ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2409.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2409/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. ve věci žalobce M. B., zast. advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení finanční náhrady 1,250.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 175/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.5.2003 č.j. 13 Co 156/2003 – 145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.5.2003, č.j. 13 Co 156/2003 – 145, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.11.2002, č.j. 13 C 175/98 – 124 (s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení) se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud I. stupně rozhodl rozsudkem ze dne 21.5.2003 č.j. 13 C 175/98 – 124 tak, že zamítl žalobu na zaplacení 1,211.750,- Kč (výrok I/), ohledně částky 38.250,- Kč řízení zastavil (výrok II/), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III/) a že stát toto právo rovněž nemá (výrok IV/).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21.5.2003 č.j. 13 Co 156/2003 – 145 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ad I/ a III/ potvrdil, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil následujícími skutkovými a právními závěry:
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky ( po zpětvzetí žaloby v rozsahu 38.250,- Kč v průběhu řízení) s odkazem na §6 odst. 1 písm. g/ zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „rest. zák.“) s tvrzením, že pozemek parc.č. 1290/1 v k.ú. J., jehož vlastníky byli jeho rodiče, přešel na stát kupní smlouvou z r. 1981, uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň spatřoval ve skutečnosti, že rodiče prodali pozemek pod pohrůžkou vyvlastnění, ač tak nikdy nechtěli učinit. Nápadně nevýhodné podmínky spočívaly v nesprávném ocenění pozemku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žalobce existenci tísně ani nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy neprokázal. Vlastníkům pozemku nesměla být podle tehdy platných předpisů nabídnuta cena vyšší, než která byla podle tehdy platných cenových předpisů určena znaleckým posudkem, s přihlédnutím k tehdejšímu charakteru pozemků a jejich poloze. Skutečnost, že později byl charakter pozemku změněn ze zemědělského na stavební a že byl v souvislosti s výstavbou sídliště zařazen do intravilánu m. P., nemohla mít na cenu pozemku vliv. Rozpor mezi současnou hodnotou pozemku a jeho tehdejší cenou nezakládá nápadně nevýhodné podmínky a tedy ani restituční titul. Jak vyplynulo ze znaleckých posudků, vypracovaných v tomto řízení, byla kupní cena pozemku stanovena v souladu s tehdejšími cenovými předpisy, a pokud s její výši nebyli vlastníci pozemku spokojeni, nebyli nuceni smlouvu uzavřít a v případě vyvlastnění ( které by zde bylo z důvodu veřejného zájmu – výstavba sídliště) mohli použít opravných prostředků. Pohrůžka vyvlastnění proto nenavozuje stav tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ rest. zákona. Z těchto důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích dotčených odvoláním potvrdil, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil dle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tím, že žalovaný náhradu nákladů odvolacího řízení „nepožadoval“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Namítá, že soud I. stupně při svém rozhodování vycházel ze zužujícího občanskoprávního výkladu pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Rozhodnutí jsou založena na hodnocení provedených důkazů a výkladu právních předpisů, které odpovídají době, kdy došlo k odnětí pozemků původním vlastníkům. Rozhodnutí obou soudů se však nezabývají skutečností, že vzájemná plnění z předmětné kupní smlouvy byla zjevně neekvivalentní v neprospěch původních vlastníků pozemku. Vytýká odvolacímu soudu, že právní předpisy platné v době přechodu pozemků na stát tyto předpisy také vyložil způsobem odpovídajícím době jejich vzniku, čímž by restituční zákony ztratily svůj význam. Tehdejší vlastníci uzavřeli kupní smlouvu nedobrovolně, pod vlivem a tlakem tehdejších politických a společensko-ekonomických poměrů, tj. v tísni. Dle žalobce nelze souhlasit s názorem obou soudů o srovnatelnosti vyvlastňovacích předpisů, řízení a podmínek v době přechodu majetku na stát a dnes. V té době nebyl dán vlastníkům, a to zejména vlastníkům pozemků tohoto druhu, dostatečný prostor pro jednání o podmínkách prodeje státu, případně o získání náhradního pozemku, o který měli původní vlastníci zájem. Byli tak nuceni předat svůj majetek státu, aniž by měli možnost o podmínkách tohoto převodu jednat tak, jak je v demokratických zřízeních běžné. Postup státu vůči nim byl zjevně diskriminační a musel nutně u prodávajících vyvolat pocit tísně. Podmínky, za kterých byla smlouva uzavřena, byly zřejmě neekvivalentní reálné hodnotě pozemku a tudíž nápadně nevýhodné. Na tom nic nemění ani skutečnost, že samotná cena odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, které samy tento stav neekvivalentnosti nastolovaly a neexistovala žádná možnost o takto diktovaných podmínkách jednat. Má za to, že posouzení těchto otázek má po právní stránce zásadní význam, a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) zjistil, že žalobce podal dovolání včas v zastoupení advokátem na základě plné moci, dovolání obsahuje dovolací důvody i dovolací návrh ( §240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně a není dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je třeba posoudit, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/l993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl vysloven tento právní názor: Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst.l písm. g/ zák. č. 87/l99l Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Odůvodnění:rozhodnutí odvolacího soudu při výkladu pojmu nápadně nevýhodné podmínky lze - z obecného hlediska - považovat za jsoucí v souladu se shora uvedenou judikaturou. Jeho rozhodnutí by však z hlediska hmotného práva mohlo být správné jen za předpokladu, že by tento právní závěr korespondoval s výsledky dokazování, tj. že by byl přezkoumatelný se zřetelem ke skutkovým závěrům, ke kterým v řízení dospěly soudy obou stupňů. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Ve věci rozhodoval soud I. stupně poprvé rozsudkem ze dne 25.1.2000, jímž žalobu zamítl s odůvodněním, že v době uzavření kupní smlouvy byl předmětný pozemek veden v „katastru nemovitostí“ jako orná půda; jednalo se tedy o zemědělskou půdu, kdy se žalobce nemůže domáhat svého nároku dle zák.č. 87/1991 Sb. Odvolací soud tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 17.5.2000 č.j. 13 Co 142/2000 – 35, v jehož odůvodnění uvedl: „V době, kdy došlo k přechodu pozemku na stát, byl již vyňat ze zemědělského půdního fondu, jak vyplývá z rozhodnutí o umístění stavby vydaného Útvarem hlavního architekta m. P. NVP ze dne 5.3.1981. Předchozí souhlas s vynětím pozemků obytných souborů JZM I, J., N., V., k.ú. J., S. ze zemědělského půdního fondu podle §13 zák.č. 53/1966 Sb., ve znění z.č. 75/1976 Sb., vydalo Ministerstvo výživy a zemědělství dne 1.8.1979 pod č.j. 40-657/1979 – 413, přičemž tento souhlas byl dále rozšířen dne 24.7.1980 pod č.j. 40-736/1980-413. Této okolnosti soud I. stupně nevěnoval dostatečnou pozornost. Skutečnost, že v r. 1981 byl pozemek stále zapsán v evidenci nemovitostí jako orná půda, není pro posouzení jeho charakteru významné. Vynětím ze zemědělského půdního fondu poskytl (správně pozbyl) pozemek povahy pozemku zemědělského a stal se stavebním pozemkem, jehož restituce podléhá režimu zák.č. 87/1991 Sb. … Právním názorem odvolacího soudu je podle §226 o.s.ř. soud I. stupně vázán.“
V novém rozhodnutí soud I. stupně ke shora uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu nijak nepřihlížel, když za rozhodné považoval, že kupní cena tohoto pozemku jako pozemku zemědělského byla pro účely uzavření kupní smlouvy stanovena ve výši odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Nebylo proto dle soudu I. stupně zjištěno, že by kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek ani v tísni ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ rest. zák. a žaloba musela být zamítnuta. Odvolací soud, který se z podnětu odvolání věcí zabýval podruhé, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil rozsudkem ze dne 21.5.2003 č.j. 13 Co 156/2003 – 145. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy, neboť pozemek byl oceněn jako zemědělský podle tehdy platných cenových předpisů. Nijak se nevypořádal s tím, že ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 7.5.2000 vyslovil zcela odlišný skutkový i právní závěr, že v době uzavření kupní smlouvy již pozemek neměl charakter zemědělské půdy ( viz shora) a že nárok na finanční náhradu lze řešit dle zák.č. 87/1991 Sb. Naopak v odůvodnění uvedl, že charakter pozemku byl změněn na stavební až později ( tj. po uzavření kupní smlouvy, resp. po přechodu věci na stát), aniž by tento svůj odlišný skutkový závěr také odpovídajícím způsobem odůvodnil. Tato okolnost však činí rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným, neboť tento závěr neodpovídá dosavadním skutkovým zjištěním, naopak je s nimi ve zjevném rozporu. Přitom okolnost, zda pozemek byl v době uzavření kupní smlouvy fakticky pozemkem zemědělským či jiným, může mít z hlediska zkoumání existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ rest. zák. zásadní význam.
Jestliže již v době před uzavřením kupní smlouvy byl pozemek, který byl veden v evidenci nemovitostí jako orná půda, vyňat ze zemědělského půdního fondu se souhlasem příslušného ministerstva, jestliže bylo vydáno příslušným orgánem rozhodnutí o umístění stavby na tomto pozemku a jestliže se započalo - jak tvrdí žalobce - se stavebními pracemi, směřujícími k výstavbě sídliště na takovém pozemku, nelze činit závěr, že uvedený pozemek v době uzavření kupní smlouvy sloužil zemědělské výrobě. Judikatura je ustálena v názoru, že pro posouzení charakteru pozemku nemusí být označení způsobu jeho obdělávání v evidenci nemovitostí rozhodující ( srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25.2.1994 sp.zn. 6 A 901/94, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1998 sp.zn. 2 Cdon 1292/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.7.1998 sp.zn. 2 Cdon 1777/97). Je-li tak uzavírána kupní smlouva na pozemek, který je vyňat ze zemědělského půdního fondu a na základě územního rozhodnutí jsou na něm již prováděny stavební práce, tedy nakládá-li s ním stát již jako s pozemkem stavebním, ale kupní smlouvu s jeho vlastníkem uzavírá na pozemek zemědělský, který je jako zemědělský pro účely stanovení kupní ceny znalecky oceněn, je třeba zabývat se otázkou, zda je zachována ekvivalentnost plnění ve smyslu shora uvedené judikatury. Existence nápadně nevýhodných podmínek u prodávajícího totiž eo ipso předpokládá na straně druhé existenci podmínek nápadně výhodných pro kupujícího, které mohou být dány tím, že získává v okamžiku koupi za cenu výrazně nižší hodnotu zjevně a nepoměrně vyšší, a to tím spíše za situace, kdy předmět koupě již před uzavřením kupní smlouvy (bezplatně) užívá, v tomto případě nakládá s pozemkem zemědělským fakticky jako se stavebním, aniž by jej jako stavební ( za cenu tomu přiměřenou) také vykoupil. Řešení této otázky zajisté nelze zaměňovat za posuzování rozdílu ceny pozemku v době prodeje státu podle tehdy platných cenových předpisů a jeho cenou ke dni účinnosti restitučního zákona, neboť tato okolnost skutečně nápadně nevýhodné podmínky a tedy ani restituční titul z hlediska §6 odst. 1 písm. g/ rest. zák. nezakládá, jak obecně správně vyložil odvolací soud.
Ze shora uvedeného hlediska se však věcí ani soud I. stupně ani soud odvolací ve svém rozsudku nezabývaly, ač skutková zjištění v podstatném rozsahu byla v řízení učiněna a v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu také výslovně zmíněna. Nelze proto rozhodnutí soudů obou stupňů v tomto rozsahu, který je pro rozhodnutí věci významný, považovat za přezkoumatelné a tedy ani nelze zatím činit spolehlivý závěr o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Shora uvedené pochybení odvolacího soudu má dopad i pro posouzení správnosti závěru o neexistenci tísně při uzavírání kupní smlouvy. Odvolací soud se při řešení této otázky zásadně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, přičemž pominul zjevný rozpor se svými vlastními předchozími skutkovými zjištěními, vedoucími k vyslovení závazného právního názoru ve zrušujícím usnesení ze dne 17.5.2000. Přitom právě okolnost, že předmětný pozemek byl již v době před uzavřením kupní smlouvy vyňat ze zemědělského půdního fondu a že na základě územního rozhodnutí o umístění stavby bylo na pozemku započato se stavebními pracemi, je z hlediska posuzování stavu tísně na straně prodávajících nepochybně okolností významnou. V takovém případě je třeba zkoumat, zda vlastníci pozemku měli vůbec prostor k vyjednávání podmínek kupní smlouvy za situace, kdy se na pozemku již započalo se stavbou, kdy ostatní sousední pozemky jejich vlastníci již prodali a kdy bylo nepochybné, že za tehdejší společensko-ekonomické situace musí za takových okolností k převodu pozemku na stát dojít. Závěr o splnění podmínky tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ rest. zák. tak závisí na posouzení více hledisek, než která vzal v úvahu odvolací soud při svém rozhodování, a pokud tato další shora naznačená hlediska při svém posuzování (se zřetelem ke svým odlišným východiskům) pominul, nelze ani tento jeho závěr dosud považovat za jsoucí v souladu s hmotným právem dle §237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 o.s.ř.
Na základě shora uvedených důvodů nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku existence tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy v souladu s hmotným právem, proto shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. a důvodným z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil dle §243b odst. 2 o.s.ř..
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243 odst. 3 věta druhá o.s.ř. i rozsudek soudu I. stupně ( s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení ohledně částky 38.250,- Kč) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení bude soud I. stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst. 1 o.s.ř.) a bude se otázkou existence tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy zabývat po skutkové i právní stránce ze shora naznačených hledisek.
V novém rozhodnutí rozhodne soud I. stupně i o náhradě dosavadních nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu