ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1099.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1099/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele R. N., zastoupeného advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ) o plný invalidní důchod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Ca 76/99, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 1 Cao 177/2001-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ČSSZ ze dne 10.2.1999, č. 710 520 7505, byl navrhovateli podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. od 2.4.1999 odňat plný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v H. ze dne 5.1.1999 již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50%. Protože podle označeného posudku je navrhovatel již pouze částečně invalidní, o jeho nároku na částečný invalidní důchod bude rozhodnuto dodatečně. Podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%. Podle §44 téhož zákona je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z téhož důvodu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33% nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. července 2001, č.j. 47 Ca 76/99-75, k opravnému prostředku navrhovatele rozhodnutí ČSSZ potvrdil, navrhovateli uložil zaplatit českému státu náklady řízení 9.425,-Kč a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Vycházel z výslechu navrhovatele jako účastníka řízení, z obsahu posudkového spisu, z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, s pracovištěm v Praze 2, ze dne 21.7.1999, podaného po jednáních této komise ve dnech 15.6., 20.7. a 21.7.1999, a jeho doplňku ze dne 8.12.1999 a ze znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví ze dne 2.1.2001. Oba posudky hodnotily navrhovatelův zdravotní stav k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ jako dlouhodobě nepříznivý, který však nikdy neodpovídal uznání plné invalidity a to ani v době vydání rozhodnutí ČSSZ dne 10.2.1999. Za posudkové maximum k uvedenému datu je třeba pokládat stanovení poklesu navrhovatelovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 50% podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, oddílu F, položky 5, písm. b), tedy uznání částečné invalidity. Ve shodě s citovanými posudky dospěl soud prvního stupně k závěru, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ, tj. ku dni 10.2.1999 (§250i odst. 1 o.s.ř.) navrhovatel nebyl plně invalidní podle §39 zákona č. 155/1995 Sb., nýbrž jen částečně invalidní podle §44 odst. 1 téhož zákona, neboť šlo o pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nedosahoval však 66%, odpovídajících plné invaliditě a nešlo u něho ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a věc posoudil i správně právně. Odkázal proto na odůvodnění jeho rozsudku, k němuž doplnil, že řízení ve věcech důchodového pojištění je upraveno v zákoně č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle §4 odst. 2 tohoto zákona Ministerstva práce a sociálních věcí m.j. posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového pojištění a za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Podle §5 odst. 1 písm. a) bod 1) tohoto zákona ČSSZ rozhoduje o dávkách důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení a zařizuje výplaty těchto dávek. Podle §6 odst. 4 písm. q) cit. zákona okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Podle §odst. 1 písm. a) cit. zákona okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů při zjišťovacích a kontrolních prohlídkách a za tím účelem svými lékaři posuzují plnou invaliditu nebo částečnou invaliditu. Vlastní řízení ve věcech důchodového pojištění před správním orgánem je upraveno v §§81 až 90 tohoto zákona. Z §81, upravujícího zahájení řízení, plyne, že zatímco řízení o přiznání dávky se zahajuje výlučně na žádost, řízení o změně poskytování nebo výši již přiznané dávky lze zahájit jak na základě žádosti, tak bez žádosti. Tomu koresponduje §56 zákona č. 155/1995 Sb. V případě, že přezkoumávaným rozhodnutím byl přiznaný důchod odňat, pak odst. 1 písm. a), c), d) tohoto ustanovení, podle nichž zjistí-li se, že a) nárok na důchod nebo jeho výplatu zanikl, důchod se odejme nebo jeho výplata zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které byl vyplacen, c) důchod byl přiznán nebo vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme, nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen, d) se změnily skutečnosti rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu, postupuje se obdobně podle ustanovení písm. b) nebo c).
Opravné prostředky ve věcech důchodového pojištění před správním orgánem jsou pak upraveny v §89 zákona č. 582/1991 Sb. a opravné prostředky v přezkumném soudním řízení pak v ustanovení §250s odst. 2 o.s.ř.
Zmíněná zákonná ustanovení jsou ve věcech důchodového pojištění u dávek podmíněných zdravotním stavem pojištěnce správním orgánem i soudy vykládána tak, že správní orgán při svém rozhodování vychází z posudku lékaře příslušné okresní správy sociálního zabezpečení vydaným při zjišťovací či kontrolní lékařské prohlídce. Správnost tohoto posudku nepřezkoumává, a to ani ve prospěch ani v neprospěch pojištěnce. Teprve dokazováním v přezkumném soudním řízení, kdy se zdravotní stav a pracovní schopnost pojištěnců již nezjišťuje posudkem lékaře okresní správy sociálního zabezpečení, ale je ze zákona dána povinnost soudu vyžádat si posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, se odstraňují pochybnosti ohledně hodnocení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce. Soudní judikatura pak v případě pochybnosti o správnosti a úplnosti posouzení zdravotního stavu pojištěnce posudkovou komisí vyžaduje i posudek soudního znalce. Má-li správní orgán zato, že při posouzení lékaře došlo k posudkovému omylu či nadhodnocení ve prospěch pojištěnce, musí přesto tento posudek pro své rozhodnutí respektovat, ale může vyvolat kontrolní lékařskou prohlídku. Lze tedy přisvědčit navrhovateli, že každá „kontrolní“ lékařská prohlídka je současně i prohlídkou „zjišťovací“, a že na základě této lékařské kontrolní prohlídky, je-li při ní pojištěnec posouzen tak, že není plně či částečně invalidní, vydává správní orgán rozhodnutí o odnětí přiznané dávky. Rozhodně však orgán sociálního pojištění takto neprovádí skrytě revizi svých předchozích posudkových závěrů, ale na základě zákona a s možností soudního přezkumu, což potvrzuje i navrhovatelův případ. Lze též přisvědčit navrhovateli, že dokazování v přezkumných řízeních ve věcech dávek důchodového pojištění a zabezpečení podmíněných zdravotním stavem je „přeneseno“ do řízení soudního. To, že ve věcech důchodového pojištění jde o zvláštní druh přezkumného soudního řízení oproti jiným přezkumným řízením, potvrzuje rozsah opravných prostředků v řízení před správním orgánem (§89 zákona č. 582/1991 Sb.) a jejich rozsah v přezkumném soudním řízení. Občanský soudní řád v těchto věcech (§250s odst. 2) připouští odvolání, včetně možnosti v odvolání uvádět nové skutečnosti a důkazy (§250s odst. 3), dovolání i žalobu pro zmatečnost. Obnova řízení není přípustná jen proto, že nápravy lze dosáhnout prostřednictvím zmiňovaných ustanovení §56 zákona č. 155/1995 Sb. a §81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. V každém případě zákon vyžaduje zjistit skutkový stav k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, jímž je ve věcech dávek podmíněných zdravotním stavem stav zdravotní, a tento posoudit z hlediska zákonných podmínek přiznávaného či přiznaného nároku. Proto také soud prvního stupně správně vyžádal posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí i posudek soudního znalce především k zodpovězení otázky zdravotního stavu navrhovatele k označenému rozhodnému datu, a vzhledem k tomu, že v daném případě přezkoumávané rozhodnutí odnímá dávku přiznanou, zodpovězení dalších otázek, zda od doby přiznání invalidity došlo ke zlepšení zdravotního stavu či k jeho stabilizaci, popř. zda byla či nikoli přiznána dávka v důsledku posudkového omylu, či zda došlo ke změně jiných rozhodujících skutečností (např. změna právních předpisů – viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/2000 ze dne 1.11.2000).
Soud prvního stupně proto nepochybil vyžádáním posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí; v souladu s judikaturou soudů, včetně Ústavního soudu, soud prvního stupně k žádosti navrhovatele doplnil dokazování posudkem soudního znalce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neměl pochybnosti o úplnosti, přesvědčivosti a logičnosti posudkových závěrů znaleckého posudku, které přesvědčivě vysvětlily, proč zdravotní stav navrhovatele (tedy skutkový stav) v době přiznání plné invalidity a v následující době nezakládal plnou invaliditu podle platné právní úpravy a tedy v čem spočíval posudkový omyl či posudkové nadhodnocení lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v H., který navrhovatele jako plně invalidního tehdy posoudil. Znalecký posudek se vypořádal s jednotlivými lékařskými nálezy i dosud podanými posudky a správnost jeho závěru (ale i závěru posudků posudkových orgánů) o tom, že ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí navrhovatel nebyl plně invalidní, nebyl zpochybněn ani posudkem doc. MUDr. E. H., CSc., znalce z oboru interních nemocí se specializací na nemoci z povolání ze dne 26.5.(6.) 2001. Ten sice především odpovídá na otázky rozhodné pro odškodnění následků pracovního úrazu navrhovatele, nicméně dovozuje, že od přiznání invalidity se navrhovatelův zdravotní stav nezlepšil. Ke stavu v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí se uvedený lékař shodně se znaleckým kolektivem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví domnívá, že dne 5.1.1999 mělo být Okresní správou sociálního zabezpečení v H. onemocnění navrhovatele posuzováno nikoli podle kapitoly XV, oddílu G/, položky 46.3, písm. a) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., nýbrž podle kapitoly XV, oddílu F, položky 5, písm. b) téže přílohy, tj. se středně těžkou poruchou statiky a dynamiky páteře a dolních končetin; takovému posouzení odpovídal pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 50%.
Bylo-li tudíž v řízení podanými odbornými posudky přesvědčivě doloženo, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ navrhovatel nebyl plně invalidní a jeho zjištěný zdravotní stav do doby vydání přezkoumávaného rozhodnutí nikdy plnou invaliditu nezakládal (takže mu byla přiznána posudkovým omylem), je dokazování skutečnosti, zda od přiznání plného invalidního důchodu došlo ke zlepšení, stabilizaci či dokonce zhoršení zdravotního stavu z hlediska jeho zákonného nároku k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí dne 10.2.1999 nadbytečné. Proto závěry podaných posudků nezpochybnila ani lékařské zpráva doc. MUDr. J. S. ze dne 1.11.2001, podle níž od doby úrazu do září 2001 je na rtg. snímku patrná zřetelná progrese a jež obsahuje popis navrhovatelova zdravotního stavu v době podání zprávy. Zhoršení zdravotního stavu nastalé po vydání přezkoumávaného rozhodnutí nemůže být v přezkumném řízení zvažováno, neboť rozhodující je navrhovatelův zdravotní stav ku dni 10.2.1999.
Zákon č. 155/1995 Sb. na rozdíl od předchozích právních úprav nerozlišuje invalidní důchod pro invaliditu následkem obecného onemocnění od invalidity nastalé v souvislosti s pracovním úrazem či nemocí z povolání, a to nejen pokud jde o druh dávky, ale ani pokud jde o jejich výši; tato souvislost je rozhodující především z hlediska doby pojištění potřebné pro vznik nároku na dávku. Souvislost zjištěného zdravotního stavu s úrazem (i nepracovním) je z hlediska dávky důchodového pojištění rozhodující pouze tehdy, pokud hodnocení stejného zdravotního postižení procentním poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti je rozdílné, nastalo-li by z důvodů obecného onemocnění, od případu, kdy by nastalo v souvislosti s úrazem.
Protože k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyl navrhovatel podle platné právní úpravy zákona č. 155/1995 Sb. a k němu vydané prováděcí vyhlášky č. 284/1995 Sb. plně invalidní, nemohlo být vyhověno jeho požadavku na ponechání plného invalidního důchodu. Odvolací soud z vyložených důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil.
V podaném dovolání, jehož přípustnost zjevně dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., navrhovatel požaduje posouzení zásadních právních otázek, jež spatřuje jednak v tom, zda rozhodnutí ČSSZ je z hlediska náležitostí přezkoumatelné namítaje, že neuvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, ve výroku rozhodnutí, představuje podstatnou vadu správního rozhodnutí, která je sama o sobě činí nepřezkoumatelným, a jednak v souvislosti s podmínkami, za nichž lze odejmout plný invalidní důchod namítaje, že předmětem, účelem a funkcí lékařských kontrolních prohlídek není opětovné nalézání plné invalidity (částečné invalidity), nýbrž ověření případných změn ve zdravotním stavu a pracovní schopnosti pojištěnce. Soudu vytýká, že neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z ortopedie, takže nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241a odst. 2 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Obdobné platí rovněž ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tkvícím v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; tím je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení v tomto smyslu nelze proto pokládat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, jak je tomu i v souzené věci, i když právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil žádnou otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Při posouzení náležitosti rozhodnutí ČSSZ vycházel z toho, že obsahuje náležitosti rozhodnutí, stanovené §47 zákona č. 71/1967 Sb., neboť ve výroku uvedla, podle jakého ustanovení zákona o důchodovém pojištění rozhodla a v odůvodnění pak uvedla posudek lékaře příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, který byl podkladem jejího rozhodnutí a jehož závěry převzala. V tomto směru postačí pro stručnost odkázat na konstantní judikaturu (viz rozhodnutí č. 2 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Obdobně ani v otázce kontrolní lékařské prohlídky neřešily soudy nic, co by mělo povahu zásadního právního významu, když neměly pochyb o tom, že i obsahem takové prohlídky je zjištění, zda pojištěnec i nadále splňuje podmínky pro dávku dříve mu přiznanou či nikoli; přisvědčit názoru dovolatele by totiž znamenalo, že v případě, kdy by nedošlo ke změně ve zdravotním stavu pojištěnce, by tam, kde dávka byla přiznána na základě posudkového omylu, nebylo možné ji odejmout.
Aplikace citovaných zákonných ustanovení není odvolacími soudy (Vrchními soudy v Praze a Olomouci) nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně (to ostatně dovolatel v dovolání ani netvrdí) a nejde přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151
odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu