ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.829.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 829/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání žalobce Městské části P., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, sp. zn. 23 Co 393/2001 (v právní věci žalobce Městské části P., zast. advokátem, proti žalované D. H., zast. Mgr. K. V., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 202/2000) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil svým rozsudkem ze dne 7. listopadu 2001, č.j. 23 Co 393/2001-43 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. března 2001, č.j. 12 C 202/2000-26, kterým byl zamítnut návrh, aby byla žalovaná zavázána vyklidit a vyklizený žalobci předat byt specifikovaný v enunciátu tohoto rozhodnutí. Městský soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce tak u soudů obou instancí neuspěl s návrhem na vyklizení předmětného bytu, jehož nájemcem byla naposledy J. V. – prababička žalované. Žalovaná s ní vedla společnou domácnost v úmyslu tuto trvale vést ve smyslu §115 občanského zákoníku od podzimu 1996, kdy paní V. utrpěla zlomeninu krčku nohy, byla hospitalizovaná v nemocnici a nebyla schopna se sama o sebe dlouhodobě starat a vycházet z bytu. Závažný zdravotní stav vyplývá i z hospitalizací paní V., které sice omezily rozsah spolužití žalované s nájemkyní, ale nic nezměnily na tom, že odvolací soud potvrdil právní názor nalézacího soudu, který na daný spor aplikoval ust. §706 odst. 1 věta druhá obč. zákoníku. Žalovaná nemá vlastní byt a po dobu delší než tři roky vedla společnou domácnost ve sporném bytě se svou prababičkou a proto se ve smyslu uvedeného ustanovení stala nájemcem bytu a žalobu na její vyklizení bylo nutno zamítnout.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle dovolatele žalovaná nesplnila podmínky dané ustanovením §706 odst. 1 věta druhá, neboť její prababička byla v období 14.12. 1997 – 5.1. 1998, 22.7. 1998 – 19.1. 1999 a 27.1. 1999 – 24.2. 2000 (den úmrtí) hospitalizována a nemohla tedy v této nikoliv pouze dočasné době vést s žalovanou společnou domácnost. Dovolatel dále polemizuje se skutečností, zda žalovaná vůbec prokázala, že by s paní V. vedla (respektive založila) od podzimu 1996 do doby její hospitalizace společnou domácnost, když poukazuje na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích.
K uplatněnému dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, který považuje po věcné i právní stránce za správný. Žalovaná dále zpochybňuje interpretaci svědeckých výpovědí uvedenou v dovolání s tím, že je nepřesná a nepravdivá.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237 o.s.ř..
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvádí, že otázkou, která podle něj zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, je otázka, zda podmínky ustanovení §706 odst. 1 věta druhá obč. zákoníku, - tedy, že nájemcem se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt -, jsou splněny i v případě, že původní
nájemce pobýval, nikoliv dočasně, po delší dobu v léčebně dlouhodobě nemocných, tedy mimo předmětný byt.
Dopadem hospitalizace původního nájemce na splnění podmínek přechodu nájmu dle ust. §706 odst. 1 – ovšem věta první – občanského zákoníku se Nejvyšší soud ČR zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 20.2. 2002 pod sp. zn. 26 Cdo 463/2000, ve kterém vyslovil: “závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v §706 odst. 1 veta první obč. zák., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací.“ Dovolací soud tedy v citovaném rozhodnutí dovodil, že hospitalizací způsobená fyzická nepřítomnost nájemce ve společné domácnosti nezakládá domněnku neexistence společného soužití s osobou, na kterou má nájem přejít.
Ze závěru, že u osob, jichž se týká věta první citovaného ustanovení, smrt nájemce v době jeho hospitalizace neznamená zánik jejich práva plyne závěr, že u osob vymezených ve větě druhé §706 odst. 1 obč. zák. hospitalizace původního nájemce nemá za následek přerušení již plynoucí tříleté doby prokazatelného spolužití ve společné domácnosti. Pokud tedy žalovaná žila ve společné domácnosti od podzimu 1996 a původní nájemkyně byla dlouhodobě hospitalizována v druhé polovině roku 1998, v podstatě až do její smrti dne 24.2. 2000, je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná splnila zákonem požadovanou dobu společného vedení domácnosti, a vzhledem k tomu, že nemá vlastní byt, vztahuje se na ni ustanovení §706 odst. 1 věta druhá obč. zák. Za této situace dovolací soud nemohl rozhodnutí odvolacího soudu – souladné s judikaturou vyšších soudů – považovat za právně zásadně významné ve smyslu ust. §237 odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak dále dovolatel napadal skutková zjištění a hodnocení důkazů provedené v předchozím řízení, jde o skutečnosti, které nebyly uplatněny na půdě soudu prvního a druhého stupně, a jako takovými se jimi dovolací soud zabývat nemohl (§241a odst. 4 o.s.ř.). Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s jejím vyjádřením k dovolání žádné – ze spisu zjistitelné - náklady nevznikly, když toto podání sepsala sama.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu