Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 1705/99 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1705.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1705.99.1
sp. zn. 21 Cdo 1705/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované Nemocnici s poliklinikou v L., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 11 C 756/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.ledna 1999, č.j. 11 Co 621/98-48, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 6.2.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §46 odst. 1, písm f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Porušení pracovní kázně spatřovala žalovaná v první řadě v tom, že žalobkyně po návratu z dlouhodobé pracovní neschopnosti a čerpání dovolené dne 3.1.1997 v 6,30 hodin, kdy jí začínala pracovní doba, nenastoupila k výkonu sjednané práce (dostavila se až v 8,00 hodin k projednání dalšího pracovního uplatnění k řediteli žalované a poté, co jí bylo ředitelem nabídnuto uzavření dohody o skončení pracovního poměru ke dni 31.1.1997, případně uzavření dohody o změně pracovní smlouvy, tyto nabídky neakceptovala a z organizace odešla) a že do zaměstnání nastoupila až dne 10.1.1997 na výzvu žalované; její nepřítomnost na pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 žalovaná po projednání s odborovým orgánem kvalifikovala jako neomluvenou absenci. Další důvod k tomuto opatření žalovaná spatřovala v tom, že žalobkyně, přestože byla dopisem ze dne 8.1.1997 upozorněna na porušování pracovní kázně a na možnost výpovědi, dopustila se dalších porušení pracovní kázně, a to dne 29.1.1997 tím, že přijala na svém pracovišti (v pokladně) bez předchozího souhlasu přímého nadřízeného soukromou návštěvu, které jako cizí osobě umožnila vstup do místnosti pokladny, tím, že během období od 15.1.1997 do 31.1.1997 používala telefon zaměstnavatele k soukromým hovorům, a tím, že svým chováním na pracovišti a postojem k práci nedodržuje zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci, v důsledku čehož dochází ze strany ostatních zaměstnanců k odmítání zastupovat ji v případě nepřítomnosti v pokladně. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná jí žalovanou dne 6.2.1997 je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že svou nepřítomnost na pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1. 1997 považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 zák. práce (žalovaná jí znemožnila výkon práce sjednané pracovní smlouvou, její pracovní místo a pracoviště bylo po jejím návratu z dovolené dne 3.1.1997 obsazeno jinou zaměstnankyní), že dne 29.1.1997 nepřijala na pracovišti - v pokladně žádnou soukromou návštěvu (pouze mezi dveřmi do pokladny vyslechla informaci od své nezletilé dcery o jejích zdravotních potížích), že používání telefonu žalované k soukromým účelům bylo běžnou praxí u žalované s tím, že vždy při výplatě mzdy byly soukromé hovory zaměstnanci placeny (stejným způsobem proběhly a byly vyúčtovány i její telefonické hovory v lednu 1997), a že výtka spočívající v porušování zásad spolupráce je zcela nekonkrétní. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 27.4.1998, č.j. 11 C 756/97-22, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení v částce 3.375,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny všechny hmotněprávní podmínky výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy od 17.6.1985 ve funkci pokladní (se změnou pracovní náplně od 16.1.1997), se dopustila závažného porušení pracovní kázně tím, že ve dnech 3.1.1997, 6.1.1997 a 7.1.1997 měla neomluvenou absenci v práci, dále tím, že dne 29.1.1997 přijala soukromou návštěvu v pokladně, čímž porušila interní směrnici žalované o zákazu soukromých návštěv v pokladně a pracovní řád, a konečně tím, že v době od 15.1.1997 do 31.1.1997 používala telefon žalované k soukromým účelům, čímž rovněž porušila pracovní řád; měl za prokázáno, že jak s pokladní směrnicí platnou od 1.11.1996, tak s pracovním řádem ze dne 25.7.1996, účinným od 1.8.1996, byla žalobkyně dne 15.1.1997 řádně seznámena . Naproti tomu nepovažoval za porušení pracovní kázně další žalobkyni vytýkané jednání spočívající v tom, že nedodržovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci, a to pro jeho nedostatečnou konkretizaci. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26.1.1999, č.j. 11 Co 621/98-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.375,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 2.612,- Kč "na účet právního zástupce žalobkyně". Vycházel z toho, že žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce shrnula všechny skutečnosti zakládající porušení pracovní kázně žalobkyní ("absence ve dnech 3., 6. a 7.1.1997, přijetí soukromé návštěvy dne 29.1.1997 na pracovišti, používání telefonu k soukromým účelům v druhé polovině ledna 1997 a posléze nedodržování zásad spolupráce s ostatními zaměstnanci"). Z výpovědi však výslovně nevyplývalo, zda k ní bylo přistoupeno pro závažné porušení pracovní kázně či pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Soud prvního stupně se ale tímto rozlišením nezabýval ("zřejmě" vycházel z toho, že jednání žalobkyně ve svém souhrnu naplňuje výpovědní důvod spočívající v závažném porušování pracovní kázně). Odvolací soud posuzoval jednotlivé, ve výpovědi z pracovního poměru uváděné, případy porušení pracovní kázně diferencovaně ("jednotlivě nebo až ve svém souhrnu"). Za nejpodstatnější z jednotlivých případů přitom považoval třídenní absenci, neboť toto jednání žalobkyně, kdyby bylo prokázáno, by podle jeho názoru samo o sobě mohlo být považováno za závažné porušení pracovní kázně, a další ve výpovědi uvedené případy porušení pracovní kázně by již byly pro posouzení věci nerozhodné. Poté, co řízení doplnil "výslechem navrhovatelky jako účastnice řízení", výslechem statutárního zástupce žalované Ing. O. V. a svědkyně A. H., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 bezdůvodně nenastoupila do práce; dovodil, že nepřítomnost žalobkyně v práci v těchto dnech byla důsledkem toho, že jí nebyl výkon práce sjednané v pracovní smlouvě (v pokladně) žalovanou jako zaměstnavatelem umožněn, a skutečnost, že žalobkyně v těchto dnech nepracovala, považoval za překážku v práci na straně zaměstnavatele. Oproti soudu prvního stupně, který - jak konstatoval odvolací soud - "se postavil na stanovisko žalované, podpořené vyjádřením odborové organizace, zejména však výpovědí svědkyně A. H.", odvolací soud považoval za věrohodnou výpověď žalobkyně, že po nástupu do zaměstnání z dovolené dne 3.1.1997 nemohla vykonávat práci pokladní proto, že jí v tom bylo ze strany žalované zabráněno. Naopak za nepřesvědčivé posoudil tvrzení Ing. O. V., statutárního zástupce žalované, že nebránil žalobkyni, aby se dne 3.1.1997 po rozhovoru s ním vrátila na pracoviště (do pokladny), i když svědkyně A. H. jeho výpověď podpořila. Podle názoru odvolacího soudu při hodnocení výpovědi svědkyně A. H. "nelze pominout určitý vztah závislosti, který vyplývá z toho, že tato svědkyně je bezprostředně podřízená řediteli žalované, což mohlo ovlivnit její výpověď, kterou je proto nutno brát s určitou rezervou". Ohledně ostatních jednání žalobkyně, v nichž žalovaná spatřovala porušení pracovní kázně, odvolací soud uzavřel, že nejsou takového druhu, aby je bylo možno považovat za závažné porušení pracovní kázně, a že ve svém souhrnu nemohou obstát ani jako důvod výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, neboť v takovém případě by se muselo jednat minimálně o trojí porušení pracovní kázně; o takovou situaci nejde, protože posledně uvedený případ porušení pracovní kázně ("nedostatek spolupráce se zaměstnanci") nelze za porušování pracovní kázně považovat z důvodů uvedených již soudem prvního stupně. Odvolání žalobkyně by bylo třeba považovat za důvodné i tehdy - pokračoval odvolací soud - kdyby bylo vycházeno z posouzení této věci soudem prvního stupně. Ten tvrzení žalované o existenci závažného porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně spočívajícího ve skutečnostech uvedených ve výpovědi z pracovního poměru považoval za věrohodné. Přitom ale upozornění žalobkyně na možnost výpovědi při dalším porušení pracovní kázně, k němuž došlo dopisy žalované adresovanými žalobkyni ze dne 9.1.1997, ze dne 30.1.1997 a naposled ze dne 3.2.1997, nemůže být relevantní k uváděným případům porušení pracovní kázně žalobkyní ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 6.2.1997, když ke všem těmto jednáním došlo přede dnem 3.2.1997. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepřítomnost žalobkyně na pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 nelze považovat za neomluvenou absenci a že se tedy v tomto případě nejednalo ze strany žalobkyně o závažné porušení pracovní kázně, ani se závěrem, že další případy porušování pracovní kázně uvedené ve výpovědi z pracovního poměru nemohou být posuzovány za takové porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem pro použití výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Ohledně závěru o tom, že u žalobkyně nešlo o bezdůvodné nenastoupení do práce, ale, že "je třeba uvěřit žalobkyni v tom, že jí byl znemožněn výkon práce v souladu se sjednanou pracovní smlouvou", odvolacímu soudu vytýká, že vycházel jen z tvrzení žalobkyně, které uvěřil, že jí byl výkon práce sjednané pracovní smlouvou ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 žalovanou znemožněn, přestože proti jejímu tvrzení stály výpovědi Ing. O. V., statutárního zástupce žalované, a svědkyně A. H., přímé nadřízené žalobkyně, jež byly navíc podpořeny předloženými listinnými důkazy. Nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědkyně A. H., které odvolací soud neuvěřil proto, že "nelze pominout určitý vztah závislosti, který vyplývá z toho, že uvedená svědkyně je bezprostředně podřízená statutárnímu zástupci žalované, což mohlo ovlivnit její výpověď", ani s hodnocením výpovědi statutárního zástupce žalované Ing. O. V., kterou považoval odvolací soud za nepřesvědčivou proto, že nedovedl u odvolacího jednání vysvětlit, proč žalobkyně odešla dne 3.1.1997 po rozhovoru s ním z areálu nemocnice. Namítá, že v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by podstatným způsobem změnily skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně (žalobkyně ani "oba svědkové" své výpovědi před odvolacím soudem nijak nezměnili a odkázali na své výpovědi před soudem prvního stupně, případně uvedli, že s odstupem času si přesně na všechny skutečnosti nemohou vzpomenout). Vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení listinných důkazů použil z jednotlivých listin zcela účelově údaje, které svědčí ve prospěch žalobkyně, a opomenul tyto údaje zhodnotit v kontextu obsahu celého příslušného listinného důkazu. Dovolatelka je přesvědčena, že nepřítomnost žalobkyně na pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 byla neomluvenou absenci (připomíná dopis ze dne 8.1.1997 a ze dne 9.1.1997), a že žalobkyně porušila pokladní směrnici a pracovní řád, přestože s nimi byla řádně dne 15.1.1997 seznámena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že se jedná o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm, a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu samotného dovolání však vyplývá, že nenapadá jedině a výlučně právní posouzení věci odvolacím soudem (žalovaná netvrdí pouze to, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy nesprávně vyložil). Z vylíčení důvodů uvedených v dovolání, pro něž rozsudek odvolacího soudu napadá, je nepochybné, že v první řadě nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o tom, že v případě nepřítomnosti žalobkyně v práci ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 nešlo o bezdůvodné nenastoupení do práce, ale, že "je třeba uvěřit žalobkyni v tom, že jí byl znemožněn výkon práce v souladu se sjednanou pracovní smlouvou", kterýžto skutek byl jedním z důvodů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, tedy, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označí, ale především podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2, §243c o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání nejprve z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§153 odst. 1 o.s.ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§120 o.s.ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. §125 o.s.ř.). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Odvolací soud v projednávané věci při hodnocení důkazů uvedeným způsobem nepostupoval. Soud prvního stupně při zkoumání, zda jednání žalobkyně spočívající v její nepřítomnosti v práci ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 bylo bezdůvodným nenastoupením do práce a představovalo závažné porušení pracovní kázně, či zda šlo o situaci, kdy jí žalovaná neumožnila vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě (funkci pokladní), dospěl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ke skutkovému závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyni bylo znemožněno v těchto dnech vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě. Tento závěr dovodil z výpovědi statutárního zástupce žalované ředitele Ing. O. V. a z výpovědi svědkyně A. H., jakož i ze skutečnosti, že dne 15.1.1997, kdy žalobkyně po čerpání dovolené fakticky do zaměstnání nastoupila, jí byla pokladna předána (proto uzavřel, že ze strany žalobkyně šlo o neomluvenou absenci a o závažné porušení pracovní kázně). Odvolací soud - jak uvádí v odůvodnění svého rozsudku - "poté, co žalobkyni, svědkyni A. H., jakož i statutárního zástupce žalované znovu při odvolacím jednání vyslechl" naproti tomu ze skutkového hlediska dovodil, že v uvedených dnech nešlo u žalobkyně o bezdůvodné nenastoupení do práce, ale o důsledek toho, že jí byl výkon práce sjednané v pracovní smlouvě žalovanou znemožněn ("pokud v těchto dnech nepracovala bylo to pro překážky na straně zaměstnavatele"), a uzavřel, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně tímto svým jednáním porušila pracovní kázeň. Tento svůj závěr opřel o výpověď žalobkyně, neboť ji na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za věrohodnou ("nepokládá totiž za logické, že žalobkyně, která si nepochybně byla vědoma následků bezdůvodného opuštění pracoviště, by jednala bez vážné příčiny tímto způsobem"). Výpověď účastníků - jak dále uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku - hodnotil "v kontextu celého jednání, jak mezi žalobkyní a statutárním zástupcem žalované Ing. O. V. probíhalo". Za nepřesvědčivou pokládal odvolací soud výpověď statutárního zástupce žalované ředitele Ing. O. V. o tom, že nebránil žalobkyni, aby se dne 3.1.1997 po rozhovoru s ním vrátila na pracoviště do pokladny, jednak proto, že přihlédl k předmětu jednání mezi ním a žalobkyní ve dnech 2.1.1997 a 3.1.1997 (konstatoval, že "ředitel žalované vzhledem k výhradám k práci žalobkyně z předchozího období chtěl řešit celou záležitost tak, že žalobkyně buď přejde dohodou na jiné pracoviště nebo ukončí dohodou pracovní poměr, že žalobkyně tomuto řešení nebyla ovšem přístupná, setrvávala na stanovisku, že bude dále vykonávat ve shodě s pracovní smlouvou práci pokladní, a s případným skončením pracovního poměru souhlasila jen za předpokladu, že jí bude vyplaceno odstupné, a že s tím nebyl zase srozuměn ředitel žalované"), a dále proto, že Ing. O. V. nedovedl při odvolacím jednání vysvětlit, proč vlastně žalobkyně odešla z areálu nemocnice po rozhovoru s ním dne 3.1.1997 (konstatoval, že "pokud by jeho tvrzení, že jí nebránil pokračovat v práci v pokladně, odpovídalo skutečnosti, bylo by logické, že by se žalobkyně vrátila na své pracoviště a neodešla domů s tím, že do práce přijde, až jí bude umožněno v pokladně pracovat, jak vyplývá z jejího dopisu, který žalované zaslala, a že by se také neobracela bezprostředně na právníka a odborovou organizaci se žádostí o pomoc při řešení této situace"). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který výpověď statutárního zástupce žalované ředitele Ing. O. V. považoval za věrohodnou mimo jiné proto, že byla potvrzena výpovědí svědkyně A. H., zhodnotil jeho výpověď jako nepřesvědčivou, i když svědkyně H. jeho výpověď podpořila, protože - jak konstatoval v odůvodnění rozsudku - u této svědkyně "nelze pominout určitý vztah závislosti, který vyplývá z toho, že uvedená svědkyně je bezprostředně podřízená řediteli žalované, což mohlo ovlivnit její výpověď, kterou je proto nutno brát s určitou rezervou". Jestliže odvolací soud, který statutárního zástupce žalované ředitele Ing. O. V. opakovaně vyslechl jako účastníka (§213 odst. 1 a 2 o.s.ř.) za dodržení zákonem předepsaného způsobu provedení tohoto důkazu (§131 o.s.ř.), hodnotil jeho výpověď jako nepřesvědčivou, přičemž proti jeho výpovědi stálo jen tvrzení žalobkyně, jehož větší přesvědčivost dovozoval zejména z toho, že se bezprostředně po konfliktu dne 3. 1. 1997 obrátila na právníka a odborovou organizaci o pomoc, měl se dále zabývat tím, zda okolnosti konfliktu dne 3. 1. 1997 nebyly prokázány jinými důkazy. Takovým "jiným důkazem" významným pro posouzení věci byla výpověď svědkyně A. H.; tento důkaz k podpoře svých tvrzení žalovaná navrhla, soudem prvního stupně byl proveden a z hlediska pravdivosti také hodnocen (jako věrohodný). Přestože odvolací soud svědkyni A. H. opakovaně vyslechl (§213 odst. 1 a 2 o.s.ř.) za dodržení zákonem předepsaného způsobu provedení tohoto důkazu (§126 o.s.ř.), jeho závěr o nevěrohodnosti její výpovědi jen z důvodů, které v napadeném rozsudku uvádí, nelze považovat za správný. Nesprávný byl vzhledem k výše uvedenému takový postup, na základě něhož odvolací soud z obecných hledisek hodnotil svědeckou výpověď svědkyně A. H., kterou - jak odvolací soud uvádí - je "nutno brát s určitou rezervou" proto, že "nelze pominout určitý vztah závislosti, který vyplývá z toho, že uvedená svědkyně je bezprostředně podřízená řediteli žalované, což může ovlivnit její výpověď". Protože zákon stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. §125 o.s.ř.), není možné důkaz, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný (a takovým důkazem výpověď svědkyně A. H. v této věci je) a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek jen z důvodů "určitého vztahu závislosti, vyplývajícího z toho, že uvedená svědkyně je bezprostředně podřízená řediteli žalované". Hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny (jistěže s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Z výše uvedeného vyplývá, že existence pracovněprávního vztahu svědkyně A. H. a žalované jako jejího zaměstnavatele ani pracovní zařazení této svědkyně ("je bezprostředně podřízena řediteli žalované"), bez toho, že by k této skutečnosti přistupovaly další relevantní skutkové okolnosti charakterizující konkrétně obsah a kvalitu tohoto vztahu, sama o sobě pro posouzení míry její závislosti na žalované jako zaměstnavateli a pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) resp. důkazní nezpůsobilosti její výpovědi nestačí, neboť její nevěrohodnost ze vztahu k žalované pouze presumuje. Se skutkovým závěrem odvolacího soudu proto dovolací soud nesouhlasí, neboť skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při přezkoumávání napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud zjistil, že řízení před odvolacím soudem je postiženo také jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. [k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.]. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo jej i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro odvolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 o.s.ř.); z toho plyne, že při opakování dokazování nebo doplnění dokazování ve smyslu ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud postupuje v souladu s ustanoveními §122 odst. 1, §123 odst. 1 o.s.ř. a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví občanský soudní řád. Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu výpovědí účastníka řízení, musí takový důkaz sám opakovat způsobem, který pro tento důkaz stanoví ustanovení §131 o.s.ř., a sjednat si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu. To platí v případě výpovědi účastníků řízení (i svědků) proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Podle ustanovení §131 odst. 1 o.s.ř. nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu; mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. O tom musí být poučeni. Podle ustanovení §131 odst. 2 o.s.ř. ustanovení §126 odst. 3 o.s.ř. se zde použije obdobně. I pro výslech účastníka k důkazu mimo jiné platí, že soud musí na počátku výslechu zjistit jeho osobní údaje (zejména jeho věk, rodinný stav, zaměstnání a bydliště), a že vyslýchanému účastníku mohou klást otázky i členové senátu a se souhlasem předsedy senátu i ostatní účastníci řízení. Výslech účastníka jako důkaz je třeba důsledně odlišovat od tvrzení účastníka, ať je součástí žaloby či jiného podání soudu (byť učiněného do protokolu) nebo přednesu účastníka při jednání. Odpovědi účastníka na dotazy soudu při jednání, jestliže nejsou kladeny v rámci výslechu účastníka, rovněž mají jen charakter tvrzení účastníka. Účelem těchto dotazů, resp. přednesů účastníka, je vysvětlit soudu skutkový děj, nikoli přesvědčit soud o pravdivosti skutkového tvrzení. Naproti tomu důkaz výpovědí účastníka je prostředkem, jak soud přesvědčit o pravdivosti skutkových tvrzení. Zatímco skutkové tvrzení je tedy předmětem důkazu, výpověď účastníka je důkazním prostředkem sloužícím ke zjištění skutkového stavu. V projednávané věci se odvolací soud výše uvedenými zásadami platícími pro provedení důkazu výslechem účastníka (§131 o.s.ř.) i pro opakování důkazu výslechem účastníka (§213 odst. 2 o.s.ř.) neřídil; to přesto, že rozdílně hodnotil důkaz výpovědí žalobkyně jako účastnice řízení, kterou oproti soudu prvního stupně považoval za věrohodnou. Ačkoliv nařídil jako důkaz výslech žalobkyně (k jednání odvolacího soudu na den 17.11.1998 ji předvolal vzorem 14 o.s.ř. a v odůvodnění rozsudku rovněž uvedl, že řízení doplnil výslechem žalobkyně jako účastnice řízení), nelze uzavřít, zda důkaz jejím výslechem jako účastnice řízení způsobem podle ustanovení §131 o.s.ř. u jednání dne 17.11.1998 (ani u dalšího jednání dne 19.1.1999) provedl. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 17.11.1998 (,l. 36 spisu) bylo zjištěno, že odvolací soud (poté, co byl předsedou senátu přednesen podle obsahu spisu soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení, a poté, co bylo "vyloženo odvolání navrhovatelky z č.l. 27 a 30 - 31" a zástupkyní žalované předneseno vyjádření k odvolání) přistoupil k výslechu žalobkyně (následuje výpověď žalobkyně a její odpovědi na konkrétní dotazy odvolacího soudu). Z obsahu tohoto protokolu o jednání však není zřejmé, zda odvolací soud vyslechl žalobkyni jen za účelem doplnění jejích žalobních tvrzení, nebo zda prováděl důkaz jejím výslechem jako účastnice řízení a zda v takovém případě respektoval pravidla provádění důkazu výslechem účastníka řízení podle ustanovení §131 o.s.ř., tj. zejména, zda žalobkyni poučil o tom, že má vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, zda provedl zjištění údajů k její osobě a zda bylo účastníkům řízení umožněno klást jí otázky. Z těchto důvodů nelze učinit závěr, zda byl v odvolacím řízení proveden důkaz výslechem žalobkyně jako účastnice řízení podle ustanovení §131 o.s.ř. Z hlediska ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. tedy důkaz výslechem žalobkyně nebyl odvolacím soudem ani opakován. Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, zda žalobkyně ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 bezdůvodně nenastoupila do práce, měl - kromě výslechu statutárního zástupce žalované Ing. O. V. a svědkyně A. H. - zopakovat důkaz výslechem žalobkyně jako účastnice řízení, ze kterého soud prvního stupně rovněž vycházel, a to způsobem, jaký pro tento důkaz předepisuje ustanovení §131 o.s.ř. Protože nelze zjistit, zda tak učinil, nejsou jeho skutkové závěry v souladu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř.; řízení před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud k ní přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Namítá-li dovolatelka také, že odvolací soud nesprávně posoudil další dva případy porušení pracovní kázně žalobkyní (přijetí soukromé návštěvy na pracovišti dne 29.1.1997 a používání telefonu k soukromým účelům v období od 15.1.1997 do 31.1.1997), když dospěl k závěru, že nemohou být považovány za takové porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, napadá tím právní posouzení věci odvolacím soudem [§241 odst. 3 písm. d)]. Právní závěr, že "ostatní případy porušení pracovní kázně žalobkyní" nejsou takového druhu, aby je bylo možno charakterizovat jako závažné porušení pracovní kázně, a že ve svém souhrnu nemohou obstát ani jako důvod výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, protože se nejedná minimálně o trojí porušení pracovní kázně, ale pouze o dva skutky, odvolací soud učinil, aniž by se zabýval tím, zda v případě těchto jednání žalobkyně (přijetí soukromé návštěvy v pokladně dne 29.1.1997 a používání telefonu žalované k soukromým účelům v období od 15.1. do 31.1.1997) šlo vůbec o porušení pracovní kázně a v kladném případě, zda šlo o závažné porušení pracovní kázně či o soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, a v rámci toho, kolika skutků se žalobkyně v období od 15.1. do 31.1.1997 tím, že používala telefon zaměstnavatele k soukromým účelům (což žalobkyně nepopírá), dopustila. Jeho závěry jsou proto v uvedeném směru nesprávné pro svoji předčasnost a nepřezkoumatelnost (z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, které důkazy k objasnění rozhodujících skutečností provedl, jak je hodnotil a jaké byly jeho dílčí i celkové skutkové závěry, na něž pak aplikoval příslušné pravidlo chování). Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem a §243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 28. prosince 2000 JUDr. Mojmír P u t n a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/28/2000
Spisová značka:21 Cdo 1705/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1705.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18