ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2120.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2120/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Městské části P., proti žalovaným 1) R. B. a 2) M. B., o zaplacení částky 46.603,- Kč s příslušenstvím a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 416/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2001, č. j. 16 Co 405/2001-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. března 1998, č. j. 16 C 416/96-21, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 15 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. nadzemním podlaží domu čp. 2039 v P., určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; současně žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili částku 46.603,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. března 1999, č. j. 54 Co 76/99-45, odvolání žalovaných proti citovanému rozsudku odmítl jako opožděné.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. září 2001, č. j. 26 Cdo 822/2001-86, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 17. prosince 2001, č. j. 16 Co 405/2001-96, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroku, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 46.603,- Kč (ten odvoláním napaden nebyl), potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním pokládal odvolací soud za správný jak závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), tak také závěr o přisouzené bytové náhradě (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Současně dovodil, že ze strany žalobkyně nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Za správný pokládal rovněž výrok o příslušenství pohledávky (dlužného nájemného) a zde odkázal na ustanovení §697 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojila žalovaná již v podání, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 21. prosince 2001, a které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu – pokládat za dovolání. Toto podání na výzvu soudu prvního stupně doplnila podáním ze dne 11. února 2002 a poté upřesnila do protokolu sepsaného soudem prvního stupně dne 29. dubna 2002. Oba žalovaní pak podali dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu u soudu prvního stupně dne 28. února 2002 a zmíněné dovolání žalovaný následně doplnil podáním ze dne 8. srpna 2002, sepsaným zvolenou advokátkou. V dovolání namítli, že o jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodovali u odvolacího soudu vyloučení soudci, že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu především vytkli, že v průběhu řízení byla žalovanému „upřena možnost se zúčastnit soudního jednání a bránit tak svá práva“. Žalovaný byl totiž v době odvolacího jednání v pracovní neschopnosti, tuto skutečnost odvolacímu soudu doložil, svou nepřítomnost u odvolacího jednání omluvil a požádal o jeho odročení. Odvolací soud však věc i přesto projednal v jeho nepřítomnosti a spokojil se pouze s účastí žalované. Poté namítli, že byla-li věc i přes výše uvedené okolnosti projednána v nepřítomnosti žalovaného a nebyla-li navíc žalovaná u odvolacího jednání poučena o svém právu vyjádřit se k osobám soudců, rozhodli u odvolacího soudu vyloučení soudci. Nakonec v dovolání zpochybnili správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh na zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a na vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 9. března 1998. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení usnesení ze dne 16. března 1999, č. j. 54 Co 76/99-45, usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2001, č. j. 26 Cdo 822/2001-86) až dne 17. prosince 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, tj. ve lhůtě upravené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. V uvedené lhůtě totiž jednoznačně podala dovolání alespoň žalovaná (podáním, předaným k poštovní přepravě již dne 21. prosince 2001, doplněným podáním ze dne 11. února 2002 a poté upřesněným do protokolu sepsaného soudem prvního stupně dne 29. dubna 2002). Jestliže v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 154 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura), platí úkony jednoho z nich (v daném případě žalované) i pro ostatní, tedy v této věci pro žalovaného (§91 odst. 2 věta první o.s.ř., který ve spojení s ustanovením §243c o.s.ř. platí i pro řízení u dovolacího soudu). Přitom dovolání bylo podáno k tomu oprávněnými osobami (žalovanými), a to žalovaným řádně zastoupeným advokátem a žalovanou mající právnické vzdělání (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Za připuštění dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nelze pokládat poučení, jehož se účastníkům řízení dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, tj. poučení, že „z důvodů uvedených v ustanovení §236 a násl. o.s.ř. platného do 31. 12. 2000“ lze proti rozsudku odvolacího soudu podat dovolání (k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku). Nenavrhli-li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu – tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu – jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatelé existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá – pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a e/ o.s.ř. žalovaní evidentně nenamítli a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu. Tvrzením, že „žalovanému ad 1/ byla upřena možnost se zúčastnit soudního jednání a bránit tak svá práva“, a že v odvolacím řízení rozhodovali vyloučení soudci, měli žalovaní zřejmě na mysli především vadu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. a dále rovněž vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Za této situace se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda v daném případě došlo k odnětí možnosti žalovaných jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), a zda v odvolacím řízení rozhodovali vyloučení soudci (§237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Procesním právem účastníka, které mu přiznává zákon, je i právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. – dále jen „Listina”). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti, je však vždy povinen poskytnout účastníkovi možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby – nestanoví-li zákon jinak – nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Procesním právem účastníka řízení je tak rovněž jeho právo být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení §51 o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání – srov. §214 odst. 1 o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení §115 odst. 1, 2 o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Na účastníkovi pak je, zda svého práva využije, či nikoli. Podle §101 odst. 2 věty první o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka (§101 odst. 2 věta druhá před středníkem o.s.ř.). Citovaná procesní ustanovení platí podle §211 o.s.ř. přiměřeně i pro jednání před odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (např. v rozsudcích z 26. listopadu 1997, sp. zn. 3 Cdon 1194/96, 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1819/97, 26. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 2416/99 a 19. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1414/2000) dovodil, že brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, onemocnění, žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání soudu a důvodnost žádosti náležitě doloží, lze v postupu soudu, který takové žádosti nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec nezabývá nebo ji posuzuje jen jako pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti) spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť tímto postupem soud nesplnil povinnost poskytnout účastníkovi možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a zasáhl tím do jeho práva zakotveného ve zmíněném článku Listiny. V takovém případě řízení trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Soudní praxe je však jednotná rovněž v tom, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné pod č. 25 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod č. 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu spisu se podává, že po zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 16. března 1999, č. j. 54 Co 76/99-45, usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2001, č. j. 26 Cdo 822/2001-86, nařídil odvolací soud k projednání odvolání žalovaných odvolací jednání na den 4. prosince 2001. K nařízenému odvolacímu jednání byli řádně předvoláni rovněž oba žalovaní. Na základě písemné omluvy žalovaného (doručené osobně odvolacímu soudu dne 28. listopadu 2001), odůvodněné – s odkazem na připojenou fotokopii potvrzení o pracovní neschopnosti – jeho onemocněním a doplněné žádostí o odročení jednání, bylo toto jednání odročeno na den 18. prosince 2001. Předvolání k uvedenému jednání bylo sice žalovanému doručeno dne 3. prosince 2001, avšak žalovaný se ani k tomuto jednání nedostavil. V protokolu o jednání před odvolacím soudem je uvedeno, že jeho nepřítomnost omluvila žalovaná, která založila jeho písemnou omluvu a fotokopii legitimace práce neschopného, vystavenou MUDr. M. K. dne 27. listopadu 2001. Jde o písemnou omluvu žalovaného, opatřenou datem 17. prosince 2001, v níž žalovaný – s ohledem na přetrvávající pracovní neschopnost – požádal o omluvu své nepřítomnosti u odvolacího jednání nařízeného na den 18. prosince 2001. K omluvě připojil fotokopii legitimace práce neschopného pojištěnce č. U 4307097. Zde – ve srovnání s předchozí omluvou spojenou s žádostí o odročení odvolacího jednání, nařízeného na den 4. prosince 2001 – šlo o pouhou omluvu nepřítomnosti žalovaného u odvolacího jednání dne 18. prosince 2001. Nezbývá než uzavřít, že nepřítomnost žalovaného u odvolacího jednání dne 18. prosince 2001 sice omluvila jeho pracovní neschopností samotná žalovaná (předložením jeho písemné omluvy ze dne 17. prosince 2001), avšak ani žalovaná u zmíněného jednání a ani žalovaný ve své písemné omluvě o odročení tohoto jednání nepožádali. Odvolací soud proto jednal dne 18. prosince 2001 v nepřítomnosti žalovaného a téhož dne rozhodl napadeným potvrzujícím rozsudkem.
Ačkoliv žalovaní tvrdili v dovolání opak, z obsahu protokolu o odvolacím jednání ze dne 18. prosince 2001 a z písemné omluvy žalovaného ze dne 17. prosince 2001 vyplynula pouze omluva nepřítomnosti žalovaného u odvolacího jednání dne 18. prosince 2001, avšak nikoli současně jeho žádost o odročení tohoto odvolacího jednání. Je přitom zjevné, že okolnosti, jež předcházely odvolacímu jednání ze dne 18. prosince 2001, dovolatelé zaměňují s okolnostmi, které předcházely odročenému odvolacímu jednání ze dne 4. prosince 2001.
Postup odvolacího soudu, který u odvolacího jednání dne 18. prosince 2001 vzal na vědomí písemnou omluvu žalovaného, projednal odvolání žalovaných v nepřítomnosti žalovaného a téhož dne rozhodl napadeným rozsudkem, byl tudíž s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v souladu a za „nesprávný“ jej proto pokládat nelze. Odvolací řízení tedy vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postiženo není.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce (nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát). Přitom pro přípustnost dovolání je nerozhodné, zda k vadě řízení podle citovaného ustanovení došlo před odvolacím soudem nebo před soudem prvního stupně.
Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, §18 odst. 1 o.s.ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce - soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci, či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody proto nejsou způsobilé podjatost soudce založit a nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních institutů. Stejným způsobem byly uvedené otázky judikovány v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a ani v projednávané věci se dovolací soud od uvedeného názoru neodchyluje. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, je dán důvod přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. – takové rozhodnutí trpí tzv. zmatečností. Přitom dovolací soud posuzuje otázku vyloučení soudce bez ohledu na to, zda skutečně bylo o vyloučení rozhodnuto postupem podle §16 o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudci odvolacího soudu (JUDr. R. W., předseda senátu, JUDr. I. B. a JUDr. J. E., Ph.D., soudci), jichž se námitka podjatosti týkala, ve vyjádření k uvedené námitce ze dne 17. května 2002 uvedli, že „k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům nemají žádný osobní vztah“ a „nejsou jim známy žádné okolnosti, které by zakládaly důvod pochybovat o jejich nepodjatosti“. Dále dodali, že žalovaná takové okolnosti ani netvrdí; vyjádřila pouze nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a s jeho postupem v řízení, což – podle jejich názoru – důvod k vyloučení soudců není.
Není-li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudců, kteří u odvolacího soudu v dané věci rozhodovali, že nemají žádný vztah nejen k věci, nýbrž ani k účastníkům a k jejich zástupcům, nelze dovodit, že by u odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci. Byl-li navíc v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. postup odvolacího soudu, který dne 18. prosince 2001 projednal odvolání žalovaných v nepřítomnosti žalovaného, nelze už z tohoto důvodu uvažovat o podjatosti soudců, kteří rozhodovali u odvolacího soudu o odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně. Účastníci mají sice právo vyjádřit se k osobám soudců (§15 odst. 2 o.s.ř.) a v zájmu realizace tohoto jejich práva má předseda senátu povinnost poučit je (ve smyslu §5 o.s.ř.) o uvedeném právu. Absence takového poučení, vyplývající v dané věci z protokolu o odvolacím jednání ze dne 18. prosince 2001, je proto procesním pochybením, avšak vzhledem k výše uvedenému důvodem k vyloučení soudců nemůže být. Za této situace nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu