ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.373.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 373/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Finančního úřadu v Pardubicích se sídlem v Pardubicích, Hronovická 2700, proti povinné A. spol. s r. o., zastoupené advokátem, pro 51 495 307 Kč, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 E 320/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2001, č.j. 22 Co 398/2001-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 28. 6. 2001, č.j. 12 E 320/2001-30, nařídil podle výkazů nedoplatků č. 3706/01/248962/5291, č. 3739/01/248962/5291, č. 3793/01//248962/5291, č. 94758/01/248940/3411, č. 94813/01/248940/3411 a č. 79200/01/248912/5149 k vydobytí pohledávky oprávněné v celkové výši 51 486 307 Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k označeným nemovitostem ve vlastnictví povinné (výrok I.), návrh, pokud se jím oprávněná domáhala nařízení výkonu „pro penále z prodlení u nedoplatků uvedených ve výkazu č. 79200/01/248912/5149 z částky 45 687 731 Kč,“ zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že výkazy nedoplatků ukládající povinné zaplatit na daních částku „v celkové výši 51 495 307 Kč“ jsou vykonatelnými exekučními tituly, že povinná je vlastnicí předmětných nemovitostí a že i ostatní předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí navrženým způsobem jsou splněny.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 8. 2001, č.j. 22 Co 398/2001-43, v odvoláním napadeném rozsahu (tj. vyjma výroku II.) usnesení soudu prvního stupně „změnil“ jen tak, že „výkon rozhodnutí se nařizuje mimo jiné podle výkazu č. 79200/01/248912/5149 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 51 279 388 Kč,“ a jinak je potvrdil; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny, zejména výkazy nedoplatků, jejichž výkon oprávněná navrhla, obsahují náležitosti stanovené v §73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a jsou tudíž vykonatelné. Připomněl, že tvrzeními týkajícími se zaplacení dluhu, popřípadě započtení vymáhaných pohledávek proti pohledávkám, jež se k započtení hodí, se soud při nařizování výkonu rozhodnutí nezabývá. Protože podle výkazu nedoplatků č. 79200/01/248912/5149 činí dluh 51 279 388 Kč – a v této výši oprávněná také jeho výkon navrhla – „změnil“ odvolací soud napadené rozhodnutí, neboť soud prvního stupně ve výroku uvedl nesprávnou částku (o 9.000 Kč méně).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, jímž odkázala na všechny v úvahu přicházející dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. a/, b/ odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), aniž jim však konkrétně podřadila užitou argumentaci. Oprávněná neměla – podle dovolatelky – právo volby mezi výkonem exekučních titulů podle občanského soudního řádu (zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech) a výkonem postupem, který předjímá ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (tzv. „berní zástavou“); jestliže výkazy nedoplatků „podléhají“ z hlediska věcné správnosti soudnímu přezkoumání, nelze je vykonat cestou soudní exekuce. Odvolacímu soudu dále vytkla, že se – s poukazem na absenci obecně závazného právního předpisu předpokládaného ustanovením §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. – nezabýval konkurencí (střetem) exekucí zřízením soudcovského zástavního práva a berní zástavou, a že nezkoumal, zda pro tutéž pohledávku již nebylo zřízeno zástavní právo na předmětných nemovitostech podle §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch Finančního úřadu v Chrudimi. Se zřetelem k tomu, že výkazy nedoplatků byly doplněny na rubových stranách doložkami vykonatelnosti podepsanými „pracovníkem vymáhacího oddělení“ s otiskem úředního razítka až „v běžícím řízení“ (tj. po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí), postrádá dovolatelka reálnou možnost k uvedeným doložkám se vyjádřit. Ohledně výkazu nedoplatků č. 79200/01/248912/5149, který byl sestaven pro částku 51 279 388 Kč představující dlužné daně, jejichž splatnost nastala v letech 1992 a 1993, vznesla námitku, podle níž zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, „pro toto období výkon nepřipouští.“ Výkon rozhodnutí pro daňové penále, které je „samostatným daňovým dluhem,“ měl být podle dovolatelky zastaven. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ztotožnila s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se v první řadě zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá. Pro úvahu, jde-li o usnesení (byť jen zčásti) měnící, není určující, jak je odvolací soud označil a zda formálně rozhodl podle ustanovení §220 o.s.ř. nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, popřípadě zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999 pod č. 52). V projednávaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech; k (částečné) změně odvoláním napadeného usnesení přistoupil jen proto, že soud prvního stupně ve výroku I. svého rozhodnutí – zjevně omylem – vyčíslil pohledávku z výkazu nedoplatků č. 79200/01/248912/5149 částkou 51 270 388 Kč, přestože v odůvodnění uvádí správnou celkovou výši vymáhaných pohledávek (51 495 307 Kč).
Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno, neboť usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 a 2 o.s.ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238a odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. – rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování – je v projednávaném případě nezpůsobilý a dovolací soud se jím nezabýval), je možné zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat s otázkami, zda může nastat konkurence (střet) soudcovského zástavního práva na nemovitostech se zástavním právem zřízeným podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a zda dříve zřízené zástavní právo na týchž nemovitostech podle posledně uvedeného ustanovení překáží ve výkonu rozhodnutí podle §338b a násl. o.s.ř.
Protože jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebyly, přičemž jejich posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Ostatní otázky dovoláním dotčené dovolací soud za právně významné nepokládá, neboť tyto znaky nenesou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Podle ustanovení §274 písm. e/ o.s.ř. se na výkon vykonatelných rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány použijí – s výjimkou §261a odst. 2 a 3 – ustanovení §251 až §271.
Podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993 Sb., č. 315/1993 Sb., č. 323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 59/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 323/1996 Sb., č. 61/1997 Sb., č. 242/1997 Sb., č. 168/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 159/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 218/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 492/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb., tj. ve znění účinném do 30. 9. 2001 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), může k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo. Ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle §16. V ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu.
Vymáhání daňových nedoplatků (včetně nedoplatků na pokutách) upravuje ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb. Daňová exekuce se podle odstavce 6 cit. ustanovení provádí vydáním exekučního příkazu na a/ přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky, b/ srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., c/ prodej movitých věcí, a d/ prodej nemovitostí. Podle ustanovení §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu (příslušná ministerstva pak byla obecně závazným právním předpisem zmocněna k úpravě podrobností postupu při výkonu daňové exekuce, zejména způsobů řešení střetů exekucí soudní a daňové).
Správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, provádí sám – na základě exekučních titulů vyjmenovaných v §73 odst. 4 a způsoby uvedenými v §73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. – vymáhání nedoplatků daňovou exekucí; o provedení exekuce však může požádat též soud nebo soudního exekutora (srov. §73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.). To, že správce daně má k dispozici návrh na nařízení soudního výkonu výkazu nedoplatků způsoby, jež připouští §258 odst. 1 o.s.ř., tj. i zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech daňového dlužníka (povinného), vyplývá bez dalšího z ustanovení §274 o.s.ř. a z ustanovení §73 odst. 3 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. Protože zřízení zástavního práva rozhodnutím správce daně ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. plní ve vztahu k daňové pohledávce a jejímu příslušenství pouze zajišťovací funkci a nejde tudíž – jak ostatně vyplývá z taxativního výčtu ustanovení §73 odst. 6 cit. zákona – o další způsob daňové exekuce prováděné vydáním exekučního příkazu, nelze o „střetu či konkurenci exekucí“ (tj. zřízením zástavního práva podle §72 zákona č. 337/1992 Sb. a nařízením výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech podle §338b a násl. o.s.ř.) uvažovat; tomu odpovídá i úprava provedená zákonem č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, která takovou situaci – právě proto, že zřízení zástavního práva podle §72 zákona č. 337/1992 Sb. není aktem vymáhání – neřeší.
Závěr, že zřízení zástavního práva k nemovitostem daňového dlužníka podle §72 zákona č. 337/1992 Sb. není daňovou exekucí, předurčuje odpověď i na druhou otázku, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným. Okolnost, že vymáhaná pohledávka již byla (zcela nebo zčásti) zajištěna zástavním právem zřízeným na týchž nemovitostech rozhodnutím správce daně (stejně jako existence smluvních zástavních práv na nemovitostech zajišťujících pohledávky jiných věřitelů), nemá v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva žádný význam; v případě postižení zástav jejich prodejem je totiž při rozvrhu podstaty rozhodující pořadí vzniku zástavních práv (srov. §337c odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.).
Protože odvolací soud při rozhodování z výše uvedeného vycházel, je jeho právní posouzení obou otázek správné a argumenty uplatněné v dovolání neobstojí. Nejvyšší soud proto – při vyloučení vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b, §229 odst. 3 o.s.ř. a jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (řízení vadou namítanou v dovolání zjevně netrpí, neboť dovolatelka možnost zpochybnit potvrzení o vykonatelnosti výkazů nedoplatků měla) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. Povinná (dovolatelka), která svým dovoláním úspěšná nebyla, právo na náhradu nákladů nemá a oprávněné v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu