ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2546.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2546/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně R. Č., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 276/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2000, č. j. 9 Co 10/2000-55, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2000, č. j. 9 Co 10/2000-55, pokud jím byl „změněn“ rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. září 1999, č. j. 11 C 276/98-34, ve výroku označeném jako I., týkajícím se zrušení práva společného nájmu „družstevního bytu, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství č. 20, který se nachází v 5. podlaží domu č. 3123 na ul. P. ve F.“, tak, že bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků „k družstevnímu bytu č. 20, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v 5. podlaží domu č. p. 3123 na ulici P. ve F.“, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2000, č. j. 9 Co 10/2000-55, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. září 1999, č. j. 11 C 276/98-34, ve výroku označeném jako II. tak, že uvedený družstevní byt bude nadále užívat jako výlučný nájemce a člen družstva žalovaný, a ve výroku označeném jako III. tak, že žalobkyně je povinna byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. září 1999, č. j. 11 C 276/98-34, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství č. 20, který se nachází v 5. podlaží domu č. 3123 na ul. P. ve F.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem označeným jako II. určil, že „byt bude nadále užívat jako výlučná nájemkyně a členka Stavebního bytového družstva ve F.“ žalobkyně, výrokem označeným jako III. uložil žalovanému povinnost „byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu“, a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2000, č. j. 9 Co 10/2000-55, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, rozhodl, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalovaný, žalobkyni uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že v době do 31. prosince 1991 svědčilo účastníkům ohledně předmětného bytu právo společného užívání (družstevního) bytu (i společné členství manželů v družstvu), a že toto právo se ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu (družstevního) bytu manžely. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, pokládal za správný, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Rozhodnutí o tom, kdo z dosavadních společných nájemců bude (výlučným) nájemcem bytu jako člen družstva (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.), opřel soud prvního stupně především o zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí (§705 odst. 3 obč. zák.), svěřených pro dobu po rozvodu manželství do výchovy žalobkyně; přihlédl však rovněž k lepšímu využití bytu, který by žalobkyně užívala s nezletilými dětmi. Z těchto důvodů rozhodl, že nájemkyní bytu bude jako členka družstva žalobkyně. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – v této souvislosti především zdůraznil větší zásluhu žalovaného na získání bytu, neboť členský podíl v družstvu byl zaplacen ze stabilizačního příspěvku, který byl poskytnut žalovanému jeho zaměstnavatelem; v návaznosti nato uvedl, že bez významu není ani uvědomění si nutnosti vrácení stabilizačního příspěvku v případě porušení podmínek stabilizace. Rovněž hledisko příčin rozvratu manželství vyznívá podle názoru odvolacího soudu ve prospěch žalovaného, neboť značnou měrou se na rozvratu manželství podílela žalobkyně navázáním známosti s jiným mužem. Svůj význam zde má i to, že žalovaný – na rozdíl od žalobkyně – řádně plní povinnosti nájemce bytu. Žalobkyni tak prospívá pouze zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí; hledisko účelnějšího využití bytu je u ní podle přesvědčení odvolacího soudu „zjevně oslabováno jejím úmyslem byt v případě vyhovění jejímu návrhu prodat (případně jinak docílit převodu členských práv a povinností ke spornému družstevnímu bytu na jiného nájemce)“. Protože podle názoru odvolacího soudu výše zmíněná hlediska, prospívající žalovanému, převážila nad (oslabeným) hlediskem využití bytu a zákonným hlediskem zájmů nezletilých dětí, tj. hledisky, svědčícími ve prospěch žalobkyně, odvolací soud rozhodl, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalovaný. Vyklizení žalobkyně z bytu pak ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázal na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatnila v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva nájemcem bytu. Potvrdila sice správnost skutkového zjištění, že členský podíl v družstvu byl zaplacen ze stabilizačního příspěvku, poskytnutého žalovanému jeho zaměstnavatelem, avšak namítla, že stabilizační příspěvek by žalovanému nebyl poskytnut v takové výši, pokud by byl svobodný a bezdětný. Žalobkyně nepopřela, že podle rozsudku o rozvodu manželství spočívala hlavní příčina rozvratu manželství v její známosti s jiným mužem; zdůraznila však, že další příčinou rozvratu manželství byly rovněž neshody mezi účastníky, vzniklé již před navázáním známosti s jiným mužem – pokud by žalovaný řádně pečoval o děti a měl zájem o rodinu, neměla by důvod hledat pochopení a pomoc u jiného muže, jak výslovně v dovolání uvedla. Jde-li o otázku vrácení stabilizačního příspěvku, odkázala na čl. IV. druhé věty smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku ze dne 23. ledna 1991, kde jsou upraveny podmínky, za jejichž naplnění vrácení stabilizačního příspěvku nebude, případně nemusí být, požadováno. Současně zdůraznila, že k uvedené smlouvě přistoupila jako ručitelka. Připustila, že v době, kdy v bytě nebydlela, se nepodílela na placení nájemného. Bylo tomu tak proto, že její příjem jí neumožňoval hradit nájemné ze dvou bytů. Nakonec namítla, že otázku prodeje bytu, resp. otázku převodu členských práv a povinností k bytu, zmínila pouze v souvislosti s řešením bytové situace obou účastníků, např. formou výměny bytu za dva menší byty. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítla, že tzv. další hlediska (hlediska, která nejsou výslovně uvedena v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák.) se při rozhodování o dalším nájmu bytu uplatní pouze v případě, kdy rozvedení manželé nemají nezletilé děti. Proto, mají-li rozvedení manželé nezletilé děti, nemohou se tato hlediska uplatnit a nemohou tudíž ani převážit nad hledisky zákonnými a v daném případě ve skutečnosti ani nepřevážila. Současně uvedla, že svou aktuální bytovou situaci řeší formou podnájmů. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání především navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako opožděně podané. Nabylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu právní moci dne 17. května 2000, je dovolání, doručené soudu prvního stupně až dne 18. května 2000, podle názoru žalovaného dovoláním opožděně podaným. Pro případ, že dovolání bylo podáno včas, se žalovaný ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a uvedl, že zákonná hlediska obsažená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. nejsou nadřazena ostatním hlediskům, k nimž je třeba přihlédnout a která svědčí právě jemu. Nebude-li dovolání odmítnuto jako opožděně podané, navrhl, aby bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. února 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejdříve, a to i s přihlédnutím k námitce žalovaného, že dovolání bylo podáno opožděně, zabýval otázkou včasnosti dovolání. Přitom shledal, že bylo-li dovolání odevzdáno k poštovní přepravě dne 17. května 2000, pak bylo podáno v jednoměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (v daném případě od 17. dubna 2000), upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a tudíž včas. Přitom je nerozhodné, kdy bylo soudu prvního stupně doručeno. Uvedená lhůta je totiž lhůtou procesní a jako taková je ve smyslu §57 odst. 3 o.s.ř. zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Přitom lhůty určené podle měsíců, tj. i jednoměsíční lhůta k podání dovolání, se zásadně končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (§57 odst. 2 věta první o.s.ř.). Dovolací soud dále konstatuje, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o určení výlučného nájemce předmětného bytu a výrok o vyklizovací povinnosti podmíněné zajištěním bytové náhrady. Přípustnost dovolání proti těmto měnícím výrokům vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Naproti tomu ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující, proti němuž přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nevyplývá. Lze pouze připomenout, že zde se ovšem uplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněného pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, totiž závěry, podle nichž dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnících výrocích o věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Žalobkyně v dovolání výslovně potvrdila správnost skutkového zjištění, že členský podíl v družstvu byl zaplacen ze stabilizačního příspěvku, poskytnutého žalovanému jeho zaměstnavatelem; ostatně toto skutkové zjištění z provedených důkazů (i ze samotné účastnické výpovědi žalobkyně) vyplynulo. Lze jen konstatovat, že její hypotetická námitka, že stabilizační příspěvek by žalovanému nebyl poskytnut v takové výši, pokud by byl svobodný a bezdětný, není způsobilá správnost uvedeného skutkového zjištění zvrátit. To platí i ohledně uvědomění si nutnosti vrácení stabilizačního příspěvku v případě porušení podmínek stabilizace. Poukaz na čl. IV. druhé věty smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku ze dne 23. ledna 1991, tj. na podmínky, za jejichž naplnění vrácení stabilizačního příspěvku nebude, případně nemusí být, požadováno, a ani na ručitelství žalobkyně, totiž správnost uvedeného skutkového zjištění nijak nezpochybňuje. Ani odkaz na důvody, pro které se žalobkyně nepodílela na placení nájemného, ve skutečnosti nijak nezpochybňuje správnost skutkového zjištění, že v době, kdy žalobkyně v bytě nebydlela, se na placení nájemného nepodílela. Skutečnost neplacení nájemného v této době nakonec žalobkyně přímo v dovolání potvrdila. Zjištění, týkající se otázky prodeje bytu, resp. otázky převodu členských práv a povinností k bytu, vyplynulo z účastnické výpovědi samotné žalobkyně a také ze svědecké výpovědi Z. R. Oba totiž shodně uvedli, že byt chtějí získat, a připustili, že by jej poté vyměnili za byt v O., neboť žalobkyně si „nedovede dost dobře představit, že by se Z. R. žila na stejné adrese, jako jeho bývalá manželka“, a svědek Z. R. se „nechce nastěhovat do bytu, ve kterém (doposud) žije žalovaný“. Ani v tomto ohledu tak nelze odvolacímu soudu nic vytknout. Skutkový závěr, že hledisko příčin rozvratu manželství vyznívá ve prospěch žalovaného, učinil odvolací soud na základě zjištění, že značnou měrou se na rozvratu manželství podílela žalobkyně navázáním známosti s jiným mužem. Správnost uvedeného skutkového zjištění žalobkyně nezpochybnila. To, že mohla existovat i další, méně významná příčina rozvratu manželství, např. neshody mezi účastníky, jak v dovolání tvrdí žalobkyně, vyplývá – logiky vzato – již ze samotného skutkového zjištění, že navázáním známosti s jiným mužem se žalobkyně podílela na rozvratu manželství „pouze“ značnou měrou. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na otázku, zda tzv. další hlediska (tj. jiná než výslovně uvedená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák.) se uplatní pouze v případě, kdy rozvedení manželé nemají nezletilé děti, resp. zda mohou další hlediska převážit nad hledisky zákonnými i v případě, mají-li rozvedení manželé nezletilé děti. Poté půjde rovněž o odpověď na otázku, zda hlediska prospívající žalovanému převážila nad hledisky svědčícími žalobkyni.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Dovolací námitku, že tzv. další hlediska (jiná než výslovně uvedená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák.) se uplatní pouze v případě, kdy rozvedení manželé nemají nezletilé děti, proto nelze akceptovat. Stejně tak nelze přijmout názor, zastávaný dovolatelkou, totiž názor, že tato další hlediska nemohou převážit nad hledisky výslovně uvedenými v zákoně v případě, kdy rozvedení manželé mají nezletilé děti. Soudní praxe je totiž jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Dovolací soud nesdílí ani názor, že tzv. další hlediska nepřevážila v daném případě nad hledisky zákonnými. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalovaného hledisko zásluh na získání bytu (včetně uvědomění si možnosti vrácení stabilizačního příspěvku, nebudou-li splněny podmínky stabilizace), hledisko příčin rozvratu manželství, a hledisko plnění povinností vyplývajících z nájmu bytu. Nepominul však ani zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí, jak se žalobkyně – vzhledem k obsahu dovolání – mylně domnívá. Toto hledisko totiž vzal v úvahu (vyhodnotil je jako hledisko prospívající žalobkyni), avšak větší význam přiznal hlediskům dalším, a poté rovněž správně dovodil, že tato (další) hlediska, prospívající žalovanému, převážila nad (oslabeným) hlediskem využití bytu a zákonným hlediskem zájmů nezletilých dětí, tj. hledisky, svědčícími ve prospěch žalobkyně. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak není naplněn.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách dalšího nájmu bytu a vyklizovací povinnosti žalobkyně s vázaností na zajištění náhradního bytu se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl ve výrocích označených jako II. a III. změněn ohledně těchto otázek rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
Dovolání proti ve skutečnosti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výroku o zrušení práva společného nájmu bytu) by mohlo být přípustné pouze podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť, jak je uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, v tomto výroku ve skutečnosti potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhla-li žalobkyně vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Po zohlednění výše uvedených závěrů a s přihlédnutím k tomu, že napadený rozsudek je ve svých měnících výrocích o věci samé z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně (dovolatelka) zčásti nebyla v dovolacím řízení úspěšná a současně zavinila, že zčásti muselo být její dovolání odmítnuto, a procesně úspěšnému žalovanému vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 18. května 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu