Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2004, sp. zn. 25 Cdo 1016/2003 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1016.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1016.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1016/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o 4.130.147,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 151/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003, č. j. 20 Co 758/2002-195, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003, č. j. 20 Co 758/2002-195, v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 302.357,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 11. 1994 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání, pokud směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3.827.790,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 11. 1994 do zaplacení, se odmítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu Finančního úřadu v L., a to vydáním exekučního příkazu ze dne 10. 11. 1994, č. j. FÚ/0427/94/240, který byl dne 20. 3. 1995 zrušen. Na jeho podkladě byl veden výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí v podniku žalobce k vymožení dluhu za dovozní přirážku, v jeho prodejnách bylo zajištěno zboží a vybavení a po zrušení exekučního příkazu byly věci zabavené dne 10. 11. 1994 zčásti prodány v dražbě v řízení vedeném pro jiný dluh. Po odečtení hodnoty části vrácených věcí žalobci vznikla poškozením a ztrátou věcí škoda ve výši 302.357,- Kč. Protože zabavené zboží představovalo téměř celý majetek a vybavení prodejen, byl tím žalobce poškozen ve svém podnikání a utrpěl škodu jednak ztrátou zisku za 26 měsíců, jednak vznikem povinností hradit penále a sankční úroky za nesplácení úvěru a dluhů svým obchodním partnerům a rovněž penále za neplacení daní a poplatků, vše v celkové výši 4.130.147,- Kč. Změna žaloby, spočívající v jejím rozšíření na částku 10.223.296,- Kč s příslušenstvím, nebyla soudem připuštěna. Poté, co rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 1997, č. j. 31 C 151/96-19, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, č. j. 20 Co 23/98-31, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, č. j. 31 C 151/96-52, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 19. 3. 1993, č. j. E 255/93-4, nařídil podle výměrů dovozní přirážky celnice Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1991, č. j. 45/91, 46/91 a 47/91, a ze dne 29. 3. 1991, č. j. 63/91, a platebních výměrů Finančního úřadu v L. ze dne 15. 5. 1992, č. j. FÚ 1203/92, a ze dne 3. 12. 1992, č. j. FÚ 3916/92, k uspokojení pohledávky oprávněného Finančního úřadu v L. ve výši 291.785,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (žalobce V. P.). K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 6. 1994, č. j. 9 Co 293/94-16, toto usnesení zrušil a řízení zastavil. Dne 10. 11. 1991 vydal Finanční úřad v L. exekuční příkaz, č. j. FÚ/0427/94/240, k vymožení uvedené dovozní přirážky ve výši 381.148,- Kč včetně exekučních nákladů, a téhož dne zajistil movité věci žalobce, sepsané již na podkladě zrušeného usnesení okresního soudu. Exekuční příkaz byl zrušen rozhodnutím Finančního úřadu v L. ze dne 20. 3. 1995, č. j. FÚ 0222/95/240, podle §73 odst. 10 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Zajištěné věci žalobce byly dne 3. 1. 1995 sepsány na základě exekučních příkazů Finančního úřadu v R. ze dne 15. 12. 1994, č. j. 1855/230/94/EX, a 2. 1. 1995, č. j. 1911/230/95/EX, vydaných k vymožení nedoplatku na dani z obratu a doměrku, zvýšení a penále v celkové výši 583.952,- Kč, včetně exekučních nákladů, a následně byla jejich část prodána v dražbách, konaných dne 19. 1. 1995 a 23. 2. 1995. Soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a nebyly splněny podmínky ustanovení §3 a 4 tohoto zákona pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí okresního soudu nenabylo právní moci, neboť bylo zrušeno v odvolacím řízení z procesních důvodů, exekuční příkaz byl pak zrušen z vlastní iniciativy finančního úřadu, který tím napravil své procesní pochybení. Podle soudu postup státních orgánů při exekuci vedené na majetek žalobce nelze kvalifikovat ani jako nesprávný úřední postup podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Správce daně postupoval ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., pokud použil zajištěné zboží žalobce na uspokojení nedoplatku daně z obratu. Soud dovodil, že smysl zákona č. 337/1992 Sb. byl naplněn, pokud došlo k částečnému vymožení nedoplatku na dani z obratu, byť prostřednictvím movitých věcí, původně zajištěných pro jiný nedoplatek. Dále dospěl k závěru, že pro vymáhání nedoplatku dovozní přirážky je dána pravomoc finančního úřadu podle §1 odst. 1 a §6 odst. 2 písm. c) zákona č. 531/1990 Sb. (finanční úřady jsou oprávněny k vymáhání jiných úhrad, které jsou příjmem státního rozpočtu). K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2001, č. j. 20 Co 537/2000-69, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že postup Finančního úřadu v L. při vymáhání dovozní přirážky na žalobci byl jako exces z rámce jeho pravomoci zjevně nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. a že jeho exekuční příkaz ze dne 10. 11. 1994 splňuje podmínky nezákonného rozhodnutí podle §3 a 4 zákona č. 58/1969 Sb., neboť byl jako pravomocný zrušen autoremedurou podle §73 odst. 10 zákona č. 337/1992 Sb., tedy pro neoprávněnost vymáhání. Podle odvolacího soudu je tedy nepochybné, že movité věci žalobce byly finančním úřadem zadržovány neoprávněně nejméně od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995, kdy byly sepsány pro řádnou daňovou exekuci. Jestliže v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda, odpovídá za ni žalovaná ve smyslu §1 zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby zjistil, zda a v jaké výši vznikla žalobci škoda v příčinné souvislosti s neoprávněným zajištěním věcí. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 9. 2002, č. j. 31 C 151/96-177, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že žalobce se neřídil procesním poučením, neupřesnil svá tvrzení ani nepředložil důkazní návrhy, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru o vzniklé škodě a její příčinné souvislosti se zadržením zboží v předmětném období. Žalobce se v doplnění žaloby zabývá, stejně jako v předchozích podáních, obecně svou situací v podnikání v letech 1994 a 1995, aniž by však tvrdil nebo prokázal, jaká konkrétní škoda mu vznikla v příčinné souvislosti se zadržením zboží v době od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995. Soud dále uvedl, že pokud bylo zajištěné zboží následně použito pro vymáhání nedoplatku daně z obratu, postupoval správce daně v souladu s ustanovením §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Z protokolu sepsaného Finančním úřadem v R. dne 10. 3. 1995 za účasti žalobce vyplývá, že finanční úřad vrátil zboží, které se nepodařilo v dražbě prodat, nepoškozené a podle seznamu, odsouhlaseného žalobcem. Žalobce v protokolu výslovně uvádí, že věci podle seznamu převzal a neshledal rozdíly s výjimkou položky č. 114 - videohry C., kde mělo chybět trafo. Všechny věci si žalobce osobně prohlédl a jeho manželka je odškrtala ze seznamu. V protokolu není žádná zmínka o tom, že by s výjimkou jedné věci nepatrné hodnoty bylo žalobci vráceno zboží nějak poškozené, nebo že by část dříve zabaveného zboží nebyla žalobci vrácena vůbec. Tvrzení žalobce o vzniku škody na zabaveném zboží jeho opotřebením, případně ztrátou některých věcí, proto považoval soud za účelové a neprokázané. Úvahy žalobce o tom, jaká obecně byla jeho podnikatelská situace v letech 1994 a 1995, jakým způsobem byl schopen plnit své platební závazky a jeho výpočty o předpokládaném příjmu a ušlém zisku označil soud za bezvýznamné, neboť protiprávní stav trval necelé dva měsíce od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995 a žalobce neunesl své břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, ve vztahu k uvedenému období. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č. j. 20 Co 758/2002-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože žalobce přes opakované poučení soudu prvního stupně nevztáhl svá tvrzení a důkazní návrhy k rozhodné době nezákonného zajištění svého zboží od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995, nelze z žádného jeho podání spolehlivě dovodit, jak dospěl k výši žalované částky, přičemž vyčíslení škody nebere v úvahu, že nesprávný úřední postup lze žalované vytýkat jen po uvedené období, neboť další zajištění věcí pro daňovou exekuci již bylo v souladu se zákonem. Ve svých podáních žalobce vyčísluje skutečnou či domnělou škodu, aniž by ji dal do konkrétní objektivně zjistitelné souvislosti se zajištěním svého zboží a neunesl tedy břemeno tvrzení ohledně konkrétní škody, která mu vznikla v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem finančního úřadu; za této situace nemohl soud prvního stupně provádět žádné dokazování. Žalobce ostatně žádné relevantní důkazy o konkrétním ušlém zisku v tomto období nepředložil a z údajů jeho účetnictví („výsledovka“ za rok 1993) navíc vyplývá, že za předchozí účetní období vykázal ztrátu. Příčinná souvislost je přitom rozhodující skutečností, která vede ke vzniku odpovědnosti za škodu, proto musí být vždy jednoznačně prokázána a nestačí pouhý její předpoklad. Žalobcovy nároky jsou však postaveny právě na předpokladech a mylném výchozím stanovisku, že za všechny jeho majetkové ztráty po roce 1994 je odpovědná žalovaná, což však nemá oporu ve skutkových zjištěních ohledně základu nároku. Trvalou ztrátu v podnikání žalobce nelze klást do příčinné souvislosti s uvedeným nezákonným zajištěním jeho zboží po dobu necelých dvou měsíců na přelomu roku 1994 a 1995, nárok žalobce na náhradu ušlého zisku v rozsahu jím uplatněném (za 26 měsíců) je tedy podle odvolacího soudu zcela zjevně neopodstatněný. Rovněž tak nelze dovodit žádnou příčinou souvislost mezi nezákonným zajištěním zboží žalobce v uvedeném období a jím tvrzenými vzniklými sankcemi za neplnění platebních povinností, včetně povinností daňových. Žalobce kromě toho nerozlišuje mezi škodou, která mu měla vzniknout uvedeným nesprávným úředním postupem, a škodou, vzniklou mu podle jeho tvrzení na věcech při provádění zákonné exekuce, která by se řídila ustanovením §415 a násl. obč. zák.; takový nárok navíc nebyl předmětem řízení. Žalobci byl přitom podle odvolacího soudu opakovaným poučením ve smyslu §118 odst. 1 a 3 o.s.ř. dán dostatečný prostor k tomu, aby svou povinnost tvrzení a v návaznosti na to povinnost důkazní splnil, nemůže se tedy odvolávat odmítnutí soudní ochrany. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel má za to, že v důsledku nesprávného právního názoru byla žaloba zamítnuta bez provedení dokazování, navíc na základě vlastního odborného závěru z oboru ekonomika - účetnictví, což však soudu nepřísluší, a zčásti z důvodu odchylné právní kvalifikace. Podle dovolatele stát odpovídá za veškerou škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nezákonnou exekucí. Tuto příčinnou souvislost nepřerušuje ani jiná pozdější exekuce, a to tím spíše, je-li sama následná exekuce jen jedním z důsledků platební neschopnosti povinného, vyvolané již předchozí exekucí nezákonnou. Při výkonu rozhodnutí správní orgán (stejně jako soud) nemůže se zajištěnými movitými věcmi disponovat a v dražbě nemůže věci prodat pro exekuci jiného orgánu a tím ve prospěch zcela jiné pohledávky po celou dobu, po kterou vede svoji vlastní a časově předcházející exekuci na tyto zajištěné věci. Finanční úřad v L. nakonec uznal nezákonnost vykonávaného exekučního příkazu pro nedostatek své zákonné pravomoci vymáhat pohledávky celních orgánů, některé své další kroky pak činil údajně jako „dožádaný orgán“ od Finančního úřadu v R. pro jeho pozdější pohledávku. Podle §73 odst. 7 zákona č. 377/1992 Sb. však finanční úřad musí při exekuci postupovat podle občanského soudního řádu, podle jehož §322 odst. 1 o.s.ř. se exekuce mohla týkat pouze zboží k prodeji, nikoliv majetku, který povinný nutně potřebuje ke svému podnikání - v tomto rozsahu šlo i o nezákonný postup, bez ohledu na zákonnost či nezákonnost samotného exekučního příkazu, šlo tedy o nezákonnou exekuci po celou dobu od 10. 11. 1994 až do zrušení nezákonného exekučního příkazu dne 20. 3. 1995. Podle dovolatele škoda vzniklá tím, že státní orgán část věcí v průběhu exekuce ztratí či poškodí není škodou podle §415 obč. zák., ale škodou způsobenou nesprávným úředním postupem při výkonu rozhodnutí podle zákona č. 58/1969 Sb. (lex specialis). Neobstojí ani závěr napadeného rozsudku, „že žalobou uplatněný nárok není předmětem řízení z důvodu jiné právní kvalifikace škody soudem, než kterého se dovolává žaloba“. Dovolatel má za to, že soud sám bez provedení znaleckého důkazu nemůže činit odborné závěry. Skutečnost, že závěrka podvojného účetnictví podniku za kalendářní rok před vznikem škody vykazuje položku tzv. „účetní ztráty“, nijak neznamená, že omezením či zastavením provozu takového podniku nevznikla žádná škoda; sama účetní ztráta v závěrce za rok 1993 o hodnotě podniku, jeho ziskovosti a příjmech nic nevypovídá. Ušlý zisk v podnikání je velice obtížnou a specifickou odbornou otázkou, ve které se ani co do základu v naprosté většině případů nemůže soud obejít bez řešení otázek ryze odborných za pomoci znalce. Podle dovolatele dále není zákonnou náležitostí žaloby detailně objasňovat odborné aspekty sporu. Absenci detailní odborné argumentace žaloby nelze označovat za nedostatek jejího skutkového vylíčení příčinné souvislosti uplatněné škody. V podrobnostech je až věcí znalce odpovědět na to, zda tvrzení žaloby o složité souvislosti příčin a následků vývoj ekonomiky podniku odpovídá odborným zjištěním, v jakém rozsahu a proč. V žalobě i v obou jejích doplněních bylo odůvodněno, proč podnik již nebyl schopen se vyhnout naprosté existenční krizi po nezákonné exekuci z 10. 11. 1994, po náhlém zabavení té nejprodejnější části zboží v předvánočním prodeji v objemu půl milionu Kč, navíc i s částmi vybavení prodejen včetně obou elektronických pokladen. Dvěma dodatky doplněná žaloba uplatnila a přesně vyčíslila uplatněné škody jak na dotyčném zboží a vybavení, tak i na ucházejícím zisku a na sankcích vzniklých v důsledku způsobené platební neschopnosti. Uplatněné nároky odůvodnila a označila k nim důkazy, proto měly být důkazy provedeny a správnost tvrzení žaloby po odborné i skutkové stránce potvrzena či vyvrácena, teprve pak může být ve věci rozhodováno. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání podala vyjádření žalovaná. Poukazuje na to, že dovolání žalobce není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a ztotožňuje se s odůvodněními rozhodnutí soudů obou stupňů. Žalobce prokázal pouze nesprávný úřední postup žalované v období od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995, avšak ani přes výzvy soudu prvního stupně svou žalobu nedoplnil tak, aby z ní bylo patrné, jaká škoda mu vznikla jednáním finančního úřadu v inkriminovaném období a zdali mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou je příčinná souvislost - k této skutečnosti žalobce, kromě neurčitých tvrzení, nepodal žádné relevantní důkazy. Důkazní břemeno ohledně podmínek vzniku odpovědnosti za škodu leží přitom na žalobci. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 4.130.147,- Kč s příslušenstvím; protože po předchozích dvou zrušujících usneseních odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně vždy shodně (žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta), může být přípustnost dovolání založena pouze za podmínek stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu tohoto ustanovení po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť žalobce neprokázal vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, resp. že žalobce k doložení její existence nesplnil povinnost tvrzení, když trvalou ztrátu v podnikání nelze klást do příčinné souvislosti s nezákonným zajištěním věcí po dobu necelých dvou měsíců. O vztah příčinné souvislosti se obecně jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy jsou-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Odvolací soud konkrétně dovodil, že nesprávný úřední postup Finančního úřadu v L. spočíval v zajištění věcí žalobce na základě později zrušeného exekučního výměru, které trvalo od okamžiku zajištění věcí (10. 11. 1994) do doby, kdy byly tytéž věci sepsány pro vymáhání odlišného dluhu v jiném exekučním řízení (3. 1. 1995). Tento závěr dovolatel nezpochybňuje a zásadní právní význam rozhodnutí vidí v řešení otázky, zda příčinnou souvislost mezi takto vymezeným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou může přerušit pozdější exekuce vedená Finančním úřadem v R., zejména jestliže škoda byla vyvolána již předchozí nezákonnou exekucí. Po skutkové stránce bylo v dané věci zjištěno, že předmětné věci byly z dispozice žalobce odňaty dne 10. 11. 1994 při exekučním řízení vedeném Finančním úřadem v L. a zčásti mu již nebyly vráceny, neboť byly prodány v dražbách provedených Finančním úřadem v R. Přestože zajištění věcí pro účely dřívějšího exekučního řízení bylo shledáno nesprávným úředním postupem, není pochyb o tom, že soupisem těchto věcí provedeným dne 3. 1. 1995 pro účely pozdějšího exekučního řízení pozbyl žalobce oprávnění s věcmi disponovat; Finanční úřad v R. byl oprávněn věci prodat v dražbě (nezákonnost rozhodnutí ani nesprávný úřední postup, tkvící v samotném soupisu a prodeji věcí, nebyl soudem zjištěn), což také zčásti učinil, a od posledně uvedeného data proto nelze dovozovat nesprávný úřední postup spočívající v zajištění věcí a v jejich prodeji. Žalobce tak nemůže odvozovat nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku z podnikání a skutečné škody vyvolané jeho platební neschopností od okolnosti, že věci byly zajištěny i po 3. 1. 1995. Právní závěr odvolacího soudu, že stát odpovídá za škodu způsobenou neoprávněným zajištěním věcí pouze tehdy, vznikla-li v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem (spočívajícím právě v zajištění věcí) v době od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995, je v souladu s hmotným právem a jeho rozhodnutí nelze v tomto směru považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.; přípustnost dovolání pro řešení této otázky podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tak založit nelze. Zásadní právní význam pak nelze napadenému rozhodnutí přikládat ani z pohledu dovolací námitky, že pouze znaleckým posudkem mohlo být doloženo tvrzení žalobce, že jeho podnikání se dostalo „do stavu stagnace“ a následného ekonomického propadu právě v důsledku nezákonného zajištění majetku po uvedenou dobu. Odvolací soud totiž správně dovodil, že žalobce nepřednesl žádná relevantní tvrzení vztahující se přímo k předmětnému období; netvrdil, zda a jaká újma mu vznikla v důsledku toho, že v době od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995 nemohl disponovat zajištěnými věcmi, které ostatně později byly oprávněně v exekuci zčásti použity k úhradě jeho daňového nedoplatku. Okolnost, že rovněž v období předcházejícím nesprávnému úřednímu postupu byl žalobce ve ztrátě a že z části zajištěných věcí byly hrazeny jeho nedoplatky pocházející z dřívějšího období, rovněž nenasvědčuje tomu, že by následnou ztrátu v podnikání způsobilo neoprávněné zajištění věcí; žalobcem tvrzená „následná platební neschopnost“ tedy nebyla bezprostředně vyvolána nezákonným zajištěním majetku po dobu necelých dvou měsíců, neboť již dříve žalobce neplnil své závazky, právě k jejichž vymožení byla na něj vedena exekuce. Z těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu (ohledně dovoláním uplatněných právních otázek ve vztahu ke škodě spočívající v ušlém zisku za 26 měsíců a ke skutečné škodě vyplývající z povinností hradit penále a sankční úroky za nesplácení úvěru a dluhů obchodním partnerům a rovněž za placení daní a poplatků) považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože dovolání žalobce v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (jde o část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3.827.790,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 11. 1994 do zaplacení), proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Odvolací soud dále dovodil, že ztráta nebo poškození věcí při výkonu rozhodnutí není škodou ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., nýbrž škodou podle ustanovení §415 obč. zák., která není předmětem řízení. Tento obecný závěr je v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která dovozuje, že poškození věci povinného při realizaci výkonu rozhodnutí vyklizením bytu může být nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002 - Soubor civilních rozhodnutí NS ČR, sv. 27, pod C 2177) a že okolnost, že věc po dobu zajištění orgánem státu nebyla chráněna před poškozením, představuje nesprávný úřední postup, který je v příčinné souvislosti se vznikem škody na věci (srov. obdobně rozsudek ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Jestliže se žalobce kromě ušlého zisku z podnikání a skutečné škody vzniklé mu v důsledku platební neschopnosti domáhal též náhrady škody na věcech, které byly zajištěny při správní exekuci a které byly žalobci vráceny v poškozeném stavu či nebyly vráceny vůbec, ač nebyly prodány v dražbě, a to v částce 302.357,- Kč, je zřejmé, že tento nárok žalobce učinil předmětem řízení. Z uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, je ohledně tohoto nároku na náhradu škody v rozporu s hmotným právem, a že tedy dovolání je zde podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a z téhož důvodu je i opodstatněné, když dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vztahujícím se k nároku na náhradu škody vzniklé poškozením a ztrátou věcí a ve výrocích závislých [§242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2004 JUDr. Petr V o j t e k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2004
Spisová značka:25 Cdo 1016/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1016.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§18 odst. 1 písm. c) předpisu č. 58/1969Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 208/05
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13