ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1034.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1034/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce F., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. Č., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 181/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2004, č. j. 56 Co 58/2002 - 286, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 10. 2001, č. j. 3 C 181/97 - 240, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2004, č. j. 56 Co 58/2002 - 286, se od m í t á.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 17. 12. 1997 domáhal, aby žalovaným F. Č. a V. H. (původně druhému žalovanému) byla uložena povinnost „vydat mu společně a nerozdílně k jeho rukám 23 kusů hovězího dobytka - 1 býčka, 12 vysokobřezích jalovic a 10 vysokobřezích krav“, jejichž je vlastníkem na základě písemné smlouvy a které žalovaný nechal dne 12. 12. 1997 neoprávněně odvézt z jeho farmy a ustájil je u druhého žalovaného.
Rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 8. 1998, č. j. 3 C 181/97 - 59, jímž bylo žalobě vyhověno a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl k odvolání žalovaných z důvodu neurčitosti výroku rozsudku a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 1999, č. j. 12 Co 764/98 - 67, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K návrhu žalobce, učiněnému podáním ze dne 16. 6. 1999, soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 8. 1999, č. j. 3 C 181/97 - 92, připustil změnu žaloby tak, že pro případ, že žalovaní dobytek (jenž z hlediska indentifikace každého kusu označil evidenčními čísly) již nedrží, jim byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně z titulu náhrady škody částku 345.000,- Kč. Podáním ze dne 5. 9. 2000 navrhl žalobce další změnu žaloby tak, že se domáhal, aby původně prvnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě škody za 15 kusů dobytka částku 216.675,- Kč, aby oba žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit mu společně a nerozdílně z titulu náhrady škody za 2 kusy dobytka částku 43.335,- Kč, a aby původně druhému žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobci 5 kusů hovězího dobytka označeného evidenčními čísly (které měl v držení); tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 5. 9. 2000, č. j. 3 C 181/97 - 158.
Poté Okresní soud v Domažlicích po doplnění dokazování ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, č. j. 3 C 181/97 - 167, tak, že žalovanému (původně prvnímu žalovanému) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 260.010,- Kč, žalovaného V. H. uznal povinným vydat žalobci 5 kusů hovězího dobytka, označeného evidenčními čísly, žalobu na náhradu škody směřující proti druhému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalovaného F. Č. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 3. 2001, č. j. 12 Co 5/2001 - 201, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti tohoto žalovaného ohledně částky 260.010,- Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a tímto žalovaným a o jeho povinnosti zaplatit státu náhradu nákladů řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; pokud odvolání směřovalo proti výroku o povinnosti původně druhého žalovaného vydat žalobci 5 kusů hovězího dobytka, bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou. Odvolací soud poukázal na to, že tvrdí-li žalobce, že žalovaný F. Č. s dobytkem nakládal, aniž k tomu byl oprávněn, je na žalobci, aby prokázal, že k předmětnému dobytku nabyl vlastnické právo; unese-li žalobce v tomto směru důkazní břemeno a setrvá-li na svém nároku na náhradu škody, bude na soudu prvního stupně zabývat se předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu a její výší.
Po doplnění dokazování Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 3 C 181/97 - 240, uložil žalovanému F. Č. povinnost zaplatit žalobci 20.000,- Kč, co do částky 240.010,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených v původním řízení a na základě skutkového zjištění, že účastníci sice předběžně jednali o prodeji dobytka ve vlastnictví žalovaného žalobci, avšak že mezi nimi nedošlo k dohodě o výši kupní ceny ani způsobu jejího zaplacení, a že v písemné formě, na níž žalovaný trval a jejíž návrh vypracoval žalobce, nebyla smlouva uzavřena, soud prvního stupně dovodil, že k uzavření kupní smlouvy vyjadřující shodnou vůli účastníků nedošlo, a to ani ústně, jak žalobce dodatečně tvrdil. Nepřešlo-li na žalobce vlastnické právo ke zvířatům, nedopustil se žalovaný tím, že věci odvezl, protiprávního jednání, které by zakládalo právo žalobce na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný převzal od žalobce zálohově částku 20.000,- Kč, dospěl okresní soud k závěru, že na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, a proto mu uložil povinnost jej v tomto rozsahu žalobci vydat.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce i žalovaný. Řízení o odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 20.000,- Kč bylo podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 5. 2002, č. j. 3 C 181/97 - 259. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 1. 2004, č. j. 56 Co 58/2002 - 286, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a vůči státu potvrdil, odvolání proti vyhovujícímu výroku odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dovodil, že žalobce neprokázal existenci tvrzené ústní kupní smlouvy ze srpna 1996, jíž měl do svého vlastnictví nabýt část sporného dobytka odvezeného žalovaným, a to z hlediska předmětu smlouvy (konkrétních zvířat individuálně určených) a výše kupní ceny, a ani nedoložil, zda se jedná se tytéž věci, které žalovaný odvezl, a stejně tak neprokázal, že je vlastníkem dalších kusů dobytka, o nichž tvrdil, že ve vlastnictví žalovaného nikdy nebyly. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že nesvědčilo-li žalobci vlastnické právo k věcem (k hovězímu dobytku), jejichž vydání a posléze náhrady škody za něj se domáhá, nedopustil se žalovaný odvezením tohoto dobytka protiprávního jednání, které by vůči němu zakládalo právo žalobce na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že mezi ním a žalovaným byla dne 9. 8. 1996 uzavřena ústní kupní smlouva, jež měla veškeré náležitosti, na základě níž nabyl vlastnické právo ke 12 kusům krav (které označil evidenčními čísly), jež jsou předmětem daného sporu; vlastníkem dalších 10 kusů krav a 1 býka byl již před uvedeným datem, přičemž se jednalo o zvířata, která žalovanému vlastnicky nikdy nenáležela. Tím, že žalovaný těchto 23 kusů dobytka dne 12. 12. 1997 odvezl, způsobil žalobci škodu ve výši žalované částky. Soudům obou stupňů vytýká, že pominuly nejen výpovědi slyšených svědků V. F. a M. S., ale i listinné důkazy a výpověď žalovaného a jeho družky H. D., která byla jako svědkyně vyslechnuta ve věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 160/97. Dále žalobce v dovolání velmi podrobně rekapituluje průběh jednání mezi ním a žalovaným ohledně prodeje hovězího dobytka, a poukazuje rovněž na znalecký posudek soudem ustanoveného znalce z oboru veterinářství, kterým byla stanovena hodnota všech zvířat označených evidenčními čísly. Okolnost, že žalovaný nepodepsal návrh písemné smlouvy o prodeji dobytka, nepovažuje dovolatel za rozhodující (v tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, a na rozhodnutí téhož soudu ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 2 Odon 76/1997, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/98), když ústní kupní smlouva byla mezi účastníky uzavřena již před jeho vypracováním, a písemná smlouva měla za cíl jen snazší zúčtování zakoupeného hovězího dobytka. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, jež dovolatel podle obsahu dovolání napadl v zamítavém potvrzujícím výroku, podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 240.010,- Kč potvrzen, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice v tomto rozsahu rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázal, že mezi ním a žalovaným byla v srpnu 1996 uzavřena ústní kupní smlouva o prodeji hovězího dobytka a že mu svědčilo vlastnické právo i ke zbývajícím (18) kusům dobytka, jehož vydání a posléze náhrady škody za něj se domáhá, a dovozuje opačný skutkový závěr, a soudům obou stupňů dále vytýká, že pominuly provedené důkazy, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stav věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Jestliže v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že žalobce neprokázal, že nabyl vlastnické právo ke zvířatům, za něž požaduje náhradu škody, je jeho závěr o tom, že žalovaný se nedopustil odvezením zvířat protiprávního jednání, které by vůči němu zakládalo právo žalobce na náhradu škody, správný a v souladu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje „dovolání“ přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu