ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1352.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1352/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému U. P. s.r.o., zastoupeného advokátem, o určení neexistence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 74/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 9. 3. 2000, č.j. 15 Co 886/99-38, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 3. 2000, č.j. 15 Co 886/99-38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 26. 5. 1999 u Okresního soudu v Táboře domáhal se žalobce proti žalovanému vydání určovacího výroku, podle něhož žalovaný není vlastníkem nemovitosti blíže popsané v petitu.
Žalobce tvrdil, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 5. 1998, č.j. 7 C 64/98-128, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře ze dne 8. 1.1999, č.j. 15 Co 455/98, bylo původní povinné osobě J., obchodnímu družstvu v T., uloženo uzavřít se žalobcem podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Než došlo k pravomocnému skončení uvedeného řízení, převedla povinná osoba dne 20. 8. 1977 předmětnou nemovitost žalovanému. Tak došlo k porušení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto je uvedená kupní smlouva podle názoru žalobce neplatná.
Žalobce podal po právní moci výše uvedeného rozsudku návrh na vklad práva do katastru nemovitostí dne 18. 3. 1999. Příslušný katastrální úřad však rozhodnutím ze dne 30. 3. 1999 řízení přerušil s odůvodněním, že předmětná nemovitost je již zapsána na žalovaného, když právní účinky vkladu nastaly ke dne 25. 8. 1997. Katastrální úřad proto odkázal žalobce k soudnímu řízení s tím, že svým dalším rozhodnutím ze dne 18. 5. 1999 prodloužil lhůtu k vyřízení do 30. 6. 1999. Odmítl tak dohody o vydání věci, která má veškeré náležitosti pro vklad, vložit do katastru nemovitostí.
Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 10. 1999, č.j. 7 C 74/99-22, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel v podstatě z nesporných zjištění odpovídajících tvrzení žaloby. Uzavřel v tomto směru, že nynějšímu řízení předcházel spor ve věci původní sp. zn. 7 C 64/98, v němž po opakovaném zrušení prvostupňového rozsudku odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 9. 1994 zamítl žalobu oprávněné osoby (dnešního žalobce) na uzavření dohody o vydání sporné nemovitosti ve sporu vedeném proti J., obchodnímu družstvu v T. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 11. 1994. Proti němu podal žalobce dne 6. 12. 1994 dovolání, původně k Vrchnímu soudu v Praze, o němž pak rozhodl až Nejvyšší soud dne 9. 7. 1997, č.j. 3 Cdon 283/96-99. Svým rozsudkem rozsudek odvolacího soudu zrušil, následně odvolací soud dne 12. 2. 1998 zrušil rozsudek soudu prvního stupně, načež soud prvního stupně dne 13. 5. 1998 žalobě vyhověl. Posledně uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu dne 8. 1. 1999, který nabyl právní moci dne 9. 2. 1999.
Soud prvního stupně proto nejdříve dovodil, že žalované obchodní společnosti nemohlo být známo, zda, kdy a jakým způsobem bylo o restitučním nároku rozhodnuto v dovolacím řízení. Nárok restituenta však požívá vyšší právní ochrany, a proto určovací žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, č.j. 15 Co 886/99-38, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalovaný není vlastníkem předmětné nemovitosti, zamítl. Převzal skutková zjištěná učiněná soudem I. stupně, jakož i zčásti jeho právní závěry. To se týká předně posouzení přípustnosti určovací žaloby dle §80 písm. c) o.s.ř., jakkoliv jde o nepříliš obvyklou žalobu na určení negativní skutečnosti. Podle odvolacího soudu skutečně nemůže žalobce žalovat na určení svého vlastnického práva proto, že dosud nedošlo k vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí na základě dohody uzavřené mezi ním a původní povinnou osobou. Případným vyhověním žalobě na určení, že žalovaný není vlastníkem domu, vycházející z tvrzení, že kupní smlouva uzavření mezi J., obchodním družstvem T. a žalovaným je neplatná, by pak odpadl překážka, která zatím povolení vkladu brání. Má proto žalobce skutečně naléhavý právní zájem na podání této žaloby.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně preferujícími vyšší ochranu vlastnického práva restituenta. Takový výklad odmítl s odkazem na gramatický výklad ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho podle ustanovení §243 odst. 2 o.s.ř. st nemohou být právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení novým rozhodnutím (míněno rozhodnutím vydaným po zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení) dotčeny. Uvedená ustanovení tedy chrání právní postavení třetích osob, tj. osob, které nejsou účastníky řízení, pro případ, že po zrušení předchozího rozhodnutí ve věci na základě dovolání bude v dalším průběhu řízení rozhodnuto jinak než v rozhodnutí původním. Uvedená procesní však má místo jen tehdy, kde práva třetích osob platně vznikla. Ani poukaz na citované ustanovení nezbavuje soud povinnosti řešit například otázku, zda osoba, která se v době mezi právní mocí rozsudku odvolacího soudu a jeho zrušením soudem dovolacím, stala vlastníkem věci, jíž se spor týká, nabyla vlastnictví smlouvou, která je platná z hlediska ustanovení §37 či §38 o.z., a to i bez výslovné námitky, jelikož by šlo o neplatnost absolutní.
Pro ten případ je třeba podle odvolacího soudu připustit nutnost, aby se soud zabýval neplatností kupní smlouvy ze dne 20. 8. 1997 z hlediska tvrzení směřujících k ustanovení §39 o.z. Odvolací soud v tomto směru připustil, že jsou pochybnosti o tom, zda prodávající – J., obchodní družstvo v T. – nejednala způsobem odporujícím dobrým mravům, když věděla o podaném mimořádném prostředku. Obdobný závěr však nelze dovodit na straně žalované.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost odůvodňoval ustanovením §238 odst. 1 o.s.ř. Uplatnil výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §242 odst. 2 písm.d) o.s.ř. Poukazoval na vleklost původní restitučního sporu, na povinnost původní povinné osoby nemovitost vydat, přičemž právě tato osoba nemovitost převedla na nynějšího žalovaného. Ten je nyní zapsán v katastru nemovitostí a bez změny tohoto zápisu soudním rozhodnutím není možno docílit vyznačení vlastnictví žalobce podle dohody o vydání věci. Poukazoval v této souvislosti na odlišná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě na rozhodnutí ve věci 2 Cdon 1838/97, v němž dovolací soud připustil existenci singulární sukcese, zatímco v rozsudku vydaném v této věci pod sp. zn. 3 Cdon 283/96 zaujal názor, že povinnou zůstává stále původní osoba, byť v mezidobí držby věci pozbyla.
Dovolatel dále nesouhlasil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, podle něhož nynější žalovaný byl ujištěn práva znalými osobami, že uzavření kupní smlouvy žádné zákonné ustanovení nebrání. V tomto směru namítal, že platí obecná zásada, podle níž neznalost zákona neomlouvá. Každá osoba právně znalá si musela být vědoma, že i v dovolacím řízení může dojít ke změně původně pravomocného rozsudku, která bude mít za následek zrušení takového rozhodnutí. Ostatně ještě při jednání soudu prvního stupně dne 11. 5. 1998 ve věci sp. zn. 7 C 64/98 připustil In.g. F. P., že kupující (tj.žalovaný) o podaném dovolání věděl a nechal si toto skutečnost ověřit u svých právníků. A. H. jednatel žalovaného, pak uvedl, že o restitučním sporu ohledně tohoto domu věděl, konzultoval tento poznatek se svým právníkem, avšak mu bylo řečeno, že věc lze považovat za vyřízenou. Z toho lze podle dovolatele dovodit, že obě strany kupní smlouvy věděly o uplatněném restitučním nároku i o tom, že z podnětu dovolání je věc podrobena dovolacímu přezkumu u dovolacího soudu. Musel tedy i žalovaný předpokládat, že smluvní jednání ohledně prodeje domu může být ovlivněno dovolacím řízením s následky neplatnosti (§9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb). Jeho jednání je tak v rozporu s dobrými mravy a následně tedy neplatné. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Z obsahu dovolání dovolatele vyplývá, že uplatňoval dovolací důvody, jež měla na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování)
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo k ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. b) o.s.ř., že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) o.s.ř., nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (nyní 3) písm. a) až c) o.s.ř. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá, musí jít o zjištění právně významné.
Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3, věty první o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této věci na zjištění, že žalovanému nemohlo být známo, že v důsledku dosud neskončeného restitučního řízení mezi žalobcem a povinnou osobou (J., obchodním družstvem v T.) vystupujícím jako prodávajícím v kupní smlouvě ze dne 20.8.1997, je dispozice prodávajícího s předmětem koupě vyloučena. V tomto směru vycházel odvolací soud ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud tak nedospěl k závěru o okolnostech neplatnosti uvedené kupní smlouvy podle §39 o.z. ve smyslu tvrzení žaloby.
Podle §39 o.z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. To má svůj důsledek v nutnosti zkoumat nejen případné vady v obsahu právního úkonu, ale vzhledem ke tvrzením žaloby především to, zda účel právního úkonu nespočívá v obcházení zákona nebo zda se nepříčí dobrým mravům. V projednávané věci původního majitele předmětné nemovitosti (J., obchodní družstvo v T.) nepochybně zatěžovala povinnost plynoucí z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Samotná okolnost, že původní řízení bylo pravomocně skončeno měnícím zamítavým rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž oprávněná osoba podala dovolání, tak nemohla zůstat stranou pozornosti odvolacího soudu. V tomto směru nelze upřít důvodnost dovolacích námitek dovolatele týkajících se vědomosti jak J., obchodního družstva v T., tak osob jednajících za žalovaného, o probíhajícím a dosud neskončeném dovolacím řízení. Skutečnosti jím namítané jsou totiž seznatelné právě z obsahu spisu sp. zn. 7C 64/98 (srov. obsah protokolu o jednání konaného dne 11. 5. 1998). Institut dovolání byl přitom v době zahájení dovolacího řízení k dovolání žalobce u tehdejšího Vrchního soudu v Praze integrální součástí českého právního řádu, z jeho úpravy přitom možnost změny byť i pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu se bezpochyby podávala. I v tomto ohledu nelze upřít důvodnost argumentaci dovolatele o tom, že neznalost zákona nikoho neomlouvá. To platí tím spíše o subjektu na straně žalovaného, který je právnickou osobou a dokonce z výsledků důkazního řízení plyne, že si své reálně existující pochybnosti uvědomoval a údajně je i konzultoval s osobami znalými práva.
Ve vztahu k účelu právního úkonu resp. existenci rozporu s dobrými mravy, který takový úkon může zakládat, pak nelze odhlédnout právě od specifické úpravy plynoucí ze zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru lze odkázat na úvodní ustanovení zákona (§1 odst. 1 zákona), které je třeba organicky vykládat s dalšími následujícími ustanoveními. K nim patří i zmíněná povinnost stíhající povinnou osobu uvedená v §9 odst. 1 zákona. Z hlediska smyslu a účelu sledovaného tímto zákonem je pak třeba hodnotit i chování účastníků kupní smlouvy ze dne 20. 8. 1997. Závěr o dobré víře kupujícího v tomto případě, resp. o absenci rozporu s dobrými mravy, k nimž dospěl odvolací soud, tak není v souladu s výsledky dokazování v této věci.
Pak ovšem nelze přisvědčit ani správnosti z toho vyplývajících závěrů odvolacího soudu o tom, že uvedená kupní smlouva netrpí neplatností podle §39 o.z. a následně správnosti jeho rozhodnutí, jímž žaloba na určení požadované neplatnosti byla zamítnuta. Při prokázané existenci dovolacích důvodů uplatněných v této věci podle §242 odst. 2 písm. c) a d) o.s.ř. musel dovolací soud přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.) V tomto dalším řízení bude odvolací soud (případně soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu