Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2001, sp. zn. 30 Cdo 2147/2001 [ rozsudek / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2147.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2147.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 2147/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Juraje Malika ve věci žalobkyň A) D. Z. a B) V. K., obě zastoupené advokátkou proti žalovaným 1) Dětskému domovu v Č., 2) J. F. a 3) M. B., vesměs zastoupených advokátem, o určení neplatnosti vydědění, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 885/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 8. 2001, č.j. 30 Co 281/2001-180, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14. 12. 2000, č. j. 9 C 885/98-140, určil, že důvody pro vydědění žalobkyně D. Z. a žalobkyně V. K. jejich matkou V. S., rozenou K., zemřelou dne 25. srpna 1997, uvedené v prohlášení o vydědění ze dne 3. července 1997, nejsou dány. O náhradě nákladů řízení rozhodl, že tato náhrada se žalobkyním nepřiznává. K odvolání účastníků, z nichž žalobkyně podaly odvolání jen proti rozsudku ve výroku o náhradě nákladů řízení, se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 6. 8. 2001, č. j. 30 Co 281/2001-180, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že důvody pro vydědění žalobkyně D. Z. a žalobkyně V. K. jejich matkou V. S., rozenou K., zemřelou dne 25. 8. 1997, uvedené v prohlášení o vydědění ze dne 3. 7. 1997, nejsou dány. Žalobkyním bylo uloženo, aby společně a nerozdílně nahradily každému ze žalovaných náklady řízení před soudem prvního stupně i náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v ust. §18 zák. č. 95/1963 Sb., notářského řádu, umožňuje ust. §175k odst. 2 o. s. ř. v dědickém řízení odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, čemuž odpovídá jedině žalobní petit na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Jen tak bude pravomocně vyřešena otázka významná pro dědické řízení, a to, se kterým z dosavadních účastníků dědického řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo, bude nadále jednáno jako s dědicem. Žalobkyně nerespektovaly odkaz obsažený v usnesení Okresního soudu v České Lípě č.j. 12 D 717/97-43 ze dne 20.2.1998, ve znění opravného usnesení č.j. D 717/97-5 z 26. 3. 1998, aby ve stanovené lhůtě podaly u Okresního soudu v České Lípě žalobu na určení, že jsou dědičkami po zůstavitelce ze zákona; žalovaly na určení, že důvody k jejich vydědění nejsou dány. Takovouto žalobu však nelze podřadit pod ust. §175k odst. 2 o. s. ř., ale lze ji posoudit jen jako určovací žalobu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně shledaly naléhavý zájem na určení v tom, že bude soudem určeno, zda byly matkou důvodně vyděděny, či nikoli. Vyřešení této předběžné otázky však nemůže mít pro řízení o dědictví po zemřelé matce žalobkyň význam. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod R 44/1999 Sbírky soudních rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož závěrem navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Včasné dovolání žalobkyň proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu splňuje náležitosti stanovené §241 odst. 1, 2 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele. Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně v dovolání odkázaly na ust. §238 odst. 1 o. s. ř., z nějž dovodily přípustnost dovolání a na ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž dovolání odůvodnily. Uvedly m. j., že nebyly řádně předvolány k nařízenému jednání odvolacího soudu, ani jejich právní zástupkyni nebyla obsílka k jednání doručena, čímž jim byla znemožněna účinná obrana jejich práv. Pokud by se tato námitka ukázala správnou, vedla by nejen k závěru o přípustnosti dovolání pro zmatečnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ale zároveň by byla způsobilým dovolacím důvodem upraveným ustanovením §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., což je pro posuzovanou věc, v níž přípustnost dovolání je založena podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., právně významné. Závěr, že žalobkyním byla nesprávným postupem soudu v řízení odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), však nelze učinit. Z obsahu spisu dovolací soud shledal, že podle pokynu k předvolání účastníků, resp. jejich zástupců k jednání odvolacího soudu dne 6. 8. 2001 (l. 170 soudního spisu) byla zástupkyně žalobkyň řádně obeslána, obsílka však byla vrácena zpět odvolacímu soudu s poznámkou, že adresátka při doručování nebyla zastižena, ač se v místě doručování zdržovala, a proto písemnost určená k prostému doručení byla uložena na poště, adresátka o tom vyrozuměna. Zásilku soudu si však nevyzvedla. Zástupkyně žalobkyň na vysvětlení uvedla, že od 6. 6. 2001 byla v domácím ošetřování, od 9. 7. 2001 docházela na rehabilitaci, v kanceláři se téměř nezdržovala. Popřela, že by obdržela oznámení doručovatele o uložení zásilky na poště. Okolnost, že žalobkyně samy nebyly vyrozuměny o termínu jednání odvolacího soudu, není z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. právně významná. Žalobkyně byly zastupovány zástupkyní s plnou mocí pro celé řízení; platí, že se písemnost soudu doručuje toliko tomuto zástupci, nejde-li o případ, kdy má účastník osobně v řízení něco vykonat (§49 odst. 1 o. s. ř.). Protože se zástupkyně žalobkyň v době doručování zdržovala v místě doručování, ale nebyla zastižena, písemnost uloženou na poště nevyzvedla, považuje se písemnost, tj. vyrozumění o termínu jednání odvolacího soudu zástupkyni žalobkyň za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresátka o uložení nedozvěděla (§46 odst. 1, 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu nelze vytknout jako pochybení, že dne 6. 8. 2001 jednal v nepřítomnosti žalobkyň, resp. jejich zástupkyně, která byla o jednání soudu vyrozuměna doručením obsílky ve smyslu ust. §46 odst. 2 o. s. ř.; soudu žádost o odročení jednání z důležitých důvodů nedošla (§101 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně dále uplatnily jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jež shledaly v okolnosti, že odvolací soud v průběhu několika let trvajícího řízení se nesoustředil na obsah usnesení v dědickém řízení. Ve smyslu rozhodnutí publikovaného pod R 44/1999 Sbírky soudních rozhodnutí měla být žaloba zamítnuta již rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení sp. zn. 30 Co 597/98-22, čímž by se ušetřily značně finanční prostředky. Rozhodnutí výše uvedené bylo publikováno až v době po podání žaloby ve věci a po vydání usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 8. 1998, č.j. 30 Co 597/98 (rozumí se Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci). Proto navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyň podané s odkazem na dovolací důvod ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se rovněž nemohlo setkat s úspěchem. Námitka žalobkyň, kterou byl konkretizován dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., obsahuje výtku nesoustředěného postupu soudů v řízení, zejména soudu odvolacího (§100 odst. 1 o. s. ř.), jakož i výtku nesprávné aplikace práva při předchozím rozhodování, včetně rozhodnutí odvolacího soudu. Nenaplňuje však dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., spočívající v nesprávném posouzení věci, jímž se rozumí posouzení, promítající se do konečného rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje. Žalobkyně ani nenamítají, že odvolací soud nyní při rozhodování o věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo posuzované problematice odpovídající právní předpis nesprávně vyložil a že právní závěr, který tento soud ve věci učinil, je z hlediska aplikace právních předpisů nesprávný. Zcela právně nerozhodná je námitka, že Nejvyšší soud publikoval své rozhodnutí po podání žaloby ve věci a po vydání usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 8. 1998, č.j. 30 Co 597/98. Dovolací soud neshledal, že odvolací soud ve svých právních závěrech pochybil, rovněž neshledal, že by řízení bylo stiženo některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a) – e), písm. g) o. s. ř., když s námitkou vztahující se k vadě uvedené pod písm. f) tohoto ustanovení se dovolací soud již vypořádal. Řízení netrpí ani jinou vadou, tj. jinou, než některou z vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř., jak je uvedeno v ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.; proto dovolání zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.). V dovolacím řízení úspěšným žalovaným, které by měly podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly, bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo (§243ab odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. l o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. prosince 2001 JUDr. Karel Podolka, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2001
Spisová značka:30 Cdo 2147/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2147.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18