Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.12.2004, sp. zn. 28 Cdo 2498/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2498.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2498.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2498/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. F. S., a 2. Z. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 28.4.2004, sp. zn. 18 Co 134/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 122/97 (žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným F. S. a Z. S., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí a o určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem), takto: I. Dovolání dovolatelů se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Žalobou, podanou u soudu 14.4.1992, se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. a aby bylo rozsudkem soudu určeno, že na ni přechází vlastnictví k nemovitostem podle ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb. V žalobě bylo uvedeno, že původním spoluvlastníkem nemovitostí, jichž se žaloba žalobkyně týká, byl J. S. Spoluvlastnicí jedné poloviny týchž nemovitostí se stala v roce 1948 (podle odevzdací listiny sp. zn. D 586/47 Okresního soudu v Chrudimi) žalobkyně. J. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze 6.2.1952, sp. zn. 1 T 12/52, odsouzen mimo jiné i k trestu propadnutí majetku ve prospěch státu. Rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Ch. ze 7.1.1964, Fin. 615/63-maj., vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l., přešel spoluvlastnický podíl žalobkyně k domu čp. 84 a k pozemkům parc. č. 82 a parc. č. 132 v katastrálním území L., okres Ch., na stát. Kupní smlouvou z 21.1.1965 byl dům čp. 84 v L. převeden na žalované za kupní cenu 18.640,70 Kč a ve prospěch žalovaných bylo pak také zřízeno právo osobního užívání k pozemkům parc. č. 82 a parc. Č. 132/2, zapsaným v katastru nemovitostí pro katastrální území B. Vzhledem k tomu, že J. S. (který zemřel 22.6.1978) byl následně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., takže rozhodnutí o propadnutí majetku bylo zrušeno, a dále vzhledem k tomu, že spoluvlastnický podíl žalobkyně k uvedených nemovitostem přešel na stát ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., jakož i vzhledem k tomu, že žalovaní získali uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění, vyzvala žalobkyně (která je dědičkou zemřelého J. S.) žalované k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně. Žalovaní navrhli zamítnutí žalob s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti nabyli v souladu s právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Žalovaná Z. S. uváděla ještě, že jednu ideální polovinu domu čp. 84 v L. získala teprve smlouvou z roku 1983 od svého manžela F. S. O žalobě žalobkyně rozhodl Okresní soud v Chrudimi rozsudkem z 13.4.1994, čj. 6 C 122/92-46. Výrokem tohoto rozsudku bylo především rozhodnuto, že se žalobkyně stává dnem právní moci tohoto rozsudku spoluvlastnicí ideální poloviny domu čp. 84 v L., zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 412 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu v Ch., jakož i ideální poloviny pozemků parc. č. 82 a parc. č. 132/2 (zahrady), zapsaných v katastru nemovitostí na tomtéž listu vlastnictví jako dům čp. 84 v L. Bylo vyhověno návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 84 v L., avšak byl zamítnut obdobný návrh týkající se ideální poloviny pozemku parc. č. 82 a parc. č. 132/2 v L. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným (a to ve vztahu mezi nimi společně a nerozdílně) na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobkyně i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.5.1995, sp. zn. 14 Co 820/94. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se přechodu spoluvlastnictví na žalobkyni ohledně ideální poloviny domu čp. 84 v L., ideální poloviny stavebního pozemku parc. č. 82 a ideální poloviny zahrady parc. č. 132/2 v katastrálním území L., jakož i ve výroku o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny uvedených nemovitostí, a to tak, že žalobní návrhy žalobkyně uplatněné v tomto smyslu byly zamítnuty. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.900 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 760 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení placených státem v tomto řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 18.2.1999, 2 Cdon 141/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.5.1995, sp. zn. 14 Co 820/94, a to ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z 13.4.1994, čj. 6 C 122/92-47, pokud jím bylo určeno, že na žalobkyni přechází spoluvlastnictví k ideální polovině domu čp. 84, k ideální polovině stavebního pozemku parc. č. 82 a k ideální polovině zahrady parc. č. 132/2, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 412 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v Ch., a pokud jím byla žalovaným uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 84 v L., jakož i ve výroku o nákladech řízení, a v tomto rozsahu byla věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu byl zdůrazněn právní názor, že významu restitucí odpovídá, aby majetek nabytý v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění vydala povinná osoba i v případě, kdy o nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy nevěděla. Dovolací soud rovněž zdůrazňoval, že pokud jde o přechod vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., je postup podle tohoto ustanovení na místě i v tom případě, že nabyvatelé nemovitostí nevěděli o tom, že při jejich nabytí šlo o nižší cenu než podle tehdy platných cenových předpisů, ani cenový rozdíl nevyvolali, takže toto subjektivní vědomí povinné osoby tu není rozhodující. Protože odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z jiného právního názoru na výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 299/1991 Sb., dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení z 13.3.2000, sp. zn. 20 Co 131/99, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z 13.4.1994, čj. 6 C 122/92-47, zrušen (vyjma již pravomocného výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně v části, v níž bylo navrhováno, aby byla uzavřena mezi žalovanými a žalobkyní dohoda podle zákona č. 403/1990 Sb. o vydání ideální poloviny stavebního pozemku parc. č. 82 a zahrady parc. č. 132/2 v katastrálním území L.) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud zejména ukládal soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval tím, jaká měla být cena kupované nemovitosti v roce 1965 a na základě čeho se tu v kupní smlouvě dospělo k prodejní ceně 18.440,70 Kč. Okresní soud v Chrudimi pak vynesl rozsudek ze 6.12.2000, čj. 6 C 122/92-103, jímž žalobu žalobkyně zamítl ve věci samé v obou uplatněných žalobních návrzích. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovaným (jež jsou ve vzájemném vztahu oprávněni společně a nerozdílně) náklady řízení částkou 4.500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení, které byly státem placeny v tomto občanském soudním řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením z 15.7.2002, sp. zn. 21 Co 190/2001, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 6.12.2002, čj. 6 C 122/92-101, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud zaujal právní názor, že v tomto řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti odůvodňující rozdíl ceny, kterou žalovaný F. S. za nemovitosti zaplatil podle kupní smlouvy z 24.1.1995, a cenou zjištěnou podle tehdy platných právních předpisů. Odvolací soud však dospěl k závěru, že v tomto řízení nebyly ještě objasněny všechny rozhodující skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci, jež by se opíraly o skutkové a právní závěry natolik úplné, aby mohly být předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu, aniž by o některé otázce rozhodoval až odvolací soud, neboť takto by ve svých důsledcích odvolací soud rozhodoval vlastně jen v jednom stupni řízení. Proto odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu vyzval účastníky řízení k vylíčení všech rozhodujících skutečností, případně k jejich doplnění, a k označení důkazů k nim, a to i k otázce případného rozporu vydání nemovitostí s dobrými mravy v daném případě po úvaze o případném uplatnění ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na tento případ. Po doplnění dokazování, které soud prvního stupně pokládal za odpovídající tomu, co mu bylo uloženo zrušovacím usnesením odvolacího soudu z 15.7.2002 (sp. zn. 21 Cdo 190/2001 Krajského soudu v Hradci Králové) vynesl Okresní soud v Chrudimi rozsudek z 25.9.2003, čj. 6 C 122/92-150. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně s žalobním návrhem na určení, že na žalobkyni přechází spoluvlastnictví k ideální polovině domu čp. 84, k ideální polovině stavební parcely č. 82 a k ideální polovině zahrady parc. č. 132/2, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 412 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v Ch., i s žalobním návrhem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 84 v katastrálním území L. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovaným (kteří jsou tu oprávněni společně a nerozdílně) náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 12.400 Kč a náklady řízení před odvolacím soudem částkou 760 Kč, tedy celkem 13.160 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se státu nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, placených jím v tomto řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě stát získal vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobkyně, v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990) způsobem, který zakládá právo na vydání nemovitostí žalobkyni: ideální polovina nemovitostí tu přešla na stát výrokem o propadnutí majetku v trestním řízení soudním, vedeném proti otci žalobkyně, a druhá polovina nemovitostí přešla na stát na základě dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných tehdy organizacemi socialistického sektoru. Nemovitosti pak odkoupil za 18.440,70 Kč od státu žalovaný F. S., který následně jejich ideální polovinu daroval své manželce, tj. druhé žalované Z. S. Soud prvního stupně poukazoval na to, že podle znaleckého posudku znalce V. B., podaného v tomto řízení, činila cena nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, 62.909 Kč (podle tehdy platného cenového předpisu – vyhlášky č. 73/1964 Sb. ke dni prodeje 21.1.1965), z čehož 961,60 Kč představovalo úhradu za zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 82 a parc. č. 132/2 v katastrálním území L. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že tu sporné nemovitosti byly nabyty v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. V této souvislosti uvažoval soud prvního stupně o tom, zda tu v daném případě lze nebo nelze vyloučit „postup podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“, přičemž soud prvního stupně poukazoval na to, že tato úvaha byla zvažována ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 18.2.1999 i ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 15.7.2002, vydaných v této právní věci. Soud prvního stupně si v této souvislosti kladl požadavek posoudit tuto otázku s ohledem na daný čas, místo i vzájemný vztah mezi účastníky uváděných přechodů i převodu nemovitostí v daném případě. Podle výsledků provedeného dokazování bylo tu třeba brát v úvahu, podle názoru soudu prvního stupně, jaký tu byl vztah účastníků posuzovaného právního vztahu, když rodina žalovaného F. S. pro rodinu žalobkyně dlouhodobě pracovala a žila v domě čp. 84 v L., dále že tento domek byl po nuceném odchodu rodiny žalobkyně do pohraničí střídavě obsazován různými příležitostnými nájemníky, přičemž dům postupně chátral, a v roce 1965 bývalý Místní národní výbor B.-L. nabídl tento zchátralý bývalý statek rodině žalovaného F. S. k odkoupení. V domě bydlela i matka žalovaného F. S., která je nyní ve věku přes 90 roků a která pro rodinu žalobkyně dlouhodobě pracovala a pomáhala v těžké nemoci matce žalobkyně. Domek č. 84 v L. byl žalovanými stále udržován a zhodnocován. Na základě těchto zjištěných okolností dospěl soud prvního stupně k výslednému závěru, že by tu žalobní návrh žalobkyně, týkající se vydání ideální poloviny domu čp. 84 v L. (když už žalobní návrh týkající se vydání ideální poloviny pozemků parc. č. 82 a parc. č. 132/2 v katastrálním území L. byl v tomto řízení pravomocně zamítnut), byl v rozporu s dobrými mravy a výkon práva žalobkyně by tu neodpovídal ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je tu třeba mít na zřeteli. Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §149 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 25.9.2003, čj. 6 C 122/92-150, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem z 28.4.2004, sp. zn. 18 Co 134/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uváděný rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k ideální polovině domu čp. 84, postaveného na stavební parcele č. 82, dále k ideální polovině této stavební parcely a také k ideální polovině zahrady parc. č. 132/2, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 412 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v Ch.; žalovaným bylo také uloženo vydat žalobkyni ideální polovinu uvedeného domu čp. 84 v L., okres Ch. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.320 Kč (tj. každý ze žalovaných částku 6.160 Kč) do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo rovněž uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.175 Kč rovněž do 30 dnů od právní moci rozsudku. Na náhradu nákladů řízení placených státem v tomto řízení bylo každému ze žalovaných uloženo zaplatit 976 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně bylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěry ohledně důvodu k vydání ideální poloviny domu čp. 184 v L. podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a k určení přechodu vlastnictví k tomuto domu (z jedné ideální poloviny) a k pozemkům parc. č. 82 a parc. č. 132/2 v katastrálním území L. (rovněž z jedné ideální poloviny) podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud však uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, vycházejícím z výslechu žalovaného F. S., jeho matky a jeho bratra, k objasnění toho, zda by v tomto konkrétním případě nebylo vydání nemovitostí žalobkyni v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud zdůrazňoval právní povahu nároku původního vlastníka podle restitučních předpisů, když tomuto původnímu vlastníku byla věc odňata v rozporu se zásadami demokratické společnosti, a to způsobem, který lze hodnotit jako svévolné zbavení vlastníka jeho vlastnického práva, k němuž došlo v období od 25.2.1948 do 1.1.1990. Právní úkon, na základě něhož povinná fyzická osoba nabyla věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, je třeba považovat za neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu nelze se tu dovolávat „vlastnictví“ povinné osoby vůči oprávněné osobě s poukazem na „dobré mravy“. Restituční předpisy samotné taxativně zakotvily případy, v nichž považovaly za příčící se dobrým mravům, aby došlo k navrácení vlastnických práv k odňatým věcem oprávněným osobám bez způsobení dalších křivd. Zájem povinné osoby, vyjádřený omezením restituce majetku, byly v těchto předpisech omezeny jen na okruh určitých skutečností, předpisy samotnými přímo vymezených. Právo na vydání věcí podle předpisů restituční povahy nelze odepřít s odkazem na pravidelné (obvyklé) okolnosti, např. na údržbu a zvelebování věcí, na věk, zdravotní stav a počet dětí povinné osoby; když takové okolnosti nejsou restitučními předpisy stanoveny jako okolnosti rozhodné pro neuplatnění přednosti práv původního vlastníka na obnovení vlastnictví k vydávané věci bez ohledu na to, zda povinná osoba subjektivně křivdu zavinila nebo se na ní aktivně podílela. Dospěl proto odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v daném případě byly zjištěny jen obvyklé okolnosti při užívání nemovitostí žalovanými, které nejsou podkladem pro úvahu, že výkon práva žalobkyně, přiznaného restitučními předpisy, je v rozporu s dobrými mravy. Po posouzení této otázky se pak odvolací soud zevrubně zabýval tím, zda tu v daném případě došlo smlouvou z 21.1.1965 k nabytí nemovitostí žalovaným F. S. v souladu nebo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Odvolací soud poukazoval na to, že ustanovením §21 odst. 4 dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, bylo stanoveno, že se převod vlastnictví národního majetku provádí úplatně, a to za běžnou cenu podle platných cenových předpisů. Podle zmocnění, obsaženého v článku 24 odst. 6 a 7 vyhlášky č. 205/1958 Úředního listu, stanovilo Ministerstvo financí, co se rozumí běžnou cenou k úplatnému zcizení národního majetku a které budovy a za jakých podmínek mohly národní výbory takový majetek fyzickým osobám; stalo se tak ve směrnicích pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům uveřejněnými pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964. Ke stanovení běžné ceny tu bylo použito vyhlášky č 73/1964 Sb. Uváděné směrnice také výslovně zakazovaly (v článku I odst. 3) prodej objektů, které přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Vyhláška č. 117/1964 Sb. pak i pro ocenění práva osobního užívání pozemků použila uvedenou cenovou vyhlášku; hodnocení úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemků přicházelo u zastavěných pozemků v úvahu jen tehdy, došlo-li k převodu stavby na pozemku, zejména rodinného domku, protože tu nebylo možné oddělit režim nabytí stavby od souvisejících pozemků. Vycházeje z těchto právních závěrů dospěl odvolací soud k tomu, že je v daném případě nutno změnit rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tak, že žalobě žalobkyně bylo vyhověno. O náhradě nákladů řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a 3 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 16.6.2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Chrudimi dne 9.8.2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, když jejich dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé zdůrazňovali, že podle jejich názoru nebylo v tomto řízení vůbec prokázáno, že by žalovaní F. S. a Z. S. nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a za cenu nižší než by odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Podle názoru žalovaných se na prodej nemovitostí státem občanům nevztahovala vyhláška č. 73/1964 Sb. a směrnice č. 10 z roku 1964, vydaná Ministerstvem financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, dovolovala snížení ceny podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., zvláště když v tomto řízení nebyly objasněny žalovanými uplatňované námitky, vytýkající, že ve znaleckém posudku, provedeném v tomto řízení, nebyly brány v úvahu poznatky dokládající zchátralý stav kupované nemovitosti, jež byla zdevastována předchozími nájemníky. Dovolatelé také zdůrazňovali, že tu nebylo správně zhodnoceno, že prodej domu čp. 84 v Lánech byl nabyvateli F. S. nabídnut samotným prodávajícím národním výborem, že došlo k zaplacení kupní ceny ve výši, jak ji tento prodávající stanovil a že získaná nemovitost byla takto držena a užívána nabyvatele v dobré víře. To mělo být, podle názoru dovolatelů, posuzováno zejména z hlediska zachování právní jistoty smluvních vztahů a stability těchto vztahů. Ochrana zájmů povinných osob není dostatečně zajištěna přímo ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů tu jde podle těchto restitučních předpisů o střet dvou práv, při kterém je nutno citlivě hodnotit, zda náprava újmy, způsobené v minulosti jedné ze stran právního vztahu, nebude provedena způsobením ještě větší újmy na druhé straně tohoto právního vztahu. Žalovaní jsou přesvědčeni, že tento projednávaný případ je typickým případem, kdy je použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na místě pro posouzení konkrétního právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanými. Žalovaní jsou prostí venkovští lidé, nikdy neměli větší finanční prostředky a do nákupu nemovitosti a do její údržby a zvelebování vložili všechny své úspory; odnětí vlastnictví nemovitostí by považovali za nespravedlnost, když na majetkové křivdě vůči žalobkyni se nijak nepodíleli, ani ji nezavinili, a po celou dobu nemovitosti drželi a užívali v dobré víře, že jim nabyté nemovitosti právem náleží. Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky stanovené v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na projednávaný případ nedopadají. Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo ve věci změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolací soud vycházel i v daném případě z právních závěrů, obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není“. Takové pochybení však dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal; ani dovolatelé neuváděli ve svém dovolání konkrétní námitky co do tvrzené neúplnosti dokazování v jeho podstatné části a v nezjištění některé podstatné skutečnosti; jejich námitky směřovali jmenovitě proti hodnocení výsledků dokazování odvolacím soudem. Při posuzování důvodnosti námitky dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na posouzení projednávané právní věci nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 28.4.2004 (sp. zn. 18 Co 134/2004 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) podrobně uváděl ustanovení právních předpisů, které na posouzení této právní věci použil; šlo tu o ustanovení, která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně rovněž v průběhu řízení poukazovali. Pokud šlo o výklad těchto ustanovení odvolacím soudem, vycházel dovolací soud při posouzení správnosti zaujatého výkladu odvolacím soudem aplikovaných právních předpisů z jeho srovnání se závěry obsaženými v uveřejněné judikatuře soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., jež se vztahují především na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond (§1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.), lze použít na zahrady přilehlé k obytnému domu v souvisle zastavěné části obce a využívané k pěstování plodin, byla-li tu souvislost se zemědělskou výrobou (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 123 /257/). V ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb. je míněna nemovitost, která je uvedena v ustanovení §1 odst. 1 písm. a), b) a c zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/). V rozsudku soudu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jde o určení, že tu přechází vlastnické právo k nemovitosti; jde tu o odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do původního právního vztahu (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/). Zákon č. 403/1990 Sb. spojuje právní důsledky, předpokládané v ustanovení §4 tohoto zákona už s podáním samotné výzvy k vydání věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984, vyhláška č. 43/1969 Sb. a č. 73/1964 Sb.) (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/). Při interpretaci a aplikaci restitučních právních norem o fyzických osobách, jež nabyly věci od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (jakož i o osobách blízkých těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena), je třeba mít na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd; způsob interpretace by tu měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věci v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2.6.1999, I ÚS 118/98, uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Dovolací soud vycházel z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů a nálezu Ústavního soudu ČR, které pokládal za použitelné i v daném případě, a nemohl přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, a to zejména s položením důrazu na aplikaci kogentních ustanovení zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 229/1991 Sb. bez úvahy o výjimečné aplikaci obecných právních ustanovení na právní vztahy upravené výslovně ustanoveními právních předpisů restituční povahy. Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, nesprávné, aby bylo na místě je zrušit, jak se toho domáhali dovolatelé. Dovolání dovolatelů bylo proto dovolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 23. prosince 2004 JUDr. Josef Rakovský, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/23/2004
Spisová značka:28 Cdo 2498/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2498.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§4 předpisu č. 403/1990Sb.
§8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20