Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2002, sp. zn. 28 Cdo 2044/2002 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2044.2002.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2044.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2044/2002 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce D. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Z., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 960/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.6.2002, č.j. 7 Co 1330/2002-109, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 5.6.2002, č.j. 7 Co 1330/2002-109, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 10.11.2000 u Okresního soudu v Písku domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený žalobci odevzdat, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.6.2001, č.j. 4 C 960/2000-40, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný dlouhodobě a zcela nedostatečně přispíval na platby související s užíváním bytu, podílel se na navozování napjaté atmosféry mezi účastníky a dopustil se přestupku vůči žalobci, když jej fyzicky napadl. Vyslovil závěr, že po zrušení práva společného nájmu bytu došlo ke změně poměrů odůvodňující vyklizení žalovaného bez bytové náhrady. Věc posoudil podle §126, §3 odst. 1 o.z., §80 písm. c) o.s.ř. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7.11. 2001, č.j. 7 Co 1864/2001-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby na vyklizení, ale lze ji vyhovět jen tehdy, pokud by chování žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy a tento rozpor musí být skutkově doložen. V tomto směru nařídil doplnění dokazování soudu prvního stupně. Uložil proto soudu prvního stupně zjistit, v jakém rozsahu a za jakých okolností, popř. z jakých důvodů žalovaný neplatil za užívání bytu, rovněž posoudit chování žalobce vůči žalovanému a též jaký mělo vliv na úroveň vzájemných vztahů mezi účastníky. Dalším rozsudkem ze dne 28.2.2002, č.j. 4 C 960/2000-93, soud prvního stupně žalobě opět vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je syn žalovaného a manželství matky žalobce H. Z. a žalovaného bylo rozvedeno v roce 1993. Vzal za prokázáno, že v roce 1995 uzavřel žalovaný a H. Z. dohodu o zrušení společného nájmu bytu, na základě které se výlučnou nájemkyní a členkou předmětného bytu stala H. Z. s tím, že žalovaný je povinen byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Rovněž vzal za prokázané, že od roku 1999 do současné doby dochází mezi účastníky k závažným neshodám a v říjnu roku 2000 došlo k dohodě o převodu členských práv a povinností k bytu z H. Z. na žalobce. Věc posoudil ve smyslu §126 odst. 1 o.z. za použití ustanovení §3 odst. 1 o.z. Dovodil, že částečná úhrada bezdůvodného obohacení s odstupem jednoho roku odporuje dobrým mravům, neboť v případě existence nájemního poměru by chování žalovaného bylo důvodem k výpovědi z nájmu bytu. K odvolaní žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.6.2002, č.j. 7 Co 1330/2002-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že žalovanému přísluší právo na bytovou náhradu podle dohody o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu uzavřené s bývalou manželkou. Uzavřel, že vyklizení žalovaného bez nároku na bytovou náhradu by proto mohlo dojít jen na základě takových skutečností, jež nastaly po uzavření výše uvedené dohody a pro takové chování, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud vyslovil názor, že déletrvající neplacení nájmu za takovou okolnost považovat nelze, kromě toho ke špatné úrovni vzájemných vztahů mezi účastníky přispěl i žalobce, proto se nemůže ve svůj prospěch dovolávat porušení dobrých mravů žalovaným. Rovněž vyslovil právní závěr, že poměřování dané věci s podmínkami výpovědi z nájmu bytu pro hrubé porušování povinností nájemce podle §711 odst. 1 písm. d) o.z. je nepřípadné. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýkal odvolacímu soudu, že neplacením a nepřispíváním na úhradu za užívání bytu nedošlo ze strany žalovaného k takovému chování, že by porušil dobré mravy podle §3 odst. 1 o.z. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jeno.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího důvodu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V projednávané věci jde o vyklizení žalovaného z předmětného bytu. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, je otázka, zda osobě, která má tento byt vyklidit, náleží bytová náhrada s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 o.z. Podle §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz odůvodnění rozhodnutí č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998). Ačkoli právo žalovaného bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady bylo založeno dohodou o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, ani jeho další výkon nesmí být v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 o.z. Nelze přehlédnout, že i samotné právo nájmu může být v případech stanovených v §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák. (srov. §712 odst. 5 o.z.) postiženo výpovědí bez práva na bytovou náhradu. Tím spíše musí být v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení. Opačný závěr by vedl k tomu, že řádný nájemce bytu by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet. Pro náležité posouzení nároku žalobce na vyklizení předmětného bytu tak přichází do úvahy analogicky závěry vyslovené soudní praxí k aplikaci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. v případech, kdy může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady naopak vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.). Tento závěr dovodila soudní praxe již dříve (viz R 25/1980). Přestože po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (R 28/1993), Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovozuje, že závěry vyslovené v citovaném judikátu jsou nadále využitelné. V řízení podle §80 písm. c) o. s. ř. totiž nejde o to znovu projednat věc přivolení k výpovědi z nájmu bytu a stanovit práva a povinnosti, jež z toho vyplývají, čemuž by ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. (vskutku) bránilo. Jeho podstatou je (toliko) určení, zda výkon práv a povinností (rozsah omezení žalobce ohledně vyklizení bytu žalovaným), jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizovaného v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.). Je v souladu s ustanovením §80 písm. c) o.s.ř. domáhat se takového určení, má-li na něm žalobce naléhavý právní zájem. Procesní základna určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. vychází z principu clausulae rebus sic stantibus (srov. §163 o.s.ř.), neboť i zde byly v původním rozhodnutí vymezeny práva a povinnosti, k jejichž realizaci má dojít v neurčité době budoucí, a logika zásady, že pro rozhodnutí je (naopak) rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.), v takovém případě selhává. Změna poměrů, o kterou jde, se týká, jak bylo řečeno, jen toho, zda se zřetelem na nově nastalé okolnosti na straně vyklizovaného není jeho právo na určitou bytovou náhradu napříště výkonem práva rozporným s dobrými mravy, a zda proto lze nově upravit rozsah odpovídajících omezení, jež k dosažení cíle, sledovaného původním řízením, zatěžují žalovaného. Jde tudíž o situace obdobné té, kdy ačkoli zákon bytovou náhradu předjímá, soud - právě s odvoláním na §3 odst. 1 o.z. - by vyklizení bytu jejím zajištěním nepodmínil. Tak tomu bude kupř. tehdy, když po dání výpovědi, s níž se právo na bytovou náhradu spojuje, byly žalovaného potřeby bydlení uspokojeny jinak. O posuzovaném návrhu podle §80 písm. c) o. s. ř. lze tedy pozitivně rozhodnout tehdy, jestliže by již v době původního rozhodnutí, existovala-li by zde taková skutečnost, soud bytovou náhradu, jinak náležející, s uvedeným argumentem přiznat nemohl. Naopak se nemůže uplatnit sama o sobě okolnost (pokud z povahy věci nemá na tento závěr vliv), že nájemci později svědčí (nové) výpovědní důvody, s nimiž zákon spojuje nižší nároky na bytovou náhradu, resp. nespojuje nároky žádné. Těmito hledisky se odvolací soud - podle obsahu odůvodnění rozsudku - neřídil. V této věci třeba zdůraznit, že zohlednění skutečností, které jsou významné pro použití §3 odst. 1 o.z. se může týkat jen takových okolností, které se váží bezprostředně k základnímu vztahu mezi účastníky, nikoliv snad okolnosti, které – obecně poměřováno – mohou mít v jiných souvislostech význam z hlediska dodržování etických norem mezi rodiči a dětmi, avšak neváží se přímo k předmětu řízení o vyklizení. Z tohoto pohledu nelze považovat argumentaci odvolacího soudu za případnou, pokud se poukazuje izolovaně na příbuzenský vztah mezi žalovaným, který jako otec žalobce do roku 1990 zajišťoval jeho potřeby. Tvrzení žaloby v této věci směřují k zřejmě nesporné skutečnosti, že je to nyní žalobce, komu svědčí právo výlučného nájmu k předmětnému družstevnímu bytu, čehož zrcadlovým odrazem je jeho povinnost hradit nájemné. Pokud chováním žalovaného nastal stav, kdy tento požívá výhod z větší části užívání předmětného bytu, aniž dostatečně přispívá na nájemné za byt a služby s ním spojené, případně odběr energií, lze obtížně dovozovat, že by v jiných souvislostech (s posuzováním jeho povinnosti k vyklizení bytu pod náhradou, resp. při úvaze o druhu takové náhrady) mohl požívat současně dobrodiní zákona plynoucího z citovaného ustanovení §3 odst. 1 o.z. Ve sledovaných souvislostech je tak namístě komplexní posouzení celkové doby, po kterou žalovaný své povinnosti shora uvedené neplní, výše bezdůvodného obohacení, kterou takto na úkor žalobce získal, rozsah užívání bytu, který efektivně využívá, jakož i jeho postoj k plnění svých povinností přispívat žalobci na náhradu nákladů nájemného a dalších plateb. Na základě výše uvedeného je proto nutno právní posouzení věci, jež v dané věci odvolací soud uplatnil, považovat za neúplné a tedy nesprávné. Tím nemůže být správný rozsudek odvolacího soudu ze dne 5.6.2002, sp. zn. 7 Co 1330/2002, který z tohoto právního posouzení vychází. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ) Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 19. prosince 2002 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2002
Spisová značka:28 Cdo 2044/2002
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2044.2002.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19