ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1772.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1772/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce V. D., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalovaným 1) J. B. a 2) M. B., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 26/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, č. j. 58 Co 92/01-234, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. dubna 2001, č. j. 58 Co 92/01-234, změnil v pořadí pátý, zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 20. července 2000, č. j. 4 C 26/99-222, tak, že vyhověl žalobě a přivolil „k výpovědi dané žalovaným z nájmu bytu č. 3 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. patře domu č. p. 372 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt“ a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně (zamítavý ze dne 18. října 1993, č. j. 4 C 99/92-53, vyhovující ze dne 14. září 1995, č. j. 4 C 99/92-112, a zamítavé z 27. května 1997, č. j. 4 C 99/92-152, a z 20. července 1999, č. j. 4 C 26/99-204) byly zrušeny usneseními odvolacího soudu (z 30. listopadu 1994, č. j. 11 Co 291/94-87, 9. října 1996, č. j. 11 Co 218/96-125, 15. prosince 1998, č. j. 16 Co 431/98-191, a 26. ledna 2000, č. j. 58 Co 637/99-216) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zbývá dodat, že měnící – v konečném důsledku žalobě vyhovující – rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. března 1998, č. j. 11 Co 417/97-169, byl k dovolání žalovaných zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 1998, č. j. 26 Cdo 1494/98-182, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rozsudku ze dne 26. srpna 1998, č. j. 26 Cdo 1494/98-182, vyslovil Nejvyšší soud České republiky závazný právní názor (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.), že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), je v daném případě naplněn, neboť žalobce jako vlastník předmětného domu potřebuje – v zájmu zajištění lepší správy domu – předmětný byt pro sebe. Soud prvního stupně i přes zmíněný závazný právní názor dovolacího soudu však v rozsudku ze dne 20. července 2000, č. j. 4 C 26/99-222, uzavřel, že bytová potřeba pronajímatele ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není dána a proto žalobu zamítl. Současně odkázal na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Zjistil totiž, že půdní prostor nad předmětným bytem byl adaptován nikoliv na byt, nýbrž na kanceláře se sociálním zázemím, že rovněž ve zvýšené části půdy byly vytvořeny dvě kanceláře a WC, že byt ve sníženém přízemí byl přeměněn na nebytový prostor, a že bytová potřeba pronajímatele a jeho rodiny je zajištěna bydlením v podkrovním bytě 3+1 s příslušenstvím v P., který mu poskytli jeho rodiče. K závěru, že bytová potřeba pronajímatele ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není dána, pak dospěl na základě úvahy, že pokud by žalobce bytovou potřebu měl, zrekonstruoval by půdní prostory v domě na byt a nikoliv na nebytové prostory, popřípadě by k bydlení využil byt ve sníženém přízemí a tudíž jej nepřeměnil na nebytové prostory. Jde-li o zajištění lepší správy domu, dovodil, že žalobci nic nebrání v tom, aby ji realizoval z nynějšího bydliště. Naproti tomu odvolací soud – ve shodě se závazným právním názorem dovolacího soudu, obsaženém ve zrušujícím rozsudku ze dne 26. srpna 1998, č. j. 26 Cdo 1494/98-182 – především dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je naplněn. Jde-li o otázku rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), dovodil, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. lze zamítnout jen zcela výjimečně a přitom musí být zohledněny nejen okolnosti na straně nájemce, nýbrž také u pronajímatele. K okolnostem na straně žalovaných vzal odvolací soud za zjištěno, že na základě příslušného stavebního povolení, vydaného původním vlastníkům domu, bylo v předmětném bytě instalováno před 22 lety dosud nezkolaudované ústřední vytápění, a že před 20 lety žalovaní se svolením původních vlastníků domu jeden pokoj v bytě provizorně přepažili. Dále, a to ve vztahu k okolnostem na straně žalobce, rovněž zjistil, že ve sníženém přízemí domu byly sice zřízeny namísto bytu kanceláře, avšak na základě stavebního povolení, a to poté, kdy byla povolena změna způsobu užívání volného bytu na kanceláře, a že v půdním prostoru domu byly zřízeny – rovněž na základě příslušného stavebního povolení – kanceláře. Na základě uvedených zjištění dovodil, že okolnosti, týkající se zřízení kanceláří v půdních prostorách a ve sníženém přízemí domu, nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. klást k tíži pronajímatele, došlo-li k těmto úpravám na základě příslušných stavebních povolení, a poté uzavřel, že výkon práva žalobce není ani vzhledem k provedeným stavebním úpravám v předmětném bytě v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Na naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. usoudili z toho, že odvolací soud vyšel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom dokazování – v potřebném rozsahu – neopakoval a ani nedoplnil. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnili především správnost právního závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. V této souvislosti namítli, že „žalobce potřebuje byt pro sebe jen v tom směru, aby exploatací tohoto bytu jako nebytového prostoru dosáhl větších výnosů“. Poté – s odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo 1494/98 – rovněž zpochybnili správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Uvedli, že na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy lze usoudit už z toho, že cílem žalobce je komerční využití předmětného bytu jako nebytového prostoru. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 20. července 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 25. dubna 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací (§242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. žalovaní nenamítli a ani z obsahu spisu zjištěny nebyly. Namítli však, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., spočívající v tom, že odvolací soud vyšel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom dokazování – v potřebném rozsahu – neopakoval a ani nedoplnil.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení postiženo jinou, v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedenou vadou, a to takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. dovolatelé namítli, že odvolací soud vyšel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom dokazování – v potřebném rozsahu – neopakoval a ani nedoplnil.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle §129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 634).
Důkazy, jichž se mělo odlišné hodnocení týkat, žalovaní v dovolání nespecifikovali. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci mimo jiné rovněž ze zjištění, že půdní prostor nad předmětným bytem byl adaptován nikoliv na byt, nýbrž na kanceláře se sociálním zázemím, že rovněž ve zvýšené části půdy byly vytvořeny dvě kanceláře a WC, a že byt ve sníženém přízemí byl přeměněn na nebytový prostor. Z uvedených zjištění však vycházel rovněž odvolací soud. Vzal totiž za zjištěno, že ve sníženém přízemí domu byly na základě stavebního povolení zřízeny namísto bytu kanceláře, a to poté, kdy byla povolena změna způsobu užívání volného bytu na kanceláře, a že v půdním prostoru domu byly zřízeny – rovněž na základě příslušného stavebního povolení – kanceláře. Skutkový základ pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. byl tedy v tomto ohledu u obou soudů totožný. Pro úplnost zbývá dodat, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. pokládal odvolací soud za právně významné rovněž zjištění, že na základě příslušného stavebního povolení, vydaného původním vlastníkům domu, bylo před 22 lety v předmětném bytě instalováno dosud nezkolaudované ústřední vytápění, a že před 20 lety žalovaní se svolením původních vlastníků domu jednu místnost v bytě provizorně přepažili.
Navíc uvedená zjištění čerpaly soudy obou stupňů výlučně z listinných důkazů. Šlo zejména o rozhodnutí o povolení stavby ze dne 27. března 1991 (vestavba kanceláří do půdní části domu), rozhodnutí ze dne 15. března 1993, týkající se změny ve způsobu užívání uvolněného suterénního bytu, zprávu Obvodního úřadu v P. ze dne 22. listopadu 1994, protokol o místním šetření ze dne 14. července 1993, zprávu Obvodního úřadu městské části P. ze dne 28. července 1995, dopis původních vlastníků předmětného domu ze dne 7. července 1981 a rozhodnutí Obvodního národního výboru v P. ze dne 20. září 1978. Byly-li citované listiny přečteny (§129 odst. 1 o.s.ř.) při jednáních u soudu prvního stupně, nebylo by – s přihlédnutím ke shora uvedenému – vadou řízení, natož vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jestliže by odvolací soud na jejich základě učinil jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, ačkoliv důkaz opětovným čtením některých listin při odvolacích jednáních již neprováděl.
Jiné vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalovaní nenamítli a ani z obsahu spisu nevyplynuly.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda ze soudy zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. V případě pozitivní odpovědi na uvedenou otázku půjde rovněž o posouzení, zda takto uplatněná výpověď z nájmu bytu je (či není) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), potřebuje-li byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Jde-li o otázku naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák, tj. o první z otázek podléhajících dovolacímu přezkumu, nemá dovolací soud žádný důvod odchýlit se od právního názoru, který v tomto ohledu přijal již ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 26. srpna 1998, č. j. 26 Cdo 1494/98-182; proto v tomto směru – pro stručnost – odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku a uzavírá, že je-li zajištění lepší správy domu potřebou pronajímatele ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., lze pokládat závěr o naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu za správný. Lze pouze dodat, že hypotetické námitce žalovaných, že „žalobce potřebuje byt pro sebe jen v tom směru, aby exploatací tohoto bytu jako nebytového prostoru dosáhl větších výnosů“, nelze proto přisoudit žádný právní význam.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu především v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu (a to rovněž podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe dovodila, že i když výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ke stejnému závěru dospěl rovněž dovolací soud ve zrušujícím rozsudku v této věci, na nějž v dovolání žalovaní odkázali). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; jako okolnosti, jež mohou mít právní význam pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., se zde příkladmo uvádějí zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí, popřípadě další skutečnosti. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán, a žalobě vyhověl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy. Přitom při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal v úvahu všechny právně významné okolnosti, které byly v řízení prokázány, a správně se s nimi rovněž vypořádal. S přihlédnutím ke shora uvedenému lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (a to i z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) lze zamítnout jen zcela výjimečně a přitom musí být zohledněny nejen okolnosti na straně nájemce, nýbrž také u pronajímatele. Za správnou lze pokládat rovněž úvahu, že zjištěné okolnosti, týkající se zřízení kanceláří v půdních prostorách a ve sníženém přízemí domu, nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. klást k tíži pronajímatele, došlo-li k těmto úpravám na základě příslušných stavebních povolení. Odvolací soud však nepřehlédl ani to, že žalovanými zmiňovaná rekonstrukce předmětného bytu spočívala v tom, že před 22 lety bylo sice v předmětném bytě instalováno dosud nezkolaudované ústřední vytápění, avšak k tomu došlo na základě příslušného stavebního povolení, vydaného původním vlastníkům domu, a že k provizornímu přepažení jednoho pokoje v bytě došlo ze strany žalovaných se svolením původních vlastníků domu již před 20 lety. Správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. lze podpořit i následující úvahou. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by nájemce za každou cenu musel užívat k bydlení standardní byt, zatímco pronajímatel a vlastník domu by se musel spokojit s užíváním suterénního (navíc nevyhovujícího) bytu, resp. bytu v půdní vestavbě, který by si nejprve byl nucen vybudovat. Lze tak pokládat za správný rovněž závěr, že výkon práva žalobce není ani vzhledem k provedeným stavebním úpravám v bytě v rozporu s dobrými mravy.
Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu