ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2140.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2140/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené D. L., proti žalované Okresní hygienické stanici ve Ž. n. S., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 63/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2000 č.j. 15 Co 355/97-122 takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23. 3. 1993 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce „z důvodu soustavného závažného porušování pracovní kázně“ výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně, ačkoliv byla dopisem ze dne 9. 11. 1992 upozorněna na možnost výpovědi, se dopustila dalších porušení pracovní kázně tím, že dne 22. 2. 1993 „po 12. hodině nedovoleně opustila svoje pracoviště a do konce pracovní doby se na pracoviště nevrátila“ a že ve dnech 8. 3., 9. 3., 11. 3. a 12. 3. 1993 „opět porušila pracovní kázeň překročením stanovené pracovní přestávky z důvodu oběda“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 71.227,- Kč s 3% úrokem od 1. 7. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že z výpovědi „není jednoznačné, zda organizace jednání dne 22. 2. 1993 posuzuje jako závažné nebo opětovné porušení pracovní kázně“. Dále namítala, že upozornění na možnost rozvázání pracovního poměru ze dne 9. 11. 1992 „není platné“, neboť nadřízený zaměstnanec M. neměl proti pracovní cestě námitky a zaměstnavatel s touto cestou souhlasil, což dokládá i skutečnost, že „potvrdil cestovní příkaz a následně proplatil cestovné“.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 5. 10. 1993 č.j. 8 C 63/93-13 žalobě na neplatnost výpovědi vyhověl a žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 22.157,- Kč s 3% úrokem od 1. 7. 1993 do zaplacení a 500,- Kč na náhradě nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 11. 10. 1993 č.j. 8 C 63/93-14 doplnil uvedený rozsudek tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou na soudním poplatku 888,- Kč a aby žalovaná zaplatila žalobkyni na nákladech řízení částku 888,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nezná jako důvod výpovědi soustavné závažné porušování pracovní kázně.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 12. 1993 č.j. 15 Co 547/93-21 rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s jeho doplňujícím rozsudkem mimo výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a vyslovil, že proti výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek se odvolání odmítá. Odvolací soud zdůraznil, že soud není vázán právní kvalifikací uvedenou účastníkem ve výpovědi z pracovního poměru, nýbrž musí vycházet z toho, jak je výpověď skutkově odůvodněna a zda toto skutkové vylíčení zakládá některý z výpovědních důvodů uvedených v zákoníku práce. Proto uložil soudu prvního stupně, aby po provedeném dokazování „učinil závěr, zda je naplněn některý z výpovědních důvodů“, a v závislosti na učiněném závěru pak rozhodl o požadované náhradě mzdy.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou po doplnění řízení rozsudkem ze dne 15. 11. 1994 č.j. 8 C 63/93-47 žalobu zamítl, rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.414,- Kč a že je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou 1.964,- Kč na soudním poplatku. Na základě provedených důkazů dovodil, že se žalobkyně dopustila „celkem 3x porušení pracovní kázně, a to ve dnech 5. a 6. 11. 1992, kdy se bez příkazu vedoucího zúčastnila školení jako pracovní cesty“ (v této souvislosti byla dne 9. 11. 1992 upozorněna písemně na možnost výpovědi). Dalšího porušení pracovní kázně se „jednoznačně dopustila“ tím, že dne 22. 2. 1993 se po obědě nevrátila na pracoviště a dále „v měsíci březnu 1993 ve čtyřech ve výpovědí uvedených dnech nedodržela polední přestávku a toto své jednání svému vedoucímu nezdůvodnila“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 6. 1996 č.j. 15 Co 35/95-77 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že na základě dosud provedených důkazů není odůvodněn závěr, že by žalobkyně byla na pracovní cestu ve dnech 5. a 6. 11. 1992 svým nadřízeným vyslána, a soudu prvního stupně uložil, aby řízení v tomto směru doplnil. Odvolací soud přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně zameškala dne 22. 2. 1993 část pracovní směny, neboť se po skončení přestávky na oběd nevrátila do zaměstnání. Poukázal však na to, že neomluveným zameškáním práce je nepřítomnost zaměstnance v práci jen tehdy, jestliže by o tom ve smyslu ustanovení §55 odst. 5 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. rozhodla žalovaná v dohodě s příslušným odborovým orgánem. V řízení sice bylo zjištěno, že v rozhodné době u žalované působila odborová organizace, avšak na základě dosud provedených důkazů nelze dospět k závěru, zda rozhodnutí o neomluveném zameškání práce bylo vydáno v dohodě s příslušným odborovým orgánem a zda tedy toto zameškání práce žalobkyní je možno považovat za porušení pracovní kázně či nikoli. Další vytýkané porušení pracovní kázně překročením stanovené doby přestávky na oběd podle názoru odvolacího soudu „nelze považovat za zameškání práce, o kterém je třeba rozhodnout dle ust. §55 odst. 5 nařízení vlády“, nýbrž „pouze za porušení povinnosti plně využívat pracovní dobu (ust. §73 odst. 1 písm. b) zák. práce)“, avšak i zde nepovažoval odvolací soud dosavadní dokazování za úplné a nařídil doplnit řízení dalšími důkazy.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou po doplnění řízení rozsudkem ze dne 10. 6. 1997 č.j. 8 C 63/93-108 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.052,50 Kč k rukám „právního zástupce“, advokáta a že je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou 3.352,- Kč na soudním poplatku. Ve věci samé soud prvního stupně dovodil, že „účast žalobkyně na služební cestě dne 5. 11. 1992 je nutno posoudit jako méně závažné porušení pracovní kázně“ a že nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání dne 22. 2. 1993 nelze považovat za neomluvenou absenci a porušení pracovní kázně, neboť nebyla náležitě projednána ve výboru odborové organizace. Protože za méně závažné porušení pracovní kázně „je nutno považovat“ i překročení stanovené doby přestávek na oběd ve čtyřech případech, soud prvního stupně uzavřel, že podmínky pro výpověď z důvodu soustavného méně závažného porušení pracovní kázně ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zák. práce byly splněny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2000 č.j. 15 Co 355/97-122 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 23. 3. 1993 je neplatná, a rozhodl, že „ve výrocích o náhradě mzdy a nákladech řízení“ se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v uvedeném rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění řízení opětovným výslechem přímého nadřízeného žalobkyně L. M. na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně ve dnech 5. a 6. 11. 1992 neporušila pracovní kázeň ani méně závažným způsobem, neboť souhlas zaměstnavatele k této pracovní cestě byl dán. Odvolací soud vycházel z názoru, že „formulář o cestovním příkazu nutno považovat za závazný dokument“, v němž zaměstnavatel vyjadřuje své stanovisko k pracovní cestě, k jejímu průběhu a vyúčtování; jestliže byl souhlas s pracovní cestou písemně stvrzen jak přímým nadřízeným žalobkyně, tak i ředitelem žalované a žalobkyni byla proplacena náhrada cestovních výdajů, odvolací soud dovodil, že je třeba mít za to, že zaměstnavatel s touto cestou souhlasil. Protože žalobkyně vytýkaným skutkem pracovní kázeň neporušila, nemohla být splněna ani podmínka předchozího písemného upozornění na možnost výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud „zcela pominul důkazy provedené před soudem prvního stupně, z nichž jednoznačně vyplynulo“, že žalobkyně na služební cestu dne 5. 11. 1992 odjela bez souhlasu svého nadřízeného, „ba dokonce přímo proti jeho vůli a pokynu“. Podle názoru dovolatelky odvolací soud přikládá nepřiměřený význam formuláři cestovního příkazu, který se u ní vyplňuje sumárně za celý měsíc a za celý měsíc také podepisuje příslušnými odpovědnými nadřízenými zaměstnanci. Jestliže je na formuláři v kolonce vymezené jako souhlas se služební cestou podpis nadřízeného, nemůže být tato okolnost vykládána jako předchozí souhlas s každou jednotlivou služební cestou, jestliže v měsíci listopadu 1992 byla výplata cestovních náhrad schvalována až po skončení měsíce. Odvolací soud podle názoru dovolatelky rovněž nesprávně dovodil, že opuštění pracoviště v průběhu pracovní doby dne 22. 2. 1993 nelze považovat za porušení pracovní kázně jen proto, že tato nepřítomnost nebyla v dohodě s odborovým orgánem kvalifikována jako neomluvená. Podle názoru dovolatelky pracovní kázeň je nepochybně pojmem s daleko širším obsahem než je pouhá přítomnost zaměstnance na pracovišti. Do tohoto obsahu „patří nepochybně“ i dodržování stanovených postupů při odchodu z pracoviště, informování nadřízeného o způsobu využívání pracovní doby a plnění úkolů, které nadřízený zadá. Jestliže žalobkyně dne 22. 2. 1993 odešla kolem 12. hodiny ze zaměstnání, aniž k tomu měla souhlas nadřízených zaměstnanců, aniž je o tom informovala a aniž se zapsala do knihy docházky, „porušila pracovní kázeň tímto svým chováním i tím, že nebyla na pracovišti přítomna“. Její nepřítomnost jí sice nelze vytýkat jako neomluvenou absenci, neboť zaměstnavatel nedodržel stanovený postup rozhodnutí o neomluvené absenci, ale lze jí vytknout porušení pracovní kázně spočívající v tom, že odešla ze svého pracoviště. Opačný výklad by vedl podle názoru dovolatelky k absurdnímu stavu, kdy ani sebekratší nepřítomnost zaměstnance na pracovišti by nemohla být považována za porušení pracovní kázně bez toho, že by se stanoveným postupem rozhodovalo o neomluvené absenci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobkyni výpověď dopisem ze dne 23.3.1993 - podle ustanovení zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.5.1994 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení §46 odst.1 písm. f) a §53 odst.1 písm.b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně.
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Zákoník práce nezná nižší stupeň porušení pracovní kázně, než je méně závažné porušení; proto každé porušení pracovní kázně, které nelze podřadit pod závažné porušení, popř. pod porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, je vždy méně závažným porušením pracovní kázně. Z tohoto důvodu zákoník práce stanoví, že pro méně závažná porušování pracovní kázně lze dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnanec v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit, že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.
Za tohoto stavu věci odvolací soud správně mimo jiné zkoumal, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že bez souhlasu nadřízeného „dne 5.11.1992 v dopoledních hodinách opustila své pracoviště na OHS-HOK Ž. n. S. a odcestovala na dvoudenní konzultace KHS B., pořádané pro pracovníky laboratoří okresních HS, ve středisku K., okres Z.“. Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že „souhlas zaměstnavatele k této pracovní cestě byl dán“. Žalovaná v dovolání uvedla, že podle jejího názoru odvolací soud zcela pominul důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně a ze kterých „jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně na služební cestu dne 5.11.1992 odjela bez souhlasu svého nadřízeného, ba dokonce přímo proti jeho vůli a pokynu“.
Z vylíčení uvedených důvodů, pro něž rozsudek odvolacího soudu dovoláním kromě jiného napadá, je nepochybné, že žalovaná vychází z odlišného skutkového závěru než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že dovolatelka na odlišném skutkovém závěru (o tom, že žalobkyně odjela na pracovní cestu bez souhlasu svého nadřízeného) buduje odlišný právní názor na věc (uvedený skutek hodnotí jako porušení pracovní kázně), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalovaná projevila souhlas s tím, že žalobkyně odjela ve dnech 5. a 6. 11. 1992 na pracovní cestu odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z výpovědí žalobkyně, svědků L. M. a T. H., cestovního příkazu a z vyúčtování uvedené pracovní cesty, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil a jaký význam má z tohoto hlediska okolnost, že žalovaná, oproti původnímu stanovisku nadřízeného žalobkyně, v cestovním příkaze za měsíc listopad její cestu následně schválil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Protože odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - svůj závěr o neplatnosti výpovědi založil na tom, že skutek, v jehož souvislosti se žalobkyni dostalo upozornění na možnost výpovědi, nelze považovat za porušení pracovní kázně a že v důsledku toho „nebyla řádně naplněna“ podmínka předchozího písemného upozornění ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, nezabýval se dovolací soud námitkami dovolatele vztahujícími se k povaze zameškání části směny dne 22.2.1993, neboť je nepochybné, že posouzení této další otázky na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. prosince 2001
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu