ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2417.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2417/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. d. P., státní podnik, proti žalovanému H., a. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 127 981 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 57/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co 644/97-156, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co 644/97-156 ve výrocích I a II a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. září 1998 č. j. 11 C 57/95-174 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (resp. jeho procesní předchůdce R. J., s. p., J.) se žalobou na žalovaném (resp. jeho procesním předchůdci H. B., státní podnik, B.) domáhal, aby mu zaplatil částku 127 981 Kč jako neoprávněný majetkový prospěch, který vznikl tak, že žalobce uhradil za žalovaného část penále vyúčtovaného za neodebrané výrobky. Tuto část měl žalovaný, který byl původně vnitřní organizační jednotkou žalobce, zaplatit sám.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16. února 1996 č. j. 11 C 57/95-54 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce, resp. jeho procesního předchůdce, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 1996 č. j. 15 Co 226/96-75 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. února 1997 č. j. 11 C 57/95-103 žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vyšel ze skutkového zjištění, že S. - U., odštěpný závod Ú. vyúčtoval žalobci (R. J., státnímu podniku) fakturou ze dne 30. 11. 1990 č. 736212 penále za nesplnění smluvního závazku k odběru paliva za první tři čtvrtletí roku 1990 v celkové částce Kč 172 946,72. Toto penále zaplatil R. J., státní podnik dne 8. 1. 1991. Rozhodnutím Ministerstva strojírenství a elektrotechniky ČSFR ze dne 26. 10. 1990 č. 33/1990 byly podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, vyčleněny z R. J., státního podniku dnem 31. 10. 1990 jeho vnitřní organizační jednotky, mezi nimi i závod B., a s účinností od 1. 11. 1990 založeny z těchto jednotek samostatné právnické osoby, státní podniky, mezi nimi i H. B. (původní žalovaný) zapsaný k témuž dni do podnikového rejstříku. Dne 21. 12. 1990 byl uzavřen mezi původním žalobcem a H. B., státním podnikem delimitační protokol, podle kterého přešly dnem 31. 10. 1990 na H. B., státní podnik práva a povinnosti vyplývající z hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a jiných vztahů, které se týkaly předmětu činnosti H. B., státní podnik, a to i před 1. 11. 1990 (čl. 5, odst. 5.1 delimitačního protokolu). R. J., státní podnik, potom provedl rozdělení penále podle výše uvedené faktury mezi vyčleněné státní podniky, přičemž na H. B., státní podnik, připadl podle výpočtu podíl penále ve výši 74%, tj. 127 981 Kč. Uvedenou částku přefakturoval R. J., státní podnik, fakturou č. 093815 na H. B., státní podnik. Ten odmítl tuto částku zaplatit. V průběhu řízení soud povolil usnesením ze dne 12. 9. 1995 záměnu účastníků na straně žalovaného. Původní žalovaný, H. B., státní podnik, z řízení vystoupil a na jeho místo do řízení vstoupil žalovaný H., akciová společnost, se sídlem v B., Z. 46. H. B., státní podnik, byl totiž na základě privatizačního projektu č. 20528 schváleného dne 11. 1. 1993 zrušen rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 24. 8. 1993 a vstoupil do likvidace. Žalovaný, H., akciová společnost, se sídlem v B., Z. 46 byl zapsán do obchodního rejstříku dne 1. 4. 1993, tehdy ještě pod obchodním jménem H. z. B., a. s., a jeho jediným zakladatelem byl F. n. m. ČR v P. Na základě delimitačního protokolu ze dne 26. 4. 1993 uzavřeného mezi H. B., státní podnik, jako předávajícím a H., akciovou společností jako přejímajícím přešly ke dni 1. 4. 1993 na H., akciovou společnost, tj. na současného žalovaného, mimo jiné i práva a závazky vyplývající z hospodářskoprávních vztahů, které se týkají předmětu jeho činnosti a vznikly i před 1. 4. 1993. V příloze 8 uvedeného delimitačního protokolu je pod bodem 12 výslovně uvedena i sporná částka. Soud prvního stupně byl vázán i právním názorem odvolacího soudu, že S. - U., odštěpnému závodu v Ú. vznikl jako smluvnímu dodavateli hnědého uhlí nárok na penále podle §205 hospodářského zákoníku pro nesplnění odběru sjednaného množství uhlí v prvních třech čtvrtletích roku 1990 proti R. J., státnímu podniku,, tehdy ještě včetně jeho vnitřních organizačních složek, tedy i závodu B., ihned po skončení III. čtvrtletí. Splatnost tohoto nároku vznikla po provedené fakturaci na základě faktury č. 736212. Proto také přešla část závazku k zaplacení tohoto penále na H. B., státní podnik, který vznikl k 31. 10. 1990. Závazek k úhradě penále již v době vyčlenění nového státního podniku existoval, i když nebyl dosud splatný. Protože veškeré vyúčtované penále zaplatil R. J., státní podnik, vznikl mu vůči H. B., státnímu podniku, nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle §123 hospodářského zákoníku. V intencích právního názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně dále zabýval toliko správností uplatněného nároku, pokud jde o rozsah částky vyjadřující neoprávněný majetkový prospěch. V řízení provedl důkazy výslechem svědků, kteří vypověděli, že existovaly rozpisy limitů odběru paliv a energie a jednotlivé resorty měly určitou sumu paliv podle rozpisu vlády. Ministerstva potom rozdělila limity na jednotlivé VHJ a dále na státní podniky, které tvořily danou VHJ. Podniky následně rozepisovaly dodávky pro svoje vnitřní jednotky, ale příslušné hospodářské smlouvy uzavíraly vždy v celkové sumě za celý podnik. Smlouva uzavřená mezi R. J., státním podnikem, a S. - U., odštěpným závodem Ú., ohledně odběru hnědého uhlí na rok 1990, se však u žalobce nenachází, a to ani v archivech, a lze předpokládat, že byla skartována. Z penalizační faktury dodavatele č. 736212 nelze poznat, kolik uhlí nebylo odebráno a jak se na neodběru podílely jednotlivé závody žalobce. Dále z výpovědí svědků vyplynulo, že jednotlivé závody žalobce sestavovaly pro žalobce materiál označený jako rozpis limitů odběru paliv. Pro rok 1990 činil celkový limit pro závod B. pro I. - III. čtvrtletí 7 500 t, ale podíl penále odpovídá neodběru 7 614, 8 t, jak vyplývá z interního sdělení R. J., státního podniku, H. B., státnímu podniku, ze dne 14. 12. 1990. S ohledem na uvedené skutečnosti, když žádný z účastníků nepředložil další důkazy a soudu se nepodařilo získat příslušnou hospodářskou smlouvu s dodavatelem uhlí, dospěl Okresní soud v Bruntále k závěru, že nelze přezkoumat, na základě čeho R. J., státní podnik, zjistil, že jeho tehdejší závod v B. neodebral 7 614, 8 t hnědého uhlí. Za dané situace proto soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a jeho žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co 644/97-156 ve výroku I rozsudek soud prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 98 095, 15 Kč, a ve výroku III potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku do výše 29 885, 85 Kč. Soud prvního stupně poté pravomocným usnesením ze dne 21. září 1998 č. j. 11 C 57/95-174 rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zjistil, že mezi dodavatelem uhlí a R. J., státním podnikem, byla uzavřena hospodářská smlouva o dodávce paliva a to v rozsahu množství paliva odpovídajícího stanoveným limitům odběrů paliv a energie, neboť v systému plánovitého hospodářství nemohl dodavatel ani odběratel v těchto případech určovat smluvená množství výrobků samostatně. Krajský soud rovněž nezpochybnil změny v osobě žalovaného a posléze i žalobce (z rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č. 395/1997 ze dne 18. 12. 1997 byl ke dni 31. 12. 1997 zrušen státní podnik R. J. a k témuž dni sloučen se státním podnikem R. d. P. se sídlem v P. Do státního podniku R. d. P. byl začleněn veškerý majetek, pracovníci, práva i závazky zrušeného státního podniku R. J. podle stavu ke dni sloučení), přičemž sporný závazek přecházel vždy na právního nástupce žalovaného a posléze i žalobce. Krajský soud považoval za spornou pouze otázku správnosti rozpočítání vyúčtovaného penále mezi jednotlivé závody. Žalobce tvrdil, že na závod B. připadlo 74% z celkového množství neodebraného hnědého uhlí a z celkové částky penále tomu korespondující částka 127 981 Kč. Podle výpovědi svědka Ing. Ch. Č., bývalého energetika závodu, však měl na závod v B. připadnout jen 98 095,15 Kč. Tuto částku vzal nakonec Krajský soud za prokázanou a rozsudek Okresního soudu v Bruntále změnil ve výrokové části II tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku Kč 98 095,15 Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále že spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř./. Dovolatel namítl, že na straně žalovaného není dána pasivní legitimace, dále že ve sporu nebylo prokázáno, že dodavatel paliva skutečně částku penále obdržel, a žalobci tudíž vznikl neoprávněný majetkový prospěch, a že žalobce zaplatil dodavateli paliva částku penále, která byla oprávněná. Dovolatel dále uvedl, že v předchozích řízeních nebyl proveden důkaz příslušnou hospodářskou smlouvou, a proto nelze zjistit, zda žalobce vůbec platil penále po právu. Skutkové zjištění odvolacího soudu o výši penále, které má žalovaný zaplatit, tak nemá oporu v provedených důkazech. Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku II zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil, pouze v podání ze dne 22. 5. 2000 uvedl, že akceptoval ve věci návrh povinného – tedy žalovaného – ze dne 18. 4. 2000, aby z žalované částky odečetl 50 000 Kč, kterou povinný poukázal oprávněnému, tedy žalobci, dne 6. 10. 1997. K úhradě tedy dosud zbývá částka 48 095, 15 Kč.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání je v dané věci přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, že bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) žalovaným řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Vady řízení, které dovolací soud zkoumá z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 o. s. ř. /vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, které podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci/, nebyly v dovolání tvrzeny. Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce bylo totiž rozhodující zjistit, zda závazek k úhradě penále (pokud vyplýval z uzavřené hospodářské smlouvy) za neodebrání uhlí přešel z R. J., státního podniku, na státní podnik H. B. Pokud jde o přechod tohoto závazku spojený s vyčleněním původních závodů státního podniku R. J. a vznikem samostatných státních podniků z těchto závodů, řídil se uvedený postup §32 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Podle tohoto ustanovení mohl zakladatel do 31. 12. 1990 vyčlenit z podniku vnitřní organizační jednotku za účelem založení dalšího podniku. V daném případě se tak stalo rozhodnutím ministra strojírenství a elektrotechniky České republiky č. 33/1990 ze dne 26. 10. 1990. Podle ustanovení §13 zákona č. 111/1990 Sb. měl zakladatel vydat zakládací listinu, v níž mělo být podle odstavce druhého, písm. f) citovaného ustanovení obsaženo ustanovení o přechodu práv a povinností na podnik, pokud se práva a povinnosti na podnik převádějí. I když ke shora zmíněnému rozhodnutí byly zakládací listiny vydány a zakladatel též patrně provedl změny v zakládací listině původního státního podniku (viz odkaz na přílohy na straně 3 citovaného rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky), nezabýval se odvolací soud obsahem těchto zakládacích listin, ač potřeba provedení těchto důkazů vyplynula ze spisu a vycházel pouze z delimitačních protokolů uzavřených mezi původním státním podnikem a podniky vzniklými vyčleněním.
Dovolací soud rovněž posuzoval, zda k přechodu sporného závazku nedošlo mezi R. J., státním podnikem, a H. B., státním podnikem, na základě jiné právní skutečnosti, než bylo rozhodnutí zakladatele v zakládací listině. V úvahu přichází jen převzetí povinnosti ze závazku podle §128 odst. 2 hospodářského zákoníku. V řízení nebyla prokázána existence takové dohody, jejímž předmětem by byla povinnost zaplatit penále, které je předmětem sporu. Prokázáno bylo toliko, že účastníci řízení uzavřeli tzv. delimitační protokol podle povinnosti uložené jejich ředitelům rozhodnutím Ministerstva strojírenství a elektrotechniky ČSFR ze dne 26. 10. 1990 č. 33/1990. Funkcí delimitačního protokolu bylo konkretizovat majetek, práva a závazky, které podle rozhodnutí zakladatele přešly z původního státního podniku na nově vzniklé státní podniky. Delimitační protokol samozřejmě mohl obsahovat i dohodu o převzetí závazku podle §128 odst. 2 hospodářského zákoníku. Aby delimitační protokol mohl plnit funkci dohody o převzetí závazku podle §128 odst. 2 hospodářského zákoníku, musely by v něm strany určit, které závazky a v jakém rozsahu přecházejí. Delimitační protokol uzavřený mezi R. J., státním podnikem a H. B., státním podnikem obsahuje v prvním odstavci článku 5 jen obecné konstatování, že na přejímajícího přecházejí v souladu se zakládací listinou dnem 1. 11. 1990 práva, povinnosti a závazky vyplývající z hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a jiných vztahů, které se týkají předmětu jeho činnosti i před 1. 11. 1990. Delimitační protokol z 21. 12. 1990 jako dohoda o převzetí závazků tedy postrádá dostatečnou určitost a nelze z něho dovodit převzetí sporného závazku H. B., státním podnikem. Navíc podle §128 odst. 2 hospodářského zákoníku může být povinnost ze závazku převzata jinou organizací jen se souhlasem organizace oprávněné. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů však existence takového souhlasu nevyplývá. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že k přechodu předmětného závazku z R. J., státního podniku na H. B., státní podnik došlo na základě delimitačního protokolu ze dne 21. 12. 1990, je tento jeho právní závěr nesprávný.
Pro posouzení následného přechodu sporného závazku (samozřejmě za předpokladu jeho existence) z H. B., státního podniku na H. z. B., akciovou společnost, jež se později přejmenovala na H. a. s., se sídlem v B., Z. 46, měl soud zkoumat, jaký majetek státního podniku H. B. byl vložen rozhodnutím F. n. m. ČR do základního jmění akciové společnosti H. a zda s tímto majetkem přešel podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na uvedenou akciovou společnost i sporný závazek. V tomto případě však převzetí závazku vyplývá i z delimitačního protokolu uzavřeného mezi H. B., státním podnikem a H. z. B., akciovou společností ze dne 26. 4. 1993, v němž, resp. v jeho příloze č. 8, je sporný závazek specifikován. Uvedený delimitační protokol splňuje tedy náležitosti dohody o převzetí dluhu podle §531 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž věřitel, tedy žalobce, vyjádřil s převzetím dluhu souhlas při jednání dne 12. 9. 1995, kdy navrhl záměnu účastníků na straně žalovaného.
Pokud jde o námitku dovolatele, že ve sporu nebylo prokázáno, že dodavatel paliva skutečně částku penále obdržel, a žalobci tudíž vznikl neoprávněný majetkový prospěch, dovolací soud konstatuje, že posuzovaný závazkový vztah se řídil hospodářským zákoníkem Podle ust. §373 odst. 1 je při bezhotovostním placení povinnost splněna odepsáním příslušné částky z účtu plátce u peněžního ústavu. K této skutečnosti došlo a žalobce ji prokázal fotokopií bankovního výpisu plateb. Pro konstatování, že se zmenšil majetek žalobce o částku, která byla takto z jeho účtu v bance odepsána, a že tedy v určitém rozsahu vznikl neoprávněný majetkový prospěch, pokud bylo placeno za jiný subjekt, byly předloženy důkazy a odvolací soud ani soud prvního stupně se nemusely zabývat otázkou, zda dodavatel paliva platbu skutečně obdržel.
Dovolatel též namítá, že v řízení nebyly předloženy důkazy, na jejichž základě by bylo možno ověřit oprávněnost částky penále již v původním vztahu mezi státním podnikem R. J. a S. - U., odštěpný závod Ú. Z uvedeného hlediska je v prvé řadě rozhodující, zda mezi dodavatelem uhlí a R. J., státním podnikem došlo k řádnému uzavření hospodářské smlouvy, podle níž bylo penále vyúčtováno. Odvolací soud měl její existenci za prokázanou z důkazů provedených výslechem svědků Ing. K. B. a Ing. Ch. Č. Odvolací soud svá skutkové zjištění učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy opakoval a aniž by stejná skutková zjištění učinil soud prvního stupně. Postupoval tedy v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil tak řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Totéž se týká jeho zjištění, jaké množství neodebraného uhlí mělo připadnout na závod B. Soud prvního stupně dovodil, že nelze zjistit, jaké množství paliva závod B. neodebral. Odvolací soud, aniž doplnil či opakoval důkazy, dospěl k odchylnému skutkovému zjištění o množství neodebraného uhlí připadajícího na závod B..
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části (bodu II výroku rozsudku) včetně závislého výroku o nákladech řízení (bod I výroku rozsudku) a závislého usnesení Okresního soudu v Bruntále, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení §243b odst. 2 prvé věty o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení vezme odvolací soud v úvahu i sdělení žalobce ze dne 22. 5. 2000.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová