ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2318.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2318/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Družstvo K. 16, se sídlem v P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. P., bytem v P. 3, ul. K. 16, a 2) E. P., bytem v P. 9, oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 23/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.5.2002, č. j. 15 Co 47/2002-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 9. 5.2002, č.j. 15 Co 47/2002-104 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29.12.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být uložena povinnost žalovaným vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený předat, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Druhá žalovaná získala tento byt jako přístřeší z důvodu návratu z emigrace na dobu, než si vyřeší bytovou situaci. Účel poskytnutí bytu jako přístřeší se naplnil na konci roku 1998, kdy se žalovaná odstěhovala ke svému příteli Ing. I. M. a tím jí zanikl právní důvod bydlení v předmětném bytě. Dne 15.12.1993 se druhá žalovaná stala zakládající členkou bytového družstva, ač jí v té době nesvědčilo nájemní právo k bytu a s předchozím vlastníkem Městskou částí P. 3 neuzavřela nájemní smlouvu na byt. Nesplnila proto základní ustanovení stanov družstva ze dne 15.12.1993. Dne 23.3.2000 uzavřela druhá žalovaná se žalovaným dohodu o převodu členských práv a povinností, kterou týž den předložila žalobci. Protože žalobce nepřenechal žalovaným smlouvou byt do nájmu, užívají jej bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.10.2001, č.j. 6 C 23/2001-72, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný byt byl druhé žalované poskytnut jako přístřeší, a to do doby vyřešení její bytové situace. Vzal za prokázané, že na podzim roku 1998 se druhá žalovaná odstěhovala i se synem ke svému příteli Ing. M. Věc posoudil podle §154 odst. 1 o.s.ř. Vyslovil závěr, že k datu podání žaloby u soudu dne 29.12.2000 žalovaná v předmětném bytě nebydlela, neměla zde žádné své věci a odhlásila se z evidence osob platících služby v předmětném bytě, takže žaloba proti ní nemůže směřovat. Ohledně žalovaného M. P. uzavřel, že nenastala v jeho případě dosud doba vyřešení jeho bytové situace jiným způsobem, proto v předmětném bytě bydlí z titulu přístřeší.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.5.2002, č.j. 15 Co 47/2002-104 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl zcela. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že dohoda ze dne 25.9.1991 je dohodou o odevzdání a převzetí přístřeší, nikoli dohodou o odevzdání a převzetí bytu, jelikož by byla ve smyslu §39 o.z. neplatná. Zároveň vyslovil závěr, že vyhovění žalobě není v rozporu s dobrými mravy podle §3 o. z. a navrhovaný výslech JUDr. S. nepokládal za rozhodující pro posouzení dané věci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali s přihlédnutím k jeho obsahu z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle dovolatelů rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, a to s ohledem na kusé a stručné odůvodnění, z něhož nevyplývá jakými úvahami se řídil. Poukazovali na skutečnost, že nebyl vyslechnut svědek JUDr. S., čímž došlo k vadě řízení v důsledku neúplného a nedostatečného posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou členství druhé žalované v bytovém družstvu. Namítali nesprávné posouzení otázky přístřeší v konkrétním případě. Podle dovolatelů na základě předmětnou dohody o užívání bytu ze dne 25.9.1991došlo ke vzniku práva osobního užívání předmětného bytu, které se transformovalo novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. na právo nájmu bytu. Dále argumentovali tím, že právo osobního užívání bytu v tehdejší době mohlo vzniknout i ústní či konkludentní formou. nájmu. Dovolatelé nesouhlasili rovněž se závěrem, že na straně žalovaných byla projevena vůle trvale opustit předmětný byt. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelé uplatnili přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího důvodu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Předmět řízení v této věci je vymezen tvrzeními žaloby a formulací žalobního petitu tak, že jde o žalobu na vyklizení proti dvěma subjektům – fyzickým osobám, o nichž žalobce tvrdí, že užívají byt v domě, který je ve vlastnictví žalobce, bez právního důvodu. Jde tedy o žalobu na vyklizení podle §126 o.z. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby je na straně žalobce průkaz o tom, že je vlastníkem či držitelem předmětu vyklizení (bytu) a okolnost, že druhá osoba do tohoto vlastnického (či užívacího) práva bezdůvodně zasahuje. Osoba, proti které nárok na vyklizení, může v rámci obrany proti takové žaloba tvrdit (a ovšemže prokázat) existenci platného právního titulu opravňujícího ji k užívání předmětu vyklizení. Prokázání podmínek pro vyklizení nebo zamítnutí žaloby na vyklizení musí být dáno nejpozději ku dni rozhodování (odvolacího) soudu.
V této věci žalobce již při zahájení řízení (viz protokol o jednání ze dne 22.5.2002 na č.l. 29 a násl.) tvrdil, že nabyl vlastnictví k domu, v němž se jednotlivé byty (včetně předmětného bytu) nacházejí, na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a Městskou částí P. 3. Tím bylo založeno jeho právo k bytům, s nimiž hospodaří. Členům družstva žádné byty nepřiděloval, nájemní právo k bytům vykonávali členové družstva z titulu svého členství v družstvu.
Žalovaná byla sice přijata za členku družstva žalobce, a to na ustanovující členské schůzi družstva dne 15. 12. 1993. V té době však družstvo nemělo přehled o tom, kdo je řádným nájemcem bytu a kdo není. Jiná listina, než uvedený zápis z ustavující schůze o přijetí mimo jiné druhé žalované za členku družstva, přitom neexistuje.
Žalobce ovšem současně tvrdil, že přijetí druhé žalované za členku družstva nemohlo být platné proto, že této nesvědčilo právo řádného nájmu s dřívějším subjektem – Městskou částí P. 3. Následně tak nemohl být platný ani převod členských práv z druhé žalované na prvního žalovaného.
Proti tomu druhá žalovaná právě s odkazem na zápis z ustavující schůze ze dne 15. 12. 1994 dovozovala své právo předmětný byt užívat, resp. s právy člena disponovat.
Je tedy zřejmé, že náležité posouzení žaloby v této věci závisí na vyřešení prejudicielní otázky, zda druhé žalované v minulosti vzniklo platně členství v družstvu žalobce, případně zda, kdy a jakým způsobem bylo ukončeno a následně zda vůbec byla oprávněna k převodu členských práv a povinností.
Z důvodů úplnosti k námitce žalobce nesoucí se k povaze přístřeší, které svou povahou nezakládalo právo osobního užívání bytu podle předchozích předpisů účinných do 31.12. 1991, je třeba zmínit následující:
Podle §154 odst. 1 a §155 o.z. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále \"o.z. před novelou\") rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem (nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, o kterýžto případ v souzené věci nejde) vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání jako právo časově neomezené (srov. §153 o.z. před novelou) vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu, pro kterou zákon nestanovil písemnou formu; dohoda mohla být tedy uzavřena i ústně, případně konkludentně.
Podle §871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále \"o.z.\") právo osobního užívání bytu vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Výklad ustanovení §154 a §155 o.z. před novelou se v soudní praxi ustálil v tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 o.z. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá konstantně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 27.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, ze dne 17.7.1997, sp.zn. 2 Cdon 837/97, ze dne 9.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 27.7.2000, sp.zn. 26 Cdo 187/99, a ze dne 15.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 1049/200). Nejvyšší soud též zaujal právní názor (srov. jeho rozhodnutí ze dne 9.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97), že rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 obč.zák. před novelou bylo pouze takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání (nikoliv tedy rozhodnutí, kterým byl byt přidělen jako \"přístřeší\" - do doby, než si občan opatří řádné ubytování - podle §53 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., zákona o hospodaření s byty). Soud přitom nebyl oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí správního aktu o přidělení přístřeší.
Ve vztahu k otázce vzniku členství druhé žalované v družstvu žalobce je však třeba vyjít ze znění obchodního zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 30. 6. 1996. Členství v družstvu zde vznikala za podmínek §227 obch. zák., podrobnější úpravu členství, jeho vzniku a zániku ponechávalo stanovám. Podle §230 téhož zákona převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a základě dohody nepoléhal souhlasu představenstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházela na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávaly, jakmile příslušné družstvo obdrželo písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství. Členství mimo jiné mohlo zaniknout vyloučením podle §231 odst. 3 téhož zákona, obrana člena proti vyloučení byla upravena v ustanovení §231 odst. 3, věta poslední a odst. 4 téhož ustanovení téhož zákona.
V této věci vyplývá z obsahu spisu zatím nezpochybněný závěr, podle něhož se druhá žalovaná stala členkou družstva žalobce v souladu se závěry ustavující schůze družstva dne 15. 12. 1993. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by její členství takto vzniklé bylo do doby rozhodnutí (odvolacího) soudu zrušeno způsoby patrnými ze zákona či ze stanov. Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak vyplývá z výsledků řízení závěr, že na něj druhá žalovaná smlouvou ze dne 23.3. 2000 převedl členská práva a povinnosti, kterou téhož dne žalobci předložila. Konečně z obsahu stanov schválených na uvedené zakládající schůzi družstva plyne, že člen družstva má mj. právo užívat byt v domě přiměřený velikosti jeho členského vkladu v poměru k součtu členských vkladů všech členů družstva. Posledně zmíněný důsledek plyne jinak i z přílohy stanov obsahující členské podílu v družstvu.
Soudu nepřísluší přezkoumávat jako prejudicielní otázku platnost přijetí člena družstva v řízení o žalobě na vyklizení proti takovému členu. Vyplývá to z platné právní úpravy, která otázky vztahů mezi členy a družstvem vyhrazuje orgánům družstva, s možností soudního přezkumu v jednotlivých případech, kdy tak zákon stanoví.
Aplikováno na projednávanou věc nutno dospět k závěru, že předně otázka posuzování právní povahy bytu poskytnutého původně druhé žalované jako přístřeší, nebyla v poměru mezi účastníky sporu právně významná. Nešlo totiž o spor mezi původním orgánem, který druhé žalované přístřeší poskytl a mezi žalovanou. V tomto řízení jde o spor mezi družstvem, které nejdříve druhou žalovanou za členku řádně přijalo, poté neakceptovalo důsledky plynoucí z dohody o převodu členských práv a povinností mezi druhou žalovanou a prvním žalovaným, a nyní proti oběma nastupuje se žalobou na vyklizení spočívající na tvrzení, že žádnému z nich právo užívání bytu nepřísluší. Takový závěr nelze ve věci zatím učinit. Námitky obou žalovaných, jak bylo shora uvedeno, jsou tak důvodné. Odlišnému právnímu posouzení zaujatému odvolacím soudem, pokud se z jeho odůvodnění dá seznat, tak nelze přisvědčit.
Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu