ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2622.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2622/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobce J. S., zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2000, sp. zn. 14 Co 172/2000 (v právní věci žalobce J. S., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) B. A., 2) J. A., 3) Městská část P., o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 10 C 277/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. ledna 2000 pod č.j. 10 C 277/95 - 96 zamítl návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí, které jsou předmětem sporu.
Tento rozsudek, napadený odvoláním žalobce, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2000 pod č.j. 14 Co 172/2000-111 ve věci samé potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání byl zamítnut.
Skutkovým základem sporu jsou okolnosti zjištěné soudem I. stupně. Původní žalobkyně M. S. získala předmětné nemovitosti na základě smlouvy trhové ze dne 20. 4. 1937. Po její emigraci za války z důvodů rasové perzekuce jí byly nemovitosti vráceny dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. dne 13. 3. 1946. Rozhodnutím rady MNV K. ze dne 19. 9. 1959 byla na nemovitosti zavedena dle §3 téhož dekretu opětovně národní správa s odůvodněním, že majitelka je v cizině a její právní zástupce neprovádí nutné opravy nemovitosti. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 11. 1965, sp. zn. E 1092/65, které nabylo právní moci 30. 11. 1965, byl nařízen podle rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 9. 1965, sp. zn. C 776/65, výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Předmětem soudního řízení bylo zaplacení částky 19.000,- Kčs za nutné opravy nemovitosti, které vynaložil MNV K., jelikož nebyly hrazeny právním zástupcem M. S. Rozhodnutím Státního notářství Praha-východ ze dne 3. 6. 1966, sp. zn. Nsn 623/65 byly nemovitosti ve výkonu rozhodnutí prodány žalovaným manželům A. za odhadní cenu 32.214,- Kčs.
Městský soud v Praze dospěl i po doplnění dokazování k právním závěrům totožným s rozhodnutím soudu první instance. Žalobci - který se domáhá vydání věci podle §6 odst. 1,2 zák. č. 87/1991 Sb. - se totiž podle názoru soudů obou instancí nepodařilo prokázat nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem ze strany státu. Podle dikce §6 odst. 1 cit. zákona "povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát". Tento předpoklad nebyl v souzeném případě naplněn, neboť žalovaní nezískali věc od státu, ale v rámci výkonu rozhodnutí v souladu s tehdejšími předpisy. Žalovaní tak nemohou být povinnými osobami dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože na ně vlastnické právo přešlo přímo z původní vlastnice způsobem předpokládaným zákonem. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Návrh na připuštění dovolání podaný žalobcem dle §239 o.s.ř. byl zamítnut s tím, že v restitučním řízení nelze řešit jako zásadní otázku, zda původní vlastnice byla vlastnictví zbavena či ne v obecné poloze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým usiluje o právní posouzení přechodu vlastnického práva ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. v daném případě. Dovozuje, že citované ustanovení se netýká pouze přechodu vlastnictví, ale i okupace převzetí věci bez právního důvodu, což je dle názoru žalobce právě jeho případ. Z průběhu jednání státu jemuž byla původní vlastnice vystavena vyplývá, že právní předchůdkyně žalobce byla svého majetku zbavena způsobem, který porušuje obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ust. §2 odst. 1, písm. c) zák. č. 87/1991 Sb, neboť byla vynechána z řádného soudního procesu způsobem, který je nutno v demokratické společnosti odmítnout.
Dovolání bylo podáno včas. Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatelem podaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V souladu s ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř. tedy bylo nutno posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
Z obsahu dovolaní učiněného žalobcem lze dovodit, že otázkou, o jejíž právní posouzení dovolateli jde, jsou okolnosti přechodu vlastnického práva, které byly rozhodujícím způsobem ovlivněny institutem národní správy, která byla na předmětné nemovitosti zavedena. Otázka postupu státu související se zavedením národní správy již byla v rozhodování vyšších soudů opakovaně řešena. Judikatura se ustálila na stanovisku, že následkem zavedení národní správy - přestože vedla k omezení užívání a disponování věcmi - nebyl přechod věci na stát ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. ani převzetí státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení 6 odst. 2 cit. zák. (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. dubna 1995 sp. zn. I. ÚS 3/94, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 1996 sp. zn. 3 Cdon 193/96). Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno na to, že zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. I v souzené věci platí, že zavedení národní správy neznamenalo změnu vlastnického práva matky dovolatele. K převodu tohoto práva došlo až následně při výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí.
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k názoru, že v daném případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a), §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková