrubé a "zavrženíhodné" porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyně a) fyzicky omezila svobodu osoby pověřené firmou k plnění úkolů v úseku dámské módy, b) bez náhrady a samovolně odvolala pokladní z centrální poklady a obsluhující prodavačku, c) hrubě urážlivými výroky znevažovala autoritu paní Ch. a tím i vedení firmy a d) hluboce pobouřila morálně etické cítění zaměstnanců a zákazníků přítomných incidentu. Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila v podstatě tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustila. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27.4.1995, č.j. 14 C 235/93-36, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně dne 8.10.1993 kolem 17. hodiny vyvolala v obchodním domě B. l. incident s vedoucí oddělení E. Ch. Žalobkyně E. Ch. před zákazníky obchodního domu, přítomnými prodavačkami a učni, v době, kdy paní Ch. obsluhovala zákaznici, uchopila za rameno a snažila se ji od zákaznice odtáhnout; počínala si přitom arogantně, celá věc vzbudila v obchodním domě takovou pozornost, že se kolem začali shlukovat lidé, a až na zásah prodavačky I. Ch. odešla do kanceláře. Soud prvního stupně dovodil, že tímto svým chováním žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť "není možné, aby se vedoucí pracovník obchodního domu choval na veřejnosti tímto způsobem". Další vytýkané porušení pracovní kázně (odvolání pokladní s tím spojené "ohrožení firmy") nebylo podle názoru soudu prvního stupně prokázáno. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.1.1996, č.j. 16 Co 299/95-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni "na účet její právní zástupkyně" na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.340,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 460,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud dospěl k závěru, že "skutečnosti uvedené v písemném zrušovacím projevu žalované se provedenými důkazy včetně výslechu rozhodné svědkyně Ch. nepotvrdily". Svědkyně Ch. totiž "jednoznačně vypověděla, že ji žalobkyně uchopila za rameno, otočila ji a snažila se ji přimět, aby s ní šla do skladu, a poté ji začala chytat za ruku". Podle odvolacího soudu takovéto jednání žalobkyně nelze považovat za fyzické napadení, "nýbrž jako nevhodnou snahu vynutit si tímto způsobem pozornost svědkyně Ch.". Prokázáno nebylo ani "verbální napadení", neboť žádná ze svědkyň neuvedla, "jakými konkrétními výroky je měla žalobkyně realizovat". Protože bylo zjištěno, že všechny pokladny na oddělení byly zajištěny, nemohla žalobkyně odvoláním pokladní a další prodavačky "vyvolat stav nebezpečí odcizení pokladní hotovosti". Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se "bezpochyby vůči své spolupracovnici E. Ch. dopustila nevhodného jednání, které bylo neadekvátní jejímu pracovnímu postavení, toto jednání však měla žalovaná sankcionovat v krajním případě výpovědí z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce". S ohledem na intenzitu porušení pracovní kázně žalobkyní nebylo na místě v daném případě přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 7. 5. 1997, č.j. 2 Cdon 842/96-76, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k odlišnému skutkovému závěru o tom, zda žalobkyně vůbec jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 13. 10. 1993 porušila pracovní kázeň, aniž však k odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního stupně dospěl postupem podle ustanovení §213 o.s.ř. (zejména neprovedl výslech žalobkyně a svědkyň E. Ch., L. K. a I. Ch., jejichž výpovědi se dovolává). Usnesením ze dne 23. 9. 1997, č.j. 16 Co 214/97-87, Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 1995, č.j. 14 C 235/93-36, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že "vzhledem k právnímu názoru dovolacího soudu, v jehož důsledku se odvolací soud nemůže od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlit bez zopakování dokazování, které však odvolací soud provádět nehodlá, neboť by tím v rozporu se svou přezkumnou funkcí nahrazoval činnost soudu prvního stupně, pak nutno uzavřít, že skutkové závěry soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, a že tudíž jeho závěr o splnění předpokladu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (včetně posouzení intenzity případného porušení pracovní kázně žalobkyní) je nepřezkoumatelný". Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 1998, č.j. 14 C 235/93-94, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 4.070,- Kč "na účet" JUDr. T. S. Dovodil, že bylo prokázáno, že dne 8. 6. 1993 žalobkyně uchopila paní Ch. za rameno a snažila se ji proti její vůli odtáhnout z prodejního úseku, že hovořila zvýšeným hlasem, což upoutalo pozornost okolních zákazníků, že přikázala Š. D., která byla v centrální pokladně, aby s ní šla do skladu a nezajímala ji náhrada za tuto pracovnici, a že stejně tak odvolala z práce na prodejně svědkyni Ch. Užila-li žalovaná v dopise ze dne 13. 10. 1993 výraz "fyzicky napadla" jednalo se podle soudu prvního stupně o hodnocení jednání v návaznosti na popsaný děj, jež byl důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Uvedené jednání žalobkyně hodnotil soud prvního stupně jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a to s přihlédnutím k chování žalobkyně na pracovišti i v předchozí době. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 1999, č.j. 13 Co 371/98-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyní dopisem ze dne 13. 10. 1993 je neplatné; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám JUDr. A. Š. na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.450,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 4.300,- Kč. Po doplnění dokazování opětovným výslechem svědkyň Š. D. a E. Ch. dovodil, že uchopení E. Ch. za rameno a snahu ji odtáhnout z prodejního úseku, nelze považovat za fyzické násilí, které by omezilo svobodu E. Ch. nebo její fyzickou stabilitu, a proto je nelze považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že ani svědkyně Ch. před odvolacím soudem neoznačila "chycení za rameno" za fyzické násilí a že mezi svědkyní a žalobkyní šlo o jednání, při němž obě hovořily se zvýšeným hlasem. Ze žádné svědecké výpovědi podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by žalobkyně odvoláním pokladní z centrální pokladny a obsluhující prodavačky "vytvořila stav ohrožení pokladny, která byla po celou dobu obsazena, pokud by nebyla uzavřena". Přihlédl rovněž k tomu, že žalobkyně vyžadovala vůči svým podřízeným dodržování všech pracovních povinností, což se projevilo i v konfliktu s E. Ch., které byla "do určité míry pracovně nadřízená", kdy trvala na tom, aby prodejna byla řádně vybavena zbožím, které bylo ve skladu. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého mezi žalobkyní a svědkyní E. Ch. byl vztah nadřízenosti a podřízenosti nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí ani se skutkovými zjištěním odvolacího soudu, podle něhož nelze uchopení za rameno považovat za "fyzické napadení", a s tím, že verbální napadení vymezil jen vytýkáním nedostatků. Podle přesvědčení dovolatelky, jestliže svědkyně K. viděla, jak žalobkyně svědkyni Ch. uchopila za rameno a táhla ji pryč, nelze hovořit o "nějakém přátelském položení ruky na rameno". Z výpovědí svědků D., K. a dr. P. dále podle dovolatelky vyplývá, že šlo o velmi hlasité vytknutí údajných nedostatků jak v prostoru prodejny, tak skladu, a že krátce po incidentu svědkyně Ch. na svém pracovišti plakala. Nesprávná skutková premisa odvolací soud vede i k nesprávnému určení míry intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní. Odvolací soud totiž nesprávně rozčleňuje jednání žalobkyně na jednotlivé části a tyto hodnotí dílčím způsobem, aniž je posuzuje jako celek, a jednání žalobkyně tak "rozmělňuje" a v jeho jednotlivých fázích "zlehčuje a bagatelizuje". Vycházeje z toho, že je "zcela nesporné", že žalobkyně uchopila svoji spolupracovnici za rameno a pokoušela se ji odtáhnout z prodejního úseku a že k tomuto jednání došlo před zraky dalších pracovnic a před zraky zákazníků, kteří v oddělení nakupovali, a s přihlédnutím k tomu, že podle jejích podnikatelských zkušeností je jedním z největších a nejhrubších pochybení v prodejní praxi, jestliže personál prodejny či obchodu vzbuzuje v zákaznících dojem, že nepůsobí jednoznačně pozitivně, když se například zaměstnanci mezi sebou perou, dovozuje dovolatelka, že se ze strany žalobkyně jednalo o porušení pracovní kázně takové intenzity, aby s ní bylo možno ukončit pracovní poměr okamžitě. Za "bagatelizaci závažnosti porušení pracovní kázně žalobkyně" považuje dovolatelka též to, jak odvolací soud hodnotil skutečnost, že zaměstnanec žalované K. při šetření deliktu jednotlivé svědkyně poučoval "snad ve smyslu ustanovení §100 a 101 tr. řádu", když svojí argumentací způsobil stav, jako by toto šetření nebylo vůbec relevantní a nebylo použitelné. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky rovněž postiženo vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž provedl stran odůvodněnosti jiného skutkového děje důkaz. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 1. 3. 1999 - proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování", tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Žalovaná dále napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nesouhlasí pouze se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podrobuje sice kritice právní posouzení věci odvolacím soudem, podstatou jejich námitek je ovšem to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalovaná zároveň, jak výše uvedeno, vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr a na něm pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Z uvedeného vyplývá, že žalovaná netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tím, že žalovaná na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacích důvodů) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění také dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale pouze dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Závěr o tom, že žalobkyně byla E. Ch. "do určité míry pracovně nadřízená" převzal odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ze závěrů soudu prvního stupně, jež doplnil výslechem svědkyň Š. D. a E. Ch. Tento jeho závěr zcela koresponduje s tím, co svědkyně Ch. uvedla před odvolacím soudem ("žalobkyně jako sektorářka byla určitým způsobem nadřízenou") i s tím, jaké skutkové závěry učinil soud prvního stupně ("jednání žalobkyně bylo proto nutné posuzovat z hlediska ..... působení žalobkyně ve vedoucí funkci na ostatní zaměstnance", "jednání žalobkyně nelze akceptovat ani v případě, že by příkaz vůči vedoucí oddělení byl oprávněný", "žalobkyně neměla v pracovní náplni v průběhu prodejní doby zasahovat vedoucí do prodeje v oddělení"). Rovněž Ing. J. M., který v době konfliktu mezi žalobkyní a E. Ch. zastával funkci obchodně provozního ředitele, před soudem prvního stupně vypověděl, že žalobkyně pracovala ve funkci "vedoucí sektoru OT" a že jejím úkolem bylo "metodicky řídit prodejny přes vedoucí a nebo jejich zástupkyně". Odvolací soud tedy svůj závěr o tom, že žalobkyně byla E. Ch. "do určité míry pracovně nadřízená", učinil z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že žalobkyně byla svědkyni E. Ch. nadřízena jen v rozsahu metodického řízení maximálně s právem navrhovat a upozorňovat na nedostatky, nikoliv však přímo vůči zaměstnancům zaměstnaným na tom kterém oddělení žalované, potvrzuje tak vlastně shora uvedený závěr odvolacího soudu, že žalobkyně byla E. Ch. nadřízena "do určité míry". Výše uvedené se týká i námitek dovolatelky směrujících k tomu, jaký závěr učinil odvolací soud ohledně incidentu, který se mezi žalobkyní a E. Ch. odehrál dne 8. 10. 1993. Nesouhlasí-li dovolatelka se závěry odvolacího soudu, že "za fyzické napadení nelze považovat chycení za rameno" a že "žalobkyně s E. Ch. hovořily zvýšeným hlasem" a předstírá-li vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud ("nešlo jen o nějaké přátelské položení ruky na rameno", "šlo o velmi hlasité vytknutí údajných nedostatků"), napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem. Rozsudek odvolacího soudu není postižen (jak se dovolatelka v dovolání domnívá) ani vadou uvedenou v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., kterou dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž provedl stran odůvodněnosti jiného skutkového děje důkaz. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud se od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlil jen tam, kde provedl vlastní skutková zjištění, případně tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně doplnil vlastními důkazy. V ostatním se odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvního stupně shodl. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. a není postižen ani jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. l a §151 odst. l věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 20. prosince 2000 JUDr. Mojmír P u t n a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2000
Spisová značka:21 Cdo 1553/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1553.2000.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18