ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.352.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 352/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské, v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 40/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1999 č.j. 1 Co 94/98-78 , takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II.Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobce jeho zástupci, advokátu částku 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. září 1999 č.j. 1 Co 94/98-78 změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1998 č.j. 31 C 40/95-51 tak, že určil, že žalobce byl neoprávněně evidován v registru svazků spolupracovníků Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ust. §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. Ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Odvolací soud konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v úvodu svého rozhodnutí se především ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, podle něhož je třeba neoprávněnou evidenci občana v materiálech bývalé státní bezpečnosti považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby. Přitom za neoprávněnou evidenci je takto třeba považovat tu evidenci, v níž byla fyzická osoba evidována, aniž by se ke spolupráci zavázala v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce žalovaného. Soud druhého stupně mimo jiné připomněl, že žalobce od počátku řízení popírá, že by konkrétní závazek ke spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou (VKR), která byla již od 1. prosince 1966 složkou Státní bezpečnosti, podepsal. Bylo proto třeba zabývat se okolnostmi, za nichž k podpisu závazku došlo. Podle soudu v průběhu řízení nebyla především prokázána vědomost žalobce, že P. V., který podle obsahu osobního svazku vedeného na žalobce, jej zaevidoval jako spolupracovníka, byl příslušníkem VKR. Zmíněný P. V. pak jako svědek v tomto řízení vyloučil, že by žalobce býval byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. V odvolacím řízení (výslovně) uvedl, že k vázacímu aktu se žalobcem podle příslušné směrnice nedošlo. Odvolací soud proto dospěl ke skutkovému závěru, že z výpovědi žalobce a svědka P. V. je zřejmé, že k podpisu "Slibu o spolupráci" nedošlo u žalobce vědomě, t.j. že žalobce si nebyl vědom, že konkrétně P. V. podepsal listinu, kterou se zavázal ke spolupráci s VKR jako složky Státní bezpečnosti. Podle soudu s tímto závěrem není v rozporu ani výpověď svědka JUDr. J. P., bývalého náčelníka oddělení Vojenské kontrarozvědky, který podle zprávy o získání ke spolupráci ze dne 26. dubna 1988 a založené v osobním svazku vedeném na žalobce, měl být přítomen vázacímu aktu. Z výpovědi tohoto svědka totiž bylo podle soudu pouze zjištěno, že žalobce zná toliko ze souvislosti, kdy s ním "bylo řešeno neoprávněné užití motocyklu a vzdálení se od útvaru". Pokud tedy podle odvolacího soudu okolnosti podepsání "Slibu o spolupráci" prokazují, že se žalobce nezavázal vědomě ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, jeho zaevidování bylo v rozporu s příslušným interním předpisem právního předchůdce žalovaného, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil neoprávněnost evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti. O ohledem na difamující charakter této evidence proto byl tento zásah do osobnostních práv žalobce posouzen jako neoprávněný a to zejména jako zásah proti cti žalobce, který odůvodňuje přisouzení příslušného morálního zadostiučinění.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. listopadu 1999.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1999 a to proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně, podal žalovaný dne 3. prosince 1999 včasné dovolání.
Přípustnost tohoto dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen " o.s.ř."). Jako dovolací důvod dovolatel výslovně zmiňuje naplnění předpokladů obsažených v ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., t.j. vytýká tak, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce mohl listinu "Slib spolupráce" podepsat, aniž věděl, co podepisuje, takže se žalobce ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností nezavázal vědomě a byl tedy neoprávněně evidován jako její spolupracovník. Dovolatel především zpochybňuje výpověď svědka V., který podle dovolatele se zjevně od samého počátku snažil svojí výpovědí nepoškodit zájmy žalobce. Přitom podle dovolatele výpovědi svědka V. jsou v rozporu s ostatními důkazy, které byly v řízení provedeny. Odvolací soud takto neposuzoval všechny výpovědi svědků ve vzájemné návaznosti, nevěnoval pozornost otázce jejich hodnověrnosti. Výslovně pak připomíná výpověď svědka P. Dovolatel kromě toho poukazuje na to, že soud prvého stupně správně posoudil okolnosti zpochybňující existence naléhavého právního zájmu žalobce na realizaci jeho práva na ochranu osobnosti.
K podanému dovolání podal žalobce písemné vyjádření, v němž s tímto dovoláním vyslovuje nesouhlas. Naopak se žalobce ztotožňuje s dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a proto navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, za kterého v dovolacím řízení jedná jeho zaměstnanec mající právnické vzdělání ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Bylo též přihlédnuto k tomu, že dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba považovat napadené rozhodnutí za správné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neuvedl a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce, a která nemá oporu v provedeném dokazování. K tomu může dojít tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. §132 o.s.ř., protože soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšli z řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, případně v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti (důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, věrohodnosti), je logický rozpor a konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. §133 až §135 o.s.ř.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud se otázkou získání skutkových základů pro své rozhodnutí náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. Z napadeného rozhodnutí zcela jasně a přehledně vyplývá, o jaké důkazy soud druhého stupně své rozhodnutí opřel a tyto provedené důkazy takto odpovídajícím způsobem hodnotí. Z tohoto rozhodnutí nelze nikterak dovodit, že by tímto postupem byl naplněn některý z výše uvedených předpokladů vztahujících se k ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Ostatně ani samotné dovolání žalovaného ve své podstatě necílí k žádnému z těchto předpokladů, když pouze subjektivně zpochybňuje výpověď svědka V., případně se zmiňuje o výpovědi svědka P., z níž se však opak závěru, k němuž dospěl odvolací soud, skutečně v žádném případě nepodává. Jen na okraj je nutno zmínit, že nepřípadné je zmiňování dovolatelem otázky existence či neexistence naléhavého právního zájmu na ochraně osobnosti, když řešení této otázky vyplývá přímo z příslušných ustanovení občanského zákoníku (§11 násl. citovaného zákona).
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený výrok ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco v dovolacím řízení úspěšnému žalobci v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem (jeden úkon právní pomoci podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s §9 odst. 3 písm. d) a §7 též vyhlášky ve výši 1.000,- Kč a jedna paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Hana Straková