ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2252.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2252/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce B. N. proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti a vydání věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 41/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.7.2002, č.j. 22 Co 212/2002-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 29.3.2001, se domáhal žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit nemovitosti a bývalou bažantnici, vše blíže popsané v žalobě, a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku.Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž žalovaná užívá předmětné prostory bez právního důvodu a též vlastníkem bývalé bažantnice, kterou žalovaná neoprávněně užívá. Návrh ohledně vyklizení dřevěné kůlny vzal žalobce zpět, a to z důvodu vyklizení předmětné kůlny žalovanou v průběhu řízení.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.11.2001, č.j. 6 C 41/2001-74, žalobě vyhověl a řízení o vyklizení dřevěné kůlny v odstavci III. zastavil. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nacházejí předmětné prostory a též vlastníkem bývalé dřevěné bažantnice. Vzal za prokázáno, že dům čp. 25 v M. je stavebně určen k provozování ozdravovny, přičemž ONV P. dne 22.8.1969 vydal stavební povolení k rekonstrukci uvedeného objektu na byty. V roce 1971 bylo zahájeno kolaudační řízení, avšak s ohledem na zjištěné závady nebyla stavba zotavovny na byty zkolaudována. Rovněž vzal za prokázáno, že dne 22.9.2000 uzavřela žalovaná se žalobcem smlouvu o budoucí smlouvě nájemní a dohodu o vyklizení nemovitosti, na základě které se zavázala žalovaná vyklidit a vyklizený odevzdat byt dosud užívající, a to do šesti týdnů ode dne uzavření budoucí smlouvy o nájmu. Dovodil, že s ohledem na kolaudační stav domu čp. 25 se nejedná o dům s byty, nemohla být tudíž nikdy platně uzavřena nájemní smlouva na byt. Dále vyslovil závěr, že i v případě existence bytu by žalované svědčilo pouze odvozené právo bydlení, jelikož vlastník pronajímal předmětné místnosti jako byty služební, přičemž nájem pana E. k služebnímu bytu zanikl dne 29.5.1992 tím, že byt pronajímateli předal. Uzavřel, že žalovaná se práva na užívání nemovitosti vzdala, a to smlouvou ze dne 22.9.2000 dle §710 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětné prostory a rovněž i objekt bývalé bažantnice, který je movitou věcí, bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobce podle §126 o.z.
Na základě odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.7.2002, č.j. 22 Co 212/2002-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že žalované nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných nemovitostí ani k užívání objektu bývalé bažantnice. Odvolací soud vyslovil závěr, že rozhodující je kolaudační stav podle §118 odst. 2 o.z. a nikoliv faktický způsob užívání. Uzavřel, že pokud jsou předmětné prostory nebytovými, nelze k takto vymezenému předmětu platně uzavřít nájemní smlouvy k bytu a žalované tak nemohl od 1.1.1992 vzniknout nájem bytu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7.8.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 26.8.2002, doplněné dne 19.9.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolací soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdila, že předmětné místnosti užívá jako byt po dlouhou dobu, pronajímatel s ní jako s nájemcem bytu jednal a skutečnost, že užívá místnosti nezkolaudované jako byt jí nemůže být dávána za vinu. Zde poukazovala na rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 4.7.2001, sp.zn. 26 Co 88/2001 s tím, že pokud nebylo vyhledáno kolaudační rozhodnutí týkající se prováděné přestavby předmětného domku, je třeba vycházet z ustanovení §104 odst. 1 č. 50/1979 Sb. Rovněž poukazovala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.7.1999, sp. zn. 29 Co 187/99, s odůvodněním přiznání bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 19.11.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatel domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalované přísluší právní titul k užívání předmětných místností. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečný srozumitelný závěr odvolacího soudu, že pro posouzení, zda se jedná o byt je rozhodující kolaudační stav podle §118 odst. 2 o.z. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že žalovaná užívá předmětné místnosti domu bez právního důvodu, protože ji k nim, jako k místnostem nebytovým, nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu, a tedy ve smyslu §871 odst. 1 o.z. ani právo nájemní. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od závěru odvolacího soudu, podle něhož i objekt bývalé bažantnice užívá žalovaná bez právního důvodu. Okolnost, že žalovaná byla subjektivně přesvědčena o jiném právním stavu věci, nelze přičítat k tíži žalobce, a to i s přihlédnutím k §3 odst. 1 o.z.
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděné rozsudky v dovolání je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu