ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.514.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 514/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 dovolání podané obviněným R. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 5 To 434/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 99/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 T 99/2003, byl R. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 16. 10. 2000 v P. v ulici D. 723 v autobazaru A. – A. P. uzavřel se společností GE C. l., a. s. leasingovou smlouvu č. 90706659 na pronájem osobního motorového vozidla zn. Škoda Favorit 135 LS, SPZ JND 65-70, v prodejní hodnotě 64 950 Kč, kdy zaplatil akontaci a první splátku ve výši 21 000 Kč jako podmínku převzetí vozidla a žádnou další splátku již nezaplatil a vozidlo poškozené společnosti nevrátil, přičemž tuto smlouvu uzavřel i přesto, že si byl vědom skutečnosti, že nebude moci splátky hradit, protože ho čeká výkon trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 7 T 111/99, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2000 a další výkon trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 7 T 128/2000, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2000, přičemž do výkonu trestu byl dodán dne 31. 1. 2001 a oba tresty vykonal dne 30. 9. 2002, a dále mohl vzhledem k těmto pravomocným odsouzením předpokládat, že jej pravděpodobně čeká nástup zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 7 T 29/96, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 2 To 887/97, ze kterého byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 3. 1998, sp. zn. Pp 69/97, se stanovením zkušební doby v trvání pěti let, u kterého byl nástup skutečně nařízen dne 30. 5. 2001, svým jednáním způsobil poškozené společnosti GE C. l., a. s. škodu ve výši 43 950 Kč.
Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 5 To 434/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 29. 12. 2003, jeho obhájci a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 8 dne 22. 12. 2003.
Proti shora citovanému usnesení městského soudu obviněný dne 20. 2. 2004 prostřednictvím svého obhájce podal dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání jako nedůvodné, aniž se zabýval nesprávným právním posouzením skutku, který je mu kladen za vinu soudem prvního stupně a vadami předcházejícího řízení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudu prvního i druhého stupně vytýká, že se vůbec nezabývaly prokázáním jeho úmyslného zavinění. Aby bylo možné jeho jednání posuzovat jako úmyslné, muselo by být prokázáno, že chtěl způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. To však nebylo orgány činnými v trestním řízení bezpečně prokázáno. Ve své výpovědi odsouzený podrobně popsal své jednání a vysvětlil důvody, proč další leasingové splátky neplatil i způsob, jak chtěl zajistit placení leasingu pro dobu, kdy bude ve výkonu trestu. Tyto námitky pak zopakoval i v odvolání, avšak odvolací soud se jimi nezabýval. Pokud by se však odvolací soud namítanou absencí subjektivní stránky zabýval, musel by dojít kromě závěru o jejím nenaplnění také k závěru, že trestní řízení postrádá základní podmínky řádného zákonného procesu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Samotné zahájení trestního stíhání totiž postrádá zákonné atributy, neboť v něm chybí jakýkoli popis subjektivní stránky jednání odsouzeného. Přitom, jak již opakovaně konstatoval Ústavní soud, jde-li o úmyslný trestný čin, musí být uveden v záznamu o sdělení obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání) i popis subjektivní stránky trestného činu. Postrádá-li sdělení obvinění tuto podstatnou okolnost, pak jej nelze považovat za zákonné zahájení trestního stíhání. Jedná se o porušení jeho ústavního práva, garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že dovolací argumentace je podřaditelná pod druhou alternativu zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Kvalifikované námitce dovolatele však nelze přisvědčit. Popisu přisouzeného skutku, jakož i z jemu odpovídajících podrobnějších skutkových zjištění je zřejmé, že k naplnění subjektivní stránky dovolatelova podvodného jednání došlo. Jestliže tento podepsal leasingovou smlouvu s poškozenou společností v době, kdy se nacházel před výkonem dvou pravomocně uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody, přisouzených za trestné činy, spáchané v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jehož zbytek za této situace bylo důvodné přeměnit na trest nepodmíněný a dále s ohledem na jeho příležitostné a krátkodobé výdělkové možnosti, pak při ničím nezpochybněné schopnosti reálného vyhodnocení takové situace musel vědět, že převzatému závazku nebude moci dostát, přičemž o jeho srozumění v uvedeném směru nebylo pochyb. Proto právní kvalifikace jeho jednání jakožto trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. plně obstojí i po stránce subjektivní, pečlivě vyložené na podkladě opatřených skutkových zjištění jak nalézacím, tak i odvolacím soudem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě.
Dovolatel předně v textu dovolání namítá, že soudy se v předcházejícím řízení vůbec nezabývaly prokázáním úmyslného zavinění. Ve své výpovědi odsouzený podrobně popsal své jednání a vysvětlil důvody, proč další leasingové splátky neplatil i způsob, jak chtěl zajistit placení leasingu pro dobu, kdy bude ve výkonu trestu. Tyto námitky pak zopakoval i v odvolání, avšak soudy se jimi nezabývaly.
Obviněný tak v této části dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (druhá alternativa), vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.). Dovolací soud tedy není oprávněn k těmto námitkám přihlížet. V předmětné věci přitom nelze přehlédnout, že již soud nalézací došel co do popisu skutkových okolností podstatných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu k závěru, který je v rozporu s tvrzením obviněného, a to, že dotčenou leasingovou smlouvu uzavřel, přestože si byl vědom skutečnosti, že nebude moci splátky hradit.
Ve zbývající části dovolání pak obviněný namítá, že trestní řízení porušuje čl. 8 Listiny základních práv a svobod tím, že již samotné usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá zákonné atributy, neboť v něm chybí jakýkoli popis subjektivní stránky jeho jednání. Přitom odkazuje na nálezy Ústavního soudu, podle nichž, jde-li o úmyslný trestný čin, musí být uveden v záznamu o sdělení obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání) i popis subjektivní stránky trestného činu. Postrádá-li sdělení obvinění tuto podstatnou okolnost, pak jej nelze považovat za zákonné zahájení trestního stíhání. Jedná se o porušení jeho ústavního práva, garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I ve vztahu k této námitce Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že svým obsahem nenaplňuje zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a ani jiný z přípustných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Důvod specifikovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (jeho první alternativa) spočívá v tom, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však dovolatel nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 tr. ř.) neuvádí. Hovoří o vadě odvolacímu řízení předcházejícího řízení, kterou se odvolací soud měl zabývat a nezabýval, spočívající v nezákonnosti zahájení trestního stíhání a tedy i nezákonnosti jeho vedení.
Konkrétní argumentace této části dovolání by tak zdánlivě odpovídala spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., spočívajícímu v tom, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je však svou dikcí omezen tak, že jej lze podle názoru Nejvyššího soudu uplatnit pouze na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jde totiž o jediné ustanovení, v němž trestní řád vypočítává důvody tzv. nepřípustnosti trestního stíhání, a to taxativním způsobem. V tomto výčtu ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. však důvod spočívající ve vedení trestního stíhání na základě jeho nezákonného zahájení v důsledku absence obligatorní náležitosti usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., obsažen není. Tento důvod proto nelze akceptovat ani jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu k citované dovolací námitce považuje za vhodné poznamenat, že s nejvyšší pravděpodobností vychází z přehlédnutí postupu úkonů přípravného řízení. V jeho rámci bylo původní usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 2. 2003 usnesením státního zástupce ze dne 26. 2. 2003 zrušeno, a to mimo jiné z důvodů totožných s předmětnou námitkou dovolatele. Následně pak bylo dne 14. 5. 2003 vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání, které již popis skutkových okolností vztahujících se k znakům subjektivní stránky trestného činu obsahovalo, a to v podstatě ve stejném rozsahu jako ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch