ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2204.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2204/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 184/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2002, č.j. 15 Co 336/2001- 77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 27.4.2000, se domáhal žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizenou žalobci odevzdat nebytovou místnost, blíže popsanou v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.3.2001, č.j. 6 C 184/2000-48, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětné prostory jsou prostorami nebytovými. Vzal za prokázáno, že tyto prostory byly přenechány žalované do užívání na základě rozhodnutí ONV v P. 3 ze dne 2.10.1979, kterým byla schválena dohoda o výměně bytů a rekolaudace nebytových prostor na byt nebyla doložena. Dovodil, že výměnu bytu za nebytový prostor je třeba posuzovat jako neplatný právní úkon. Uzavřel, že žalovaná užívala předmětný nebytový prostor v dobré víře od roku 1979 jako byt, k němuž jí náleží užívací, respektive nájemní právo. Dospěl k závěru, že žalované nelze uložit povinnost k vyklizení předmětných prostor bez bytové náhrady. Zde odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96.
Na základě odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.1.2002, č.j. 15 Co 336/2001-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Uzavřel, že povinnost vyklizení předmětných prostor je nutno vázat s odkazem na §3 o.z. na přidělení náhradního bytu a to s ohledem na skutečnost, že žalované je 83 let a ohledně předmětných prostor uzavřela v roce 1979 dohodu o výměně bytů. Zároveň zaujal názor, že nelze připustit postup podle §104 odst. 1 stavebního zákona. Podle odvolacího soudu odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu, uváděný v rozsudku soudu prvního stupně, je nepřípadný, neboť dopadá jen na případy vyklizení bytu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28.3.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 6.5.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil existenci nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a to v otázce, zda vyklizení nebytového prostoru lze vázat na zajištění náhradního bytu s odkazem na §3 o.z. Namítal, že nárok na bytovou náhradu přichází v úvahu jen při vyklizování bytu a pouze za předpokladu dřívější existence právního důvodu užívání bytu.V tomto směru poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - R 79/70. Vytýkal odvolacímu soudu, že pochybil, pokud poskytl právní ochranu žalované. Odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 20.12.1995, sp. zn. II ÚS 190/94 s tím, že nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 o.z. na případy vyklizení nebytových místností a podmiňovat jejich vyklizení zajišťováním bytové náhrady. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 6.3.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tedy svou pozornost soustředil na otázku, zda při rozhodování o žalobě na vyklizení nebytového prostoru žalovanou, jíž nesvědčí žádný titul k jeho užívání, lze prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 o.z. povinnost tento prostor vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady.
Podle ustanovení §3 odst. 1 o.z. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení §126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. lze jen omezit stávající právo, nikoli založit nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle právního názoru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, II.ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový akt vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod.
Jestliže oproti tomu soudní praxe v obdobných vztazích vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodným na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. připouští odepření práva na vyklizení bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí ( viz rozhodnutí č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), spojuje realizaci práva na vyklizení se splněním určité podmínky. Důsledkem takové aplikace citovaného ustanovení není založení nového subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, ale omezení existujícího práva žalobce, jež vyplývá z ustanovení §126 odst. 1 o.z., na vyklizení žalované ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že zjištěné okolnosti umožňují na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. vázat povinnost žalované vyklidit předmětný nebytový prostor na zajištění bytové náhrady, neboť vzhledem k mimořádným okolnostem případu by byl výkon vlastnického práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud při posuzování důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. vzal v úvahu jak okolnosti zjištěné na straně žalobce, tak okolnosti tkvící v poměrech žalované, u nichž mimo jiné přihlédl k jejímu věku 83 let i užívání předmětných prostor žalovanou v dobré víře jako prostor bytových a k zjištění, že do bezprávného stavu se žalovaná nedostala vlastní vinou, nýbrž pochybením příslušných orgánů. Úvaha soudu, zda na věc lze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 o.z., podle nějž výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, předpokládá spolehlivá konkrétní zjištění, jež opravňují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud tedy nepochybil, když na podkladě všech uvedených zjištění dospěl k závěru, že aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. na posuzovanou věc je opodstatněna. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že na projednávanou věc nelze aplikovat postup ve smyslu §104 odst. 1 stavebního zákona, jelikož jsou zachovány doklady, z nichž je možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena a nelze tudíž vycházet z účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno lze proto konstatovat, že posouzení věci odvolacím soudem se opírá o dnes již ustálené závěry soudní praxe. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu