ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.380.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 380/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně M. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. A., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 11 C 349/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 1999, č.j. 9 Co 735/99-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 1999, č.j. 9 Co 735/99-39, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 1.6.1999, č.j. 11 C 349/98-22, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 22, o velikosti 0+2 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. 3064, ulice N. ve F., (dále "předmětný byt"), určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka družstva, a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu ve smyslu ustanovení §705 odst. 2 obč.zák. Při rozhodování o dalším nájemci bytu přihlédl především k zákonným hlediskům uvedeným v §705 odst. 3 obč.zák., t.j. k zájmu nezletilé dcery účastníků a ke stanovisku pronajímatele, a dále pak k majetkovým poměrům žalobkyně, a k příčinám rozvratu manželství účastníků, kterážto hlediska zohlednil ve prospěch žalobkyně, když současně dovodil, že převažují nad hlediskem zásluh o získání předmětného bytu, svědčícím žalovanému. Povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu vázal na zajištění náhradního ubytování, neboť dovodil, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující přiznání této formy bytové náhrady. Přihlédl přitom k chování žalovaného k žalobkyni, k tomu, že ji hrubě a fyzicky napadal, vyhodil ji i s dítětem z bytu, vyměnil klíče, a byt obýval spolu se svojí přítelkyní, zatímco žalobkyně žila i s dítětem v podnájmech.
K odvolání žalovaného, do výroku o bytové náhradě, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.10.1999, č.j. 9 Co 735/99-39, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že " právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu se zrušuje, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva bude žalobkyně, a že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu". Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných z výpovědí účastníků a z listinných důkazů, poté, co opakoval listinné důkazy vztahující se k okolnostem, za nichž byl předmětný byt získán a k příčinám rozvratu manželství účastníků, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o zrušení práva společného nájmu a o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní předmětného bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však v dané věci neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč.zák., pro něž by povinnost žalovaného k vyklizení bytu měla být vázána na zajištění náhradního ubytování. Odvolací soud konstatoval, že vedle okolností rozhodných pro formu bytové náhrady, k nimž přihlédl okresní soud, jsou zde i další, které však soud prvního stupně nepovažoval za významné. Dovodil, že je třeba přihlédnout k zásluhám žalovaného o získání společného bytu, které spatřoval v tom, že mu byla poskytnuta půjčka z FKSP na úhradu převážné části členského podílu v družstvu, a v tom, že se v souvislosti se získáním předmětného bytu zavázal u svého zaměstnavatele odpracovat 7 let, a tento závazek splnil. Přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný po dobu tří let plnil veškeré povinnosti nájemce bytu, a k jeho rodinným poměrům (k tomu, že žije s družkou a její nezletilou dcerou). Okolnost, že žalobkyně žila více jak tři roky v podnájmech, neshledal významnou s poukazem na to, že se mohla domáhat soudní úpravy užívání předmětného bytu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání - obsahově směřující do výroku o povinnosti žalovaného byt vyklidit po zajištění náhradního bytu - které odůvodnila poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelka má za to, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla být povinnost žalovaného k vyklizení vázána na zajištění náhradního ubytování. Tyto důvody byly v řízení prokázány a spočívají v hrubém chování žalovaného, v tom, že ji fyzicky napadal a vyhodil ji z bytu, který jí znemožnil užívat, zatímco v něm bydlel se svojí přítelkyní. Argumentuje i tím, že nezletilá dcera účastníků má ze žalovaného obavy, neboť byla opakovaně svědkem jeho násilného chování k žalobkyni. Polemizuje s hodnocením okolností, které vzal odvolací soud při rozhodování o formě bytové náhrady v úvahu a namítá, že půjčka z FKSP, která byla poskytnuta žalovanému na úhradu části členského podílu v družstvu, byla splacena za trvání manželství, a že pracovní poměr žalovaného sjednaný na dobu určitou, byl znovu obnoven. Pokud jde o názor odvolacího soudu (uvádí se v dovolání), že žalovaný na rozdíl od žalobkyně plnil povinnosti nájemce, poukazuje dovolatelka na to, že předmětný byt nemohla užívat, a že platila mnohem více za podnájem. Zpochybňuje i další okolnost - rodinné poměry žalovaného, k níž odvolací soud přihlédl a namítá, že družka žalovaného se stala po rozvodu svého manželství nájemkyní třípokojového bytu, který vyměnila za menší, nechala v něm bydlet bývalého manžela, a nastěhovala se k žalovanému do předmětného bytu. Dovozuje, že žalovaný měl a má možnost řešení své bytové situace, a to v domě své matky. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky dovolacího řízení (zastoupení dovolatelky advokátem podle §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Dovolání je v dané věci (při neexistenci vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř.) přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., pokud směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jakkoli odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech výrocích (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku jako rozhodnutí, jímž se napadený rozsudek okresního soudu mění jako celek, ve skutečnosti - jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků rozsudku odvolacího soudu s přezkoumávaným prvostupňovým rozsudkem - změnil (kromě výroku nákladového) jen výrok o bytové náhradě, jaká žalovanému při stanovení povinnosti k vyklizení přísluší. Naproti tomu ve výroku, jímž bylo právo společného nájmu bytu zrušeno, je rozsudek krajského soudu ve srovnání s rozsudkem okresního soudu rozsudkem obsahově shodným, tedy potvrzujícím, proti němuž není možno opřít přípustnost dovolání o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka tak ostatně ani nečiní, neboť svým dovoláním brojí pouze a právě proti výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se kvality přiznané bytové náhrady, jejíž zajištění je právní skutečností, od níž se odvíjí vyklizovací povinnost žalovaného. V uvedených souvislostech je nutno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.6.1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 11, ročník 1997, pod pořadovým číslem 87, v němž se mimo jiné uvádí, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když se z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jedná o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Vady taxativně vyjmenované v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., ani tzv. jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatelka výslovně v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však argumentace v něm obsažená vesměs směřuje ke kritice právního posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující výklad ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Podle citovaného ustanovení v případech podle §705 odst. 2 věty druhé obč.zák., t.j. v případech, kdy rozvedeným manželům vzniklo k družstevnímu bytu právo společného nájmu i společné členství v družstvu - jako je tomu v souzené věci - má rozvedený manžel, který má byt vyklidit, právo na náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Při rozhodování o této, posléze uvedené, formě bytové náhrady, je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Námitka, že soud nepřihlédl k některé z dalších okolností pro věc významných, je proto výtkou proti právnímu posouzení věci.
V projednávané věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. odůvodňovaly přiznání bytové náhrady žalovanému ve formě náhradního ubytování. Zohlednil přitom zásluhy žalovaného na získání společného bytu, skutečnost, že žalovaný na rozdíl od žalované plnil po dobu tří let veškeré povinnosti nájemce bytu a jeho rodinné poměry.
Uvedené okolnosti však nemohou být v souzené věci rozhodujícím kritériem, nadřazeným hlediskům ostatním, ale je třeba přihlédnout ke všem okolnostem daného případu. Jak se podává ze spisu, součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel po doplnění dokazování i soud odvolací, bylo též zjištění, že půjčka, poskytnutá žalovanému jeho zaměstnavatelem na zaplacení členského podílu v bytovém družstvu, byla celá zaplacena za trvání manželství účastníků (tedy v podstatě ze společných prostředků, náležejících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví). S přihlédnutím k tomu lze pak stěží zohlednit skutečnost, že žalovanému byla poskytnuta půjčka na zaplacení členského podílu toliko ve prospěch jednoho z účastníků (jako okolnost svědčící o zásluhách žalovaného na získání bytu). Ze spisu (z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 6.4.1999 - čl.l. 15 verte) se dále podává, že pracovní poměr žalovaného u zaměstnavatele, který mu půjčku poskytl, trval i poté, kdy žalovaný splnil svůj závazek odpracovat u něj dohodnutý počet let. Ani tato skutečnost není z hlediska zásluh žalovaného o získání předmětného bytu bez významu. Mají-li pak být za jedno z hledisek rozhodných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. považovány i rodinné poměry žalovaného (skutečnost, že žije s družkou a s její nezletilou dcerou), nelze při jeho hodnocení pominout ani okolnost (vyplývající ostatně i z výpovědi žalovaného - viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 1.6.1999, č.l. 21 spisu), že družka žalovaného získala po rozvodu svého manželství třípokojový byt, který vyměnila za menší, a tento vyměněný byt přenechala svému bývalému manželovi. Ze spisu se dále podává, že žalobkyně ve své výpovědi před soudem prvního stupně uváděla, že nezletilá dcera účastníků se se svým otcem nestýká, a že se ho bojí (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 1.6.1999, č.l. 19 verte spisu). K uvedeným okolnostem, které byly pro rozhodnutí podstatné, a které - jak se podává ze spisu - byly v řízení tvrzeny, a ohledně nichž byly provedeny důkazy, však odvolací soud při vymezení okolností rozhodných pro rozhodnutí o formě bytové náhrady podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák., nepřihlédl.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nevymezil z okruhu okolností daného případu ty, které jsou z hlediska právního posouzení věci podstatné; jeho právní posouzení není úplné a již proto nemůže být posouzením správným; uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je tedy dán.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem a odst. 2 věty prvé o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že jednotlivé části rozsudečného výroku ve věcech zrušení práva společného nájmu bytu manžely, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě jsou nedělitelné a nemohou nabýt samostatně právní moci, bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího soudu (§242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková