ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.323.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 323/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. A., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1061/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. října 1999 č.j. 30 Co 503/99-53, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.4.1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním k tomuto dni "podle paragrafu 53 Zákoníku práce" okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvody k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce nepoužil do služebního vozidla "pro účely firmy" motorový olej, zakoupený dne 2.3.1998 "za peníze zaměstnavatele", že ve dnech 25.3.1998 a 1.4. až 3.4.1998 nebyl přítomen na pracovišti, dále že dne 1.4.1998 se "dopustil podvodu" tím, že "pro soukromé účely" nakoupil "jménem firmy" materiál v celkové ceně 1.784,30 Kč, a konečně že dne 2.4.1998 byl na soukromém pozemku žalobce zjištěn "odcizený materiál CD Profil 72 m v celkové hodnotě 1.669,- Kč" a "rozřezané desky OSB".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že "některé skutečnosti, v nichž žalovaný spatřuje hrubé porušení pracovní kázně, se vůbec nestaly", že některé skutečnosti podle jeho názoru "nelze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem", a že jeho pracovní poměr "v žádném případě nemohl skončit ke dni 3.4.1998".
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 7.4.1999 č.j. 8 C 1061/98-34 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 9.600,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "prvý vytýkaný skutek" (tj. že žalobce zakoupený motorový olej nepoužil do služebního vozidla) nebyl v řízení prokázán, že za neomluvenou absenci je možno považovat pouze nepřítomnost žalobce v práci dne 23.5.1998 a že nákup materiálu jménem žalovaného není porušením pracovní kázně, neboť "prokazatelně nemá souvislost s výkonem práce", a proto nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. Za závažné porušení pracovní kázně soud prvního stupně považoval pouze skutečnost, že žalobce odnesl z pracoviště bez povolení nadřízeného materiál, který náležel žalovanému, což by mohlo být důvodem výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák.práce, ne však okolností zakládající důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Podle názoru soudu prvního stupně totiž "nelze přehlédnout", že žalobce sám pomohl tuto záležitost objasnit, umožnil žalovanému prohlídku své nemovitosti a materiál byl posléze žalovanému vrácen.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11.10.1999 č.j. 30 Co 503/99-53 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit" žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.450,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 2.804,30 Kč, obojí "k rukám JUDr. Jk L.". Ve věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však odlišně právně posoudil. Zdůraznil, že žalobce tím, že odvezl ze stavby materiál bez souhlasu stavbyvedoucího (a tedy materiál úmyslně odcizil), "jednoznačně" porušil povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, podle kterého je zaměstnanec povinen řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Porušením pracovní kázně je též neomluvená absence dne 25.3.1998 a rovněž nákup materiálu pro soukromé účely jménem žalovaného dne 1.4.1998, kterým "u prodejce poškodil dobré jméno svého zaměstnavatele, když zneužil slevy, kterou dodavatel žalovanému poskytuje". Protože k těmto skutkům došlo "v krátkém časovém období", odvolací soud dospěl k závěru, že odcizení materiálu ve vlastnictví žalovaného žalobcem je třeba "v kontextu" s ostatními porušeními pracovní kázně posuzovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem umožňující postup podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že úvaha odvolacího soudu o posuzování intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem "s přihlédnutím ke kontextu všech skutků nemá oporu v zákoně". Zdůraznil, že jednotlivé pojmy, které Zákoník práce rozlišuje jako důvody pro jednotlivé způsoby skončení pracovního poměru, tj. soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, "nelze směšovat" a jednotlivé skutky, pro které s ním žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr, je třeba "posuzovat odděleně". Aby žalovaný mohl k tomuto výjimečnému opatření přistoupit, musel by podle názoru dovolatele alespoň jeden ze skutků, kterému mu byly vytýkány, "samostatně obstát" jako jednání, které je možno hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Mimo to dovolatel namítal, že žalovaný nedodržel jednoměsíční subjektivní lhůtu podle ustanovení §55 zák. práce, neboť okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 16.4.1998 a přímý nadřízený žalobce p. N. "získal vědomost o odebírání materiálu již mnohem dříve", než na základě prohlídky žalobcova objektu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že žalovaný s žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 3.4.1998 doručeným žalobci dne 16.4.1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen "zák. práce".
Žalobce v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu mimo jiné namítá, že "úvaha krajského soudu o posuzování intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem s přihlédnutím ke kontextu všech skutků nemá oporu v zákoně" a že má-li být okamžitě zrušen pracovní poměr pro více skutků, musí alespoň jeden z nich "samostatně obstát jako jednání, které je možno charakterizovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem". Tuto námitku nelze považovat za důvodnou.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 28.2.1997 jako sádrokartonář. Dne 25.3.1998 žalobce bez omluvy nebyl přítomen na pracovišti, dne 1.4.1998, aby dosáhl slevy, nakoupil stavební materiál pro vlastní potřebu "jménem firmy" žalovaného a dne 2.4.1998 byl v jeho garáži nalezen stavební materiál v ceně 1669,- Kč a "rozřezané desky OSB", odcizený žalobcem z majetku žalovaného. Dopisem ze dne 3.4.1998 žalovaný z těchto důvodů se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr; okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 16.4.1998.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm.b) a §46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy - jak správně uvedl odvolací soud - závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Z uvedeného vyplývá, že soud, který při posuzování míry intenzity porušení pracovní kázně hodnotí skutkový podklad okamžitého zrušení pracovního poměru na základě výše zmíněných hledisek, může přihlédnout rovněž k okolnosti, že se zaměstnanec dopustil několika po sobě následujících porušení pracovní kázně v krátkém časovém rozpětí; jednotlivé skutky přitom nemůže posuzovat odděleně, jak se nesprávně domnívá žalobce, nýbrž ve vzájemné souvislosti s dalšími vytýkanými porušeními pracovní kázně a jinými skutečnostmi rozhodnými pro vymezení hypotézy právní normy. Jestliže se zaměstnanec dopustil několika porušení pracovní kázně, která by sama o sobě nebyla důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, může okolnost, že se tak stalo v krátké časové souvislosti, být podkladem pro závěr, že ve svém souhrnu zvyšují míru intenzity porušení pracovní kázně některých z nich natolik, že představují porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. K obdobnému závěru dospěla soudní judikatura již v minulosti (srov. např. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce, Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení III, SEVT Praha 1980, str. 74) a dovolací soud nemá ani nyní důvod k její změně.
Při zkoumání, zda žalobce tím, že ze svého pracoviště odcizil stavební materiál patřící žalovanému, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem (závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce pracovní kázeň porušil, nebyl v dovolacím řízení zpochybněn), odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že šlo o úmyslné porušení pracovní kázně a že nešlo o porušení pracovní kázně ojedinělé, neboť žalobce se "v krátkém časovém období" dopustil dalších dvou porušení pracovní kázně. Z hlediska požadavku vymezení rozsahu hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze tudíž úvahu odvolacího soudu, vzhledem k okolnostem případu, považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že jednání žalobce dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, která opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Přisvědčit nelze ani námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné proto, že odvolací soud posoudil nesprávně počátek běhu jednoměsíční subjektivní lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §53 odst. 2 věty první zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že pracovník porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Dovolatel však opomíjí, že právní úprava nedává prostor pro výklad (a této povahy je tvrzení v dovolání), že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, roč. 1997, pod č. 6 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, roč. 1998, pod č. 75). Napadené rozhodnutí vycházející z toho, že žalovaný na základě prohlídky žalobcovy garáže získal vědomost (dověděl se), že žalobce se dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (t.j. jednání k tomu způsobilého), je proto s uvedeným výkladem ustanovení §53 odst. 2 zák. práce konformní.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu